V prvních desetiletích 20. století se v československém tisku objevily publikace domácích experimentátorů, zabývajících se studiem telekineze.


 

Pro svoji nepředpojatost bývali často označováni za spiritisty. Přitom například věhlasný metapsycholog (či spíše hypnolog) Břetislav Kafka již na konci dvacátých let veřejně prohlašuje: „Spiritisté, hlavně duchaři, tvrdí, že médium jest prostředníkem projevu duše, tudíž i duše ze záhrobí. Praví: Poněvadž duše lidská jest nesmrtelná, musí někde přebývati a může se i zjevovati, t. j. přítomnost svou různým způsobem najevo dáti těmi, jichž citlivá nervová soustava jest schopna styků s ní. Já však z denních pokusů jsem seznal, že není ani jednoho projevu duše ze záhrobí".

Se spiritistickou interpretací telekineze nakonec nesouhlasil ani jičínský rodák Karel Weinfurter, v Čechách a na Moravě značně populární spisovatel a překladatel okultní literatury, od r. 1923 vydavatel časopisu PSÝCHÉ (celkem napsal a přeložil více jak 400 titulů). Z veřejnosti málo již dostupných textů obou autorů dnes otiskujeme alespoň krátkou ukázku.

DIVY A KOUZLA INDICKÝCH FAKIRU

Zde jest na místě, abychom se poněkud zmínili o tak zvaných magických, skrytých, nebo transcendentálních silách, jež dle nauk moderního okultismu nejsou snad silami nadpřirozenými, nýbrž činí dojem zázračnosti jenom proto, že ač to jsou síly přírodní, jsou jejich prameny a podstata tak jemné, že unikají dosud všem pokusům a zkouškám z oboru íyziky a chemie. Ostatně nejnovější názory o elektřině, etheru, rádiu a neviditelných paprscích blíží se velmi těmto „magickým" silám, jimž Indové říkají „siddhis"... Velmi zajímavé zprávy podává Jacolliot, někdejší francouzský vrchní soudce v Čander-nagoru, jenž se stýkal dlouhou dobu s jedním tamilským jóginem, jménem Govinda Swámi a viděl v jeho přítomnosti mnoho pokusů, z nichž některé zde uvedeme.

Jednou kráčel Jacolliot s Govinda svámim a několika domorodci zrána pralesem, ve kterém se ozýval ranní koncert ptactva, bzučení hmyzu, skřeky opic a jiné zvuky zvěře v hlasité směsi. Jógin upozornil Jacolliota na tento lesní sbor. Pak se zastavil a zvedl ruku. Nastalo okamžitě ticho, jako by vše bylo zachváceno smrtí. Ruka jóginova klesla a hned zase ozvalo se ze všech stran bzučení, zpěv a povyk jako dříve. To se opakovalo několikráte.

„Jindy tázal jsem se fakira, chce-li si zvoliti ke svým pokusům zvláštní nějaké místo?" vypravuje Jacolliot. „Odpověděl, že jest to lhostejno. Šel jsem s ním pak na terasu svého domu, kde bylo více světla než v pokoji a kde bylo vhodnější místo k pozorování. Na moji otázku, zda ví fakir něco bližšího o síle, jež se v něm projevuje a jež vyvolává tyto zjevy, a zda je si při tom vědom jistých změn v mozku anebo ve svalech, odpověděl: ,Není to obyčejnou přírodní silou, jež tu působí - jsem pouze nástrojem, vyvolávám pouze Pitrís a tím jest uvedena tato síla v činnost. Vyptával jsem se na tuto okolnost celé řady fakirů a vždy jsem obdržel stejnou odpověď. Vyzval jsem pak Govinda svámiho, aby začal. Napřáhl ruce směrem k ohromné bronzové váze, jež byla naplněna vodou a vážila několik centu. A za pět minut se počala váza pohybovati a blížiti se volnými, pravidelnými kyvy k fakirovi. Jakmile byla její vzdálenost k němu menší, vydávala hlasité kovové zvuky, jako by někdo na ni bil železnou tyčí, a někdy byl tento hřmot tak častý a silný jako praskot ohně v krbu.

Žádal jsem, aby se váza zastavila, šla dále a znovu stanula, a stalo se, jak jsem poručil. Pak jsem žádal, aby se kovové zvuky ozývaly přesně za deset vteřin, a přesvědčil jsem se dle kapesních hodinek o přesnosti zjevu. Mému přání, aby se zvuky řídily podle taktu hrací skříňky, kterou jsem k tomu cíli natáhl, abych se tak přesvědčil, že Govinda svámi jest dokonalým pánem projevů této podivné síly, bylo taktéž vyhověno. Třikráte se pozvedla tato nesmírně těžká váza na několik palců od podlahy a padla bez hluku zase na zem - a voda v ní se nikdy nepohnula, ať se nádoba kývala jakkoliv. A vše za jasného denního světla. Jindy jsme nasypali na podlahu jemný písek a urovnali jsme jej pokud možno v rovnou plochu. Pak jsem se posadil s papírem a tužkou ke svému stolu. Fakir vzal kus dřeva a položil je opatrně na písek. ,Měj pozor!' pravil, ,až se dřevo samo vztyčí, a budeš kresliti tužkou po papíře libovolné figury a arabesky, tu dřevo bude na písku vykonávati přesně tytéž pohyby.'

Poté zase napřáhl ruce a již po málo minutách se dřevo vztyčilo, jak by řekl. Každý tvar, ať byl jakkoliv spletitý a zmotaný, jejž jsem teď na papíru kreslil, byl v témž okamžiku vyrýván do písku na podlaze dřevěnou hůlkou. Když jsem tužku zastavil, stanula také hůl. Fakir stál přitom daleko u zdi a ačkoliv figury kreslené jsem opatrně zakrýval rukou, nerušilo to nikterak tento jev ani v nejmenším. Konečně mne Govinda svámi vybídl, abych si myslil v sánskrtu nějaká slova, a dřevo ihned psalo: Adisete Vaikuntham Haris (Višnu spí na hoře Aikonta)...

Fakir postavil malou měděnou pánev doprostřed terasy a položil na ni vykuřovadlo. Pak se posadil do obvyklé své pozice a počal se svým vyvoláváním. Když s tím byl hotov, zůstal ve svém postavení, drže levou ruku na srdci a pravicí se opíraje o svou bambusovou hůl se sedmi suky. Domníval jsem se, že upadne, jako již jednou se stalo, v kataleptický spánek, ale nebylo tomu tak. Po chvíli jen tiskl si ruku na čelo. Náhle to mnou trhlo. Uprostřed místnosti zdál tvořiti se fosforeskující oblak a s velkou rychlostí z něho vyšlehávaly ruce, podobné lidským. Za několik minut byly tyto ruce méně podobny páře a staly se zřetelnými. Některé svítily a byly průsvitné, takže bylo lze skrze ně viděti předměty, jiné zase byty hutné a vrhaly stíny, jako obyčejné hmotné věci. Napočítal jsem jich šestnáct. Chtěl jsem se fakira tázati, zda se jich mohu rukou dotknouti; tu jedna z nich se oddělila a stiskla moje napřažené prsty - byla malá a měkká jako ruka mladé ženy. Tyto jevy trvaly skoro dvě hodiny. Jedna ruka utrhla květiny a hodila mně je, jiná mně přejela přes obličej a opět jiné ruce psaly věty na zdi, jež na okamžik zazářily a pak zmizely. Některé z oněch slov jsem si rychle poznamenal tužkou."

(In.: K. Weinfurter - Divy a kouzla indických fakirů, nakl. Vilímek, Praha)