pludekAlexej Pludek : Tajemství smrti. Následující článek je z 40 let starého časopisu, neznámého titulu.

Z védické literatury je znám rozhovor žáka s guruem, v němž se "žák" ptá svého "učitele" na tajemství smrti. "Učitel" (mistr, guru) žáku tajných nauk odpovídá:

 

"Nelze pochopit tajemství smrti, nepochopíme-li tajemství života."

 

Nebyla to chytrácká výmluva, byla to naopak velká filozofická pravda. Smrt je zákonitým vyústěním života a je obsažena v genetickém kódu člověka již při početí. Poznat život tudíž musí znamenat zároveň i poznání jeho neoddělitelné součásti, smrti.

Přesto byli lidé odedávna nespokojeni pouze s tímto zjištěním a chtěli současně od života poznat, pochopit nebo i prožít smrt, aby se z ní mohli opět vrátit do života. Není to tak zcela fantastické, jak to vypadá a z tohoto hlediska nejsou staré lidové pohádky o mrtvé a živé vodě pouhým výmyslem. Existovaly a existují i dnes jisté postupy, jak je možno poznat smrt a opět se vrátit do života. Není ovšem divu, že jsou již od starověku tyto postupy přísně střeženy před vyzrazením, neboť zveřejnění by mohlo přinést lidem mnohem více škody než užitku. Toto poznání se tudíž stávalo již před tisíciletími mystériem a bylo prováděno za určitých okolností, určitými lidmi a s určitými kandidáty zasvěcení.

Nejznámější z těchto mystérií jsou mystérie eleusínské, prováděné v antickém Řecku. Kromě těchto se také zachovaly písemné zprávy o smrti a další existenci, hlavně v egyptské a tibetské "knize mrtvých".

Řekněme si něco z poodkrytých tajemství, dochovaných ve zlomcích pradávných nauk.

Z dávné Hellady září světlo mystérií

"Řekové by ztratili radost ze života, kdyby jim byly zakázány tyto nejvznešenější mystéria, jež sjednocují lidské pokolení," píše o eleusínských mystériích v polovině 4. století n.l. římský prokonsul v tehdejším Řecku, Praetexus, císaři Valentianovi, když vydal nařízení, aby byly zakázány všechny pohanské kulty. V antickém Řecku existoval v místě zvaném Eleusis, prastarý chrám, zasvěcený bohyni Deméter, údajně zakladatelce tohoto chrámu.

V tomto chrámovém okrsku bývaly po dobu téměř půldruhého tisíciletí konány pokaždé v době prvního podzimního úplňku tak zvané "mystéria eleusínská", nejvýznamnější ze starověkých mystérií a dodnes zahalené do tajemství, jež můžeme pouze rekonstruovat z rozličných narážek a zmínek ve spisech antických autorů.

Filozof Aristoteles, Platónův žák ze 4. století př.n.l., se dotýká eleusínských mystérií: "Zasvěcení nemají něco poznávat, nýbrž prožívat." A ve 4. století n.l. píše křesťanský biskup Kliment z Alexandrie: "Eleusis zjevuje při světle pochodní tajemnou činnost, drama..." Apoštol Pavel převzal dokonce z eleusínských mystérií do křesťanství jejich vnější podobu jako obřad mše... Snad i proto vadily tyto staré obřady byzantským mnichům natolik, že popudili proti Eleusis Góty, vedené pokřtěným vojevůdcem Alarichem na sklonku 4. století n.l. a ti celý chrámový okrsek vyvrátili, spálili a rozmetali, takže z něho nezůstalo prakticky nic... Jenom polokruhové uspořádaná sedadla jako v divadle pro tři tisíce diváků, účastníků vnějšího symbolického představení dramatu o smrti a znovuvzkříšení ...

Jak vypadaly tyto eleusínské mystérie podle naší rekonstrukce?

