Ted SeriosNa příkladu jednoho nespalitelného a bolesti se vyhýbajícího chodidla jsem se Vás, navzdory vývodům Clarkova televizního seriálu o podstatném vlivu Leidenfrostova efektu, v minulém čísle snažil přesvědčit o tom, že se některé naše životní zkušenosti nemusí vždy nutně shodovat se současnou interpretací světa.

 

 

 

Pokusil jsem se zviklat vaši víru v neměnnou formu zákonitostí tohoto světa a zkusil jsem nadhodit myšlenku, že skutečnost, či lépe řečeno to, co za ni pokládáme, je dáno interakcí, neboli vzájemným působením pozorovatele a pozorovaného předmětu.

Je vysoce pravděpodobné, že právě paranormální jevy jsou jedním z projevů významné závislosti okolního světa a pozorovatele, a je možné, že jejich budoucí objasnění nebude výhradní doménou fyzikálního pohledu na svět.

Chápu, že byste chtěli slyšet něco úplně jiného, chtěli byste se dozvědět, že paranormální jev se produkuje takovým a takovým způsobem, že je potřeba zcela konkrétní vybavení, pomocí kterého, zapnete-li příslušný knoflík, vyvoláte přesně definované a reprodukovatelné efekty. Kdyby tomu tak ale v principu bylo, neexistovala by žádná parapsychologie, což by jistě příliš nevadilo, ale současně by zcela určitě neexistovaly ani žádné výjimečné lidské schopnosti, žádní géniové, poezie, umění, vrcholná díla lidského ducha, protože všechno by bylo jednoznačné, tak, jako dobře fungující, jednoduchý mechanický stroj. Chápu Váš postoj, neboť je zcela v intencích dnešního názoru na svět: lidé chtějí slyšet „je to tak a tak, protože...", a nechtějí přijímat tvrzení a důkazy o tom, že skutečná a neměnná pravda vlastně neexistuje a že všechno, co chápeme kolem sebe i v sobě, je příliš pohyblivé, než abychom to mohli uchopit vtěsnáním do několika logických premis.

Mentální fotografie, neboli fotografický obraz zprostředkovaný mentální energií, mentální silou, silou představy nebo podobným hypotetickým a zatím neprokázaným způsobem, je jedním z nejkontroverznějších a nejneobvyklejších projevů lidské psychiky.

Kdybyste měli to štěstí a podařilo se vám tento velmi řídký jev pozorovat, dokumentovat nebo dokonce zapříčinit, stanete se světoznámou osobou, se všemi pozitivními i negativními důsledky, které tato situace může přinášet. Zajistíte si publicitu, přijdou i peníze, ale současně budete zkoumáni nedůvěřivými vědci a ještě nedůvěřivějšími kritiky. Budete osočováni z podvodů, chamtivosti, exhibicionismu, spolupráce s nejrůznějšími zpravodajskými službami, budou vám lát do černých mágů a čarodějů, budou si osobovat právo na vaše soukromí a vůbec budete trápeni těmi nejroztodivnějšími metodami, na které lze jen připadnout. Na straně druhé budete mít ale přímý kontakt se skutečným tajemném, budete svědky prvotních reakcí nedůvěřivou, budete v centru výzkumného dění, budete hlavní osobou podivného dramatu, jehož závěrečné akty ještě nebyly napsány. Jdete do toho?

Jestliže ano, pak vám mohu prozradit, že vlastní proces je velmi jednoduchý. Posadíte se před fotografický přístroj a zaměříte jeho objektiv na svou hlavu, nebo jinou část svého těla, nebo dokonce úplně jinam. Pak si vyberete představu, kterou budete chtít mentálně vtisknout do fotografického materiálu. Je také možné, že si ji vůbec nevyberete. Doporučit také lze, aby vám ji vybral někdo jiný, a to v úplně jiné místnosti a vy sami jste neměli nejmenší představu, jaký obraz byl pro vaši představu vyhledán. Můžete vzpomínat na skutečné události, které se vám přihodily, můžete jen tak snít nebo můžete myslet na cokoliv, nebo, dokážete-li to, také na nic. Prostě mít hlavu prázdnou. Na fotografickém aparátu také příliš nezáleží. Bude skvělé, když budete mít po ruce značku Polaroid pro okamžitou fotografii, ale nemusíte pohrdnout ani obyčejným fotografickým přístrojem s obyčejným filmem, barevným či černobílým, diapozitivní materiál nevyjímaje. Báječná, i když pro nás ještě poněkud drahá, bude videokamera. Filmový materiál můžete zakoupit v obvyklých prodejnách nebo si jej můžete objednat přímo u výrobce, a abyste měli alespoň o kousínek větší jistotu, že nejste klamáni, můžete výrobní sérii ze. skladu nebo přímo z výrobní linky určit losem. Pokud se týče zaostření, nemusíte si dělat vůbec žádné starosti. Můžete zaostřit na půl až osmnáct metrů, možná, že nebude vadit, když zaostříte na nekonečno, a vůbec nic se nestane, když objektiv vyšroubujete úplně. A když budete mít štěstí, pak se na fotografii objeví něco úplně jiného než by na ní mělo být. Přesněji řečeno něco jiného, než by odpovídalo zaměření objektivu fotoaparátu. To je v podstatě všechno. Je vám shora uvedený popis nesrozumitelný, nevíte o čem je řeč? Působí to všechno zmatečně? Do jisté míry máte pravdu. Ovšem pouze do jisté - protože to, co bylo právě řečeno, je přesným popisem práce jednoho z nejvýznamnějších aktérů mentální fotografie - chicagského nezaměstnaného, liftboye Teda Seriose. (obr. v titulku)

