První spolehlivě zaznamenaný případ stigmatizace je u sv.Františka z Assisi na počátku 13.století, od té doby neuplynulo ani jediné století, kdy by se jev stigmatizace neopakoval.

 

 

 

Pro ilustraci uvádím vyprávění o stigmatizaci sv. Františka z Assisi tak, jak je popsal biskup Bonaventura:

"Věrný vpravdě druh a sluha Kristův, František, dvě léta předtím, nežli do nebes se odebral, když sám a sám na vyvýšeném místě, jež horou Alvernskou se nazývá, započal čtyřicetidenní půst k úctě archanděla Michaela, hojněji než obyčejně zaplaven sladkostí nebeského rozjímání a rozpálen žhoucnějším plamenem po sídlech nadpřirozených, hojněji než jindy pocítil dary nebeských omilostnění. Když tedy serafinskou touhou po nebi schvácen vzhůru k Bohu pospíchal a proniknut něžností spolutrpitelskou byl v Toho změněn, jenž z přílišné lásky ráčil se dáti ukřižovati, kdys zrána kolem svátku Povýšení sv.Kříže modle se na svahu hory, spatřil jako podobu jednoho serafa, majícího šest jak zářivých tak i ohnivých křídel, sestupovati s nebes. Ten dospěv vzduchem za letu nejrychlejšího k místu poblíž muže Božího, zjevil se mu nejen okřídlený, ale i na kříž přibitý. Měl totiž ruce i nohy v rozpětí a na kříž přibité. A mimo to křídla tak obdivuhodně upravená, že dvě nad hlavou se vznášela vzhůru. Dvě rozpjala se k letu a dvě ostatní, objímajíce celé tělo, zakrývala je. Spatřiv to František, nesmírně užasl a radost smíšená s bolem projela myslí jeho. Alespoň při milostném pohledu na serafa, jenž Františkovi nejen nezvykle, ale i důvěrně se zjevil, pociťoval tento jakousi nadměrnou radost a  děsné přibití na kříž, jež spatřoval, protklo duši jeho mečem spolutrpitelské bolesti. Vyrozuměl totiž, poučen byv vniterně od toho, jenž zjevil se mu zjevně, že, ač nedostatečnost jeho utrpení neodpovídá nesmrtelnosti serafa, přece pro toto zjevení stalo se mu, aby jako přítel Kristův poznal, že nikoli mučednictvím těla, ale žárem mysle všecek má býti proměněn v naprostou podobu Ježíše Krista."

Něco podobného se odehrávalo i na počátku našeho století.

Jezuita P. Otto Pfulf popisuje tuto událost takto:

"Když totiž třicet dva roky starý kapucín P. Pius, známý všeobecně Italům pod názvem Padre Pio, dne 29. září 1918 v St. Giovanni Rotondo u Fuggie v Jižní Itálii vykonal v chóru předepsané   řádové modlitby, pohroužil se před Velebnou svátostí v klášterním kostele v rozjímání o umučení Páně. A hle, sotva se tak stalo, upadl ve vizi, pří níž obdržel stigmata, tj. pět ran Páně. Potom denně byl navštěvován zástupy lidu, slýchal od časného rána až do poledne sv. zpověď věřících a konečně míval zpívanou mši  svatou. Mimo stigmata byl tento kněz obdařen ještě bilokací, tj. schopností, že současně byl přítomen na dvou místech. Nepožíval téměř ničeho a kajícníkům připomínal jejich nejtajnější nebo již dávno zapomenuté  poklesky  a  hříchy.

