Již mnoho let různá média spekulují nad využitím psychotroniky ve vojenství a pro účely bezpečnostních složek státu.

V průběhu této diskuse docházelo ke srovnání ve vývoji mezi tzv. Východem a Západem. 

 

 

PŘÍPAD BIOGENERÁTORŮ

Jen pár let zbývá do stoletého výročí narození muže, který jako málokdo ovlivnil v Československu vývoj psychotroniky v druhé polovině 20. století. Robert Pavlita patřil k oněm výzkumníkům na poli psychotroniky, kteří svůj zájem opírali především o technickou erudici. Již od mládí se po absolvování průmyslové školy textilní projevoval jako vynálezce, technický talent a schopný experimentátor. Dlouhá léta pracoval jako vývojový pracovník v tehdejším závodě Mileta v Hořicích. Sám pak bydlel v Lázních Bělohrad. Jeho bádání je ukázkou toho, že i takto komplikovaný výzkum mohl být v době socialismu prováděn mimo pražskou výzkumnou komunitu.

V LETECH 1940 - 1964

Údajně již od konce války se věnoval bádání na úseku biologické energie, přičemž tvrdil, že každý člověk je nositelem tzv. biologické energie, která má specifické vlastnosti. Mezi ně mělo patřit to, že není možno, aby dvě osoby měly tuto energii shodnou (stejně tak jako u otisků prstů). Původ této energie však neznal. Její vlastnosti však dokazoval na řadě pokusů. S touto energií však uměl i pracovat. To znamenalo, že uměl s ní nabudit i speciálně upravené předměty (tzv. generátory). Tyto generátory pak byly schopny energii přijmout, koncentrovat a posléze ji i uvolňovat, což se stalo Pavlitovým nejdůležitějším objevem, který
nejspíše z obavy o zneužití utajoval. Po mnohaletém bádání teprve v roce 1964 předvedl výsledky své výzkumné činnosti vědecké veřejnosti. V této době měl také spolupracovat se skupinou hradeckých parapsychologů, kteří byli soustředěni převážně okolo Lékařské fakulty Karlovy univerzity. Výsledkem této prezentace byl zájem vědeckých kruhů z tehdejšího Západu. Ten vyvrcholil tím, že byl navštíven tehdejším předním americkým parapsychologem dr. Rhinem, který by samozřejmě o ničem nevěděl, kdyby se mu o Pavlitovi nezmínil jeho přítel, a také přední výzkumník na poli parapsychologie dr. Rýži. Mimochodem koncem šedesátých let dr. Rýzl emigroval, přičemž nastoupil v Durhamu v USA opět k dr. Rhinemu.

1967 - Zájem vojenského psychotronického ústavu?

Koncem roku 1967 přišel za Pavlitou dr. Zdeněk Rejdák, o kterém se tehdy říkalo, že vede vojenský psychotronický ústav. To však byla fáma, která měla spíše dodat dr. Rejdákovi na důležitosti. Vlastně se mělo jednat o spojení jeho kariéry s kariérou Pavlity.

Zároveň se ovšem snažil, aby na MNO bylo vytvořeno speciální pracoviště. Po Pavlitovi chtěl, aby jeho objevy byly využity tehdejší ČSLA. Některé pokusy byly pak nafilmovány pracovní skupinou Armádního filmu jako součást snímku nazvaného „Na prahu věčnosti" a promítány tehdejší generalitě. V následujících letech byly jeho pokusy filmovány ještě třikrát pro československou televizi do pořadu „Zvědavá kamera".

