Přednáška Ruperta Sheldrake z konference ITA 25. 6. 1992  

 

 

 

 

Dnes bych vám chtěl předložit hypotézu, že příroda má paměť, a že to, o čem obvykle uvažujeme jako o zákonech přírody, mohou být spíše zvyky.

Uvedu příklad: vyrobíte-li novou chemickou látku, předpokládá se, že doba její krystalizace je dána předem v souladu se zákony přírody a měla by být vždy stejná, ať proces krystalizace probíhá poprvé, podruhé či po miliónté. Zákony přírody se nikdy nemění a procesy jimi řízené nejsou ničím ovlivnitelné.

To je obvyklý názor. Já naproti tomu předkládám teorii, že jakmile je jednou látka poprvé vyrobena, vytváří současně zárodek zvyku. Průběh druhé krystalizace Bude ovlivněn procesem, kterému říkám morfická rezonance, proces třetí krystalizace bude ovlivněn předchozími dvěma procesy a tak dále. Akumulativní paměť, kterou je možno nalézt ve světě všude kolem nás, způsobuje, že nová látka by měla krystalizovat rychleji s postupem času kdekoliv na světě. Je budována paměť, zvyk.

Ve skutečnosti nové chemické látky opravdu všude na světě krystalizují rychleji. Vědci to obvykle vysvětlují anekdotami, které tvoří jakýsi- chemický folklór. Nejrozšířenější je tvrzení, že fragmenty krystalů jsou přenášeny z laboratoře do laboratoře na vousech chemiků. Já předkládám tvrzení, že krystalizace se zrychluje i bez přičinění migrujících vousatých chemiků (anebo i když je vzduch v laboratoři absolutně bez prachových částic, protože další teorie předpokládá, že krystalové zárodky jsou přenášeny atmosférickým prachem).

Představa paměti v přírodě je samozřejmě velmi radikální, nekonvenční a kontroverzní. Přesto si myslím, že bychom ji měli seriózně uvážit. Současná věda se ocitla v krizi, protože dva základní modely reality dnes vytvářejí konflikt. První model je představa věčnosti - nic se nikdy nemění. Tento názor dominoval, obzvláště ve fyzice, po dlouhou dobu. Už staří Řekové, a zejména Pythagorejci, považovali matematiku a jí vypočítané zákony za věčné pravdy. Platon zahrnul tyto koncepce do své teorie věčných forem či idejí. Neoplatonské ideje se pak v době renesance staly základem moderní vědy vůbec. Zakladatelé moderní vědy, Koperník, Kepler, Newton, Descartes a další věřili, že věda hledá a nalézá věčné matematické pravdy. Pro ně byl (a pro mnohé současné matematiky je) Bůh matematikem.

Idea, že zákony přírody jsou věčné, měla silný theologický i metafyzický základ. Většina vědců o tom vůbec nediskutovala. Důsledkem je mimo jiné i přesvědčení, že kterýkoliv experiment by měl kdekoliv na Zemi dát stejné výsledky.

Druhým modelem je evoluční teorie - vše se vyvíjí. Tento model má svůj původ v tradičním židovském kulturním dědictví. Na rozdíl od jiných tradicí, Židé věřili, že historický proces se vyvíjel v čase. Řekové, Hindové a jiní věřili, že čas je cyklický, že historie se opakuje v cyklech (včetně velkých kosmických cyklů). Židé naproti tomu zdůrazňovali historický proces jako cestu - prototypem je mýtická cesta židovského národa do zaslíbené země. V židovské a křesťanské apokalyptické literatuře ona doba, milénium, království Boží, přijde v budoucnu a historie skončí. Tato myšlenka byla sekularizována v 17. století a dala vzniknout ideji pokroku dosažitelného vědou a technologií.

Je to stejná myšlenka, která pak převládá v tak různorodých systémech jako byl marxismus nebo je dnes hnutí „new age" (nového věku), což je jen jiný směr myšlení, předpokládající, že historie vede k nějaké nové životní kombinaci.

Tyto ideje vedly k modelu pokroku lidstva. Na konci 18. století většina lidí souhlasila s názorem, že lidská rasa i společnost se vyvíjí, zatímco zbytek přírody je statický.