Fenomén mentální fotografie Teda Seriose není žádnou novinkou, jistě ale patří k nejvýznamnějším experimentálním úspěchům parapsychologie. Začátek celé této historie leží v roce 1963, kdy se o tomto kromobyčejném jevu dozvěděl z článku Pauliny Oehlerové v časopisu Fate americký psychiatr a psychoanalytik Jule Eisenbud a záhy s Tedem započal experimentovat.

První experimenty s Tedem Seriosem se konaly krátce po jeho příletu do Denveru a jejich výsledky byly fascinující. Před skeptickými a přece užaslými vědci z místní univerzity se objevily mentální fotografie Westminsterského chrámu.

Opusťme ale na chvíli Spojené státy a zůstaňme u nás doma.

Fotografie Karla Hynka Máchy

Je tomu asi deset let, co do Psychoenergetické laboratoře při Vysoké škole chemickotechnologické v Praze zavítal starší pán, představil se jako profesor Zídek a začal ihned rozkládat po stole fotografie portrétů a kreseb. Byly na nich lidské obličeje, celé postavy, ale i obrázky různých stavení a pan profesor nám začal tvrdit, že na těch všech fotografiích je Karel Hynek Mácha. Na fotografiích byla však spousta dívčin a ženských tváří, a proto i s ohledem na to, že skutečná podoba Karla Hynka není známa, nám toto tvrzení připadalo všem poněkud podivné. Rozhlédl jsem se po ostatních, co tomu říkají, a koutkem oka jsem zahlédl pana profesora Kahudu, tehdejšího vedoucího laboratoře, jak mě posunkem pobídl a slovy „Milane, ty jsi přece mentální fotografii dělal", pana profesora Zídka přehrál do mé péče.

Ve strukturách fotografií, alespoň podle pana profesora Zídka, se pravidelně objevovala tvář Karly Hynka Máchy a ještě další obrazy, mající vztah k básníkovi. Zvětšení všech těchto fotografií bylo značné a umožnilo proto nejenom odkrytí původních struktur fotografované předlohy, ale navíc se objevila i vlastní zrnitost pozitivu. Na určitých místech skutečně docela zřetelně vystupovaly z obrazu charakteristické rysy lidské tváře a ta tvář měla pokaždé velmi shodné rysy. „A tady", pan profesor ukázal na skráně čackého muže v uniformě, „se ten stejný obličej objevuje znovu". Pan profesor se rozpovídal o tom, jak se dlouho zabývá historií Karla Hynka, vyprávěl s rozechvěním v hlase, jak obličeje vystoupily z pečlivě prohlížených fotografií. Je pravda, že nevíme, jak Karel Hynek skutečně vypadal, s jistou dávkou romantické nadsázky se pouze o jeho skutečné podobě dohadujeme. Vyskytly se i názory, že Karel Hynek stál modelem k portrétu v kostele na Hrubé Skále. V souvislosti se strukturami na fotografiích je tato hypotéza velmi zajímavá, neboť mezi obličeji na fotografiích a obrazem na Hrubé Skále je podoba více než zarážející. Schematické lidské hlavy nebyly tím jediným, co pan profesor Zídek na svých fotografiích objevil. Prý měl Karel Hynek nemanželské dítě s jakousi Mančinkou - a skutečně, na několika fotografiích je patrná skupinka dvou postav, ženské a mužské (opět s charakteristickými rysy), a při bližším pozorování lze i bez přílišné fantazie vidět ve struktuře fotografie v náruči ženy dítě. Tato struktura se objevila ve vlasech osoby na portrétu, který si pan profesor nechal pro své studijní účely přefotografovat v depozitáři. Kvalita popisovaných fotografických struktur bohužel neumožňuje jejich polygrafické zpracování bez opravných zásahů, což nelze pokládat v tomto případě za správné, takže je zde neuvádíme.

