Upír a mora ve středoevropské lidové slovesnosti

 

 

 

Střední Evropa byla nejen dějištěm proslulých případů vampyrismu, jež vzbudily zájem veřejného mínění a evropských dvorů na počátku 18. století, ale ke konci druhého desetiletí 20. století se stala také předmětem nejdůkladnější studie o vampyrismu, jaká kdy vznikla v moderní době. Práce nazvaná „Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské“ vyšla pod záštitou České akademie věd a umění a ministerstva školství postupně v letech 1920-1923 ve čtyřech ročnících Národopisného věstníku československého. Jejím autorem byl československý literární vědec a historik Frank Wollman (1888-1969).

Wolhnanovou hlavní zásluhou bylo to, že sebral takřka všechny dokumentární materiály ve střední Evropě, jež se týkaly upírů nebo bytostí jim podobných. Naneštěstí pro autora však nevyvolalo toto téma v československém prostředí příliš velký zájem a nedosáhlo ani zaslouženého ohlasu v zahraničí, a to jak kvůli obtížné dostupnosti publikace, tak kvůli nesrozumitelnosti češtiny pro většinu badatelů. (51) Kdyby Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské byly dostatečně známy mezi historiky moderní doby, mnoho teoretických poznatků o lidových vírách přetrvávajících uvnitř západní civilizace, k nimž se dospělo až koncem 20. století, mohlo být formulováno o pár desítek let dříve. (52)

Wollman rozčlenil své Vampyrické pověsti do čtyř samostatných oddílů. První a současně nejvýznamnější je věnován morám, druhý revenantům, třetí vampýrům, rozlišeným na dva typy - Nachzehrer a Upír (sic!); poslední, čtvrtý oddíl se zabývá vlkodlaky. Tyto oddíly autor dále člení podle druhů a poddruhů do neobyčejně složitého, místy nepříliš jasného schématu, jež však svědčí o jeho úsilí sestavit úplný přehled projevů vampyrismu ve střední Evropě.

Upír v úzkém slova smyslu je podle Wollmana „mrtvý, jenž opouští hrob a ohrožuje živé" (Wollman 1921: 46) a neměl by být zaměňován s vlkodlakem, jak se to děje na Slovensku (ibid.}. To, že termín „vlkodlak" je v různých variantách užíván také na Balkáně včetně Řecka, Wollman zcela opomíjí; naproti tomu se snaží dodržet své rigidní schéma i v případě zcela zjevných podobností mezi „morou" a „strigou", které se objevují nejen při srovnávání různých kultur, nýbrž i uvnitř samotné středoevropské slovesnosti, jak si toho již dříve povšimli jiní autoři (Grohman 1864: 24; Friedberg 1868: 96; Kolberg 1874: 73; 1884: 67; Skrzynska 1890: 786; Košťál 1891: 275; Zíbrt 1889: 213; 1894: 144; Černý 1898: 412; John 1900: 125), dokonce i Komenský (viz Zíbrt 1911: 370). (53)

Ještě před Wollmanem předložili dva čeští badatelé historické údaje o vampyrismu ve střední Evropě v rámci svých odborných prací. Jde o Čeňka Zíbrta a jeho komentář k L, II. a XXX. zápisu památky zvané Codex Palatinus (8. stol.) a dále o Lubora Niederleho, který se ve Slovanských starožitnostech zabýval kultem předků (Zíbrt 1894: 10-29;144; Niederle 1916: 34-66).

Niederle se domnívá (1916: 44, pozn. 2), že nejstarší zpráva o vampyrismu zapsaná ve střední Evropě pochází z roku 745, (54) a neváhá plně ztotožnit strigu z latinského textu s upírem.

Mezi 10. a 11. stoletím proti projevům vampyrismu brojil zejména wormský biskup Burchardt, jenž nařídil přísné pokání pro ty, kdo ostrými kůly probodávali mrtvoly, aby jim znemožnili vstávat z hrobu a sužovat živé (viz Zíbrt - 23).

V českých zemích se zprávy tohoto druhu objevují později: ve třicátých letech 14. století jsou v análech zaznamenány dva zřejmé případy vampyrismu. Ty se pak staly slavnými díky tomu, že Karl Ferdinand Schertz je uvedl ve své práci Magia posthuma na počátku 18. století, tj. v době, v níž propukl velký zájem o upíry.

O obou případech se poprvé zmínil Jan Neplach (1322-1368) ve své Kronice; po dvou stoletích tyto zprávy převzal a rozšířil Václav Hájek z Libočan, od něhož se později dostaly k dalším autorům.

První případ, uvedený pod letopočtem 1333, se udal v Blově poblíž Kadaně a jeho protagonistou byl pastýř jménem Myslata. Ten se po smrti začal toulat krajem, děsil a škrtil místní obyvatele. Když ho probodli kůlem, nijak mu to neublížilo, naopak ironicky prohlásil: „Byli na mně zlí, ale dali mi hůl, abych se mohl bránit psům..." Upírovo řádění skonalo teprve poté, co jeho tělo bylo spáleno, i když ještě dokonce v den své kremace (což je velmi zvláštní případ) stačil přivodit smrt několika dalších osob tím, že pouze vyslovil jejich jména (viz Emler 1882: 480- 81).

