Nedávno u nás vyšla knížka „Život před životem" od R. A. Moodyho a P. Perryho.

V tomto pojednání cituji některé úryvky z této knížky a určité nejasnosti o tzv. reinkarnaci se snažím objasnit na základě informačního pole.

 

Existují lidé, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, že se mohou pomocí hypnózy nebo autohypnózy vrátit ke svým minulým životům. R. Moody sám se nechal podrobit regresi do „minulých životů" od hypnotizérky Denholmové.

O svých zážitcích v hypnóze říká: „Celou dobu v hlubokém spánku jsem si uvědomoval, že jsem R. Moody a že jsem v péči vynikající hypnotizérky. Ale současně jsem prošel devíti civilizacemi a byl jsem schopen se vidět ve světě v mnohých rozdílných inkarnacích. Dodnes nevím, co znamenaly, nebo jestli vůbec něco znamenaly. Ale vím, že to byly velmi intenzívní zážitky, mnohem reálnější než sen. Barvy byly tak skutečné, jako v životě, a události se vyvíjely svou vlastní logikou, podle vlastního scénáře, jako film na plátně, neřídily se mým vnitřním přáním."

Dále R. Moody říká: „Nevěřím-li, že zkušenosti z regrese jsou důkazem reinkarnace, jak vysvětlím toto podivné cestování duše? Na to jsem stále ještě nedokázal odpovědět. Ale předběžně jsem si poznamenal několik možných vysvětlení. Jedním z nich bylo to, že si mysl vytváří své vlastní děje, asi tak, jako bychom si při použití videozařízení mohli vytvářet svůj vlastní program. Tyto děje jsou uloženy v rovině našeho nevědomí, jež podle Junga je v nás stále aktivní. Podle mého mínění jsou minulé životy zaměňovány za osobní mýty každého z nás."

Moody ve svém vlastním výzkumu „inkarnační" regrese podrobil hypnóze velký počet lidí a vyzkoušel na nich různé techniky a způsoby regrese. Provedl jednak individuální a skupinovou hypnózu pod svým vedením, a jednak použil křišťálovou kouli při obou způsobech hypnózy. Moody zjistil, že vzpomínky, vyvolané ve skupinových regresích, nebyly tak komplexní a barvité, jako v regresích individuálních. Sám říká: „Ve skupinových regresích se objevil nový prvek. Několikrát se stalo, že dvě osoby z úplně protilehlých míst v učebně vypovídaly do protokolů o úplně stejných „minulých životech". Tento fakt mluví proti reinkarnaci...

Jako křesťansky založený vědec bych tedy řekl, že zážitky z minulých životů jsou projevem hypnózou změněného stavu mysli. Pokud jde o mne, já bych se konstatováním této skutečnosti spokojil, l přes to, že se zážitky nedají vědecky vysvětlit jako důkaz o znovuzrození, jsou určitě důkazem bohatého a významuplného světa našeho nevědomí... Regrese nám umožňuje vstup do neomezeného souboru vědomostí, o nichž ani nic netušíme. Zpřístupňuje nám všechny informace, které se nás během života třeba i jen lehce dotkly a okamžitě byly zapomenuty (ve skutečnosti pouze zasunuty do nějaké oblasti šedé mozkové kůry). Reaktivaci tohoto vědomí nazýváme kryptomnézie (jev, při němž vstupují do lidského vědomí vzpomínky na události, které byly hluboko skryty v archívu naší paměti), nebo xenoglosie (jev, kdy pacient začne v regresi mluvit nějakou cizí řečí)... Hypnotické regrese nám pomáhají porozumět našemu strachu, touhám, skrytým přáním. Jsou cenné při poznávání způsobu našeho života, povahy, osobnosti, a jsou samozřejmě i způsobem, umožňujícím nám najít psychologické kořeny poznání, jakým člověkem vlastně jsme. Odkud k nám ale přichází ten proud představ, které v regresi prožíváme? A co jej vlastně vytváří? To zůstává stále ještě tajemstvím naší mysli."