Během krátkého času jsem pana profesora navštívil v Přepeřích u Turnova. Pan profesor mi během dopoledne ukázal ve fotografiích i datum údajné Máchovy exhumace, ke které došlo 31.10. 1938 během nacistické okupace. Návštěva se chýlila ke konci, a protože jsem se domníval, že vznik takovýchto struktur je možný a může k němu docházet z vnitřního přesvědčení nebo rozpoložení pozorovatele, fotografoval jsem nakonec stopy kapek vody na dlaždicích okolo dřezu v kuchyni pana profesora. Bohužel neúspěšné. Na fotografiích se nic neobvyklého neukázalo. Když jsem pak byl téměř na odchodu, pan profesor mi tajemným hlasem sdělil, že ho Karel Hynek přišel sám jednoho dne navštívit.

Fotografie pana profesora Zídka mi dlouhou dobu připadaly jako projev nesporného subjektivismu: často jsem se snažil hledat v rozličných nahodilých nebo nespecifických strukturách lidské tváře a musím se přiznat, že jsem je nacházel ve fotografiích stejně tak jako v hořících uhlících táborového ohně. Lidská tvář je objekt příliš známý a přání bývá otcem myšlenky.

Mentální fotografie v Japonsku

Za několik měsíců jsem se setkal s obdobnými typy fotografií znovu. Dostal jsem je od Hideo Uchidy, japonského parapsychologa, zabývajícího se vedle mentální fotografie i konstrukcí elektronických přístrojů na měření lidské aury. V jeho práci o mentální fotografii byl zveřejněn postup, jak tyto fotografie pořizovat, i příslušná teorie jejich vzniku. Uchidův postup není tak jednoduchý, jako velmi volná pravidla práce s Tedem Seriosem, vyžaduje totiž poměrně drahé vybavení - tzv. paralaxní montáž. Tento přístroj používají astronomové, když chtějí fotografovat stálice na obloze a jeho princip je jednoduchý. Tím, že je opatřen hodinovým strojem, dokáže zaměřovat dalekohled nebo fotoaparát neustále na stejné místo na obloze, čímž vlastně eliminuje vliv zemské rotace. Uchida ovšem nezaměřil objektiv svého fotoaparátu na oblohu, ale na stochasticky (t.j. v čase nepravidelně) se měnící objekty, jakými jsou například mořská hladina nebo vlnící se veliká plocha trávy, či vzdálený les. Uchida zaměřil svůj fotoaparát na mořskou hladinu, současně jej ale upevnil na paralaxní montáži tak, aby neustále směřoval do centra naší galaxie, někam poblíž rádiového zdroje v souhvězdí Střelce. Tvrdí, že tato orientace je nezbytná pro vznik fantomových fotografií. Na některých jeho fotografiích jsou skutečně dobře patrné lidské obličeje, podle autora jsou to dokonce lidé, kteří v uvedené oblasti zemřeli či utonuli. Jeho teorie je založena na vlivu proudu částic, které údajně vystupují z centra galaxie a jsou schopny přenášet informace mimo běžně chápaný prostor a čas.

Obr. 1: Fotografie profesora T. Furakaiho z počátku dvacátých let. Světlotěsně zabalená sada suchých fotografických desek byla mentálně exponována experimentálními osobami z velké vzdálenosti. Obě poloviny této fotografie pocházejí z téhož balíčku, ale z různých vrstev citlivého materiálu.

 

Mentální fotografie má v Japonsku již dlouhou tradici. První netradičně pojaté experimenty s tímto jevem prováděl v letech 1910-13 profesor císařské univerzity v Tokiu Tomokiči Fukurai. Nechal své experimentální osoby, které byly proslulými médii, soustřeďovat se zpočátku na jednoduché obrazce, jako čtverec či  trojúhelník, a pak i na složitější obrazy, se záměrem vtisknout tyto představy do fotografického materiálu. Pracoval výhradně se suchými fotografickými deskami, které byly vždy ve více vrstvách zabaleny do světlotěsného obalu. V některých případech se mu podařilo získat mentální obrazy na různých vrstvách fotografií, a to i na vzdálenost 500 kilometrů. Na fotografiích je velmi zajímavá i tvarová podobnost získaných obrazů s kaligrafickými prvky japonského písma. Za zmínku stojí skutečnost, že Fukurai byl za svou činnost z Tokijské univerzity vyloučen.

