kulesovovaOrgán sovětské Akademie věd “Priroda” se vrací obšírným článkem doktora fyzikálně matematických věd N. D. Ňuberga k “fenoménu Rózy Kulešovové”, která umí se zavázanýma očima pomocí prstů čar číst, rozlišovat barvy, atd.

 (Z archivu CP) 

 

 

Článek shrnuje výsledky nových pokusů, kterým se Kulešová podrobila v laboratořích Biofyzikálního ústavu Akademie věd SSSR v Moskvě. Část těchto pokusů bylo opakování starých experimentů, část pokusů byla nová. Jejich účelem bylo ověřit zda při předchozích pokusech přece jen nedošlo k omylům, a dále upřesnit, o jaký druh jevu u Kulešovové vlastně jde.

Hmat či reakce na světlo?

Kulešovová, s očima pevně zavázanýma černou páskou, dotýkajíc se prsty (prostředníkem a prsteníkem pravé ruky) řádků dobře osvětlené knihy, dosti rychle a bez chyb četla text, který předem neznala. Když byla při čtení místnost neslyšitelně zatemňována, čtení se při slábnoucím osvětlení horšilo, až vůbec ustalo za podmínek, kteří i normálně znemožňují čtení zrakem.

Papír pokrytý barvou může se na dotyk lišit od papíru čistého a tištěný text má zřetelný reliéf. Bylo tedy nejprve zapotřebí definitivně vyjasnit, zda snad podstatou jevu není mimořádně citlivý hmat Kulešovové. K tomu směřovaly tři pokusy. Při prvním z nich byl promítnut diapozitiv kresby a textu na matné sklo. Kulešovová se dotýkala prsty skla z opačné strany, poznávala vyobrazení, a i když text číst nemohla, stanovila počet písmen a některá z nich rozeznala. (Obtíže při čtení textu lůze do značné míry vysvětlit neostrostí promítaného obrazu.) Při druhém pokusu byly Kulešovové za dobrého osvětlení předkládány obrázky přikryté sklem různě tlustým. Byly-li dosti veliké, Kulešovová je dobře rozeznávala. Čím pak bylo sklo silnější, tím musely být detaily na obrázcích větší. Při třetím pokusu byly připraveny dvě kopie strojopisného textu, jedna popsaná normálně kopírovacím papírem, druhá bez něho. Reliéf písma byl v obou případech stejně zřetelný. Kulešovová četla černý text plynně, text psaný bez barvy číst nedovedla.

kulesovova

Tyto tři pokusy tedy přesvědčivě dokázaly, že hmat může mít při čtení textu nanejvýš velmi podružný význam.

Rozlišovací schopnost

Moskevští biofyzikové zkoumali tuto schopnost pokusem, při němž se promítala síť teček - podobná polygrafické síťce - na matné sklo. Úkolem Kulešovové bylo ukazovat při různém zvětšení směr, jimž byly tečky seřazovány v řadu. Pokusy, jejichž vícenásobné opakování jednoznačně potvrdilo výsledky, stanovily, jaká je rozlišovací schopnost Kulešovové. Přitom se znovu ověřil význam pohybu při čtení prsty: nehýbala-li Kulešovová prsty, výsledek se dostavil jen tehdy, když se zvolna pohybovalo promítaným obrazem.

Barevné vidění

Schopnost Kulešovové rozlišovat barvy pomocí prstů byla zkoumána na kolorimetrickém zařízení, vysílajícím světelné paprsky různé vlnové délky. Kulešovová určovala barvy prakticky bez chyb, a to podle stejného ohodnocení, jaké platí při normálním vizuálním vnímání. Shoda s obvyklým barevným viděním se potvrzovala zejména tehdy, když schopnost Kulešovové vidět barvy prsty prudce klesala v červené části spektra při prodlužování světelných vln (i když měly tyto vlny třeba větší energii než vlny ve střední části spektra). Výsledky těchto pokusů opět značně podepřely názor, že v kůži prstů Kulešovové existují světločivé receptory, pravděpodobně stejně jako v sítnici lidského oka.

Úloha tepelných receptorů

Při testu pro barevné vidění se potvrdilo, že tepelné receptory nemohou hrát vážnější úlohu při rozlišování barev. Tepelné rozdíly vyvolané světlem různé vlnové délky byly příliš nepatrné, než aby mohly mít nějaký vliv. Přesto však byla úloha tepelných receptorů zkoumána zvláštním pokusem : Síťka z teček se promítala na sklo trojím způsobem - jednak obyčejným světlem, poskytujícím viditelné i infračervené záření, pak světelným zdrojem., který byl opatřen filtrem pohlcujícím světlo a propouštějícím jen infračervené paprsky, a konečně naopak, za použití filtru propouštějícího světelné paprsky a zachycujícího infračervené záření. V infračervených paprscích nedokázala Kulešovová určit ani tu nejhrubší síťku, a to ani při zvýšené intenzitě záření. Ukázalo se tedy, že se tepelné receptory v kůži nepodílejí na vidění prsty.

Pokusy v temnotě

Nejvíce pochyb vyvolaly právy, že Kulešovová je s to rozlišovat barvy i v naprosté temnotě. Barevné vjemy vznikají působením světla na oční sítnici - v temnotě proto nelze hovořit o barevném vidění. Pokusy ukázaly, že u Kulešovové již i slabé zatemnění podstatně zhoršuje nebo zcela znemožňuje její vidění prsty. To již samo naznačovalo, jaký význam má světlo pro její schopnosti.

