Slovo grafologie je řeckého původu:

graphein = psáti; logos = slovo, učení, věda; grafologie = věda o písmu.

 

 

Profesor grafologie Heiss provedl na Freiburské universitě následující pokus. Uložil 25 studentům, aby ve volných chvílích či o přestávkách nacvičili podpis jednoho muže, jenž se nazýval Helmut Kanzinger. Sám se učil jeho rukopisu rovněž. Potom všichni studenti, včetně Heisse a Kanzingera napsali šestkrát jméno „Helmut Kanzinger" a všechny testy smíchali. Profesor Heiss sice již při prvním prohlédnutí oddělil pravé podpisy od falšovaných, ale ... nerozeznal falšované podpisy, které psal on, od falšovaných podpisů ostatních studentů.

 

Jaké škody může způsobit přílišné spoléhání na grafologa a lehkovážný poměr k ostatním okolnostem dokazuje řada případů.

Aféra kapitána francouzské armády Alfréda Dreyfuse (1) vešla do historie. Začala tím, že 13. října 1894 Alphonse Bertillon po desetihodinovém zkoušení Dreyfusova rukopisu prohlásil, že dopis se zemězrádným obsahem, který policie zadržela, psal židovský kapitán francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus, tehdy pětatřicetiletý. Byl uvězněn přes protesty široké veřejnosti. Pobyl v žaláři několik let, než se prokázalo, že dopis byl dílem špióna majora Walsina-Esterhazyho.

Netřeba však chodit tak daleko do historie.

V roce 1949 odsoudil zemský soud v Düsseldorfu poštovního zřízence Altroggena za to, že prý falšoval peněžní šek o částce 263,40 marek. Na základě písmoznaleckého posudku trpěl v žaláři 8 měsíců. Jeho odvolání bylo zamítnuto. Za dva roky se přiznal k falšování poštovní inspektor Schleuter.

Omyl nelze vyloučit ani u posuzování celých dopisů, nejen podpisů.

V roce 1957 byl hostinský ve vesnici Gungoldingu a současně starosta označen po znaleckém posudku za pisatele výhružných dopisů. Vesnice si vynutila jeho odvolání z místa představeného obce a navíc bojkotovala jeho obchod. Zkrachoval. Teprve po třech letech se detektivům podařilo usvědčit skutečného viníka.

Grafologie je tedy dobrou pomocnicí spravedlnosti a pravdy, ale ne samospasitelnou.

Porovnávat dvě písma a hledat pravdu se zdá jednoduché, je zábavné a skrývá i trochu dobrodružství. Zkusit to může každý.

Již v dávných dobách si lidé všimli, že písmo může odhalit i momentální náladu pisatele. Z polohy písmen, postavení písma, skladby vět a jiných jevů lze skutečně usoudit, že pisatel byl rozčilený. Odhalili jsme kousek jeho já — i když jen v momentální situaci, nahlédli jsme do jeho osudu.

Není divu, že pro všechny tyto vlastnosti se chytili písma jako výnosného zdroje obchodu i „grafologové" - šarlatáni. A protože jejích „živnost" zdánlivě spočívá na vědeckých poznatcích, ne jako věštění z karet, nacházejí dostatek zákazníků.

Již v roce 1622 napsal doktor Camillo Baldo padesátistránkovou knížečku, v jejíchž 14 kapitolách ukazuje, jak „z jednoho dopisu poznat povahu a vlastnosti pisatele." Jeho následovníci tuto spekulativní metodu dále rozvinuli. V čem spočívá?

 

Možností, jak psát jednotlivá písmena, slova i věty je široká škála. Písmena mohou být ostrá, zakulacená, čitelná, nečitelná, velká, malá, nakloněná, rovná, psaná lehce nebo tvrdě, pomalu nebo rychle; slova lze různě graficky začít a zakončit, dělat mezi nimi malé či velké mezery; věty píšeme rovně, křivě, na řádek, pod řádek, nad řádek atd. atd. A kolik kombinací se zde nabízí!

Různorodost byla postupně utříďována do systémů. Například:

  • velké mezery - prostor — pohyblivý, podnikavý člověk;
  • nahoru - dolů — duch a  instinkt — velikost nadání člověka;
  • vlevo - vpravo — ode mne - ke mně — velikost přátelství.

Platí prý zásada: Jak slovo ve větě, tak člověk ve světě.

Je podivuhodné, že se tato spekulativní metoda udržela po tolik století, a že se dokonce rozvíjí. Má své zastánce i ve vědeckých kruzích, může předložit doklady své neomylnosti.

Známému freiburskému psychologovi byl v dvacátých letech 20. století předán k posouzení rukopis tehdy 28letého, celkem neznámého muže, který se jmenoval Adolf Hitler. Psycholog zhodnotil jeho osobu a vlastnosti téměř prorocky:

"Jedná se o člověka nepevného v názorech, prudkého... se sklonem jednat násilně se spoluobčany, nevzdělance s utopickými názory. Od přirozenosti je domýšlivý, nezdravě ctižádostivý, toužící po majetku a moci. Není schopen si stanovit mravní zásady a jednat podle nich, je otrokem svých vášní. Rád by dosáhl víc, než na co stačí."

Kéž by tehdy byli na slova freiburského psychologa dali a vyvodili z nich závěry!

Oponenti vsak mají daleko víc příkladů, kdy stanovování charakteru člověka podle jeho písma skončilo naprostým krachem.