Nefotogenický Indián

Robert L. Van de Castle uvádí v knize Handbook of Parapsychology, v kapitole o vztahu parapsychologie a antropologie, příhodu, kterou zažil jeho přítel v Nevadě, když chtěl vyfotografovat šošonského šamana Valící se Hrom před jeho wigwamem. Nejprve starého Indiána poprosil, zda jej může vyfotografovat, a když svolení nedostal, rozhodl se, že Indiána vyfotografuje svým Polaroidem bez souhlasu a také mu to řekl. Náčelník odvětil, že si žádné fotografování nepřeje a že způsobí, aby aparát nefungoval. Cvakla spoušť a za několik vteřin se z aparátu vysunula fotografie. Byla úplně černá. Když se krátce po sobě tato situace opakovala celkem třikrát, začalo být Valícímu se Hromu zklamaného návštěvníka líto a poprosil mladou návštěvníkovu manželku, aby se postavila vedle něj. S úsměvem potom fotografovi oznámil, že nyní se fotografie podaří, neboť je v lepší náladě a nebude kameru mentálně rušit. Výsledkem byla vydařená normální fotografie, na které byl šošonský šaman a mladá žena. Je samozřejmě možné, že se aparát porouchá přesně takovým způsobem, že někdy funguje a někdy ne. Je ale velmi nepravděpodobné, že by se mohla shora uvedená situace opakovat celkem třikrát. Polaroidová kamera, která se chovala tak podivně ve chvílích šamanovy nechuti se nechat fotografovat, nikdy předtím ani potom neselhala, a vždy, vyjma uvedené historky s nefotogenickým Indiánem, vyfotografovala přesně to, co se po ní chtělo.

Fenomén Ted Serios

Poté, co jsem se vám snažil demonstrovat fenomén mentální fotografie v jeho různých podobách, se vrátíme zpět k nejvýznamnějšímu aktéru - k Tedu Seriosovi. Je nesporné, že právě v tomto případě byl celý jev velmi dobře dokumentován a důkladně prozkoumán. Ted Serios byl podroben nejrůznějším testům a zkouškám, nechyběla psychologická a psychiatrická vyšetření, genetické testy, zkoušky mající za úkol detekovat případné elektromagnetické vyzařování z Tedova těla, encefalografická vyšetření, celkové lékařské prohlídky, hormonální testy, psychologické projektivní testy a mnoho dalších vyšetření. Ve všech těchto experimentech, ať již při nich Ted produkoval mentální obrazy nebo ne, nebyla zjištěna žádná anomálie, která by byla schopna vnést do studovaného fenoménu více světla.

Obr. 2 Cílová fotografie Westminsterského chrámu.

Popišme ale takový typický experiment. Ve většině případů práce probíhala pod kontrolou několika pracovníků různých vědeckých ústavů nebo univerzit. Ted byl neustále přítomen v experimentální místnosti a nesměl z ní po celou dobu vlastní produkce odejít. Před experimenty byl podroben tělesné prohlídce, vysvlečen a oblečen zpět do speciálního overolu bez kapes a s těsnými rukávy. Ve vedlejší místnosti, kam pochopitelně Ted neměl přístup, byl další pracovník, jehož úkolem bylo vybrat takzvaný cílový obraz. Většinou se jednalo o snímky architektonických památek z nejrůznějších turistických průvodců. Na pokyn experimentátorů pomocník vybral ve vedlejší místnosti cílový obraz a Ted se začal soustřeďovat. K experimentům byl použit v té době obvyklý fotoaparát Polaroid 95 Land Kamera. Ted nikdy nesměl fotografický přístroj vzít do rukou, aby byla jistota, že fotografie nemůže být odvržena. V některých případech byla celá situace natáčena kamerou a získaný film byl několikrát prohlížen s cílem zjistit případnou podvodnou manipulaci. To se nikdy, přes mimořádnou pečlivost, nepodařilo.

Obr.     Cílová fotografie - S ohledem na změněnou situaci objektu se může pravděpodobně jednat o časový posun

Přesně v tu chvíli, kdy Ted uviděl otevřenou stránku knihy z vedlejší místnosti ve své představě, mávnul rukou a spoušť kamery, zaměřené na jeho hlavu, byla stisknuta. Po chvíli již byla k dispozici pozitivní fotografie, která ve všech případech nezobrazila věrně to, co by na ní podle všech pravidel zdravého rozumu mělo být, tedy obraz odpovídající podmínkám expozice a úhlu záběru. Objevily se na ní jiné obrazy. Velká většina alternovaných obrazů byla buď úplně přeexponována, anebo zcela neexponována, co:, znamená, že získané fotografie byly úplně bílé (whities), a nebo úplně černé (blackies). Tyto jevy nebyly nikdy způsobeny tím, že by nepracovala závěrka, nebo že by objektiv byl záměře" do silného zdroje světla. V některých případech, celkem jich bylo asi 400, se na fotografii objevila kopie cílového obrazu, a to v poměrně velmi dobré kvalitě.