Ve druhém případě byla upírem žena. Podle Neplacha se události spojené s vampyrismem odehrály roku 1340 ve vsi Levíně. Neplachovo strohé vyprávění se omezuje na hlavní fakta (nějaká žena byla pohřbena před rokem 1340, pak začala sužovat a dusit lidi, byla probodena kůlem a nakonec spálena, protože pouhé probodnutí nestačilo k tomu, aby zanechala svých zlovolných činů, atd.). Hájek (1.312.b) obohacuje tento příběh o prvky pozdějšího původu, např. o to, že dotyčná žena byla zaživa čarodějnicí, nebo že kůl určený k probodnutí byl dubový; tím prokazuje dobrou znalost dobových magických zvyků i soudní praxe, jež se za jeho života uplatňovala k přemožení upírů (Wollman 1921: 48) (55)

Je tedy velmi pravděpodobné, že ve střední Evropě vedle studia kronikářských a literárních pramenů právě zkoumání soudních dokladů může vynést na světlo ještě mnoho dalších případů vampyrismu, kromě těch, jež jsou prozatím známy úzkému okruhu odborníků.

O jednom případu, který se stal v trutnovském kraji roku 1576, vypráví jednak místní kronikář a současník událostí Šimon Huttel (1530-1601), jednak Bohuslav Balbín ve svém historicko-vlastivědném spisu Miscellanea historka Regni Bobemiae. Stefan Huber byl po své smrti považován za upíra kvůli obvyklému příznaku, totiž že jeho tělo bylo po otevření hrobu nalezeno v neporušeném stavu. Zvláštností tohoto upíra bylo to, že když mu během další procedury vytrhli srdce, bylo ještě plné krve (Balbín 1681: 209; viz Schlesinger 1881: 76).

O několik let později také ve slezské Vratislavi zaznamenali případ vampyrismu, který došel jistého mezinárodního ohlasu, protože byl uveden v předmluvě k novému vydání proslulého spisu La strega (Strasburk 1612), jehož autorem byl italský humanistický filosof Picodella Mirandola (1469-1533). Rovněž ve Slezsku, v kraji poblíž Bolkowic, se v roce 1675 odehrála událost, při níž byl poprvé popsán postup, který byl potom použit i v dalších případech vampyrismu, totiž že mrtvole uťali hlavu a lebku jí uložili mezi nohy (Kuhnau 1861: 166). (56)

Další případy byly zaznamenány v celé střední Evropě; zmiňuje se o nich zejména (iabricl Rzazynski ve svém pojednání Historia naturalis curiosa rcgni Poítmie (1721). Ostatně tato léta jsou již úsvitem „zlaté doby" vampyrismu, kterou jsme popsali v kap. 1.1.

Zůstává otázka, proč vampyrismus ve střední Evropě, přesvědčivě doložený archeology pro období prehistorické, protohistorické a raně středověké, a dále historiky až do konce 18. století, je na Západě ještě Často považován za jev omezený převážně na Srbsko, Moravu a Slezsko. Domnívám se, že odpověď je velmi prostá. Všechny dosud citované práce o vampyrismu, kromě Calmetových disertací a jeho Traité, nedosáhly příliš výrazného čtenářského ohlasu, což bylo způsobeno pravděpodobně tím, že byly napsány v latině nebo v němčině a nemohly se tedy těšit všeobecné známosti a rozšíření jako francouzsky psané práce Calmetovy. Právě Calmet často charakterizuje upíra jako toho, kdo „vysává krev", což je, jak jsme dosud mohli vidět, rys pro něj sice příznačný, ale nikoli jediný. Z tohoto důvodu se výzkum příliš nezaměřoval na fenomén mory, jež se stala hlavním tématem studie Franka Wollmana až takřka o dvě století později.

Neobyčejně detailní a přesné popisy mory však poskytli středoevropští etnografové již v 19. století. Na tomto místě považujeme za vhodné se k těmto charakteristikám vrátit a po kritické revizi a porovnám dospět možná k méně suchopárným závěrům, než byly ty, jež formuloval Wollman před více než osmdesáti lety.

Mora je obvykle, ale ne vždy, bytost ženského rodu. Je-li rodu mužského, říká se jí v českých zemích morous, v Polsku morus (Máchal 1891: 175) a mezi německy mluvícím obyvatelstvem Alp nebo Schrettel. Morou může být někdo od narození, někdo se jí stane zásahem jiné osoby. Zjevuje se v různých podobách, tlačí své oběti na prsou, až je zadusí, a to nejčastěji v noci, ale mnohdy i za dne (Kolberg 1882: 43). Mezi její oběti patří děti různého věku, dospělí i staří lidé.

