Dává otázka po moci a autoritě v alternativní medicíně smysl?

Může se nám na první pohled zdát zvláštní vztahovat problematiku moci a autority k systémům léčení, neboť předpokládáme, že vznikají pro blaho nemocného, nikoli pro výkon moci nad ním. Stejně tak se může zdát neobvyklé hledat vazbu mezi náboženstvím a léčením. Tyto vazby ale existují.

 

 

 

Studium různých forem moci, včetně moci jazykového diskurzu, je typické pro naši civilizaci, v níž musí být moc a autorita legitimizovány. Moderní medicína je institucí racionalizovaného odkouzleného světa, v němž nevládne tajemství. Michel Foucault byl přesvědčen o tom, že součástí moderního vědeckého lékařství a státem dozorovaného zdravotnického systému je dohled nad lidským myšlením a chováním a že i zde se jedná o silové pole. Moderní medicína udává tón našeho přístupu ke zdraví, jehož výsledkem je - slovy Foucaulta - tělo disciplinované a poslušné (docile), tělo podrobené. Ani si neuvědomujeme, za jak samozřejmé považujeme zdravotní kontroly od narození do smrti. Kromě služeb, jež zlepšují a prodlužují naše životy, vykonává moderní medicína i důležitou funkci sociální kontroly, jež je někdy připodobňována k úloze církve v tradičních společnostech. Systém vědění o lidském těle, zdraví a nemoci, je institucionalizován do zdravotnického systému, který je tvořen lékařským školstvím, klinickými pracovišti a ekonomicko-správními organizacemi, které zajišťují financování lékařských služeb.

Mottem moderny je vyhlášení boje nemocem a tělesnému utrpení. Ustálenými obraty jsou rčení, že pacient i lékaři s nemocí „bojují", že pacient „vyhrál" či „zvítězil" nad nemocí nebo jí naopak „podlehl" jako by nemoc byla nepřítel.

Do moderního a pokrokového světa nemoci správně nemají patřit. Součástí naší kultury je i zdravotní kultura, tedy to, co je považováno za významné, správné, adekvátní v utváření zdraví a péči o něj. Chápeme jako morálně správné předcházet nemocem a v situaci zdravotních problémů se obracet na profesionální zdravotnický systém, který slibuje bezpečí, odbornost a výsledky. Tento systém, opírající se o vědecké poznání a technologie, výrazně prodloužil lidské životy a přispívá ke komfortu a „bezbolestnosti" našich existencí, ale jeho stránkou rovněž je, že si starost o zdraví a nemoc monopolizoval. Kultovní dílo Ivana Illicha "Nemesis medicíny", poprvé vydané roku 1974, kritizuje právě toto „vyvlastnění zdraví" do rukou a moci expertů. (U nás tuto knihu přeložil MUDr. Honzák; vyšla v roce 2012 pod názvem "Limity medicíny: Nemesis medicíny - zaprodané zdraví.")

Přes evidentní sílu a dostupnost těchto zdravotnických služeb pozorujeme, že lidé v moderním světě nikdy nepřestali využívat i služby mimo tento systém, a že dokonce těchto lidí v poslední době přibývá (aniž by nutně ubývalo pacientů obracejících se na profesionální zdravotnický systém). Výzkumy dokládají nárůst zájmu o alternativní medicínu v západním světě a ta se stává tématem masmediálních, ale postupně i seriózních veřejných diskusí. Ti, kdo se o ni v západním světě zajímají, jsou často vzdělaní a solventní a jejich spotřebu nelze přičítat nevzdělanosti ani chudobě (jež by jim např. neumožnila přístup k odborné lékařské péči, jako je tomu v rozvojovém světě). Koexistence školské, vědecké a nevědecké, alternativní medicíny je dnes i v Evropě nepopiratelným faktem.

