Přesvědčení o návratech mrtvých v podobě „duchů“, „strašidel“, „upírů“ apod., je velmi starého data.  

 

 

 

 

 

 

O existenci tohoto fenoménu byla v minulosti přesvědčena celá řada lidí zjevně vzdělaných a inteligentních.

Před středověkými intelektuály stála otázka, jak zakomponovat zjevování mrtvých do křesťanského světonázoru či ještě obecněji do nějakého “logického systému”.

Na počátku stojí úvahy svatého Augustina. Ten říká, že pokud se setkáme (ať už v bdělém stavu nebo ve snu) s přízrakem, který se vydává za mrtvého, není to zřejmě sám mrtvý. Stejně tak se někomu o nás může zdát, aniž si toho jsme vědomi, aniž jsme v jeho snu “my sami”. Duch je tedy mnohem spíše svébytnou bytostí, andělem či démonem, který na sebe bere podobu mrtvého, nikoliv mrtvým jako takovým.

Podobnou tezi uvedl už Homér. Podobu některé osoby může brát na sebe přímo sen jako jakási svébytná bytost.

Duše mrtvých se podle Augustina na náš svět nevracejí. Pohřební obřady včetně např. pohřbu v posvěcené půdě nemají na další osud zemřelého žádný vliv, jejich jediným důvodem je konejšit pozůstalé.

Augustinovu postoji nelze upřít logiku (jak vidno, přesvědčení, že středověk byl pouze obdobím iracionálních pověr, je zcestné), i on sám si však nechává otevřená zadní vrátka. Tak třeba těla světců podle Augustina nemusejí podléhat rozkladu, okolí jejich hrobu je zvlášť posvátné, vzduch je zde prosycen zvláštní vůní, kdo spí na světcově hrobě, tomu se někdy mrtví zjeví ve snu apod.

V pozdější době poněkud skeptický Augustinův postoj dostal ještě závažnější trhliny. V raném středověku se víra v návraty mrtvých dávala do souvislosti s přežívajícími pohanskými pověrami (vampyrismus apod.) a církev proti nim vystupovala.

Změny nastaly ve vrcholném středověku (zde by snad stála za zmínku jistá extatičnost gotiky, stejně jako fakt, že pohanství již bylo víceméně potřeno a nebylo třeba se proti němu tolik vymezovat). Součástí oficiálního kánonu se stala do té doby spíše nezřetelná víra v očistec. Duše na “mezicestě” se pak mohou zjevovat pozůstalým (pokrevně příbuzným či například členům stejného církevního řádu) a žádat po nich slitovné modlitby, dary církvi či složení zádušních mší, které jim tresty v očistci mohly ukrátit.

Organizování zádušních mší či církevních modliteb mělo přímý vztah k ekonomickému fungování středověké církve. Na tyto procedury bylo často pamatováno už přímo v závětích. Obchody s odpustky se samozřejmě staly předmětem kritiky - paradoxně ale i ti, kdo je pokládali za nemorální, však ne vždy vylučovali jejich účinnost.

Komplikace přinášela odedávna otázka po tělesnosti zjevení mrtvých. Církev zpočátku vystupovala proti víře ve vampyrismus a pokládala za pověru přesvědčení, že živým lidem může být nějak nebezpečná samotná mrtvola. Tento postoj však častokrát polevil a i kněží se podíleli na otevírání hrobů, načež následovalo buď vložení posvěcených předmětů, nebo destrukce těla. Fakt ale je, že církevní přesvědčení o zázračné moci ostatků svatých značně podkopávalo původní zásadový postoj o naprosté netělesnosti duše.

Nakonec i církevní představitelé začali ve vrcholném středověku soudit, že duchové mohou mít cosi na způsob těla; a ostatně i v očistci, kde duše pobývaly bez těl, byly však tyto přes všechno vystavovány "tělesným" trestům typu ohně. A tak se nakonec nějakou jednotnou doktrínu vypracovat nepodařilo, duchové byli někdy chápáni čistě duchovně, jindy zcela tělesně jako totožní s oživlou mrtvolou, tu se jim přisuzovalo jakési obrazové tělo z jemné látky či ze vzduchu. Tento poslední postoj zřejmě ve vrcholném středověku převládal.

Zatímco dnes se snažíme na mrtvé nezapomínat a udržet je živé alespoň ve vzpomínkách, účelem středověkého pohřebního rituálu byl úplný opak. Vzpomínku, včetně bolesti v srdcích pozůstalých, bylo potřeba postupně zamazat, zahladit, nechat emoce vyvanout a mrtvému dovolit se propadnout do anonymity (samozřejmě z hlediska tohoto světa, předpokládala se další existence duše na onom světě).

Zážitky „návratů mrtvých“ jsou reálné v tom smyslu, že si je sami přivozují lidé, kteří se se smrtí blízkých nedokázali vyrovnat. Co zůstává nepochopeno, vrací se jako trpící duše.

Zdroj: Jean-Claude Schmitt: Revenanti, Argo, Praha, 2002

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 280