V jihočeské vesnici Výheň se lidé na počátku minulého století domnívali, že mory jsou osoby s úplně plochýma nohama (Zítek 1906: 435). Tato představa byla rozšířena po celé střední Evropě až po rakouské Korutany. V jižních Cechách také věřili, že morou se stane dítě narozené na Tučný čtvrtek o půlnoci, je-li úplněk, anebo obecně v nevhodnou dobu (Skrzyska 1890: 109). (57) Tyto děti měly mít již v okamžiku narození dva zoubky, dále měly mít srostlé obočí (Košťál 1891: 273), „husté jak sametová šnůrečka a černé jak noc, a vlásky jako len" (Zítek 1906: 435).SBK do se odváží pohlédnout na takové dítě, je uhranut a duše mory ho časem zadusí. Dotyčný člověk začne blednout a hubnout, i když třeba jí a pije nestřídmě (Kolberg 1884: 99), až je nakonec vyzáblý „jako požatý klas" (Zítek 1906: 435).  (58) V kraji kolem polského Krakova se domnívali, že když se v rodině narodí sedm dcer, jedna z nich určitě bude mora (Kolberg 1874: 68).

Morou nebo morousem se mohlo také stát dítě, jež matka napřed odstavila a pak začala opět kojit (Vísek 1902: 277). (59) Ve východních Čechách rovněž radili matce, aby znovu nekojila, pokud se vzdálila z domu déle než na den, protože dítěti údajně hrozilo, že se z něj stane náměsíčník nebo dokonce morous. V Srbsku se zase tradovalo, že pokud by baba po porodu nespálila zbytky plodové blány, tj. „košilky", s níž se dítě narodilo, novorozené děvče by se v budoucnu proměnilo v moru (srv. Košťál 1891: 274).

Matka mohla být příčinou proměny vlastního dítěte v moru také tehdy, když nevstoupila do kostela, jak se sluší a patří, nebo když do něj vešla ještě před příchodem kněze (Pájek 1884: 106), anebo když se rozhlížela kolem sebe ve chvíli, kdy se přiblížila k oltáři (Slabá 1908: 455). Riskovala rovněž, že bude matkou mory, jestliže během šestinedělí vyšla ze svého pokoje ve chvíli, kdy zvonily zvony na Velký pátek (Bouchal 1906: 167).

Zvláštní pozornost se věnovala křtu. Matka nesměla nést nepokřtěné dítě dovnitř kostela (Zíbrt 1889: 212; Košťál 1891: 274). Jistou opatrnost poblíž posvátných míst musel dodržovat i kmotr dítěte (Zítek 1906: 436). Mohl totiž způsobit jeho proměnu v moru, kdyby během křtu ve formuli „chci víru" místo slova wiara (polsky „víra") vyslovil slovo mara, což je jedna z polských variant mory.

V Polsku však byla známa možnost nápravy pro ty, kteří se nevědomky dopustili chyby a vzápětí si to uvědomili. Např. v Mazovsku se v případě nesprávného průběhu křtu dítě pokřtilo znovu jiným jménem, aby se vyloučila jeho proměna ve zmaru (Töppen 1892: 179).

Sloveso mořit vyjadřovalo všechny ničemné skutky, jichž byla mora schopna (viz též Machek 1997: 382). Nejčastějším z nich byl tlak na prsou oběti. Mora vnikala do světnice obvykle klíčovou dírkou. Napřed nechala oběť upadnout do hlubokého a příjemného spánku, potom ji ale začala trápit stavy úzkosti a tísně - můrami - a tlačila ji na prsou „jako kdyby na nich ležel mlýnský kámen" (Košťál 1891: 274n.). Postižený nemohl nijak reagovat, ani křičet. Jedině pohybem palce pravé ruky mohl postupně znovu nabýt vědomí. (60) Někdy mora sála krev z bradavky nebo levé paže oběti, která v tomto případě, pokud nepodstoupila léčbu, zemřela a sama se zakrátko proměnila v moru. Ve Výhni si povšimli, že mora si vzala na mušku jedno malé dítě, neboť to se vždy ráno probudilo se zduřelými bradavkami (Zítek 1906: 436). (61)

Podobně jako vždy, když hrozilo napadení upírem, se i v těchto případech doporučovalo potřít si prsa česnekem. Jiným způsobem obrany bylo položit zrcadlo na hruď předpokládané oběti, anebo ji uložit k spánku s noční košilí oblečenou předkem dozadu (ibíd.). (62) Také pro toho, kdo v noci nebyl na lůžku, nýbrž na cestě, se v českých zemích doporučovalo, aby si šaty oblékl předkem dozadu a spletl tím moru, která by chtěla pocestného obtěžovat (Houška 1856: 59). Ještě dnes mnozí lidé v českých zemích a na Slovensku posunou pantofle jinak, než byly ve chvíli, kdy se ukládali do postele; dnes už se ovšem vytratilo z povědomí, že šlo o prostředek ke zmatení mory. Ostatně i ethnografická literatura předkládá rady, jak se uložit k spánku tak, aby se člověk vyhnul případnému přepadení morou. V poznaňském kraji se doporučovalo spát buď na levém nebo na pravém boku, podle místního zvyku, a s rukama zkříženýma na hrudi; v Mazovsku místo toho radili spát na břiše (srv. Kolberg 1882: 43-44; Töppen 1892: 177). Někdy se také měnilo umístění postele nebo se přestěhoval veškerý nábytek v pokoji, aby zlá bytost byla uvedena v omyl (John 1900: 125).