Bývala-li jeho zpovědnice kajícníky obležena tak, že v celém chrámě by ani jablko nepropadlo, povznesl se do výše a kráčel k oltáři vzduchem nad hlavami užaslých zástupů. Podobal se svatému Františku z Assisi. Byl hubený, štíhlý, černého vousu i vlasu. Všichni nazývali jej světcem, vycházela z něj příjemná vůně, jež naplňovala jeho celu a označovala cesty, kudy chodil. Uzdravoval nemocné, zjevoval lidem jejich tajemství a předvídal věci budoucí. Později se kapucín P. Pius podrobil ochotně   vůli církevních představených a aby lidu ušel, odebral se na jejich pokyn do neznámého kláštera svého řádu, kde se před očima světa se svou stigmatizací skryl."

Poslední slavný případ stigmatizace se odehrál v bavorské vesničce Konnersreuthu, nedaleko československých hranic, po roce 1925. Tento případ byl ve své době pečlivě zkoumán odborníky nejrůznějšího zaměření a existuje o něm dostatek spolehlivých informací. Budeme se jím tedy zabývat poněkud podrobněji. Koncem dvacátých let  přijíždělo do kdysi tiché vesnice Konnersreuthu tisíce poutníků v naději, že uvidí prostou dívku Terezii Neumannovou, o které se šířily i dnes, těžko uvěřitelné zvěsti. Že tato dívka byla obdařena stigmaty, to byla jen jedna z nich. Jak k tomu došlo?

Terezie se narodila na Bílou sobotu 9. dubna 1898. Navštěvovala jednotřídní školu v Konnersreuthu a  ničím ve škole ani mimo ni nevynikala. Její otec měl místní krejčovskou živnost a spolu s matkou obhospodařoval nevelké hospodářství, jak bylo běžně zvykem.

Terezie byla nejstarší z 10 dětí a jako taková musela ve 14 letech nastoupit  k sousedovi do služby. Po odchodu majitele statku do války musela na statku vykonávat i velmi těžkou práci, včetně orání a nošení těžkých pytlů. Ke konci války roku 1918 vypukl na statku požár. Terezie musela asi půl druhé hodiny podávat kbelíky s vodou, stojíc při tom na židli bez opěradla. V tom při shýbnutí se pro nový kbelík ji píchlo v "kříži", takže se již nemohla sehnout. Ještě nějaký čas obtížně chodila, až jí levá noha vypověděla službu a Terezie musela ulehnout. Když domácí prostředky nepomáhaly, byla převezena do nemocnice ve Waldsassenu: avšak ani tam při nejlepší péči se její stav nezlepšil, takže po sedmi týdnech ji přivezli nazpět. Ulehla nadobro.

Terezie chtěla po válce vstoupit do řehole a Stát se misionářkou. Na to teď nemohlo být ani pomyšlení. Ponenáhlu ochrnula polovina jejího těla. Ke všemu jí začal od října 1918 slábnout i zrak, až v březnu 1919 úplně oslepla, takže nebyla schopna rozlišit, jestli je den, nebo noc. Její utrpení se neustále stupňovalo. O vánocích 1922 ochrnul polykací sval, od té doby mohla požívat jen  tekutou stravu. K tomu ke všemu i načas ohluchla pro vředy v uších. Přijímání tekutin se počátkem roku 1923 omezilo na 1 až 2 lžíce denně. Čtrnáct dní před Bílou sobotou roku 1925 nemohla spolknout ani kapku vody a od vánoc roku 1926 přijala po přijímání nepatrné částečky hostie jen asi 6-8 kapek vody. Od září roku 1927 pak vůbec nejedla ani nepila, přijímala pouze hostii.

Kdysi krátce před odjezdem do války koupil otec dětem několik svatých obrázků. Terezii se okamžitě zalíbí obrázek Terezičky od Ježíška, řeholnice karmelitského řádu z Lisieux a začala se o ni zajímat. Nyní už úplně slepá nechává si předčítat slavný spis Terezičky z Lisieux, ve kterém popisuje svůj život a cestu "duchovního dětství", po které došla za několik let vysokého stupně dokonalosti a úcty.

Terezie nadšeně naslouchá předčítání "Dějin duše" a noří se do krásy cesty "duchovního dětství", úplného a pokorného odevzdání se do vůle Boží.