Od čeho se odvíjí síla, a tedy jistá moc a autorita alternativních postupů, mezi něž řadíme velmi různorodé směry, provozované navíc lékaři i nelékaři? (1) Tento krátký text nedovoluje dělat podstatné rozdíly v jinak velmi heterogenním prostředí alternativní medicíny a rovněž zde nediferencuji mezi alternativním a komplementárním užitím. Termín alternativní tak slouží pouze pro vymezení postupů mimo školskou a vědeckou medicínu. Je jistě rozdíl mezi tradiční čínskou medicínou provozovanou lékaři po absolvování medicíny a čtyřletého studia školy tradiční čínské medicíny a diagnostikou z oční duhovky, provedenou lidovým léčitelem na základě jeho intuice, nicméně z přísně přírodovědného hlediska spadají do téměř shodné skupiny nevědeckých postupů. Existují i křesťanské podoby uzdravování jako léčba modlitbou nebo čtením biblickým příběhů (hagioterapie). Nejen pro tuto diverzitu postupů a užití nelze dát jednu odpověď na otázku, kde se bere přitažlivost (a tudíž síla a moc) alternativní medicíny.

Blíže přirozenému světu

Výzkumníci jsou dnes spíše toho názoru, že za zvýšeným zájmem o alternativní medicínu stojí její rysy a vlastnosti spíše než nespokojenost s vědeckou medicínou, jinými slovy, že jsou spotřebitelé k alternativní medicíně spíše přitahováni tím, co nabízí, než že by byli od vědecké medicíny odpuzováni tím, jak léčí ona. Vědeckému důkazu konkuruje tradice. Starodávné léčebné systémy jako čínská či indická medicína se opírají o tisíciletou historii a tzv. nepotřebují vědecký důkaz o účinnosti, když jejich léčebné sebevědomí vychází z toho, co bylo empiricky ověřeno dlouhým vývojem v praxi. Ty modernější jako homeopatie se opírají o originální teorii a empiricky pozorovaný klinický účinek. Podstatné je, že všechny tyto směry předpokládají zdraví a nemoc jako součást nerozděleného světa, kde nepůsobí jen viditelné síly, nýbrž i síly nemateriální povahy a empiricky nedostupné, což by z pohledu dnešní vědy mohlo být hodnoceno jako magické nebo náboženské pojetí světa.

Homeopatie Samuela Hahnemanna i antroposofická medicína Rudolfa Steinera chápou člověka jako mnohovrstevnou bytost s duchovním „zakončením". Nemoci mají podle nich primárně duchovní příčinu, jež se na hmotném těle pouze zviditelňuje, tj. materializuje. To připomíná archaické vidění nemoci jako důsledku mravního provinění a pošpi-nění, jak o tom píše historik Pedro Lain Entralgo ve své knížce "Nemoc a hřích". I v řecké medicíně byla Hygiea bohyní zdraví a čistoty nejen fyzikální, ale i morální. Tradiční čínská medicína není tak esoterická, ale působení univerzálních kosmických sil jin a jang na lidské zdraví a nemoci považuje za nepochybné.

Nemoc a úzdrava je vždy unikátní a je celostně, někdy i transcendentně chápaná. Velká pozornost se připisuje detailům života nemocného a hodně se komunikuje. Není výjimkou, že léčebná seance u terapeuta čínské medicíny trvá hodinu a vstupní homeopatická anamnéza hodiny dvě. Svůj význam mají myšlenky, úmysly, pocity, prožitky, přání, prožívání světa a existence, což moderní medicína (byť leckdy k úlevě nemocných) eliminovala. Nemocní se v moderně osvobodili od pocitů viny a odpovědnosti za nemoc, za nemoc „mohou" geny nebo infekce, ale nemoc se tak stala redukovaným a oploštěným jevem, zcela vyrvaným z rukou těm, jichž se nejvíc týká, jevem, který byl zbaven významu a smyslu a spíše vystaven nahodilosti. I význam životního způsobu má svou limitovanost tváří v tvář predestinaci genetické či vlivům vnějšího prostředí. Moderní medicína nahlíží nemoc jako poruchu organismu, který lze znovu seřídit a opravit. Oproti tomu symbolická řeč a někdy až poetičnost jazyka alternativních směrů je to, co nemocné oslovuje víc než technický racionální jazyk. Je blíž jejich přirozenému světu.