Dva měsíce před podzimním úplňkem byl vyhlašován zvláštními posly mezi řeckými obcemi mír zbraní. Celá země se připravovala na tajemné, posvátné divadlo, o jehož zákulisí každý něco tušil, ale jež znali jenom nemnozí, a ti byli vázáni přísným příkazem mlčení. A když se sešly tři tisíce diváků za podzimní úplňkové noci, ohraničené konturami cypřišů a kamenných kvádrů chrámové stavby, rozvinul se před účastníky dramatu obraz smrti bohyně Persefóné, Demetřiny dcery, jejího odchodu do "záhrobí", řecky zvaného Hádés, drama pobytu v tomto, "posmrtném světě" a konečně znovuzrození, symbolizované klasem obilí, ukazovaným veleknězem publiku na znamení, že ze semene v lůně země vyrůstá opět život. To bylo však pouze drama, vnější symbolický obřad pro veřejnost. Vnitřní obřad, mnohem důležitější, přísně tajný a bedlivě střežený, byl skryt v hlubokých kobkách chrámu a přístupný pouze zasvěncencům, ať již těm, kdo byli do mystérií již dříve zasvěceni, nebo novicům, kteří byli po dlouhém, pečlivém pozorování k obřadům vyzváni.

Co museli v hlubinách chrámového podzemí prožít, aby se stali zasvěcenci eleusínských mystérií smrti?

Prožít smrt je jen zdánlivý paradox

Ze zmínek antických autorů víme, že zasvěcovaní byli určitými postupy přiváděni do stavu, kdy museli prožít smrt s tak emocionální i intelektuální přesvědčivostí, že ji vlastně skutečně prožili, a po probuzení z tohoto stavu se tak znovu narodili jako dospělí zrozenci do našeho obyčejného světa. Je jistě pochopitelné, že tito zasvěcenci museli po tak neobvyklé zkušenosti vidět všechno naše lidské usilování, naše tužby, naděje, zármutky a vášně zcela jinýma očima než předtím a než je vidíme my ostatní.

Je možné skutečně "prožít" smrt a zůstat naživu? Podívejme se na zajímavou mentální zkušenost, kterou zná aspoň zčásti každý člověk. Snad už v hlubokém pravěku si povšiml jakýsi šaman úkazu doprovázejícího normální lidské umírání, totiž trhavých záškubů, jimiž se umírající brání pocitu pádu do neznámé hlubiny. Tento pocit pádu je způsoben odumíráním nervových vazeb tělesných orgánů a údů s mozkem, a protože člověk ztrácí zakotvenost v prostoru, to jest v těle, má pocit nezadržitelného strašného pádu. Takový hluboký pád také v okamžiku usínání zná mnoho lidí; obvykle se z něho probouzíme děsem, záškubem, vytržením z přicházejícího spánku. Tento děs je oním známým prahem smrti a musí být umírajícím překročen, nelze jinak, neboť umírající už nemůže obnovit odumřelé nervové spoje.

A jsme na samé hranici rozluštění mystérií.

Zasvěcovaný byl zřejmě rozličnými postupy uveden do onoho stavu, který se podobá umírání nebo onomu usínání s pádem do bezrozměrna, a při tomto stavu muset vědomě překročit práh smrti, nesměl se v okamžiku děsu vytrhnout a probrat. Aby to skutečně učinil, musel se smířit se smrtí, musel dokonce počítat i s možností, že k ní může dojít. Byl na onen děs propadání zřejmě dlouho připravován, byl podroben jistému výcviku vůle a hlavně očistě myšlenek a životních postojů. Musel být zbaven lpění na životě, a to nikoli drogami nebo zoufalstvím, nýbrž přehodnocováním všech lidských hodnot, aby byl ochoten se jich třeba vzdát. Při tomto obřadu je důležité zjištění, že člověk opouští za plného vědomí své tělo, a tak si ověřuje, že nikoli tělo, ale to, co je opouští, je on sám, ono pravé Já, jež se může od těla oddělit a mít tak svou vlastní existenci. Starověcí Egypťané znázorňovali duši jako ptáka velikosti hrdličky a říkali jí Ba, na rozdíl od ducha Ka; přitom duše prý žije po smrti jenom tak dlouho, dokud nedojde k podstatnému rozrušení těla, zatímco duch, pravý dvojník člověka s jeho věrnou podobou, setrvává v jakémsi stavu posmrtné existence; k tomu indické nauky ještě dodávají: než se opět promítne do časoprostoru jako příští tělo nového života.

