Telekineze je schopnost některých jedinců přenášet a hýbat předměty na dálku bez dotyku, jen silou vůle, jak se říká. Tento jev je velmi zřídkavý a o to udivující. I když se třeba s telepatií setkal téměř každý (jejím základním projevem je pocit pohledu do zad), pak telekinezi vidělo ve skutečnosti jen velmi málo lidí.

 

 


Její projevy v té nejsilnější formě ovládají jen někteří jedinci. O mnoho více je rozšířena schopnost - proutkařství. Jeho biofyzikální efekt spočívá v tom, že se vrbový proutek v rukách některých lidí začne v místech výskytu podzemních vod a jiných ložisek "zdvihat" a vibrovat.

Pokud jde o vlastní telekinezi, pak už se mnoho let hovoří v Sovětském svazu o tomto tajemném fenoménu; obyčejně však jen v souvislosti s experimenty Ninel Kulaginová z Leningradu. A to přesto, že tyto objevy byly pozorovány i v o mnoho výraznější formě už dříve. Takový jev popsal i Konstantin Paustovskij ve své autobiografické novele Počátek neznámého věku. Spisovatel v době občanské války v Oděse poznal jistého Jasu Lifšine, který měl fenomenální telekinetické schopnosti. Autor o něm píše:

"Když se objevil, velká láhev s vodou se začala naklánět, několik sekund postála jako šikmá věž v Pise, a potom se s hřmotem zřítila na dlážku a rozletěla se na tisíc úlomků. Drahocenná voda se se žbluňknutím rozlila po schodech."

Pochybovat o pravdivosti tohoto svědectví bychom neměli.

Pokud si však někdo přesto myslí, že spisovatel fantazíruje, uvedu ještě jedno svědectví, tentokrát dokumentární. V novinách Proletářská pravda č: 123 z druhého června 1927 je popsána následující příhoda, která se stala v Kyjevě.

"Bylo to večer 20. listopadu 1926. V domě č. 24 v Děmejevce se začaly dít podivné věci. Do místnosti, kde si spolu povídaly tři ženy, začaly létat z kuchyně různé věci. Nejprve vypadlo na dlážku z kamen poleno. Potom vylétávaly z místnosti rozličné předměty: láhve s naloženou červenou řepou, kalamář, hliněná mísa, pánev. ,Nejtvrdohlavější' bylo pouzdro na mýdlo. Několikrát ho ženy postavily v kuchyni ha polici, ale ono jim stále padalo k nohám. Ještě dříve, než se odehrála tato pohoda, bylo nejednou slyšet v kuchyni jakési cizí zvuky..."

V článku Kyjevský zázrak (Izvěstija 27. 5. 1987) se psalo o chlapci Alexandrovi K., který podpaloval jakýmsi zářením předměty. Někteří lidé jsou dodnes přesvědčeni, že chlapec trpěl duševní nemocí - pyromanií. Na zakládání požárů prý používal zvláštní hořlavý prášek, který získával z havířské plynové masky svého otce. Nebudu komentovat toto vysvětlení, protože je zajímavější následující odstavec z dopisu, který přišel do redakce Izvěstijí. Napsal ho horník A. Markov, který pracuje společně s chlapcovým otcem. Píše:

"Některé požáry vznikaly za přítomnosti požárníků a milice. Jejich příčinu však nikdo nedokázal vysvětlit. V poslední době se dějí ještě neuvěřitelnější věci. Minule se například v jedné místnosti rozsvítily všechny žárovky, i ty, které nebyly v objímkách. Zdvihla se sama od sebe otevřená láhev s octem a rozbila okno. Viděl jsem to na vlastní oči. Také se mi zula z nohy pravá bačkora, proletěla chodbou, kuchyní a vypadla z okna ... Občas poskakuje a kácí se vysoká skříň, či se převrací dnem vzhůru pračka…"

K případu Alexandra K. se vyjádřila i komise psychiatrů z Akademie lékařských věd. Žádné psychické poruchy u něho nenašla.

Původ podobných událostí, kterých, není málo, objasňuje s největší pravděpodobností hypotéza, která předpokládá, že právě v těch místech, kde se podobné věci udaly, se vyskytují i nějaká pole vycházející z hloubek Země. V kombinaci s mozkovými biopotenciálními parapsychologicky obdařenými' jedinci vytvářejí fenomény telekineze.

Biopole člověka může v různých případech vstupovat do vzájemné součinnosti s čistě fyzikálními poli okolní přírody. Nejde tedy o nic mystického, ani o žádné "vyšší" síly.

U Ninel Kulaginové jde zřejmě o výjimku, protože své experimenty může dělat na libovolném místě. Stojí ji to ale vždy obrovské vypětí. Právě na základě poznatků získaných v průběhu těchto pokusů, jakož i pokusů Džuny Davitašviliové a díky iniciativě nynějšího prezidenta AV SSSR Gurije Marčuka, byla v Ústavu radiotechniky AV SSSR v roce 1981 vytvořena laboratoř radioelektronických metod sledování a měření elektromagnetických a jiných polí kolem živých organismů. V průběhu těchto experimentů N. Kulaginová přenášela pohledem předměty, roztáčela magnetku kompasu, odkláněla laserový paprsek. Samozřejmě, že tyto pokusy probíhaly v duchu vědecké serióznosti.

Obvinění N. Kulaginové z klamání a podvodů se ukázalo jako nesmyslné a neopodstatněné. Žádné magnety ani nitky nepoužívala. A přesto jako by pohybovala magnetem zápalkami, pohárem či papírem. A pokud se týká nití, pak byla oddělena od předmětu skleněnou "přehradou". Zároveň bylo zachyceno silné záření vycházející z ní. Kdybyste se podívali na její ruce přes světelný filtr, viděli byste mohutný světelný tok.

Akademik J. Kobzarev zaznamenal při pokusech s použitím světelného filtru jeden zajímavý moment: sklo se po určitém čase zakalilo. Znamená to, že z rukou Kulaginové skutečně něco vylétávalo a zachycovalo se na něm. Pravděpodobně šlo o částice, které ionizovaly okolní prostředí, čímž vznikaly elektrické impulsy, které zachytily měřici přístroje. Fenomén N. Kulaginové je tedy zcela materiální. Její schopnost telekineze je neoddiskutovatelná.

A. GUBKO, kandidát psychologických věd

Z archivu KPUFO

Záběry Ninel Kulaginové - http://rutube.ru/video/430404491f91819ac65cfdd73c13cb67/