Dne 29.4.1923 prohlásil papež Pius XI. v přeplněné bazilice sv. Petra v Římě karmelitku z Lisieux, Terezii od Ježíška, za blahoslavenou. A právě v týž den se Terezii Neumannové poprvé ulevilo. Poslechněme si, jak o tom sama vypráví: Otec chtěl kvůli mně 29. dubna nakrátko odcestovat a loučil se se mnou u postele. Bděla jsem, ale protože jsem byla slepá, nikoho jsem neviděla. Asi za půl hodiny, zatímco odcházel k Mitterteichu, otevřela jsem pojednou oči. Viděla jsem své ruce i bílý noční kabátek. Protírala jsem si oči a rozhlížela se. Uviděla jsem zase své obrazy svatých na stěně. V tom vstoupila do pokoje nějaká dívka. Zeptala jsem se jí: "Kdo jsi?" A z její odpovědi jsem poznala, že je to má sestra Zenzi. Za čtyři roky, co jsem byla slepá, vyrostla ve statné děvče a tak jsem ji nepoznávala. Sestra rozčileně zavolala matku, kterou jsem s radostí mohla uvítat slovy: "Matko, já vidím!" Matka mi nechtěla věřit. Do třesoucích se rukou vzala květináč a já jsem hned sáhla po květinách. Všichni byli neobyčejně překvapeni. Večer se vrátil otec, nazítří přijel lékař, dr. Seidl. Jaký údiv! "Jak se to jen stalo?" A matka odpověděla: "Včera byla prohlášena Terezička za blahoslavenou a tak si myslíme, že ona jí pomohla.""

Terezie byla vysvobozena z noci slepoty, která ji obestírala po čtyři roky. Ale zůstala stále upoutána na lůžko. Čtrnáct dní před svatořečením blahoslavené Terezičky od Ježíška se Terezie Neumannová dostala do velkého nebezpečí, že jí bude muset být amputována levá noha, ustavičně hnisající rána se nechtěla zahojit, což neobyčejně zneklidnilo Tereziinu matku. Terezie se začala kvůli své matce vroucně modlit ke své ochránkyni. A hle! Za několik minut bolesti přestávají, obvaz byl odstraněn a k údivu všech je celá rána zacelena a potažena jemnou svěží pokožkou.

V té době již ležela sedmý rok. Nadešla neděle 17. května 1925. Ve svatopetrské arcibazilice prohlásil papež Pius XI. blahoslavenou Terezičku za svatou. Téhož dne odpoledne ve dvě hodiny byla v místním farním kostele májová pobožnost. Rodiče Terezie Neumannové zůstali odpoledne doma. Terezie se modlila radostný růženec. Při druhém tajemství uzřela pojednou zvláštní světlo, krásnější, jak řekla později, "než světlo elektrické i sluneční“. Leknutím vykřikla, až přispěchali rodiče. Žádala je, aby zavolali faráře. Zastihl ji upřeně hledící na nějaký předmět, po němž vztahovala ruce. Její obličej zářil radostí, kývala hlavou, načež jakoby v největší úctě se sklonila. Pojednou se začala v posteli protahovat a k úžasu všech se posadila. Pak ulehla, její obličej však prý ještě chvíli zářil blažeností. Na otázku farářovu: "Co je?" pravila rozhodně: "Já se mohu posadit. A mohu také chodit." Po chvíli si přehodila sukni a povstala. Učinila asi sedm kroků po téměř sedmi letech.