V těch krajích, kde lidé věřili, že smrt a současně proměna v moru nastane při deváté návštěvě zlovolného stvoření, se mohla oběť uchránit před pronásledováním tím, že ukázala moře svatou relikvii a vyzvala ji k cestě na hřbitov. Tam potom bylo třeba nařídit moře ve jménu božím, aby šla pryč, a to tolikrát, kolikrát předtím na oběť zaútočila (Košťál 1891: 274). Jeden z informátorů popsal moru tak, že pro Wollmana by to byl spíše revenant, protože mora, o níž mluvil, se podobala jeho mrtvému sousedovi, ovšem s dodatkem, že oči té bytosti se hrozivě leskly (viz Grohnman 1863: 209).

Mora mohla také sát krev své oběti tak, že jí jazykem probodla krk (Kolberg 1882: 39), anebo ji stejným způsobem mohla i udusit (Černý 1898: 416).

Obvyklou podobou mory, rozšířenou zejména v Polsku, je zjev mladé půvabné dívky. Mora však svého těla nijak nevyužívá, naopak je v nočních hodinách opouští. V nejstarších zprávách" ta „věc" (srv. Wollman 1920a: 15), která vychází ven z těla, není jasně definována, zatímco informátoři z 19. století ji popisují v nejrozličnějších podobách. V Čechách se objevuje ve světnicích obětí nejčastěji jako stéblo slámy, chlup, bílý nebo protáhlý stín, anebo bílá kočka. V Lužici nabývá podoby stínu, chlupu, stébla slámy, kosti, kovářského měchu, kocoura, hada nebo bílé myši.

V Polsku se zjevuje jako stéblo slámy, moucha, myš, had, kocour, štěně nebo kolo od vozu. V Srbsku může vypadat jako bílý chlup, motýl, bílá kobyla, moucha nebo jiný hmyz či menší zvíře. (64). Často se také objevuje v podobě žáby nebo ropuchy (viz Volf Kňazolúcky 1899: 142). Naproti tomu slezský Alp se může zjevit také jako šedivý trpaslík, zatímco tyrolská Trude vypadá jako obryně, která však může po libosti pronikat nejmenšími otvory do domu oběti, nejčastěji klíčovou dírkou. Trude v Korutanech má zase podobu vyzáblé stařeny s plochýma nohama a krhavýma očima (srv. Wollman 1920a: 15n.; 1920b: ln.).

Zvláštním druhem mory je ta, jež se morou stane „z lásky", tj. dívka, která prožila velké milostné zklamání. Mezi Slovany byl tento typ mory zaznamenán u Lužických Srbů a u Čechů, není však vyloučeno, že mohl existovat i v jiných zemích. V případě těchto „mor z lásky" byly léčebné prostředky mírnější: někdy stačilo nešťastnici pořádné naplácat, a její neblahé schopnosti byly pryč (Černý 1898: 414).

Přes typicky upírské vlastnosti mory se již v 19. století v lidových pověrách tyto dvě bytosti velmi často odlišují, např. tehdy, když se říká, že upír chrání lidi se srostlým obočím (Košťál 1891: 273) nebo mory a morouse.

Stejně jako upír mohla mora přepadat zvířata, avšak v tomto případě živé tělo mory bylo rovněž zvířecí (viz Košťál 1891: 276). Specifičtější byla její schopnost napadat rostliny, a zvláště stromy. Touto vlastností byly vybaveny děti, které se narodily se zuby a jímž se do úst vložil kousek dřeva ještě před matčiným prsem. Na Moravě se věřilo, že díky tomuto zákroku mora nechá na pokoji aspoň lidské bytosti (Kulda 1875: 265).

Mora zřejmě neměla sílu na to, aby prorazila dveře. Podle pověstí se protahovala škvírami, a tak se dostávala až k lůžku oběti. To však ještě neznamenalo, že má vyhráno. Kromě výše uvedených způsobů ochrany před morou byl za nejúčinnější prostředek považován symbol pentagramu, tj. obrazec v tvaru pěticípé hvězdy, lidově nazývaný „můří noha" (Zítek 1906: 436). (65) Dokonce i Komenský znal jeho účinky, a proto radil matkám dát dětem do ruky kousek křídy, aby ho mohly namalovat, kam budou chtít (Zíbrt 1911: 373). Působnost pentagramu se však vytratila, pokud nebyl nakreslen jedním tahem, a naopak se posílila, pokud ho mora zahlédla až na poslední chvíli (Zítek 1906: 436). (66) Ani v tomto případě není na místě se domnívat, že by apotropaickou funkci pentagramu ještě v 19. století znaly jen tzv. „slovanské národy". V tomto období je totiž přesvědčivě doložena i v jiných oblastech střední Evropy. (67) Jiný velice účinný prostředek ochrany před morou spočíval v tom, že se tělo a lůžkoviny pokropily svěcenou vodou. Avšak např. v Krkonoších během tříkrálového večera dávali přednost namalování tří pentagramů před omýváním svěcenou vodou (Košťál 1891: 280).