Námitku, že obraz byl již předem na citlivý materiál nějakým podvodným způsobem exponován, lze těžko absolutně vyloučit, i když nikdy nebyly získány dvojexpozice, které by tomuto předpokladu nutně odpovídaly. Jistotu, tedy absolutní jistotu, můžeme mít pouze ve velmi speciálních případech. Ve všech ostatních můžeme pouze pravděpodobnost jistoty zvyšovat - a o to se američtí experimentátoři pokusili tím, že vybírali losem továrny na fotomateriál a nahodile volili výrobní sérii i konkrétní balíček Polaroidových filmů, který byl pak zabalen do olověné schránky a letecky převezen na místo experimentu. Tato celá akce byla pod svědeckou kontrolou a není asi velikou fantazií předpokládat, že právě popsaná manipulace zvýšila značně procento věrohodnosti všech experimentů s Tedem Seriosem. Náhodně vybraný film byl těsně před pokusem vyjmut z ochranného obalu a Ted tentokráte film exponoval přes silné sklo s vysokým obsahem olova. Úspěšně. V některých případech byla snímána Seriosova hlava dvěma videokamerami a také na magnetickém záznamu se objevily pozměněné obrazy, představující jinou realitu.

Mezi nejzajímavější mentální obrazy patří dokonalé kopie Westminsterského chrámu, kde se ale úhly stínů neshodují dokonale s úhly stínů na předem vybrané cílové fotografii. Obdobná situace se objevuje na fotografiích zájezdní hospody, kde se cílový obraz sice kryje s mentální kopií, současně se však v detailech liší. Obě fotografie uvádíme. Na cílové předloze chybí vývěsní tabule, která je-dobře patrná na mentální kopii, ale na cílové předloze jsou, sice hůře patrné, ale přesto zřetelné stopy po upevnění tabule shodné velikosti, včetně čtyř otvorů. Dále je na mentálně získaném obraze zřetelně patrný rozdíl ve výplni oken. Jsou jakoby zazděna. Takovéto časové a významové posuny se objevovaly v Tedové práci velmi často a Jule Eisenbud se je snažil interpretovat zejména z psychoanalytického hlediska.

V některém z následujících čísel si povíme o dalších zajímavostech mentální fotografie v podání Teda Seriose, o pracech sovětského psychiatra Krochaleva, ukážeme na několika příkladech, jakým způsobem se formovala opozice, jak pracovala, a také popíši experimenty, které jsem prováděl v rámci výzkumů Psychoenergetické laboratoře v Praze. (1)

Jak fotografovat halucinace?

Nevím, zda vůbec, a jestliže ano, tak jak moc se ruský psychiatr G. P. Krochalev smál, když si po svých fotografických experimentech s delirujícími alkoholiky vzpomněl na definici halucinace:

„Chorobný zdánlivý smyslový vjem  nebo  představa, vznikající bez vnějšího vjemu, který osoba trpící halucinací pokládá za pravdivý a skutečný." Nevím, a asi to nikdy nezjistím. Nevím také, jak vy, ale já bych se sice smál — až možná na to, že je všechno spíše k pláči... Co vlastně zjistil doktor Krochalev, když zkoumal své pacienty, kteří v rámci alkoholického deliria viděli nejrůznější obrazy, jako  hlavu jelena s  parohy,  Sněhurku a sedm trpaslíků a další, převážně pohádkové a mytologické obrazy jako halucinace? Prostou věc — že jejich halucinace lze fotografovat. Odhodlal se (a toto slovo je zde na místě) k experimentům, které jsou na jedné straně bezdůvodné, předchozími pracemi nepodložené, současnému chápání světa i dosud poznaným fyzikálním zákonům neodpovídající, a na straně druhé ale tak primitivní a jednoduché, že je s podivem, proč se takovéto experimenty konaly až v sedmdesátých letech. Nicméně otázku tohoto druhu bychom si neměli nikdy klást. Všichni ti, kdo jednají pouze podle vzoru ostatních, vytvářejí sice spoustu užitečných věcí, jako například stabilitu společnosti, či zákony tržního hospodářství, avšak současně je nutno si postesknout, že právě tito lidé nenáležejí mezi tvůrce nových pohledů, nových paradigmat, a nejsou ani těmi, kdo by nás pozvedali nad každodenní úroveň a strasti. Etuziasmus a víra nepatří příliš organicky do všedního lidského světa, ve kterém je člověk často poměřován těžkotonážním vlakem za život snědených potravin, či podobnými hypermaterialistickými příměry. Staré představy ulpívají a ptát se po důvodu, proč to či ono nikdo předtím nezkusil, ač vás ta otázka pálí přímo na jazyku, nemá smysl. Staré představy jsou jakousi tradicí, která zavazuje — jenže ne vždy k nejpravdivějším, nejsprávnějším a nejprospěšnějším věcem.