V polovině 19. století se objevila idea biologické evoluce. Díky Darwinovi pak byla všeobecně akceptována a přispěla k názoru, že vývoj lidstva je součástí vývoje přírody. Někteří filosofové začali uvažovat, že možná celý vesmír se vyvíjí. Fyzikové okamžitě oponovali tvrzením, že vesmír se nevyvíjí, že to je věčný stroj, který se spíše pomalu opotřebovává až ke konečné tepelné smrti. Vesmír se rozkládá, zatímco člověk se vyvíjí.

Teprve v 60. letech tohoto století se i fyzika přiklonila k vesmírné evoluční teorii velkého třesku, představě vesmíru, který začal existovat jako velmi malý a od té doby se postupně rozpíná, vytvářeje nové struktury a formy jako rozvíjející se organismus.

Byl-li až do 60. let vesmír v představách vědců věčný, idea věčných přírodních zákonů dávala smysl. Pokud se ale vesmír vyvíjí, proč by se neměly zároveň vyvíjet i přírodní zákony?

Mimochodem, začneme-li uvažovat o přírodních zákonech do hloubky, dříve či později zjistíme, že zde je velmi antropocentrický koncept.

V 17. století to bylo jasné: Bůh byl Pánem vesmíru a jeho zákony platily všude a na vše. Nejen že zákony utvořil, byl i všudypřítomný a vykonával jakousi nepřetržitou agenturní opravárenskou službu. Pokud ale přestaneme uvažovat o Bohu jako kosmickém zákonodárci, proč bychom pak měli vůbec věřit v zákony přírody?

Myslím, že je třeba změnit metaforu: navrhuji metaforu zvyku. Věci se možná pravidelně opakují a příroda opakuje své vzory protože si zvykla. Zvyky jsou předmětem přirozeného výběru a mohou se také vyvíjet: úspěšné vzory aktivit se mohou opakovat a stát zvykem.

Z toho vyplývá, že existují-li v přírodě zvyky, musí existovat i paměť. Naše vlastní zvyky závisí na paměti, většinou nevědomé, což vede k závěru, že paměť přírody není více vědomá než paměť naše.

Tvrdím, že v přírodě existuje vrozený proces budování paměti, jehož základním prvkem je to, co nazývám morfickou rezonancí.

Morfická rezonance je vliv podobného na podobné mimo prostor a čas. Podobné věci rezonují navzájem na základě podobných struktur či vzorů, především vibračních vzorů aktivity.

Chemická látka rezonuje s podobnou chemickou látkou, která již existovala předtím a je jí ovlivněna. Člen určitého rodu, například žirafa, je ovlivněn morfickými rezonancemi vytvořenými předešlými členy daného rodu: každá žirafa je ovlivňována kolektivní pamětí svého rodu a druhu a zároveň ji ovlivňuje.

Každý organismus je podle mne organizován morfickým polem (z řeckého „morphis" = forma).

Morfické pole je organizačním polem systému. Každý krystal má svůj druh morfického pole, každý tvor má svůj druh morfického pole, i uvnitř těla každý orgán, každá tkáň, každá buňka, každá organela, každá molekula mají své morfické pole. Existují nesčetné hierarchie polí v polích. Celá příroda je vybudována ze systémů v systémech, včetně systémů planet, hvězd atd.

Každý tento systém má své vlastní morfické pole, které jej organizuje podle zvyků příslušného druhu. Protože se některé systémy opakovaně vytvářejí už několik miliónů let, jako např. v případě atomu vodíku nebo krystalu soli, vytvořily zvyky, které jsou tak dominantně se opakující, že se staly efektivně fixními. Chovají se jako by podléhaly věčným zákonům.

Opravdový a sledovatelný rozdíl mezi konvenčními teoriemi a mou teorií můžeme sledovat u nově vzniklých systémů a vzorů chování a aktivit.

Podle teorie morfických polí můžeme sledovat vznik nových zvyků a tento vznik může být prověřován novými experimenty. Zmínil jsem se již o experimentech s krystalizací, ale stejně tak se tato teorie dá aplikovat v oblasti chování zvířat a biologické morfogeneze - vývoje forem. Na příklad, jestliže v Praze naučíme krysy nějaký trik, pak krysy všude na světě by se měly naučit stejný trik rychleji.

V biologické vědecké literatuře existují důkazy, že se tak děje. Sumarizoval jsem je ve svých knihách New Science of Life (Nová věda o životě, 1981) a Presence of the Past (Přítomnost minulosti, 1988). Je překvapující, jak mnoho takových důkazů této teorie již existuje.

