Zamysleme se zvláště nad epizodou se strašidelným domem. Nalézáme v ní totiž ohlas antické představy, podle níž duše těch, kdo nebyli řádně pohřbeni, byly odsouzeny k trvalému bloudění po světě.

 

 

 Právě proto - jak jsme se zmínili už výše - byl řádný pohřeb zemřelého nejvyšší morální povinností všech pozůstalých. Týž názor o bloudících duších nepohřbených lidí sdílejí mnozí nábožensky založení lidé i dnes. Zejména knihy starších spiritistických autorů, kteří pochopitelně byli obzvláště fascinováni problémem smrti, obsahují mnoho podobných případů.

Dnes nejpřijatelnější vysvětlení strašidelných domů jakož i mnoha jiných parapsychických úkazů, jakým je třeba již citované pozorování slečny Mortonové, je teorie jednoho z autorů o „myšlenkové impregnaci". Podle ní intenzívní myšlenky zanechávají jakési „stopy", jež ulpějí na místě spojeném s myšlenkou. Tuto stopu, která je fyzikálně nezjistitelná, mohou citliví lidé odečítat s pomocí ESP. ESP zjistí přítomnost „stopy", ale tento poznatek je fantasticky a symbolicky zkreslen do zážitku vidění fantomu. Případ slečny Mortonové také ukazuje, že pozůstalá „stopa" není schopna samostatné inteligentní reakce. Z toho tedy plyne, že nejde o „myslícího ducha", ale opravdu jen o stopu intenzívní myšlenky. V měnících se situacích fantom totiž vždy opakoval tutéž aktivitu.

V každém případě stopa je zvláště silná tehdy, když v daném místě došlo k nějakému neštěstí, tragédii, jakou je vražda nebo poprava, tedy událostem, při nichž můžeme předpokládat silné emocionální vzrušení. Takové vysvětlení by přicházelo do úvahy i v případě athénského „strašidelného domu". A ze starověkých příběhů stejně jako středověkých pověstí i moderních událostí dobře víme, že nejčastěji „straší" právě na místech poznamenaných tragédií či zločinem, zvláště jde-li o smrt. Podobná svědectví pocházejí z různých dob i částí naší Země a dokládají tedy univerzalitu příslušných fenoménů.

Jeden z autorů slyšel osobně svědectví vesničanů v Himalájích, jejichž vesnice byla v polovině devadesátých let dvacátého století při náhlém sesuvu půdy zavalena lavinou bláta. Při neštěstí zahynulo několik domorodých obyvatel vesnice i účastníků zahraniční turistické výpravy. Jak vyprávějí pozůstalí, ještě rok a půl po katastrofě je na místě katastrofy slyšet hlasy nešťastných obětí. Při hodnocení takových svědectví je nutno ovšem být nanejvýš obezřelý, neboť -zvláště v takových vypjatých a pohnutých situacích - může velmi silně působit kolektivní sugesce stejně jako bohatá lidová fantazie, která má sklon většinu událostí bud nadneseně přikrašlovat a nebo naopak hrozivě podbarvovat. A zvláště u lidí, jejichž psychika je zjitřená prožitou katastrofou a ztrátou blízkých, je něco takového zcela pochopitelné. Poněvadž určité stopy však mohou zanechat i myšlenky kladné (které pak také podmiňují opětné prožívání), cítíme se naopak velmi dobře a povzneseně na posvátných místech různých náboženství - v chrámech, klášterech, mešitách, synagogách, stupách, stejně jako poutních místech, neboť lidé na ně obvykle přicházejí s čistými a zbožnými úmysly, naplněni ušlechtilými myšlenkami a touhou po duchovním prožitku. Jejich prožitky opět posilují pozitivní „atmosféru" posvátného místa.

Pozoruhodnou kategorii zpráv o neobvyklých úkazech tvoří svědectví o kontaktech lidí a zvířat. Z antiky jich máme doloženo hned několik. Ta nejznámější se týkají přátelství člověka a delfína. Prvním z nich je známá báje o korintském pěvci Ariónovi, který byl při své cestě ze Sicílie oloupen námořníky a vhozen do moře. Tam se ho však ujal delfín a na vlastních zádech ho vynesl až na vzdálený břeh. Z reálného života pak cituje Plinius Starší zprávu o malém chlapci z jižní Itálie, který se s jedním delfínem spřátelil natolik důvěrně, že ten ho l každý den vozil na vlastních zádech přes Puteolský záliv do školy i i zpět domů.

Pokračování

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 301