grofDo redakce ZAZ došel dotaz jednoho čtenáře, jaké zkušenosti jsou s tzv. holotropním dýcháním. Zde je odpověď jedné přímé účastnice. Její svědectví bude užitečné všem.

"Musím se přiznat, že se k tomu v myšlenkách vracím jen velmi nerada.

 

 

 

 

Tazatel prosí o osvětlení tzv. holotropního dýchání. Je to jedna z mnoha technik, kterými lze navodit stav změněného (rozšířeného) vědomí. Podobné stavy vznikají po požití některých drog, mohou se navodit některými praktikami jógy, meditačním cvičením, hypnózou… Metod je spousta a ti, co je proklamují, obyčejně slibují, že pomohou odstranit nejrůznější problémy - fyzické i psychické. Člověk si prostě v tom změněném stavu cosi uvědomí, cosi mu dojde a když se probere, zjistí, že je po problémech, resp. že je povznesený nad své problémy. Navíc může zažít i nějaký ten mystický zážitek nebo něco z minulého života...

Vypadá to tedy lákavě a nikdo si nepřipouští nějaká rizika. Přitom i tak nenásilná metoda, jako je meditace, může neurotické či méně vyrovnané jedince dovést  k psychiatrovi. Také Paul Brunton (Zápisky – Meditace) upozorňuje na nebezpečí meditace pro lidi s psychickými problémy. Jde o to, že díky stavu změněného vědomí si člověk uvědomí či pozná něco, s čím není schopen se vyrovnat. Navíc se po provozování těchto technik stává člověk mnohem vnímavější - a to množství vjemů, které mu najednou proudí do hlavy, pro něj může být neúnosné. Holotropní dýchání je oproti meditaci metoda mnohem razantnější. Autor metody - Stanislav Grof – používal ve svých pokusech s dobrovolníky zpočátku LSD a po jeho zákazu začal s tzv. holotropním dýcháním, které navozovalo stejné stavy, jako podání LSD. V jeho knížkách je možné se dočíst, co vše lze například při změněném vědomí prožít.

Tolik teorie. Nyní o tom, jak to může vypadat v praxi.

K absolvování semináře holotropního dýchání jsem se odhodlala před pár lety na radu své kamarádky. V té době se mi zhoršil tzv. únavový syndrom, kterým jsem již nějakou dobu trpěla. Nechtěla jsem skončit na psychiatrii ani v invalidním důchodu a tak jsem zkoušela vše možné, abych se svých problémů zbavila. Před absolvováním víkendového semináře bylo nutné projit pohovorem (za 300,- Kč) u Dr. K., která seminář pořádala. Příjemná starší paní (doktorka psychiatrie) mě ubezpečila, že mi nehrozí žádné nebezpečí a že můj stav se nemůže nikterak zhoršit (toho jsem se obávala), ale naopak zlepšit. Zeptala se, zda mám v pořádku srdce, a po necelé hodině konstatovala, že i moje psychika je způsobilá k absolvování semináře.

Na celé akci se sešlo něco přes 40 lidí. Povětšinou mladí lidé mezi 20 – 30 lety a povětšinou se dobře znali. Těch, co tam byli poprvé, byla menšina. Ti, co se znali, se takto scházeli již delší dobu, aby si společně zadýchali. Vytvořili jsme dvojice a probíhalo to tak, že vždy dopoledne dýchal jeden, odpoledne druhy. Ten, co dýchal, ležel, ten druhý u něj hlídal, kdyby bylo potřeba mu pomoci. Pak tam bylo asi 5 pomocníků a Dr. K.

Byli jsme stručně instruováni, co se s námi bude dít. Jak budeme postupně upadat do změněného stavu vědomí. Že v tom stavu budeme ale zároveň schopni komunikovat se svým pomocníkem, takže vlastně budeme mít situaci pod kontrolou. Ti, co tam byli poprvé, byli upozorněni, že se jim možná napoprvé nepodaří se do kýženého stavu dostat.

Neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Před začátkem dýchání jsem se pomodlila a co nejpokorněji jsem v duchu poprosila, abych prožila jen to, co prožít mám a co je pro mne důležité. A začala jsem dýchat. Na to, že to bylo napoprvé, to šlo docela rychle. Začaly mi tuhnout ruce a nohy a za chvíli jsem měla pocit, že jsem totálně zcepeněla. Přestala jsem dýchat a o nějaké možnosti komunikace s pomocníkem nemohlo být ani řeči. Byla jsem daleko a hluboko a jako z dálky jsem cítila, jak se mi několik pomocníků snaží rozmasírovat ztuhlé končetiny. Donutili mě nakonec, abych zase dýchala. V tu chvíli přicházelo souběžně více prožitků, nejintenzívnější byl pocit, že ležím na kameni a někdo mi kamenem rozrývá hrudník, aby mi vyrval srdce. Docela to bolelo. Pak ještě pár krátkých prožitků osobního rázu. Ty prožitky se přizpůsobovaly charakteru hudby, kterou nám pouštěli. Pak jsem prožila něco, co se myslím nedá dobře popsat. Bylo to jako bojiště a na něm plno mrtvých a pocit hrůzy a lítosti a beznaděje a také viny, že se tomu nedalo nijak zabránit. A hned poté nějaká místnost a v ní plno lidi namačkaných na sebe a dusících se a umírajících ... kde jsem byla já? Byla jsem všemi těmi lidmi se vší tou hrůzou a zároveň jsem byla vedle nich a zase cítila lítost a beznaděj. Chtěla jsem se z toho děsu probrat, křičela jsem, sedla jsem si, kolem byli zase pomocníci a uklidňovali mě. Cítila jsem intenzívně lítost nad smrtí všech lidí - minulých, současných i budoucích. Cítila jsem, že celá země umírá a byla jsem zoufalá, že tomu nedokážu zabránit.

Nakonec se jim podařilo mě probrat.  Jenže ta vize té hrůzy a děsu ve mě zůstala a tak jsem se celý večer klepala a nedokázala jsem se toho zbavit. Dr. K. pak za mnou přišla, že to musím rozdýchat a chtěla mě do toho stavu uvést znovu, mě to ale nešlo. Pochopitelně, že tu noc jsem nespala.

A další den se dýchalo podruhé. Další den bylo prožitků více a také byly intenzivnější. Nemá smysl popisovat všechno. Samozřejmě, že i tentokrát jsem zcepeněla a propadla se pěkně hluboko. A navíc jsem se začala dusit, prožívala jsem totiž znova operaci mandlí, cítila jsem chuť krve a bolest v krku, chroptěla jsem a pomocníci včetně Dr. K. měli zase co dělat.

Když mě posadili a probrali, připustila Dr.K., že pro mě tato metoda asi není vhodná a že pokud nechci, nemusím pokračovat. Já ale chtěla vědět, jak to dopadne, tak jsem pokračovala. Mimo jiné jsem prožívala pocit právě narozeného dítěte a intenzivně jsem cítila, že nechci žít. Měla jsem před sebou černý bod v jasně žlutém poli. Byl hodně vysoko a já věděla, že když se k němu dostanu, podaří se mi vrátit se – tedy nežít. Moc jsem se o to snažila, ale nepovedlo se to. Po skončení dýchání jsem ten bod měla stále před sebou a bylo mi všechno jedno. Cítila jsem jen hrozné vyčerpání. Naštěstí mi někdo ochotný zavolal taxíka a Dr. K. mi řekla, že ji mám hned další den zavolat, případně přijít.

No a jaký to vše pro mě mělo přínos? Pár dní po absolvování semináře jsem se nervově zhroutila a unavový syndrom se zhoršil. Obešla jsem pár léčitelů - zbytečně. Byla jsem asi v takovém stavu, že jsem nebyla schopna vyjít z domu. Nakonec jsem šla sama dobrovolně na psychiatrii. Co taky jiného, že.

Bylo mi předepsáno spousta léků, ale hlavně pracovní neschopnost. Léky jsem nejedla a po pár měsících jsem byla schopna zastávat jednodušší práci a nastoupit zase do zaměstnání. Na unavový syndrom jsem nakonec našla specialistu a ten mi předepsal léky na játra, které mi pomohly.

Bylo tam na tom semináři ale dost lidí, kterým se to líbilo. Přišli tam už s cílem, prožít nějaký stav vytržení či extáze, zažít něco nevšedního, co by se dalo interpretovat jako minulý život, nebo si jen vybít svoji agresivitu. Tak ti byli spokojeni. Jestli je to správné, to ať si každý zhodnotí sám.

Já o tom dost pochybuji. A hlavně jsem přesvědčená, že pokud člověk není psychicky i fyzicky absolutně fit, neměl by nic takového zkoušet.

Martina J.

Literatura:

Grof, S.: Za hranice mozku, Holotropní vědomí, Kosmická hra, Krize duchovního vývoje, aj. Gemma 89, Praha, 1992 a n.

Grof, Stanislav : http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Grof

Z časopisu KPUFO – ZAZ č. 1/2004

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 011