Mnozí z vás, zejména středního a staršího věku, se jisté ze svých školních let dobře pamatujete na takzvané inertní neboli neslučivé plyny: helium, neon, argon, krypton, xenon a v poslední době obávaný a sledovaný radioaktivní radon. Tyto plyny byly podle oktetového pravidla považovány zcela axiomaticky za neslučivé. Až náhle kohosi napadlo, že povede směs xenonu a fluoru niklovou trubicí zahřátou na 600 °C. Učinil tento jednoduchý experiment a výsledkem, proti všemu očekávání a tradičním představám, byla najednou sloučenina fluoru s prvkem, který by se vlastně slučovat neměl, neboť je ve všech učebnicích označován jako neslučivý. Proč byl tento jednoduchý, ba až primitivní experiment proveden po dlouhé době rozvoje anorganické chemie? Proč se předtím nikdo neobtěžoval sloučit neslučitelné a vyfotografovat nevyfotografovatelné? Ty pravé a lidské důvody jsou ale zřejmé — lakonicky vyjádřeno: lenost, rigidní neboli zatuhlé myšlení, přílišná, oslava autorit, obava ze zesměšnění se, a podobné nedokonalé vlastnosti tvora, jako by předurčeného k pseudoracionalismu již tím, že sebe sám nazval homo sapiens — člověk rozumový.

Vraťme se však k muži, který zřejmě tyto vlastnosti neměl, nebál se výsměchu a riskoval tak říkaje svou dobrou pověst. Na halucinacích jsou nesporně velice zajímavá některá pozorování, která byla učiněna v minulém století. Bylo například zjištěno, že se halucinace zdvojují, pakliže nejsou osy obou očí paralelní; popsáno bylo také zdvojení halucinačních obrazů v prostoru tlakem na oční bulvy nebo po přiložení skleněného hranolu k oku halucinující osoby; rovněž tak bylo vyzkoušeno použití dalekohledu při halucinacích, kdy se obraz přibližoval nebo vzdaloval podle toho, z které strany se osoba do dalekohledu dívala. Obdobně bylo zjištěno, že halucinace se odráží v zrcadle. Všechny tyto sporadické, ale přece jen se vyskytující zprávy vedly Krochaleva k experimentům s fotografováním halucinací alkoholiků v deliriu.

Krochalev začal tím, že si pořídil jednoduchý adaptér z potápěčských brýlí, pomocí kterého mohl za nepřístupu světla fotografovat oči delirujícího pacienta, eventuálně něco, co z nich vyzařuje. Tento způsob se osvědčil a Krochalev skutečně u několika pacientů zaznamenal na film halucinace, které předtím popisovali. Připusťme, že biochemické změny při zrakovém vjemu na sítnici oka jsou reverzibilní, což by znamenalo, že to, co vidíme při uzavřených očích, nebo jako halucinaci, opět z očí vystupuje ve formě elektromagnetického záření takové vlnové délky, která může způsobit vznik latentního obrazu ve fotografické emulzi. Existují biochemické systémy, jsou to například nejrůznější světélkující mořské organismy, houby, láčkovci, ale i u nás se hojně vyskytující světlušky (které v době námluv produkují světlo oxidací luciferinu), o „strašidelných pařezech ani nemluvě. Rozhodné tedy lze tvrdit, že v biologii jsou známy systémy produkující viditelné záření, které je schopno aktivovat fotografickou emulzi. Většina chemických a biochemických reakcí je reverzibilní, to znamená, že mohou probíhat oběma směry. Je tedy možné, že za určitých optimálních podmínek by mohlo záření, vystupující z lidského oka, při dostatečně dlouhé době expozice aktivovat fotografický materiál.

Dalo by se tedy říci, že tyto experimenty nejsou tak závažné, jak na první pohled vypadá.