Stejná pravidla ale platí i pro oblast lidského chování. Děti se učí tím snadněji hrát videohry, čím více jich hrají. Lidé lépe zvládají nové sporty, např. windsurfing. Dá se tvrdit, že to, co se učíme, je usnadněno morfickou rezonancí toho, co bylo předtím naučeno.

V této oblasti byla má teorie testována nejintenzivněji. První experimenty byly uskutečněny v rámci mezinárodní soutěže vypsané organizací Tarrytown Group z New Yorku, která nabídla odměnu 10000 dolarů nejlepšímu experimentu potvrzujícímu nebo vyvracejícímu mé teorie. Ještě předtím však podobnou soutěž vypsal britský časopis New Scientist, který nabídl poněkud skromnější cenu na návrh laciného testu mé teorie. To mě přivedlo na myšlenku, že některé vel mi dobré experimenty mohou být provedeny za velmi nízkých nákladů. Nepotřebujete-li peníze, pak experimenty může provádět téměř kdokoliv. Některé z nejzajímavějších experimentů byly uskutečněny studenty. V současné době probíhá další výzkum morfických rezonancí na univerzitách v Evropě, na Novém Zélandu a v Americe.

Nemohu zde sumarizovat všechny, uvedu jen jeden z těch nikoli nejlepších, ale nejlépe reprodukovatelných nedávných experimentů. Na katedře psychologie univerzity v Nottinghamu byl uskutečněn test s řešením křížovek. Monica England předpokládala, že jestliže morfické rezonance existují a fungují, pak by mělo být snazší vyluštit křížovku v dnešních novinách zítra než včera. Podařilo se nám přesvědčit redakci Evening Standardu, aby poskytla křížovku účastníkům experimentu o den dříve a studenti v Nottinghamu byli testováni den před a den po otištění křížovky v Londýně. Byli současně testováni při luštění kontrolní křížovky, která v té době nebyla otištěna. Bylo prokázáno, že schopnost luštit křížovku se opravdu zlepšila asi o 25 %.

Podobné experimenty byly uskutečněny v dalších novinách a časopisech, včetně televize (pokusím se je všechny sumarizovat v dodatku k dalšímu vydání knihy Nová věda o života). Další experimenty probíhají. Dá se tedy předpokládat, že bude-li hypotéza potvrzována dalšími důkazy, jak se také děje, může to vést k docela zajímavým aplikacím ve sféře učebního procesu a vzdělání.

Další důsledky by tato teorie měla mít i v oblasti teorie dědičnosti. Dědičnost by byla výsledkem nejen chemických programů DNK, ale i morfických rezonancí předešlých generací příslušníků toho kterého rodu. Myslím, že role chemických genů byla značně přeceněna. Předávají organismům chemické dědictví, ale způsob, jak jsou takto vzniklé chemické prvky organizovány, forma, již na sebe berou a způsob chování organismů - vše je, jak věřím, primárně kontrolováno morfickými poli a morfickými rezonancemi. Dědičnost tedy zahrnuje jak genetický kód, tak morfickou rezonanci.

Také evoluce probíhá rychleji, protože novým formám a vzorcům chování je umožněno rozšířit se mnohem rychleji, než umožňuje konvenční neo-darwinistická evoluční teorie, založená na náhodných genetických mutacích následovaných generacemi přirozeného výběru. Krysy se učit reagovat lépe a rychleji i v průběhu několika dnů a nepotřebují k tomu dobu několika generací.

V oblasti lidské společnosti naznačuje tato teorie možnost rychlejšího rozšíření nových idejí a postojů. l v oblasti evoluce existuje několik příkladů, že se tak skutečně děje. Nejznámější je případ sýkorek, které kradly smetanu z mléčných lahví.

V Anglii se na počátku století začalo lidem doručovat brzy ráno mléko v lahvích ke dveřím jejich domů. Asi o dvacet let později, na jihu, v Southamptonu, začaly sýkorky modřinky proklovávat aluminiové uzávěry a pít smetanu. Velmi brzy se tomuto umění naučily sýkorky v celém městě. Po nějaké době se tento zvyk rozšířil i do dalších měst a podařilo se ho úspěšně monitorovat. Sýkorky se zdržují okolo jednoho místa, nestěhují se, a tak se tenkrát uvažovalo o tom, že tento zvyk byl znovu a znovu objeven sýkorkami v různých částech Anglie. Existovaly tehdy i teorie, že se ptáci tak úspěšně učí pomocí telepatie. Já navrhuji jiné řešení — morfickou rezonanci. Zajímavý vývoj nastal ještě později, kdy se i holandské sýkorky naučily proklovávat uzávěry mléčných lahví. Naneštěstí invaze německé armády v době 2. světové války přerušila dodávky mléka. Ty byly obnoveny až v roce 1948. Protože sýkorky se dožívají maximálně dvou až tří let, nežila v té době žádná sýkorka, která by si pamatovala předválečný zlatý věk smetany zadarmo. Nicméně během dvou tří let se holandské sýkorky opět naučily proklovávat uzávěry mléčných lahví.