Částečně si Moody odpovídá na jiném místě knihy: „Třeba tyto zážitky mají něco společného s povědomím člověka o historii světa. Je možné, že zdánlivé vzpomínky na minulou existenci jsou podílem úsilí lidského ducha zpracovat fakta, která vytvořilo lidstvo během tisíciletých dějin v mnoha kulturách a mnoha životních formách. Panoráma kulturních dějin nabízí smysly matoucí pohled i nám, dnešním lidem, před jejichž očima se rozvíjejí dějiny od doby kamenné až k době počítačů. Můžeme odmítnout myšlenku, že každé individuum se ve svém nevědomí vydá na cestu hledání místa v tomto dlouhém řetězu možností, které by mohlo považovat za svou existenční vlast?"

Tím se dostáváme k vysvětlení zážitků lidí v tzv. „reinkarnaci" z pohledu psychotroniky, která staví především na výzkumech B. Kafky, W. Jamese a C. G. Junga. Cituji, co k této problematice napsal Z. Rejdák ve své knize „Průvodce po psychotronice": 

„Když analyzujeme retrokognitivní výpovědi jasnovidných subjektů, překvapuje nás, že části jejich výpovědí jsou mnohý věrnou reprodukcí činnosti již zemřelých osob. Většina pokusných osob se domnívá, že se stala prostředníkem - médiem - mezi zemřelou osobou a námi a že s ním rozmlouvá. Často i výběr slov, syntax atd. odpovídají po formální stránce způsobu vyjadřování zemřelé osoby a dokonce i jejímu charakteru myšlení. Např. položíme-li pokusné osobě konkrétní otázku, odpoví nám třeba jako Beethoven, jestliže je v tomto okamžiku přesvědčena, že je se zemřelým Beethovenem ve styku. Nesčetné experimenty nám potvrzují, že lze pomocí pokusných osob reprodukovat minulé děje. Analýzou zjišťujeme, že se nejedná vždy o věrnou reprodukci, ta se mísí s volnými asociacemi nebo fantazií pokusných osob. W. James pojednává g všesvětovém vědomí, C. G. Jung o kolektivní a genetické paměti. Třebaže pohnutky pro stanovení koncepce jistého rezervoáru informace byly u obou různé, pociťovali přesto potřebu počítat s podobnou koncepcí.

Snad nejdále došel český badatel B. Kafka, který na návrh pokusné osoby zavedl termín protonace a na základě její výpovědi podal následující definici: „Protonace je látka, která není ani hmotné, ani duchovní podstaty. Je čímsi mezi tím. Je starší než prahmota, kterou prostupuje, a má nebývalou schopnost: přesně do sebe otiskuje veškeré činy a myšlenky, představy a události, které se staly kdekoliv a kdykoliv na světě. Za pomoci subjekta lze v protonaci spatřit děje dávno zašlých věků naprosto věrně jako v současnosti." Již v dávnověku schopnosti nebo stavy senzitivních jedinců, kteří se domnívali, že rozprávějí se zemřelými, vedly k víře v možnost rozhovoru s mrtvými, která v polovině minulého století podnítila silné rozšíření spiritismu.

Je však třeba rozlišovat dvě otázky: první - víru v posmrtný život, to je starý filosofický problém; druhou - víru v možnost rozmlouvání se zemřelými. Kritická analýza všech publikovaných případů včetně soudobých experimentů nás přivádí pouze k jedinému závěru: veškerá naše činnost a jednání, i děje na člověku nezávislé, zůstávají zachovány mimo nás. Odečítat z tohoto záznamu může zřejmě pouze člověk. Stojí však za zmínku, že se při některých experimentech, týkajících se retrokognice, přítomná zvířata děsí. Nositelem tohoto záznamu, jak se jeví na základě experimentů, jsou pravděpodobně předměty a prostředí. Pro tento záznam užíváme termínu informační pole.