Krochalev se však s těmito výsledky nespokojil a pokračoval dále. Uzavřel své fotocitlivé materiály do světlotěsných obalů a držel je před očima delirující osoby. Po vyvolání opět obdržel obrazy velmi podobné těm, které snímal přímo z očí. Tato zjištění jsou mnohem závažnější, než ta, která byla konstatována v prvních experimentech. Je zřejmé, že v tomto případě již nelze kalkulovat s jakýmsi hypotetickým vyzařováním z lidských očí, neboť záření, které může být produkováno biologickým systémem, nemá takovou energii, která by byla schopna proniknout kompaktní hmotou a poté dát vzniknout latentnímu obrazu v citlivé vrstvě fotomateriálu, určeného pro záznam ve viditelné oblasti světla. Existují samozřejmě elektromagnetická záření, která mohou pronikat libovolným materiálem, například záření gama, nebo kosmické záření, ale tato vysokoenergetická záření vznikají na úrovni jaderných procesů, které u živých organismů nebyly nikdy zjištěny a jejich výskyt v biologickém objektu vždy znamená jeho poškození. Jak si jistě vzpomenete, tak v tomto ohledu jsou Krochalevovy experimenty velmi podobné pokusům, které s Tedem Seriosem prováděl Jule Eisenbud.

Existuje ještě jedna formální shoda mezi Tedem Seriosem a Krochalevovými pacienty. Je to alkohol. Ted před experimenty i během nich pil. Nejsem přesvědčen, že by tato nahodilá souhra okolností byla nějakým způsobem závažná, a že by bylo nutno etylalkoholu přisuzovat nějaké specifické účinky a schopnost stimulace paranormálních fotografií. Nabízí se ale jiná spojitost, jíž by mohlo být určité odvrácení se od toho, co nazýváme realita. Na jedné straně delirické představy alkoholiků, a na straně druhé, podle psychoanalytiků, Tedova povaha opuštěného dítěte, které ztratilo víru v život v lásce a porozumění a obdobně, jako umělci a spisovatelé, si umělo vytvořit svůj vlastní svět.

O takových experimentech jsem četl a stejně jako vy teď kroutil hlavou brumlaje ,,to jsou věci" — lecčemus je možno věřit, nebo to zatratit jako výmysly a mystifikace, což záleží jenom na vás. Tím, že se něco vytiskne na papír, se to ještě pravdou, bohudíky, nestává, i když jsou období, ve kterých je tato sentence předkládána jako zákon. Nikdy není nad osobní zkušenost.

Vlastní experimenty

Prvním problémem, který vyvstal při plánování experimentální práce s mentální fotografií, bylo nalezení vhodné osoby, která by byla schopna produkovat žádoucí kouzla. Již tento první problém se mi jevil jako neřešitelný, protože z parapsychologické literatury dobře vím, že jev mentální fotografie je velmi řídký, a nedovedl jsem si představit, že bych musel rozdat tisíce zabalených fotocitlivých materiálů nahodile vybraným osobám a po vyvolání těchto materiálů zjistit, zda je někdo nějakým způsobem podvodně neexponoval, např. přiloženým radioaktivním materiálem.

Obr.    Barevný negativní film, umístěný ve fotoaparátu s uzavřenou závěrkou s cílem exponovat během koncentrace na film bod. Celková expozice 20 minut. Fotoaparát byl vzdálen od hlavy 50 cm.

 

Rozhodl jsem se proto, že budu sám sobě experimentální osobou, i když mi bylo od prvopočátku jasné, že jsem touto volbou značně omezil důvěryhodnost svých experimentů. Proto jsem se ani příliš nepodivoval, když jeden z oponentů pak prohlásil, že experimenty jednotlivce jej nepřesvědčují.

Obr.     Získáno desetiminutovou expozicí v temné komoře za naprosté tmy. Negativní materiál 27 DIN byl umístěn mezi temenem osoby a mou rukou. Exponovaná skvrna je zají­mavá z mytologického hlediska — její koncentričnost připomíná složení energetické osy těla — sušumny. Druhá osoba cítila na temeni během experimentu silné teplo.

Převaha experimentů, které jsem prováděl v rámci výzkumů Psychoenergetické laboratoře, byla založena na záměru vůbec nějakým způsobem exponovat fotocitlivý materiál, aniž bych si představoval, že se podaří obrazové expozice takové kvality, jako získal Jule Eisenbud při práci s Tedem Seriosem. Něco málo se mi ale přece podařilo, a proto, abych dlouho neteoretizoval, uvádím některé z fotografií s popisem.

Obr. Výsledek experimentu (3) vtisknout do negativního filmu představu písmen PO, expoziční doba 10 minut, film umístěn do papírové pyramidy.

 

 

Obr. Pozitivní kopie — zvětšeno. Stejné podmínky, jako v případě č. 3, pouze bez představy písmen.    