To je tedy druh efektu, který se, uvažujeme-li o morfických rezonancích, dá očekávat, a který vyhovuje tomu, co zde předkládám. Další oblastí, kde má teorie morfických rezonancí mnoho možných aplikací, je oblast paměti. Morfická rezonance funguje na základě podobnosti. Čím podobnější je něco tomu, co se již předtím udalo, tím efektivnější bude rezonance. Všeobecně pak platí, že organismy jsou nejpodobnější samy sobě. Já se víc podobám sám sobě z doby před půl rokem než kdokoliv z vás. Obecně řečeno, nejspecifičtější morfická rezonance ovlivňující organismus bude jeho vlastní stav v minulosti. Seberezonance je dominantním druhem morfické rezonance.

Ve světě forem umožňuje tato seberezonance stabilizovaným morfickým polem udržovat pro určitý druh stále stejnou formu, dokonce i když se chemické látky nebo buňky v těle organismu mění. V oblasti chování to umožňuje organismům „vyladit se" na své minulé vzorce. Nasednu-li do auta a začnu řídit, vstoupím do morfického pole podobností tolikrát opakovaných podmínek i vlastních aktivit. Je to jakýsi paměťový zvyk přenášený morfickou rezonancí.

Myslím, že stejně tak se děje i pokud se týče zapamatování si faktů nebo událostí. Morfická rezonance nás „ladí" na to, co se nám přihodilo v minulosti. Jsme vysílače i přijímače ozvěn minulosti. Morfická rezonance se pohybuje časem. Jinými slovy, paměť nemusí být nutně skladována jen v našich mozcích.

Paměť funguje v závislosti na morfických rezonancích a procesu ladění na aktivity mozku v minulosti. Naše paměť tedy nemusí nezbytně skladovat stopy událostí minulosti. Byli jsme všichni vychováni s ideou, že paměť je uskladněna v mozku, l to je důkaz, jak moc jsme ovlivněni převládajícím názorem materialistické nebo mechanistické vědy, která tvrdí, že mysl je jen aspekt mozku. Většina lidí, včetně těch, kteří nemají vůbec nic společného s vědou, to považuje za jednou dané. Přitom neexistují žádné důkazy, že je tomu tak. Existuje naopak dlouhá řada neúspěšných pokusů (a milióny pokusných zvířat obětovaných na oltář vědy) v rámci marné snahy vědců nalézt v mozku sídlo paměti.

Souvisí to také s teoriemi Karla Pribrama a Davida Bohma. Když k vám přijdu domů a pokusím se ve vašem televizoru zjistit, co vysílali minulý týden, nenaleznu o tom žádné stopy. Televizor neponechává stopy. Dokáže se naladit na vysílání, ale neskladuje je. Domnívám se, že mozek je spíše jako televizor než videokamera.

Možná se ptáte, jak to, že po úraze hlavy má člověk výpadky a ztráty paměti. To ale není tak těžké vysvětlit, pomůžeme-li si opět analogií televizoru: vyjmu-li z přístroje součástky, které zprostředkovávají zvuk, nic neuslyším, ale televizor může stále ukazovat obrázky.

Pokud se tedy můžeme naladit na své vlastní vzpomínky, proč se nedokážeme naladit na vzpomínky jiných lidí? Myslím, že tak činíme. Neustále se ladíme na paměť mnoha jiných lidí. Je tu jakási kolektivní paměť, na kterou jsme napojeni. To je něco," co mnoho lidí už zná nebo tuší, např. z Jungovy teorie o kolektivním nevědomí. Pokud by kolektivní paměť neexistovala, museli bychom ji - z pohledu morfických polí — vynalézt. Jung uvažoval o kolektivním nevědomí co se týče lidí, já se domnívám, že jde o část mnohem obecnějšího procesu, o součást přírody.