Informační pole chápeme jako schopnost určitého agens uchovávat objektivní záznam dějů, odehrávajících se v přítomnosti, ať již jsou vázány na živou nebo neživou hmotu. Odečítat informace z tohoto pole může organismus na určitém stupni vývoje. Při odečítání informace z informačního pole hrají nemalou roli sugesce, autosugesce, vzdělání a kulturní tradice, ze které subjekt i ostatní přítomní pocházejí. To vše determinuje výpověď a interpretaci pokusné osoby a způsob komunikace s informačním polem. Z našeho hlediska nejsou uváděné případy reinkarnací ničím jiným, než jednou z variant komunikace s informačním polem. Subjekt se zcela ztotožní se záznamem dříve žijící osoby v informačním poli. Navíc jeho okolí jej utvrzuje v tom, že toto ztotožnění je reinkarnací, jak odpovídá indické kulturní tradici. Podrobně a pečlivě popsané případy reinkarnací jsou pouze sociálním důkazem o existenci informačního pole."

Po tomto pregnantním zdůvodnění dané problematiky se vraťme ještě k některým výrokům R. Moodyho: „Zásadně platí jedno pravidlo, že nikdo nemůže být v hypnotickém stavu přinucen dělat věci, které by neudělal v normálním stavu. Velmi rozšířená je představa, že hypnóza je spojena se ztrátou vědomí, že si médium po probuzení nevzpomíná na nic, co se udalo v době, kdy bylo v transu."

Další omyl. Podle Kafkových výzkumů má R. Moody v prvním výroku do jisté míry pravdu. V druhém výroku je třeba, aby R. Moody přesně definoval hypnózu resp. její stupně. V nejhlubší hypnóze (podle Kafky 4. stupeň), kdy nadobro zaniká citlivost, jakož i vědomí se všemi pěti smysly, si člověk opravdu po probuzení na nic nevzpomíná, protože duše nezanechala žádné stopy v paměti. V tomto stavu rozum a vůle přicházejí částečně k uplatnění, uspaný si počíná jako při vědomí, ale bez napojení na paměť.

Závěrem chci zdůraznit stanovisko katolické církve k problému „reinkarnace". Začal bych citací R. Moodyho: „Člověk mého založení, s vědeckým zaměřením a křesťanským náboženským přesvědčením, je tu postaven před vážný problém. Myšlenka na znovuzrození je pro křesťanskou víru a její učení o odměně nebes nebo trestu pekel za prožitý život naprosto nepřijatelná. Myšlenka na znovuzrození dává naději na prožití dalšího života, a proto se diametrálně liší od základních pojmů křesťanského smýšlení. Sotva existuje křesťanská víra, která by nepřijímala fyzickou smrt člověka, který bude vzkříšen až ke dni posledního soudu." Katolická nauka staví na filosofii ontologického dualismu, že člověk se skládá z duchovní duše a fyzického těla. Dualismus se staví proti monismu (který může buď být materialistický, nebo spiritualistický).

Spiritualismus, který se dnes snaží vystřídat materialismu, hlásá, že vše ve světě má základ ve vývoji ducha. Podle katolické nauky jsme před svým početím neexistovali, tzn. duše nejsou před početím někde shromážděny, jako např. podle Platona v místě idejí. Lidská osoba vzniká již při početí přijetím v tom čase stvořené, jednoduché a originální duše od Boha. Jako dnes, tak i ve starověku byly mezi křesťany, bohužel, různé gnostické bludy, např. o převtělování duší, ale právě koncily měly za úkol rozhodnout, kde je pravda.

Pravověrnost křesťanské víry o počátku duše a její nesmrtelnosti bez dalšího převtělování potvrdil Nicejský koncil r. 324. Tato odpověď pravděpodobně nevěřící nebo jinak smýšlející lidi neuspokojí. Na druhé straně by však tito lidé měli vzít vážně koncepci informačního pole, která koresponduje s katolickou naukou a navíc ji ještě více ozřejmuje.

Ivan Ploc

Gemma č. 3, roč. 1992

 

***

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 194