Dalšími vhodnými předměty poskytujícími ochranu před morami byly hadrové panenky, sekyrky a násady smetáku, položené nejčastěji pod postel (Černý 1898: 420). Násady smetáku nebo tlouky na prádlo a jiné předměty podobného tvaru se mohly také položit pod polštář (Ulanowska 1887: 99), zatímco v některých případech se dávala přednost březové větvičce (Košťál 1891: 279).

Užívání rostlin a léčivých bylin na ochranu před morou je doloženo jak v lidovém podání, tak i v Mattioliho Herbáři (1562). Herbář doporučuje dva postupy: podle prvního se smísí rozdrcená černá semena pivončk s medem nebo vínem (op. cit.: 743), podle druhého je třeba nosit s sebou pytlík (tzv. fuga dacmoritini) s červenými pivoňkami, jež se případně spálí v dome napadeném morami nebo jinými zlými duchy (ibid.). K týmž účelům byl používán také devětsil, což však bylo zaznamenáno jen u německého obyvatelstva (Košťál 1891: 281).

Proti běžným nemocem, jejichž příčinu bylo možno přisoudit morám, je doložena dlouhá řada tradičních prostředků, jejichž užití, místo aby upadalo v zapomnění, se naopak čím dál víc šíří i v moderních městech, a to navzdory masivní konkurenci a ekonomické síle chemicko-farmaceutického průmyslu.

Podrobný výzkum provedený na Slovensku koncem 19. století umožňuje seznámit se s různými druhy léčebných prostředků používaných na křivici, bolesti v krku, záškrt, bolest hlavy a prudkou horečku, tj. na choroby, jež se přisuzovaly působení mory (Uram-Podtatranský 1896).

Hlavním způsobem léčení křivice byla lázeň, do níž se přilil odvar z bylin jako je šalvěj, máta peprná, mateřídouška, řebříček, heřmánek, kmín, kostival lékařský, a zejména stříbrník, čili tzv. husí mýdlo.

Na bolesti v krku se nejčastěji užíval zábal z namočeného kusu plátna, který se pak ještě ovinul suchým plátnem nebo Šátkem. (68) Dodnes jsou známy blahodárné účinky cibulového odvaru, užívaného jako kloktadlo nebo na namočení obkladu kolem krku. Naproti tomu se už pravděpodobně neužívá plátno namočené v mléčném odvaru, do něhož se předtím ponořilo vlaštovčí hnízdo. I dnes se však můžeme setkat s tím, že se krk natírá mastí obsahující křen a vlaštovičník, anebo že se přikládá obklad namočený do odvaru z celeru a petržele.

Aby se z krku uvolnil hlen, doporučovalo se vypít nalačno odvar z anýzu, ibišku a topolového dřeva, smíšený s medem.

Léčení záškrtu bylo radikálnější: bylo třeba polknout takové množství střelného prachu, jaké odpovídalo jedné náloži do pušky. Kromě toho se stejné množství vložilo mezi jazyk a patro. Nosní dírky se vytíraly petrolejem (op. cit: 77).

Na sražení vysoké horečky i dnes dobrý lékař doporučuje vypotit se pod vrstvou přikrývek či peřin. Na tělo se však už nepřikládá bezové listí nebo placky ze strouhaného křenu vařeného ve smetaně. Radikálnější prostředky se uplatňovaly při léčení střídavé horečky a zimnice (op. cit.: 78n.).

K účinným prostředkům proti upírům patřily ty, jež mely vzbudit odpor i v nich samotných.

Kromě užití klasického česneku bylo možné natírat si hruď mastmi obsahujícími různé složky, jako např. vepřové sádlo, pepř, smolu apod., anebo slepičí trus či dětské výkaly, terpentýn nebo lidské sliny. K nejdrastičtějším prostředkům se dospělo v západním Pomořansku, kde k ochranným postupům patřilo sebrat špínu mezi prsty nohou a načrtnout si s ní kříž na čele (srv. Wollman 1920b: 33), nebo v Polsku, kde se jako krajní prostředek doporučovalo sníst vlastní exkrementy (Kolberg 1874: 75). Méně drastická možnost, která však také měla moru odpudit, spočívala v tom, že se snědlo připálené jídlo (Houška 1855: 46). Na Balkáně se proti morám užívaly kromě česneku také zelené ořechy a kraví trus (viz Burkhart 1966: 234). Jak tato autorka uvádí, kravince se nabíraly na hlohové větve; Paul Barber (1988: 101) z toho usuzuje, že tato kombinace silných pachů a ostrých trnů sloužila ještě účinněji jako apotropaion.

Některé postupy, jež dávají moře trochu „lidštější" podobu, provádí oběť ve snaze ubránit se před ní; Wollman je nazývá „proklínání", „sliby" a „vyhánění".