Z hlediska konvenční teorie mechanistické vědy je Jungova teorie nesmyslná a stále ještě většinou vědci není brána vážně. Přesto je např. v oblasti psychoterapie, a to zejména transpersonální teorií, prakticky využívána. Z hlediska morfické rezonance je však Jungova teorie zásadním středem všeho. Kolektivní paměť je základním aspektem toho, co a jací jsme.

To pak vede k dalším dosti překvapujícím závěrům. Například: dokážeme-li se ladit na paměť mnoha lidí z minulosti, možná bychom se dokázali naladit na konkrétní lidi z minulosti a pomocí morfické rezonance vyzvednout konkrétní vzpomínky minulých životů.

Profesor N. Stevenson z univerzity ve Virginii dokumentoval vyprávění celé řady dětí, které si pamatují příhody z minulého života. Mají vzpomínky, které nelze vysvětlit běžným způsobem a které se daly ověřit.

Existuje množství dalších důkazů z oblasti hypnotické regrese vzpomínek na minulé životy. Skeptici a vědci obvykle tvrdí, že to není možné, a proto že jsou takové důkazy chybné. „Nemůžeme to vysvětlit, proto to neexistuje." Stejně tak mi připadá chybná reakce zastánců opačného tábora, kteří říkají „tohle potvrzuje teorii reinkarnace". Domnívám se, že existuje třetí cesta – akceptovat existenci vzpomínek z minulých životů ve smyslu naladění se na minulost.

Problém paměti s sebou nese i další souvislosti, např. s teorií „přežití" — posmrtného života. Všechna velká náboženství, alespoň pokud vím, naznačují, že po tělesné smrti existuje nějaká forma posmrtné existence. Ať už v podobě stínů v podzemní říši, opět na Zemi díky reinkarnaci nebo znovuzrození, nebo (jako v židovské tradici a v islámu) ve smyslu života po smrti. Žádná z těchto teorií by ale neměla smysl, pokud by paměť byla uskladněna jen v mozku. Protože pokud zanikne mozek, všechny vzpomínky by měly také zaniknout. Mám dojem, že materialisté mají rádi teorii paměti v mozku ne proto, že by pro to měli důkazy, právě naopak, ale proto, že je tak jednoduchá a použitelná protinábožensky. Pokud by byla paměť jen v mozku a mozek zanikne, byl by to naprostý konec. Pak by ovšem nedával smysl ani „poslední soud", pokud by tam člověk dorazil a totálně zapomněl, kdo je a co kdy dělal.

Zde je další oblast, ve které se mění a posouvají hranice mezi vědou a náboženstvím, mezi „normálním" a paranormálním, protože ve světě morfických rezonancí přestává být telepatie něčím, co šokuje. Potkávám lidi, kteří se ptají: „Co nového s morfickou rezonancí? Není to jen telepatie?" Z vědeckého hlediska „jen telepatie" není zrovna silný argument. Možná, že to má s telepatií hodně společného. Morfická rezonance však pracuje s daleko obecnějšími principy. Nehovoříme o krystalu ovlivňujícím jiný krystal telepatií.

Hypotéza morfických rezonancí a polí má i dalekosáhlejší důsledky. Můžeme hovořit o celých společnostech, organizovaných morfickými poli (píšu o tom více v knize Přítomnost minulosti). Zmíním se zde jen o rituálu.

Všechny společnosti mají své rituály. Rituály jsou vzorce aktivit určitého řádu, obvykle ve snaze vyvolat nebo napojit se na nějakou předchozí událost. Lidé dobrovolně dělají určité věci přesně tak, jak byly kdysi dělány. Užívají stejné pomůcky, stejný jazyk (v hinduistické tradici to je např. sanskrt), stejné vůně, stejná gesta, stejná místa, stejná jídla. Pomocí rituálu dobrovolně obnovují určitý vzorec chování tak, aby se napojili na ty, kdo tak činili před nimi. Rituálem lidé potvrzují, že existuje něco jako „přítomnost minulosti". Že minulost je přítomností pro ty, kteří se rituálu účastní. Je to jakýsi kolaps času.

Z hlediska konvenční vědy jde pouze o nesmysl a přežitek, ale z hlediska morfických rezonancí to dává zřetelný smysl. Konzervatismus rituálu vytváří dokonalé podmínky pro morfickou rezonanci mezi účastníky v současnosti a mezi těmi, kdo totéž činili v minulosti.