thanatos-hypnos

Obr. Thanatos a Hypnos

Tyto zasvěcovací obřady nelze srovnávat s určitými praktikami nižších stupňů jógy, při nichž se člověk může z těla "vymístit"; při zasvěcovacích obřadech vyššího stupně nestačí vymístění, nýbrž je nutno překročit onen zmíněný práh smrti, za plného vědomí přemoci děs a ponořit se do mimotělesného života. Rovněž nelze dosahovat vyššího poznání pomocí drog, a což se dnes pokoušejí příslušníci hippies nebo provos. Při používání drog může dojít nanejvýš k poruchám nervového systému, snad i k dočasnému "vymístění" a odtělesnění, ale překonání prahu smrti nelze dosáhnout jinak než předchozí průpravou, přehodnocováním životních hodnot a postojů, vyšším nazíráním na smysl života a teprve potom podrobením se přesně dodržovaným a tisíciletími vyzkoušeným postupům. Je jistě pochopite1né, že v antickém Řecku museli zasvěcenci mystérií utvořit tajné bratrstvo, aby bylo zabráněno prozrazení tajemství. Takové prozrazení by nebylo většinou lidí pochopeno ani přijato, neboť většina lidí si cení v životě jiných hodnot než popření Ega a ztotožňování se s harmonií vesmíru. Často jsou tyto hodnoty lidem spíše protivné, neboť třeba na současném vývojovém stupni platí za hodnotu spíše moc, prestiž a sex.

Básník Aischylos v 5. století před n.l. byl přísně souzen jen za to, že ve svém básnickém díle dal pronést Prométheovi slova, jež byla narážkou na to, že v budoucnu olympští bohové zaniknou, což bylo součástí tajného vědění zasvěcenců v mystériích. Rovněž athénský předák Alkibiades musel uprchnout, aby ho nestihl trest smrti za to, že mezi přáteli něco utrousil o eleusinských mystériích.

Nejstarší je tajemství pyramid

Alexandrijský filozof Iamblichos, novoplatonik ze 3. století n.l., píše ve svém spisku, že "Egypťané byli první, kterým bylo dopřáno obcovat s bohy".

Víme, že se opíral o důkladnou znalost egyptského náboženství, není všeobecně známo, že egyptské texty z 5. dynastie, tj. z 3. tisíciletí př. n.l., prozrazují vědomosti kněží onského Řecka, podle nichž je jediný bůh bez podoby a všichni ostatní bohové jsou jeho pouhé obrazy - tedy dokonalý panteismus, jenž je v příkrém rozporu s oficiálním egyptským mnohobožstvím.

Toto "obcování s bohy"bylo prováděno v theurgických obřadech a při pohřbech zemřelých. O přesvědčení Egypťanů o obcování s bohy zaživa máme některé pozdní prameny, o obcování zemřelých s bohy máme zprávy již z nejstarších dob egyptské říše. Nejznámější texty, jež dosvědčují tyto praktiky, i egyptskou víru v život "ducha" po smrti, jsou takzvané "knihy mrtvých".  

Knihy mrtvých vznikly z nejstarších textů na stěnách pyramid, krátkých a libovolných, později za "střední říše" ve 2. tisíciletí před n.l., z textů na rakvích a konečně za "nové říše" v 1. tisíciletí před n.l. už existovaly jako dlouhé papyrové svitky, často až dvacetimetrové, vkládané mrtvému do rakve. Měly být návodem pro život v "západní říši", což je posmrtný život v jakémsi "záhrobí" a zároveň ochrannými magickými formulemi před rozličným nebezpečím, vzýváním bohů a ospravedlňováním: zemřelý, zvláště vznešený velmož, býval po smrti nazýván "ospravedlněným", což mělo znamenat, že je ze svých skutků vyzpovídán bohy a uznán za hodna toho, aby žil v jejich blízkosti.

Egyptských "knih mrtvých" známe poměrně mnoho.

Když člověk zemře, musí projít složitými obřady, jimiž se vyzpovídává, že nehřešil, že žil správně, že obětoval bohům, že zná pravidla náboženského života, když vše dokázal v síni obou pravd, mohl předstoupit před Usírewův trůn a účastnit se hodů v západní říši.

Zpověď ducha nebyla lehká! Všimněte si, z čeho se musel zpovídat a jaká představa boha ho mohla trestat, kdyby se neospravedlnil z hříchů podléhajících příslušnému božstvu:

"Ty, kdo kráčíš dlouhými kroky, jenž jsi přešel z Onu! Neloupil jsem!"

"Nosatče, který přicházíš z Chmumu! Nebyl jsem lakomý!"

"Ty, kdo pohlcuješ stíny, který jsi přišel z jeskyně! Nekradl jsem!"

"Ty, který se ohlížíš nazad, přicházející z Recenu! Nezabil jsem člověka!"

"Drtiči kostí, který jsi přišel z Henennisutu! Nelhal jsem!"

