Samočinné psaní bylo po dlouhou řadu let velmi oblíbeno v spiritistických kroužcích. 

 

 

 

Význačnou osobností v historii psychického bádání byl velebný pán William Stainton Moses. Byl to člověk ušlechtilé povahy, akademický gradus získal na oxfordské univerzitě a napsal hodně věcí, jež mu podle jeho přesvědčení diktovala celá řada duchů. Jeden čas dostával poselství od „Císaře", později od „Rektora" a konečně od „Mentora". Každý z těchto jeho „ovladatelů" mel osobitou individuálnost. Poselství každého z nich mělo svůj zvláštní charakter, ale všechna směřovala k náboženskému poučování a radám.

Jiné podobné případy se objevovaly čas od času. Jedna paní ze středního západu psala roztomilé věci, jako by je diktoval duch člověka, který mluvil středo vekou angličtinou. Ani profesoru angličtiny, který se specializoval na dialekty od dob Chaucerových až po dobu královny Alžběty, by nebylo snadno se tak pohotově vyjadřovat jazykem, který znal tak dokonale. Tím právě se proslavila „Patience Worthová", že jím snadno psala slova, jímž sama leckdy nerozuměla.

Roku 1927 vydal dr. Walter F. Prince skvělou knihu s názvem „Případ Patience Worthové“, v níž popsal život paní Curranové, a připojil ukázky jejího psaní.

Nelze je číst bez obdivu nad literární krásou. Její povídky a básně si získaly všeobecný obdiv. Velký denní list (N. Y. Sun) při ocenění její Naděje pravé krve napsal: „Ani George Eliotová by se nemusela stydět za takovou povídku." N. Y. Times v posudku Smutné povídky prohlásily: „Tato dlouhá intimní povídka je stavěna s přesností a jistotou mistrovské ruky." Bostonský Transcript o téže knize napsal, že „myslící čtenář bude unesen její krásou, poezií a silou. Působí dojmem díla skutečného literárního umělce."

Dr. Prince uvádí některé básně, jež pokládá za zvlášť pozoruhodné. Jistě se s ním shodneme v názoru na tuto báseň o slavíku:

Ticho! To je slavík! —
Ach, měsíci, stříbrem okovaný,
kráčející po nebi, buď tiše!
Ach, hvězdy, zastavte svůj puls
byť na okamžik.
A ty, chvějící se květe,
nakloň se proti větru a odpočiň si!
Spěchající noční motýle, přestaň, nevyrušuj!
Aspoň jednu svatou chvilku naslouchej slavíku!

Ani vtip „Patience Worthové" si nezadal s jejími verši. Hosté jejích seancí nadhazovali různé otázky a dostávalo se jim pohotových a divných odpovědí jako: „veselohra je ohlas prstů vtipu, ťukajících na tučnou stranu moudrosti". Pojem „naděje" byl definován jako "vlečná síť, kterou člověk hází do vody dneška, ale ach, jen šaškovu čapku vyloví. A přece, a přece lidé zítřka ji vrhají a vrhají a stále budou vrhat a vrhat". Tímto málo lichotivým popěvkem definovala Londýn: "Dobrá, říkám vám, že to je nabobtnalý nákyp. Těžkého vtipu, předstírané cti, dokonce ctihodného věku." Ani tohle není všední poznámka: „Zdá se mi, že ze všech darů Tvé plodné ruky kromě lásky je smích nejdražší."

Paní, jež psala tyto rozkošné věci, nepůsobila na nikoho dojmem, že by byla zvlášť nadaná. Dr. Prince ujišťuje, že se ptal těch, kdo ji znali mnoho let, a ti mu řekli, že nikdy neprojevila zvláštní schopnosti ve škole, a dokonce už ne nějaké literární nadání. Měla jen měšťanskou školu, necestovala ani nečetla mnoho. Její největší touhou bylo umět zpívat a skutečně se snažila školit svůj hlas. Jí samu překvapilo a bylo jí to nepochopitelné, když vyšla najevo její pozoruhodná schopnost.

Zdá se, že některý přítel vzbudil její zájem o spiritistické psací prkénko „ouija". Po několika pokusech prkénko napsalo: „Žila jsem před mnoha měsíčními proměnami. Přijdu zas - jmenuji se Patience Worthová." To bylo v létě roku 1913. Od té doby „Patience Worthová" ovládala její psaní, jehož výtěžky byly stále hojnější.

Je přirozené, že zjev tak zvláštní vzbudil velkou pozornost. Spisovatele a vědce její dílo okouzlovalo. Nikdo mu nemohl upřít uměleckou krásu, ale daleko pronikavější byl zájem o slavnou spisovatelku. „Patience Worthová" chladně prohlásila, že žila v sedmnáctém století v anglickém přístavním městečku, že se vystěhovala do Ameriky, kde ji zavraždili Indiáni. Avšak ať se tazatelé jakkoli pokoušeli, nikdy se jim napodařilo získat podrobnosti o jejím rodném městě, příbuzných a přátelích, jimiž by si mohli ověřit její povídání. Každý, by se domníval, že tak bystrá inteligence, schopná těch chytrých kousků, jež provozovala „Patience Worthová", bude moci podat aspoň jakousi zprávu o Anglii sedmnáctého století, již by mohlo ověřit moderní bádání. Přes tento nedostatek ověření uzavírá dr. Prince, že žádná ze známých teorií o samočinném psaní a zdvojených osobnostech není schopna tato fakta vysvětlit. Dokud nikdo nepřijde s lepším výkladem, on se hodlá přidržet toho jediného, který podává skvělá „Patience Worthová" sama. Ostrý kontrast mezi „Patience Worthovou" a paní Curranovou jeho přesvědčení jen potvrzuje. Přesto, že je paní Curranová velmi inteligentní žena, neshledal u ní nic geniálního, a přece nikdo nemůže genialitu upřít tomu, co samočinně píše. Připomíná si jeden večer s paní Curranovou a uvádí seznam toho, co napsala. Bylo to dvaatřicet kratších básní, z nichž každá následovala sotva několik vteřin po tom, kdy jí někdo z přítomných udal téma. Co řekla, zapsalo se ihned, a nemálo překvapující okolnost je, že se nic neopravovalo, v přítomnosti kritické společnosti, jež ji pozorovala. Dr. Prince uvádí, že se ptal Edgara Lee Masterse, zdali zná nějakého spisovatele, jenž by uměl improvizovat takové množství básní týmž způsobem. A Masters odpověděl:  „Na tu otázku se dá odpovědět jedině, že je to prostě nemožné."

Pokračování

 

  • KPUFO vydal pro své členy - DVD * Automatická kresba. Sborník materiálů, průřez problémem, články z archivu, filmy a videa. 

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 293