Tato hypotéza je součástí změn paradigmatu, jichž jsme nyní svědky a které jsem sumarizoval ve své poslední knize The Rebirth of Nature (Znovuzrození přírody, 1991). Píši v ní o ideji přírody jako živé bytosti, ale také Země, Gaii, a celého vesmíru jako živého organismu. Sama věda v poslední době transformuje svou mechanistickou představu přírody a transcenduje ji, jak věřím, v novou vědu živé přírody. Nemám zde prostor pro širší doložení, tak se zmíním jen o jednom aspektu, který spojuje teorii morfických rezonancí se současnými změnami ve vědě o přírodě - o paměti místa.

Všechny tradice měly své způsoby jakými zvažovaly kvalitu určitého místa v krajině. Každé místo má svou vlastní kvalitu. Staří Římané hovořili o „duchu" místa (genius loci). Všichni víme, že různá místa mají různou atmosféru a vyvolávají různé pocity. Avšak ve světě mechanistické vědy neexistuje nic, co by nám pomohlo tyto věci lépe pochopit. Z hlediska teorie morfických rezonancí je možné uvažovat o tom, že taková místa mají svá morfická pole. Morfická pole pak mají, díky seberezonanci svou paměť.

Z počátku jsem si myslel, že uvažovat o polích určitých míst je příliš, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně sám pojem ,,polí" pochází z prostředí krajiny (pole a křoviny mezi) a poprvé ho použil Faraday, který si jej vypůjčil ze zemědělství. Nejrozšířenější definice pole je „oblast vlivu, oblast aktivity".

Uvažování o polích určitých míst pak může osvětlit ledacos z tradičního umění geomancie (vzájemných vztahů různých částí různých míst v krajině), ale také to, čemu bychom mohli říkat „paměť místa": místo může mít paměť, na určitém místě se může udržovat i kolektivní paměť, na niž se pak jiní lidé mohou vyladit.

Vysvětlovalo by to mnohé z pověr a domněnek, které mají lidé o určitých místech. Říká se, že někde straší, že některá místa jsou začarovaná, protože se tam v minulosti něco stalo. Říká se však také, že některá místa mají pozitivní vliv na člověka: např. místa, kde se narodili nebo byli osvíceni slavní mužové, ženy a kde se od té doby generace lidí modlily. Tato posvátná místa jsou na celém světě tradičně místy poutí.

Protestanská reformace bohužel potlačila tradici poutí v severní Evropě, protože ji považovala za pohanskou. Domnívám se, že to mělo značný dopad na nás všechny. Domnívám se, že tento základní instinkt nemůže být potlačován dlouhou dobu a že proto během několika generací Angličané vynalezli turistiku. Turistika je vlastně sekularizovaná pouť a turisté navštěvují zámky, chrámy, svaté hory atd. Avšak protože se jedná o vzdělané moderní lidi, jsou vnitřně odcizeni místům, na která putují, nedokáží se tam pomodlit nebo zažehnout svíčku, nedokáží vyvolat ducha onoho místa. Turisté jsou přitahováni takovými místy, a ta se nazývají turistickými atrakcemi, ale jakmile tam přijdou, nedokáží tito lidé adekvátně navázat kontakt s tím, čím byli přitahováni. Mechanistická věda nevidí v přírodě nic posvátného a nic „živoucího". Podaří-li se nám však znovuobnovit ideu živoucí přírody jako celku, můžeme pak obnovit také svůj vztah k přírodě — nejen teoreticky, ale i prakticky. To je jen jeden způsob, jak bychom mohli obnovit pocit posvátnosti planety Země. Jeden způsob, jak změnit stávající paradigmata nefungující společnosti, je tedy evidentní: změňme turistiku opět v poutě.

Teorie morfických rezonancí je teorie vědecká a měla by tedy být potvrzena nebo popřena vědeckými metodami. Zároveň je však součástí obecnějších společenských hnutí za změnu přístupu k životu a přírodě. Ať už se ukáže, že morfické rezonance jsou teorií správnou nebo ne, myslím si, že z hlediska případné pozitivní změny paradigmatu je chápání přírody jako živého organismu naprosto rozhodující.

Domnívám se, že tyto změny idejí jsou pravděpodobně základní podmínkou našeho přežití.

Rupert Sheldrake

Přednáška z konference ITA 25. 6. 1992, Praha, přeložil Vlastimil Marek

Gemma č. 5, 1992

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 199