Po odchodu ostatních vypravovala faráři, že se jí ukázalo opět ono zvláštní světlo a slyšela milý hlas, aniž koho viděla: "Rézi, chceš se uzdravit?" Odpověděla jsem: "Mně je vše stejné, ať jsem zdravá, nebo nemocná, žít, nebo zemřít, Pán Bůh tomu nejlépe rozumí. Hlas se mne dále tázal, zdali bych neměla radost, kdyby se mi ulehčilo a mohla se posadit a chodit. Řekla jsem, že mám radost ze všeho, co přichází od Boha. A tu mne ten hlas vyzval, abych se posadila a řekl, že mohu chodit. Hlas ještě řekl, že budu mnoho trpět, abych se však nebála. "Já jsem ti dosud pomáhala a budu ti pomáhat nadále."

V den výročí smrti svaté Terezičky 30. září 1925, asi v půl jedné v noci, uviděla Terezie Neumannová známé světlo a líbezný hlas jí oznamoval, že nyní může chodit bez veškeré pomoci, předpověděl jí utrpení ještě větší a povzbuzoval ji k důvěře v Boha.

Terezie Neumannová procházela tělesným utrpením všeho druhu. 19. listopadu 1926 se pro těžké zahlenění plic a srdeční slabost ocitla v kritickém stavu, takže ráno byla zaopatřena knězem. Během dopoledne při extázi však začala krvácet z osmi ran na hlavě a tento jev se od té doby opakoval každý pátek. Tentýž den také prožívala extatické vidění, při němž duševně prodělávala utrpení Páně od hory Olivetské až na Kalvárii. Toto vidění bylo doprovázeno pravidelně krvácením z ran na rukou, na nohou a v boku. Následujícího dne tyto rány opět uschly a objevily se až následující pátek.

Terezie Neumannová procházela čtyřmi stavy:

1. Obyčejný, neboli přirozený stav, jako každý jiný člověk. V tomto stavu však nebývala v pátek.

2. Stav vidění, který je opět dvojího druhu:

a/ stav historického zření, kdy vidí různé události, které se odehrály v minulosti: ze čtvrtka na pátek např. prožívá události z doby Ježíše Nazaretského a doprovází jej na jeho cestě,

b/ stav obrazného zření, jako např. bezprostředně před sv. přijímáním, kdy nevidí hostii ani kněze, nýbrž zmrtvýchvstalého Spasitele.

3. Stav dětského vnímání, dostavující se bezprostředně po stavu vidění, kdy přestává hledět na obraz a co vidí, živě prožívá.

4. Povznesený stav klidu.

Jednou se Terezie Neumannové zeptal  dr.  Karel  Kašpar,  biskup královéhradecký: "Rézi, u nás byla světice, blahoslavená Anežka Česká." Vpadla mu do řeči: "Ano, ta Spasitele milovala." Biskup podotkl, že se nedaří nalézt její hrob. Na to odpověděla: "Však se nalezne, později, až přijde čas. Nalezne se spis, a tam je vše napsáno, ale ty se toho nedočkáš." To se stalo v létě roku 1929. Položil jí taktéž otázku, kde se nachází hrob svatého Cyrila. Řekl jí, že se ví, že byl pochován v kostele u svatého Klementa v Římě. Terezie mu vpadla do řeči a řekla: "Ten zemřel svatou smrtí. Hrob je dosti snadno k nalezení. Jde se prostřední chodbou - myslí tím hlavní chrámovou loď - v kostele víc nalevo." Biskup se jí otázal: "Na straně epištolní?" (Měl na zřeteli stranu od hlavního oltáře.) Terezie dala na srozuměnou, že nikoliv. Biskup se otázal: "Na straně evangelní?" Terezie kývla na znamení   souhlasu. A pokračovala: "Je dosti hluboko v zemi a je to dosti rozpadlé. Ne přímo v chodbě, nýbrž více vedle. Více na straně evangelní, více vzadu ke dveřím." Jak už jsem řekl, Terezie Neumannová viděla Ježíšovu cestu na Kalvárii jasně před sebou, prožívajíc všechny fáze jeho cesty, trpěla každý týden nesmíme bolesti. To, co viděla, prožívala přímo na svém těle. Kromě událostí, které se vztahují k poslední cestě Ježíše Nazaretského, bylo jí dáno vidět i události jiné, zvláště ty, které se vztahují k osudu jeho následovníků a počátku křesťanství vůbec. Na závěr tohoto odstavce uvedu jednu   zajímavou příhodu, o které se téměř nikde nepíše, ani v souvislosti s viděními Terezie Neumannové.