V jiných případech představuje sílu a moc reputace terapeuta a to, jak si ho nemocní navzájem doporučují, což je dnes díky sociálním sítím snazší, ale i rizikovější. Zatímco moderní medicína se snažila potlačit vliv lékařovy osobnosti a léčebného prostředí a vsadila na účinnost teoreticky vysvětlené a experimentálně ověřené specifické léčby, v alternativním světě se s placebem terapeuta, léčebné scény i léčby jako rituálu přímo počítá. Předpokládá se jeho opravdový úmysl nemocnému pomoci a vytvoření těsné aliance ve prospěch uzdravení. Působení osobnosti a charismatu terapeuta ale nepochybně může mít svá rizika, pokud by bylo manipulativní a vedlo k ovládání nemocného. To se naštěstí u většiny směrů neděje, ale zcela vyloučit to nelze, a proto je tak důležitá veřejná diskuse. Velmi podstatné je rovněž to, že alternativní medicína má image léčby přírodní, neinvazivní, bez vedlejších účinků a to má svou ekologickou přitažlivost. Klíčové slovo je obranyschopnost a schopnost regenerace organismu na základě obnovení rovnováhy a harmonie, doplňování a vyrovnávání, nikoli soupeření či boje. Některé přístupy mohou spoléhat na zázračné působení a božské uzdravení. V konkrétních provedeních je alternativní medicína natolik různorodá, že každému nabízí jeho vlastní osobní hledání při řešení zdravotních problémů. On se rozhoduje a toto rozhodování a hledání vlastní odpovědnosti ho, doufejme, činí o něco méně nemocným.

Cesty ke smyslu

Pro nemocné v dnešním západním světě existují různé cesty ke zdraví a lidé si mohou vybírat z celé plejády prostředků a postupů. Vedle dominantního vědeckého systému, který má mocné nástroje své obhajoby, paralelně existuje něco jiného, minoritního a spíše na okraji. Volby dnes činí informovaný spotřebitel. Cestu k vědecké medicíně má v evropských zemích snazší - je dlážděná rovným právem na zdravotní péči, dostupností, nezávislou na finanční a sociální situaci, a kulturní samozřejmostí. Alternativní medicínu si nemocný hradí „z vlastní kapsy" (pokud se jedná o placený typ služby, neboť některé výše zmíněné formy jsou bezplatné) a dostává se do menší či větší kolize, nesouladu s převažujícím názorem. Nakonec je tak moc a autorita alternativního pohledu na zdraví, nemoc a léčení potvrzena až uživatelem, který ji vyhledává, protože mu „dává smysl". Na rozdíl od moderní vědecké medicíny se alternativní směry neopírají o oficiální nástroje a mechanismy moci a jsou v současné době civilizačně spíše na okraji našeho západního náhledu na zdraví a nemoc, nicméně ten se proměňuje. Adekvátní postoje k alternativním směrům v současnosti teprve hledáme. Alternativní medicína rozhodně není neproblematická, zcela určitě může nové problémy plodit, stejně jako může být určitým potenciálem v péči o zdraví. Idealizace, ale ani démonizace nejsou na místě. Medicína budoucnosti patrně směřuje k integraci a rozumnému využití různorodých prvků a systémů za předem stanovených podmínek provozování.

Síla, moc a autorita alternativní medicíny je především v tom, že je jiná. Upomíná na celistvost lidské existence, hledání smyslu nemoci a uzdravení a tím vrací část starosti o zdraví do přirozeného světa.

Odkazy

(1) Diagnostické a léčebné služby jsou u nás vyhrazeny pouze osobám s ukončeným lékařským vzděláním, takže nelékaři mohou oficiálně poskytovat pouze poradenství ke zdravému životnímu způsobu, nikoli léčbu samou. V realitě je pravděpodobně tato podmínka často obcházena. Změny postupně přináší europea-nizace zdravotnické legislativy, jež podporuje volný pohyb osob, zboží a služeb a povede k postupné legitimitě i nelékařské zdravotní péče.

Literatura

FOUCAULT, M.: Dohlížet a trestat. Liberec: Dauphin, 2000. ILLICH, I.: Medical Nemesis. London: Calder&Boyars, 1974. LAÍN ENTRALGO, R: Nemoc a hřích. Od asyrsko-babylonských kultů k moderní psychoanalýze. Praha: Vyšehrad, 1995.

PhDr. Eva Křížová, PhD. (*1959), vystudovala sociologii na FF UK v Praze, působí jako odborný asistent na Katedře pastorační a sociální práce ETF a Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny 2. LF UK. Zabývá se sociologií medicíny a zdravotnictví.

Z časopisu DINGIR č. 2/2015, s. 60-61

Internet: http://dingir.cz/