Zatímco kletby byly obvykle ponechány na fantazii oběti, zajímavější je to, co se moře nejčastěji slibovalo. Běžné bylo úsloví „přijď zase zítra". Druhého dne by pravděpodobně přišla fyzická osoba skrývající v sobě moru, a kdyby dostala trochu chleba či jídla, už by se nevrátila (příklady u. Wollmana 192 Ob: 37n.). Tím, že by došlo k jejímu odhalení, by se napříště styděla trápit dotyčnou oběť. Blahoslav Víšek (1902: 277) si povšiml, že osoba-mora často nevěděla, že má nočního dvojníka, takže se stávalo, že zatímco mora páchala své nepravosti, žena, která ji v sobě nosila, hluboce spala, „jako bez duše, jako kdyby byla mrtvá". Teprve ráno po návratu mory se tato osoba znovu budila k životu. Stejně tak, pokud by mora byla během noci zraněna nebo zabita, utrpělo by i tělo její nositelky tutéž újmu (ibid.).

Exorcistické formulky vycházely z přesvědčení, že mora bude respektovat světce a křesťanské symboly. Proto se před uložením ke spánku říkalo: „Můro, Můro můří, nepřicházej k mému loži, Panenka Maria ti zapověděla, abys k mému loži nechodila" (viz Košťál 1891: 279), případně se more pohrozilo nekonečně dlouhou prací: „Můro, Můro, Můro Moří, nepřistupuj k mému loži, pokud nespočítáš písek v moři, hvězdy na nebi, cesty (v jiné variantě: šlaky) na zemi" (viz Houska 1854: 526). Jedna tyrolská zaříkávači formule požaduje, aby Trude opustila dům a statek, ale kromě toho jí s trochou horalského egoismu přikazuje, aby šla „do jiných domů", ovšem co možná nejdále:

Trude, zakazuji ti vstoupit do mého domu a na můj statek, zakazuji ti vstoupit do chléva a stáje, zakazuji ti vstoupit do mého lůžka, abys mě nemohla rozdupat. Běž do jiného domu, přejdi všechny hory, i Zauenstecken, a všechny vody, a do mého domu se víc nevracej, (viz Dorler 1896: 150)

Jestliže se člověku podaří moru dopadnout, může na ni i zaútočit (srv. Košťál 1891: 276n.). Trefí-li ji polštářem mezi nohy, znehybní ji na celou noc a ráno pak může odhalit její lidskou podobu. V některých případech, je-li chycena a znehybněna, (69) odhalí se v lidské podobě již ve tři hodiny ráno (Kolberg 1882: 39). Josef Košťál vypravuje o jednom kováři, který v noci chytil stéblo slámy, přibil je na dveře a druhého dne ráno u nich našel svého kmotra s přibitým oděvem. Někdy stačilo mít po ruce džber nebo hrnec a chycená mora se pak ráno objevila v lidské podobě. Jeden tkadlec vyprávěl, že teprve při třetím pokusu se mu podařilo přiklopit velkým hrncem moru, která ho sužovala. Zrána našel pod nádobou stařenku, jež ho prosila o smilování a hlavně ho zapřísahala, aby ve vsi nikomu neřekl o její dvojnici; současně mu slíbila, že se už ničeho špatného nedopustí. Tkadlec se tak zbavil svého trápení.

Je známo, že pokud by mora byla zničena (např. rozlámáním stébla slámy nalezeného ve světnici), v témže okamžiku by zemřela osoba, která ji v sobě ukrývala (Grohmann 1864: 24). V případě, že by člověk moru pobodal nožem, našel by ráno u nohou postele lidské tělo s bodnými ranami. (Kolberg 1882: 39). Z toho důvodu mora raději neobtěžovala lidi, kteří u sebe měli zbraň nebo větší tupý předmět, jímž by ji mohli utlouci.

Tvrdý zákrok proti moře se však nemusel vyplatit. Někdy mora přemohla svou oběť, jindy hrozilo, že člověk ublíží sám sobě. Není vůbec vyloučeno, že mora mohla být totožná s napadenou osobou. Klasický případ tohoto druhu uvádí polský ethnograf Oskar Kolberg (op. cit.: 43): jedné noci v roce 1882 mladý muž z Ostresova pobodal nožem moru, jež ho trápila, a druhého dne ráno měl na celém těle plno zajizvených ran.

K ochranným prostředkům proti more, u nichž zůstávají otevřeny různé možnosti výkladu, patří např. páska přidržující čelist mrtvoly (Košťál 1891: 280), nebo dokonce vývar z hlavy mrtvoly, který uvařila cikánka v Bílých Karpatech k léčení nemocného děvčete (srv. Wollman 1920b:45).

Ve východních Cechách chránilo muže před morou kousnutí od ženy. V Krkonoších musely šestinedělky kvůli klidnému spaní napřed plivnout na bochník chleba, potom ho políbit a nakonec spálit. Bochník nebo převrácený talíř se střídkou chleba se ve východních Čechách kladl vedle lůžka (Košťál 1891: 279-280).