Na svátek svatého Jana Evangelisty, který byl mnoho na cestách, viděla, jak tento apoštol ve věku asi 52 let chtěl ve Smyrně získat pro křesťanství pohanského vrchního kněze. Zdá se, že se dohodli.

Podle slov Ježíšových: "Budou-li pít něco jedovatého, neuškodí jim, "měla býti učiněna zkouška. Přivedli k smrti odsouzené, dali jim pít a oni zemřeli. Tentýž pohár pak podali Janovi. Když Terezie viděla tyto události, bránila Janovi, volajíc naň slova: "Nepij, nepij!" Jan pil a neuškodilo mu to. Kněz volal: "Ó, kouzelnictví!" Jan šel k oběma mrtvým, modlil se nad nimi - snad i udělal kříž - a vzkřísil je. Lidé naň užasle volali. Pohanský kněz, kterému šel Jan po několika schodech naproti, odhodil své roucho (Terezie Neumannová přesně popsala, jak vypadalo) a stal se křesťanem.

V úvodu tohoto článku jsem již naznačil, že existuje velice široké spektrum názorů, které se snaží vysvětlit jev stigmatizace a ostatní jevy, zpravidla s ním spojené. Tři nejčastěji se vyskytující "vysvětlení" v souvislosti se stigmatizací jsou: podvod, hysterie, vůle Boží. První dvě jsou typické pro moderní chápání skutečnosti, tím spíše, že lékaři vědí, že hysterií postižení pacienti si intenzívní představou dokáží například vyvolat takové popáleniny, jakoby skutečně přišli do styku se žhavým tělesem, apod. Třetí "vysvětlení" nemá žádnou poznávací hodnotu, tj. nic nevysvětluje. Hlouběji vzato, vše, co existuje, můžeme pochopit jako bytí z vůle Boží. To nám však nic dalšího neříká. Domnívám se však, že jisté jsou zde alespoň dvě věci:

1/ Jev stigmatizace poukazuje k daleko hlubší souvislosti mezi tím, co se neobratně nazývá tělesná a psychická složka člověka.

2/ Předpokladem jeho vyvolání je určité zaměřování pozornosti stigmatizovaného.

V moderní době se často vyskytovaly snahy dokázat, že něco takového, jako stigmatizace, není možné a že se tedy jedná o podvod.

Tento názor byl pod pórován řadou případů, které byly jako podvod skutečně odhaleny. Snahou takto smýšlejících bylo dokázat, že všichni stigmatizovaní jsou vlastně podvodníci, toužící po obdivu. Připustit opak by totiž znamenalo, zvláště v minulosti, dostat se do rozporu se skrytými předpoklady, na nichž byla vystavěna budova novověké vědy.

Představitelé vědy dlouho, předlouho sami sobě i ostatní veřejnosti sugerovali, že klasický vědecký přístup ke skutečnosti je naprosto nestranný a není tedy založen na žádných předem daných skrytých předpokladech.