"Bělozubý, pocházející ze země jezerní! Nepřekročil jsem meze slušnosti!"

"Žroute vnitřností, jenž jsi přišel od soudu třicíti! Nelichvařil jsem!"

"Ty, který bys měl být upražen, který přicházíš z popraviště! Nesouložil jsem s ženou, mající manžela!"

"Ty, který se díváš, co si kdo odnáší, jenž jsi přišel z domu Minova! Nebyl jsem necudný!"

"Ty, jehož obličej je obrácen nazad, jenž jsi přišel z doupěte odporu! Nesouložil jsem s mužem!"

"Ty, jenž máš nádhernou hřívu, jenž jsi přišel z díry! Nebyla větší má spotřeba, než postačoval můj majetek!" 

A tak dále. Tyto a další hříchy musel duch zapřít, musel také správně oslovit všechny překážky vedoucí k síni obou pravd, tj. práh dveří, závoru, veřej, klíčovou dírku, podlahu, aby dokázal, že se vyzná v náboženství. A když se dostavil do síně obou pravd, byl účasten vážení na vahách spravedlnosti za přihlížení obou pravd, hornoegyptské i dolnoegyptské, a za účasti sedících bohů v čele s Hórem. Když bylo jeho srdce vyváženo pštrosím perem, nebo soškou bohyně pravdy, vyslovilo shromáždění bohů svůj rozsudek. Propadl-li duch při vážení, sežrala ho obluda s hlavou krokodýla, s tělem lva a zadkem hrocha, směsice zvířat, jichž se Egypťané nejvíce báli. Číhá u vah dole, zatímco bůh písařů Thovt zapisuje výsledek vážení. Při příznivém výsledku vede bůh Hór (s hlavou sokola) ducha k Usírewově trůnu, kde se duch může zúčastnit božské hostiny, kleče před stolem plným dobrot.

Kniha mrtvých měla více než půldruhé stovky kapitol. Nesmíme se nechat oklamat fantastičností těchto představ, musíme si stále uvědomovat, že egyptští vzdělanci dobře znali podstatu vesmíru a měli poměrně značné astronomické a kosmogonické znalosti, rovněž jsme se zmínili o jejich monotheismu, esoterní víře kasty kněží, kteří dobře věděli, že bohové jsou pouhými aspekty jediného nevyjádřitelného "božství", jež v sobě obsahuje všechny podoby. Egyptská kniha mrtvých sice prozrazuje přesvědčení o pokračování života po smrti (o němž však někteří písaři v určitých obdobích vyslovovali své pochybnosti, hlavně tvrzením, že se dosud nikdo "odtamtud" nevrátil), ale nejde dál než do posmrtného světa.

V tomto smyslu je tibetská kniha mrtvých pokročilejší. Všimněme si jí a srovnávejme ji s egyptským názorem. Takové srovnání může být zajímavé.

Nejhlubší je tajemství Himálaje

Tibetská kniha mrtvých (Bar-do'ithos grol) je dokonalým výrazem lámaistického směru severního buddhismu (mahá jáná). Na rozdíl od egyptské knihy mrtvých nevede zemřelého pouze do posmrtného světa, zvaného zde bardo, nýbrž provází ho symbolickými 49 dny (jež mohou ve skutečnosti trvat staletí i tisíciletí) až do opětného zrození v těle na této Zemi. Text knihy mrtvých předčítá nahlas láma při těle zemřelého, jenž údajně ještě nějaký čas po smrti může sluchově vnímat, a tím zemřelého poučuje, co ho očekává v posmrtné existenci; toto poučování mu pomáhá vyhnout se nebezpečným "karmickým" iluzím a přivést ho k co nejpříznivějšímu opětnému znovuzrození. Je zajímavé uvědomit si, že zatímco v mystérií eleusinských je živý zasvěcován do života poučením o smrti, je tibetskou metodou mrtvý zasvěcován do smrti poučováním o životě.

Bar-do'ithos grol má tři díly; první díl poučuje mrtvého o zkušenosti v okamžiku smrti - je zajímavé, že tento okamžik je i podle jiných esoterních systémů nejdůležitější, protože při něm v jakémsi šoku může člověk (správněji: jeho duch) vidět sám sebe neosobně, bez předsudků se všemi svými skutečnými chybami a přednostmi.