Postupujeme-li při vyhledávání ethnografických materiálů hlavně směrem do německé jazykové oblasti, zjišťujeme, že mora tu nabývá nejasné rysy, Často ovlivněné křesťanskou ikonografií, např. to, že jezdí na kozlu, anebo že kozlí roh má ochrannou magickou funkci. Tyto zřejmé průniky nechávají nedořešené mnohé další otázky, na něž by se v budoucnu mohlo zaměřit podrobnější zkoumání ethnografických dokladů pocházejících zejména ze střední a východní Evropy.

Naproti tomu existuje příznačný motiv, jejž Wollman (1921: 10) nazývá „sňatek s morou": chytí-li nezadaný muž moru, která se promění v okouzlující dívku, potom se tato dívka stane manželkou (v některých variantách alespoň služkou) své bývalé oběti. Pověsti však připomínají, že mladá žena-mora žije i nadále svým původním životem, k němuž se vrací hned, jak to je možné. Ve vyprávěních, jež sebral Wollman, lze zaznamenat, že sama mora se stává sukubou svého muže. Ze světnice, v níž byla chycena, nemůže odejít jinak, než jak tam vnikla, tj. nejčastěji klíčovou dírkou. Jejich děti mohou zprostředkovat její osvobození, protože poté co vyrostou, uvolní jí ucpaný otvor v zámku dveří. Muž potom opět zůstává sám, navíc se starostí o potomstvo, zbavené nezbytné mateřské péče.

Dříve než se pokusíme zformulovat obecné závěry, bude užitečné připomenout, že výraz mora (70) se vyskytuje nejen v celé slovanské lingvistické oblasti, ale je přítomen i v lingvistické oblasti germánské (mara starohornoněmecky, staroanglicky, staroirsky a staroseversky). Ostatně ještě dnes se v angličtině pro význam noční můra užívá výrazu nightmare. (71)

Abychom však mohli lépe pochopit vzájemné prolínání mory a upíra, bude třeba se ještě na chvíli vrátit k jedné bohužel nepříliš známé studii haličského ethnografa Dalibora J. Wahylewiče (Ivan Vahylevič), která vyšla v roce 1840 v Časopise Českého Musea.

Tato studie klade paralelu mezi upíry a vědmy. Podle autora byla v jeho době ve střední a východní Evropě víra v upíry a vědmy silnější než např. víra ve vodníky. Můžeme tu navíc předpokládat bezprostřední zážitek ethnografa, který se vyskytl jako očitý svědek při událostech, jež se dotýkají našeho tématu, a nebyl od nich časově či kulturně vzdálen, jak tomu bylo v případě Wollmanove. Jako nejzajímavější rys zdůrazňuje Wahylewič to, že upíři a vědmy mohou být živí i mrtví, že to jsou bytosti „s dvojí dusí a dvojím srdcem". Neuznává křesťanské démonologické schéma, jež proniká do upírských pověstí, a mluví o upírech a vědmách, kteří se vedeni svými předky setkávají každý čtvrtek po novoluní na Lysé hoře, tj. na místě pohanského kultu přetrvávajícího i v křesťanské epoše. Zmiňuje se také o tom, jak jsou nebezpeční, a to zejména po smrti. Vystrašené obyvatelstvo proto podrobuje mrtvé upíry a vědmy rafinovaným ochranným praktikám, jež jsme popsali výše a ještě se o nich dále zmíníme. Podle Wahylewiče existuje zvláštní kategorie lidí, kteří jsou schopni úspěšně proti upírům a vědmám bojovat - jsou to hadači.

Upíři a vědmy jsou úzce spjati s přírodními silami a během svého života jsou schopni proměňovat se, a to upíři zejména ve vlky, dále v koně, psy, vepře, králíky, kohouty, havrany, ještěrky, ale také v suchý bez a náprsník; vědmy zase v medvědice, kobyly, krávy, kočky, svine, káně, straky, motýly a také v maliny.

Ze smísení tradičních pověr s křesťanskými prvky vychází Wahylevičuv pokus rozlišit dvě duše těchto bytostí na první, zvanou příznivě-živlová, tj. lidskou, a druhou, zvanou protivno-živlová, tj. ďábelskou, která opouští tělo jednak ve spánku, jednak po jeho odchodu ze světa živých.

Wahylevičovi informátoři tvrdili, že upíři a vědmy jsou lidé počatí ve dnech náboženských svátků v kostele nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Mohou dospět, mít děti, zestárnout a zemřít; za jejich pozemského života může v nich mít navrch duse příznivě-živlová, a proto nemusí být vždy nebezpeční, což už však neplatí po jejich smrti. Wahylevič považuje za hlavní oblast jejich výskytu „Slovanstvo", ale současně připouští, že upíři se objevují také v Litvě, kde jsou zváni Kemas, dále v Řecku, v Rumunsku, v románském světě a u Aramejců, od nichž se dochovalo pojmenování Gaul (dnes říkáme Ghoul) pro upíry a Lilith pro vědmy.