K definitivnímu zhodnocení vlivu světla přispěly další experimenty. Při prvním z nich byly na papír nakresleny černou tuší v hrubých obrysech velké obrázky dobře rozeznatelné a byly přikryty sklem. Kulešovová je při jasném osvětlení snadno popisovala, v zatemněné místnosti však většinou vůbec odmítala obrázky identifikovat, nebo odpovídala špatně. Druhý pokus byl ještě průkaznější: Kulešovová se nacvičila, aby mohla správně prsty rozeznávat barvy na ořezaných pastelkách. Pak se pokus opakoval v temné komoře při silném červeném světle (při tomto osvětlení nelze zrakem barvy správně určovat - všechny předměty odrážejí pouze ve světlejších nebo tmavších tónech červenou barvu). Odpovědi Kulešovové se při tomto testu shodovaly s hodnocením barev zrakem: barvy ovšem mohly být určovány pouze jako “tmavá” a “světlá”. (Tak např. zelenou tužku označovala Kulešovová za tmavou, růžovou za světlou, fialovou za černou atd.)

Tyto dva pokusy poskytují, jak se zdá, konečný důkaz toho, že schopnosti R. Kulešovové jsou založeny pouze na citlivosti kůže ke světlu, přičemž světločivé receptory jejich prstů mají asi stejné vlastnosti jako receptory sítnice lidského oka.

Možnosti ovlivnění

Při pokusech byl zcela vyloučen vědomý nebo nevědomý podvod a omyly. Složitější to bylo s možností ovlivnění, ke kterému je Kulešovová jako mimořádně smyslově a nervově citlivý jedinec náchylná. Avšak způsob, jakým byly pokusy prováděny, kontrola správnosti výsledků (často byla správnost zjišťování až zpětně) i další opatření (např. nahodilá změna při pokusu atd.) možnost ovlivnění Kulešovové zvenčí naprosto vyloučily.

Světločivé receptory v kůži

Popsané experimenty nesporně potvrzují dosud neznámé a netušené možnosti a potence živého organismu. U R. Kulešovové se ukázalo, že tyto schopnosti nejen existují, ale že se mohou cvičením také značně rozvíjet. V jakém ohledu jde o jev nový ? V literatuře se setkáváme se zprávami popisujícími podobné úkazy, buď však chybí podrobnější materiál, nebo jde o zprávy nevěrohodné. Zásluhou Kulešovové je, že uměla své schopnosti rozvinout do té míry, že se staly nespornými a objektivně zjistitelnými. (Dosáhla toho během jednoho roku mnohahodinovými cvičeními, prováděnými s mimořádnou houževnatostí.)

Po všech experimentech se zdá pravděpodobné, že v lidské kůži existují světločivé receptory podobné receptorům v oční sítnici. Róza Kulečovová tyto receptory zcela nesporně má, a to nejen v prstech na rukou, ale i na nohou, jak se během pokusů zjistilo (po kratším cvičení jimi mohla rozeznávat černou barvu od bílé.)

Nezdá se pravděpodobné, že by se světločivé receptory v kůži mohly cvičením nějak podstatně měnit nebo že by pak mohly dokonce vznikat. Spíše lze předpokládat, že nácvik vidění prsty probíhá v ústřednější části nervové soustavy. Světločivé receptory v kůži jistě existovaly a vysílaly signály již dříve, ale tyto signály se nedešifrovaly. Róza Kulešovová je všeobecně nervově i smyslově citlivější, což jí mohlo ulehčit rozvíjení jejich schopností.

Mohou vidět prsty i jiní lidé ?

Důležité je zjistit, zda jde o úplně jedinečný úkaz, nebo zda mohou tyto schopnosti - byť i v méně výrazné formě - mít i jiní lidé. Kladné zodpovězení této otázky by mohlo být východiskem k ulehčení osudu nevidomých. Autorovi článku se zdá málo pravděpodobné, že by se tak dokonalý systém světločivých receptorů v kůži vyvinul pouze u jediného člověka. Spíše lze soudit, že tyto receptory mají i ostatní lidé. Avšak signály přicházející z pokožky jsou slabé a člověk jich nevyužívá, protože má pro vidění speciální orgán - oko.

Člověk obvykle vůbec nevyužívá hraničních, maximálních možností smyslových orgánů. I v tak elementárním procesu poznávání, jako je smyslové registrování okolních předmětů a situace, hrají velkou úlohu různé formy abstrahování, tj. pomíjení nepodstatných znaků. Příliš velká citlivost k detailům a k jednotlivostem brání rychlému poznání podstaty poznávaného předmětu. Avšak v mimořádných situacích může být zvýšená citlivost nutná, tak také skutečně pozorujeme, že např. ve chvíli velkého duševního vypětí mohou smyslové orgány projevit abnormálně vysokou citlivost.

Vlastnosti periferních receptorů se sotva mohou snadno měnit. Daleko pravděpodobnějším se zdá, že maximální citlivost, která se projevuje jen ve výjimečných případech, je skutečná citlivost těchto receptorů, která je jim vždy vlastní. Avšak centrální nervový systém tuto citlivost reguluje a brání člověku, aby ji zplna využíval. Tuto funkci nervového systému autor článku charakterizuje jako jakousi “ochranu před zhloupnutím” - před následky příliš silných smyslových vjemů. Pouze v mimořádných případech propouští tento ochranný aparát signály, které jsou organismu k užitku.

-bš-

Priroda, Moskva, roč. 51, č. 5, květen 1963

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 008