Druhý dí1 poučuje mrtvého o další fázi posmrtného života, v němž "ducha" přepadají hrůzné představy, vesměs ztělesněné obrazy jeho neřesti a nevědomostí; mrtvý si má uvědomit, že jsou to jenom představy.

A konečně třetí díl mluví o poslední fázi smrti těsně před novým zrozením a udílí radu, čemu se v bardu vyhnout a co tam vyhledávat, aby znovuzrození bylo příznivé.

Je podivuhodné, že stejně jako v egyptské knize mrtvých nechybí ani v tibetské knize soud za přítomnosti bohů; hříšný "duch" mrtvého je řezán pilou, máčen v jezeře mezi ledovci, upalován na hranici, rozsekáván širočinou, vlečen za vlasy sem a tam, vtlučen do trojboké bedny rozkročmo a hlavou dolů, vařen v kotli (stejně jako například v křesťanském pekle) a tak dále. Je to tedy trochu horší než pouhé sežrání obludou v Egyptě, zřejmě zde hraje roli i mentalita Asijců a poměrně vlídná povaha starých Egyptanů. Mrtvý je poučován, že tento soud je pouze karmické vyúčtování za pozemské hříchy a má charakter mentální, iluzionistický, což je velmi vysoký stupeň náboženského vědění Tibeťanů. Také hrůzné jevy, jež se na pouti bardem mrtvému zjevují, jsou jenom výtvory jeho mysli, i když neobyčejně imaginativni, působivé, jako skutečné. Představte si, že se na vás dvanáctého dne po smrti bude sápat božstvo barvy tmavozelené, se třemi obličeji, se šesti rukama a čtyřma nohama, pravý obličej bílý, levý rudý, střední tmavozelený, v první ruce drží meč, ve druhé trojzubec, ve třetí kyj, v první vlevo zvon, ve druhé lidský skalp, ve třetí radlici; a toto božstvo chlemstá lidskou krev...

Nakonec, podle třetího dílu Bardo'ithos gral má zemřelý příležitost znovu se narodit, může si dokonce i zvolit místo narození, nepropadne-li děsům, jež ho všude pronásledují, neuchýlí-li se ze strachu do skalní rozsedliny nebo do díry v zemi; podle toho by se totiž vtělil do lůna bytostí, jež v takových úkrytech bydlí i na zemi, tedy do zvířete, do ptáka, do hmyzu, do plaza. Tento názor je odlišný od klasického názoru indických nauk, podle nichž se člověk příště znovu narodí jako člověk, asi tak, jako se nazítří probudíme, když jsme včera usnuli. Sklízíme pak ovšem plody včerejší činnosti, odplatu za skutky zlé, a odměnu za dobré činy. Podle indických systémů je totiž "volba" příští existence závislá především na skutcích předchozího života, a proto je podmínkou dobrého zrodu předchozí čestný, spravedlivý a laskavý život, naplněný úsilím o pochopení smyslu bytí.

Sebevraždu všechny esoterní systémy zamítají jako svévolný zásah člověka do oblasti tvoření, na což nemá právo, a proto musí v příští existenci znovu opakovat touž situaci, v níž propadl a chtěl se útěkem ze života spasit.

Existují náznaky, že i křesťanství žilo na raném stupni vědomím o postupné řadě pozemských existencí člověka. Texty však, které se o tom zmiňovaly, byly z kanonizovaných biblických verzí odstraněny.

Jak se dívá na "posmrtný život" současné bádání, konkrétně parapsychologie?

Složitě. Zná dobře stavy "odpoutání" myslícího principu Já od těla, registruje i úkazy, jež by nasvědčovaly další existenci, ovšem jako každá exaktní věda se zdržuje závěrů do té doby, než bude moci výsledky své práce prokázat požadovanými metodami. Kdy se tak stane, nedovedu říci, nic však nebrání tomu, aby se moderní člověk nebál nahlédnout i do oblastí nekonvenčního lidského myšlení.

Ing. Alexej Pludek (1923-2002)

Pozn. redakce:

Zmiňovaná díla:

Jamblichos z Chalkidy: O mystériích egyptských. PerAgrum, Olomouc, 1992
Kozák, J.: Stužka spravedlnosti aneb Křesťanská kniha mrtvých. Avatar, Praha, 1994
Scheufler,J.: Mystéria tajných společností a rosikruciánská alchymie. Nakladatelství Hledající, Praha, 1990
Tibetská kniha mrtvých. Odeon, Praha, 1991

a další...

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 012