Pozn.:

51) Wollmanova studie bývá citována v každé seriózně míněné práci o vampyrismu, obvykle vsak. jde o citace z druhé niky, neboť např. nejstarší doklady sebrané Wollinanem zřejmě nejsou brány v úvahu.
52) Uveřejnění Wollmanovy studie dnes, po více než osmdesáti letech, by bylo problematické, pokud by byla publikována bez zasvěceného úvodu. Poskytla by totiž české veřejnosti obraz vampyrismu příliš ovlivněný pozitivistickým duchem, příznačným pro Wollmana, avšak už neslučitelným s moderní vědou.
53) Nezpochybnitelná sémantická vazba mezi upírem a stregou je zřetelnější, přihlédneme-li k polštině, v níž se výraz upiór (fem. upierzyca) občas střídá s výrazem strzygoň (fem. strzygula), nebo k rumunštině, v níž se pro označení upíra užívá slova strigoi (fem. Strigoaicd)
54) [Si quis a diabulo deceptus crediderit secundum morem paganorum, virum aliquem aul feminam strigam esse et komines-commendere.]
55) Již A. A. Kotlarevskij (1868) prokázal, že Hájkovy příběhy mohou být užitečným prostředkem pro pochopení pohřebních rituálů v Čechách v 16. století (víz také Zíbrt 1894: 20).
56) Ani v tomto případě neměl postup žádoucí ochranný účinek, dokud tělo nebylo spáleno.
57) Děvčata narozená v týdnu sv. Havla (16. října) se v Tyrolsku mohou stát Trudou nebo být náměsíčné (cf. Wollman 1920b: 12).
58) Protikladný motiv je doložen v jižních Čechách, kde se osoby se srostlým obočím naopak stávaly obětí mory (viz Wollman 1920b: 9)              
59) Totéž platilo i pro hříbata, která se rovněž mohla změnit v moru, pokud se s nimi zacházelo stejným způsobem (cf. Košťál 1891: 276)
60) V jiných případech k uvolnění tíže na prsou a odehnání mory posloužil pohyb palce pravé nohy (cf. Máchal 1891: 179; Töppen 1892: 177) nebo prostředníčku (Hempel 1894: 366), případně třetího prstu na noze (Kolberg 1874: 75).
61) Ještě v 17. století byla jedna žena obviněná z vraždy svého dítěte zproštěna obvinění, neboť sejí podařilo dokázat, že dítě zabila nejspíše nějaká mora, vzhledem k povaze skvrn, jež lékaři našli na jeho hrudi (viz Francisci 1690: 208).
62) Hostinské pokoje v údolí Múru ve Štýrsku mívaly v 19. století jako součást vybavení tzv. Trudenspiegel, tj. tři zrcadla osvětlená svíčkami. Mora se v noci měla vyděsit svého trojnásobného odrazu a prchnout pryč z pokoje (Marx 1901: 180).
63) Soupis nejstarších citátů týkajících se mory je u Zíbrta 1889 (210n.).
64) Zvláštností Srbska je, že mora se tam může objevit také v podobě bílého koně (cf. Máchal 1891: 177).
65) Naproti tomu Bouchal (1906: 167) se domníval, že označení „můří noha" se vztahuje k plavuni vidlačce (rod Lycopodium), lidově nazývané pravé můří noha, nebo též vidlák, jelení skok, jelení růžky, vlčí ocasy, hastrmanovy vlasy, hadí mech, mech sv. Jana, plazivec, chlupatina, čertův spár, čertovo peří, peklo, čertipeklo, rváč, bludný koření, kol tunová zelina nebo dastihlav.
66) „Můří noha" ve funkci apotropaionu byla známa v celé střední Evropě (Sckrettet-fuf, Aibfuft, Trudenfujl, Trudenkrtruz). Kautsch (1907) uvádí popis kolébky z roku 1690, která měla v nohách Thidenkreuz.
67) Pokud jde o Štýrsko a Tyrolsko, cf. Kautsch (1908:115) a Dörler (1896: 151).
68) Kdysi se jako horní vrstva přikládala ještě teplá onuce z holínek (Uram-Podtatranský 1896:76).
69) Kolberg (1874: 75) však zdůrazňuje, že je obtížné chytit ji, protože je „mrštná jako kočka".
70) O přenesení termínu mora ve variantě můra na nočního motýla viz Vážný 1955 (81).
71) Nabízí se také úvaha o zajímavé souvislosti s pravděpodobné nejznámější postavou severského folklóru. Rudolf Klenpaul (1898; 134) poznamenává, že anglickému slovu elf odpovídá německé Elbe, což není nic jiného než varianta výrazu Alp, který - jak jsme uvedli výše – je německým protějškem slovanské mory.

Podle : Maiello, Giuseppe: Vampýrismus v kulturních dějinách Evropy. Nakl. Lidové noviny, Praha, 2004, kap.II. 6.1. Upír a mora ve středoevropské lidové slovesnosti. str. 87-101

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 433