Stuttgartský starosta Mayer si nechal u městské psycholožky vyhodnotit podle písma charakter malíře s dotazem, „zda tento muž může být přijat do městských služeb jako natěrač." Odpověď zněla: „Nemá žádné předpoklady... je však pilný a charakterní člověk." Vyžádaný lékařský posudek však zněl: „Je to asociál, psychopat, opilec." A vyjádření policie: „Dlouho vězněn za podvody a násilnosti."

Válka názorů obou táborů je však neúprosná.

Zastánci se odvolávají na významné osobnosti, které měly své oblíbené grafology a dbali jejich úsudku - např. Goethe, Freud, Napoleon. I dnes, byť ne na objednávku, správně vyhodnocují rukopisy významných lidí.

Odpůrci však odrážejí útok přímo závěry svých protivníků, které sice odpovídají pravdě, ale uvádějí pouze obecně známá fakta. Víc říct nemohou proto, že to nedovedou. Na celém sporu je nejpozoruhodnější to, že aniž některá ze stran chtěla, zrodil se směr třetí.

Jak k tomu vlastně došlo?

V grafologii spatřili svou příležitost i někteří církevní otcové. Což kdyby rukopisy svatých skutečně potvrdily, že jejich pisatelé vynikali nad ostatní lidi zbožným a bezúhonným životem, chudobou a střídmostí, nejlepšími ctnostmi atd? Františkánský mnich Girolamo Moretti (2) se tohoto úkolu podjal a napsal knihu „Svatí i podle písma". V zájmu církve jistě musel mnohé přikrášlit.

Protože však k rukopisům měli přístup i odpůrci spekulativních metod, nechali některé písemnosti, bez udání jmen autorů, ověřit u necírkevních grafologů. Výsledky byly dosti překvapivé.

Tak například svatý Vincenc z Pauly, zakladatel řádu milosrdných sester, byl sice člověk bohu oddaný, ale i zvědavý a záludný. Svatý František byl domýšlivý a vzpurný, španělská Terezie z Avily byla smyslná a měla sklony obcovat s mnoha muži...

Proto vytahuje do pole třetí proud. Nepopírá, že lze určit charakter člověka podle písma, ale pouze v některých rysech. Takové, jako jsou sklony obcovat s mnoha muži, sklony k homosexualitě nelze stanovit, stejně jako že pisatel má tuberkulózu, rakovinu, nebo že je nevěrný.

Všechno co bylo řečeno, se může zdát spíše zábavné, kdyby ovšem nebylo možno využít grafologii i ke zdůvodnění nejstrašnějších zločinů.

Nejvyššího rozkvětu dosáhla grafologie v Německu za éry nacistů. Zavedli ji na vysoké školy a „grafology" ctili jako proroky a jasnovidce. Vytvořili odvětví vojenské grafologie, řízené docentem Pophalem. Zdůvodňovalo nadřazenost SSmanů a jejích vojáckého ducha. Grafolog F. Schneider vzpomíná: „Museli jsme SSmany líčit jako chladnokrevné muže činu, kteří neznají slitování s nepřátelí říše."

Daleko strašnější je zneužití grafologie v tažení proti Židům. Zákonem pro „grafology" se stala kniha Ludwiga Klagese: „Rytmy a Runy" (3), přeplněná antisemitismem. Píše v ní: „Chceme mít jen rasově čisté občany. Tak zvané morální ohledy neexistují... Žid vraždí, tráví a ničí bez svědomí. Musíme tedy zastávat stanovisko — Žid vůbec není člověkem."

Pro potřeby grafologie tyto názory rozvádí teoreticky B. Naumburg (4): „Grafologické výzkumy potvrdily, že existuje typicky židovské písmo, které je v přímém rozporu s německým, nordickým."

A potom poslušní slouhové odkrývali v židovských rukopisech paušálně vlastnosti: hamižná touha po majetku a moci, abstraktní nenávistné myšlení, nedostatek státního cítění, duševní méněcennost, spojení touhy po moci s vlastní malostí a záludností...

„Usvědčeni" vlastním písmem, jako důležitým důkazem viny, byli Židé odsuzováni do koncentračních táborů. A protože rukopisy „svědčily" paušálně o méněcenosti židovského národa, byli posíláni paušálně i do plynových komor.

Obor, o jehož vědecké podstatě se vedou spory, posloužil i k nejhroznějším zločinům. Proto i naše úvaha stojí za zamyšlení.

František Smítka

Archiv KPUFO

Odkazy a informace

(1) Alfred Dreyfus. Wikipedia. Internet: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Dreyfus
(2) Girolamo Moretti. Wikipedia. Internet: http://it.wikipedia.org/wiki/Girolamo_Moretti
(3) Ludwig Klages (1872-1958)
(4) Schultze-Naumburg, Bernhard: Handschrift und Ehe. Eine Lehre vom Zusammenpassen der Charaktere, dargestellt an Handschriften aus Gegenwart und Geschichte. Verlag: München: J. F. Lehmanns, 1932

Obr. 1: Albertini, Laura von, 1853-1909. L. Meyer, Laura von Albertini: Lehrbuch der Graphologie. Stuttgart etc. : Union Deutsche Verlagsgesellschaft, 1930
Obr. 2: Jean Hippolit Michon (1806-1881)
Obr. 3: M. M. Duparchy–Jeannez:  Ausdrucksformen von Krankheiten in der Handschrift. Kampmann, 1930.

Další informace:   

Grafologie - http://cs.wikipedia.org/wiki/Grafologie
Grafologie - http://www.grafolog.cz/
Slovenská grafologická spoločnosť - http://www.grafologia.sk/

 

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 184