 

 

Jak si mnozí zakrývali oči

Skepse, nedůvěra a kritika, to jsou a musí být průvodní jevy jakéhokoliv bádání, protože kdyby jich nebylo, velmi rychle bychom sklouzli do fantaskní oblasti vlastních představ. Do jisté míry může být kritický postoj zárukou objektivity. Nelze věřit všemu a za všech okolností. Úplně jinou stránku věci však představuje tzv. „smetení ze stolu". Kritik, který se pokouší všechno šmahem vysvětlit a usvědčit všechny na experimentu zúčastněné osoby  nejenom  z omezenosti  a tuposti, ale i z vědomých podvodů, je klasickým případem pýchy využívající pro své účely polopravd. Je zřejmé, že experimenty s paranormální fotografií vzbudily ve světě rigidního myšlení odpor. Jeden z takových odpůrců, dr. Oto Prokop, přednosta Institutu  pro soudní lékařství Humboldtovy univerzity v Berlíně, se vyslovuje velice zasvěceně k experimentům Jule Eisenbuda, aniž by uvedl, že jim nebyl přítomen. Píše např. (cituji): ,,Fotografie představují neostré, často šikmo položené, někdy obrácené, přinejmenším zčásti kruhově ohraničené a většinou silně znetvořené obrázky, a pro odborníka není těžké poznat, že se obrázek nacházel uvnitř ,,gisma". Dnes je ale nepopiratelné, že se jedná o velice jednoduchou mystifikaci a že i průměrně nadaný amatér by byl schopen vytvořit podobné obrázky, a to dokonce tak, že potřebná čočka a v trubičce schovaný mikrodiapozitiv by nebyly hned viditelné." A hrdě dodává: „My jsme to dokázali." (Prokop 1974)

Pan Oto Prokop si nedal ani tak malou práci, aby přečetl celou knihu Jule Eisenbuda. Kdyby totiž tak učinil, nemohl by přehlédnout, že některé obrázky byly snímány ze vzdálenosti osmnácti metrů, v kterémžto případě by gismo o průměru cca 3 cm bylo pouhou tečkou. Předpoklad pana Prokopa se rovněž neshoduje se skutečností, že některé záběry byly pořízeny s vyšroubovaným objektivem a jiné při různém zaostření — od půl metru do nekonečna. Nejenom, že náš kritik s největší pravděpodobností knihu J. Eisenbuda nečetl, ale dokonce si ji ani neprohlédl. Jak jinak vysvětlit jeho tvrzení, že obrázky jsou „přinejmenším zčásti kruhově ohraničené", což platí pouze v některých případech; v citované knize jsem jich s touto vadou na kráse nalezl méně než 30 %. Nejzarážející na celé Prokopově kritice je ale jiná skutečnost: je to úžasná samolibost a pohrdání ostatními — základní kameny každého dogmatismu, egocentrismu a totalitního myšlení. Domnívat se, že pouze já, bez jakékoliv konfrontace se skutečností — od zeleného stolu — jsem schopen rozpoznat prostý trik, zatímco desítky vědců zvučných jmen z ještě zvučnějších amerických univerzit jsou tak omezené osoby, že si neprohlédnou trubičku zvanou gismo, a že ... Proč vlastně pokračovat — každý soudí podle sebe.

Oto Prokop nebyl samozřejmě jediný, kdo se zabýval kritikou Tedových mentálních fotografií. J. Eisenbud vzpomíná na skeptické vědce, které zval na experimenty, a byl odmítnut s tím, že se nechtějí zúčastnit, že jim stačí, když si získané obrázky prohlédnou. Ignorantství těchto lidí vtipně přirovnal k případu člověka, který sedí v hotelu u Niagary, prohlíží si fotografie vodopádů, a odmítá vyjít ven, aby se podíval, jak vypadají ve skutečnosti.

Návod na zhotovení mentální fotografie

Ve smyslu prostého návodu, podobajícího se kuchařskému předpisu, neexistuje. Kdyby totiž takový návod existoval, bylo by možné vyrábět mentální fotografie na požádání a na veliko v přidružených provozovnách zemědělských družstev a prodávat je na poutích. Jsem osobně rád, že takovéto netušené možnosti zatím neexistují a doufám, že se takových konců nedožiji. Protože pak by duše byla měřitelná a važitelná, Bůh ještě k tomu navíc spektroskopovatelný a nekonečnost Vesmíru by se změnila v nekonečnost lidské pýchy. (2)

Milan Smrž

(1) Gemma č.4, roč. 1991
(2) Gemma č.2, roč. 1992