Takové problémy, jako je například stigmatizace, vždy znovu a znovu upozorňovaly na to, že tomu tak není. Teprve v posledních asi třiceti letech začínají tuto pravdu pomalu a jaksi neochotně chápat sami vědci. Pozvolna se ukazuje, že skutečnost, tak, jak ji chápe novověká věda, je určitou redukcí skutečnosti, pro tento způsob bádání sice nutnou a nesmírně plodnou, ale přece jen redukcí. Určitá část skutečnosti následkem toho nutně zůstává, stejně jakou každé jiné redukce, mimo její hranice. Neboli zůstává mimo skutečnost, tak, jak ji příslušný redukovaný pohled chápe. Historický vývoj pak navíc vedl k tomu, že otcové novověké vědy vyslovili svůj nárok na poznání skutečnosti absolutně. Neboli postulovali, že vědecký přístup ke skutečnosti je schopen poznat skutečnost celou. Došlo tak postupně ke ztotožnění skutečnosti jako takové s onou redukcí, která stála u zrodu novověké vědy. Proto stále ještě má mnoho poctivých lidí sklon jevy, u kterých existuje malá pravděpodobnost, že by je bylo možné někdy pochopit v rámci novověkého přístupu ke skutečnosti, prohlásit za neskutečné, neexistující, nebo dokonce za podvod.

Jistě, v rámci tohoto přístupu ke skutečnosti takovéto jevy existovat nemohou a také neexistují. Východisko z tohoto rozporu je možné najít jedině tak, že pochopíme, že věda, tak jak byla konstituována v novověku, zkoumá skutečnost určitým způsobem redukovanou a nikoliv skutečnost takovou, v níž o zázraky není nikdy nouze.

Tato redukce je založena na určitém způsobu prožívání skutečnosti. Starověk neměl novověkou vědu nikoliv proto, že by neměl inteligentní a vzdělané lidi, ale proto, že jeho prožívání skutečnosti bylo jiné. Proto se vědění starověkých lidí týkalo, přísně vzato, jiné skutečnosti, než je ta naše. Řada jevů, kterými se vážně a zřejmě i úspěšně zabývali, leží za horizontem našeho světa, či lépe řečeno mimo něj stejně tak, jako v jejich světě neexistovalo mnohé, co je běžnou součástí našeho světa. A to je také důvod, proč často i renomovaní odborníci na starověk jej chápou pouze povrchně. Aby tomu nebylo, museli by alespoň na chvíli nabýt schopnosti prožít skutečnost tak, jak ji prožívali lidé starověku.

V současné době je jasné, že novověká redukce skutečnosti představuje příliš těsný rámec, jestliže chceme pochopit všechno, co chceme. Již několik desítek let existuje úsilí změnit tento rámec. Ukazuje se však, že změna není možná postulováním nějaké nové koncepce, protože ta by byla ostatním stejně málo pochopitelná, jako pohled do jiného světa, ale že předpokladem ke změně je nové prožívání skutečnosti. Proto je také zbytečné a marné, když se ti, kteří se zabývají výzkumem jevů z hlediska dnešního chápání světa okrajových, jako jsou například jevy označované parapsychologické, snaží představit své bádání jako bádání vědecké, a to až do té doby, dokud tato proměna dostatečně nepokročí.

Je to zbytečné nejen proto, že do té doby nebude jejich snaha vědeckou veřejností akceptována jako rovnoprávné badatelské úsilí, ale hlavně proto, že do té doby nebudou vytvořeny dostatečné předpoklady pro pochopení jevů, kterými se zabývají.

Takovýto přerod nebyl nikdy jednoduchou věcí a nebude jí tím spíše ani dnes, kdy bude zřejmě muset proběhnout v daleko kratším časovém období, než tomu bylo dříve a vyžádá si proto intenzivní vědomé úsilí. Nicméně již dnes existuje řada významných osobností, které je možno pokládat za představitele tohoto proudu. Ve světě to jsou např. Pierre Teilhard de Chardin, Raymond Ruyer, Gregory Bateson, Rupert Sheldrake, Fritjof Capra, V.V.Nalimov a další. Nejvýraznějším představitelem tohoto směru je u nás doc. dr. Zdeněk Neubauer z Karlovy university.

Napomáhat tomuto přerodu je i snahou časopisu GEMMA. A to je také důvod, proč chceme psát o takových jevech, jakým je stigmatisace. 

Gemma č. 2, roč. 1991

Čtěte více :

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 237