Aby Rejdák podpořil svou vizi vojenského výzkumného ústavu, odvezl film do SSSR a tam ho také promítal. Pavlitovi pak nabízel případnou práci v tomto ústavu. Ke zřízení ústavu však nikdy nedošlo. Sekundárním výsledkem Rejdákovy činnosti však byl zvýšený zájem tehdejší západní vědecké veřejnosti o Pavlitovy výzkumy. A to i z USA, kde byla stěžejní návštěva dr. I. B. Pratta. Ten Pavlitovi dokonce nabídl možnost přednášet na vysokých školách v USA. Pavlitu však k emigraci nezlákal, a proto se snažil některé jeho nejvýznamnější objevy alespoň koupit. Ale zájem byl projeven i z Austrálie, z Brazílie od dr. Marinho, z Británie pak prof. Playfair, z Holandska dr. Tenhaeff, z Japonska dr. Komaki, Kanady, z Německé spolkové republiky prof. Layritz či ze Švédska.

Pavlita své biogenerátory prezentoval jako víceúčelové, přičemž jejich konstrukce byla stavebnicově uspořádána tak, že neměly pohyblivé části.

Tyto biogenerátory byly roztodivných tvarů. Ale v zásadě, a to je důležité zdůraznit, „náhodou" připomínaly sochy tehdejšího doznívajícího stylu „Brusel". Celkově se dá říci, že podstatou Pavlitových biogenerátorů měla být možnost dálkové neosobní komunikace mezi dvěma osobami. Provedení zaktivizování nemagnetických látek, např. skla, dřeva. Dálkové působení na různé pohyblivé sestavy. A nakonec ochromování či zabíjení drobných živočichů. Zvláště tato poslední údajně fungující vlastnost mu zajistila čestné místo mezi českými psychotroniky, přičemž se stala i jedním z hlavních argumentů pro americký výzkum, jak nám v poslední době ukazují odtajněné dokumenty americké administrativy.

Od přenosu myšlenek po zabíjení drobných živočichů

Jeho pokusy je možné rozčlenit do následujících oddílů:

1. Jednalo se o pokusy se změnou polarity feromagnetických materiálů blíže neupřesněnou technikou.
2. Zmagnetizování diamagnetických hmot pomocí „generátorů" tak, že se chovaly jako látky feromagnetické.
3. Snaha o sestrojení magnetického tělesa, které mělo měnit polaritu vlivem polohy.
4. Pokusy s přenosem a indikací energie „generátorů" na běžné nemagnetické předměty.
5. Přenos signálů komunikačním systémem „biokomunikací" prostřednictvím „biogenerátorů" na druhou osobu bez jakýchkoliv elektronických zařízení.
6. Identifikace osob pomocí tzv. „bio-stopy".
7. Pokus o využití „zrakového pole" ve spojení s „biogenerátorem" k bezdrátovému ovlivnění pohybu hmoty.
8. Pokusy s ochromením a zabíjením hmyzu pomocí „generátorů".
9. Zvýšení nebo potlačení klíčivosti semen pomocí „biogenerátorů".
10. Sedimentační činnost aktivizovaných kovových nebo silikátových náplní pro účely čištění odpadních vod.

Pavlita s činností na poli biogenerátorů seznámil i svou dceru, která se pokusů aktivně účastnila. Problém působily Pavlitovy zahraniční kontakty, z nichž byla československá Bezpečnost řádně vylekána.

Práce pro Bezpečnost

V malém lázeňském východočeském městě bylo koncem šedesátých let dosti živo. Jak to snášela místní služebna StB, se můžeme jen dohadovat. Československé orgány nakonec usoudily, že bude lepší Pavlitu získat pro svou věc, než jej z jakéhokoli důvodu případně stíhat. Důvod se našel vždycky. Například nehlášený styk s cizinou, vyzrazení státního či hospodářského tajemství (pracoval ve výzkumu) nebo příprava k opuštění republiky. Nic z toho však československá Bezpečnost neudělala a místo toho se rozhodla využít jeho pokusy v bezpečnostní praxi.

Pro tento účel bylo využito pracovníka StB v Hradci Králové, který se již dříve zabýval sběrem informací o Pavlitovi. Ten se s ním proto zcela oficiálně setkal a tlumočil mu zájem ministerstva vnitra na využití jeho pokusů pro potřeby Bezpečnosti. Jistě se tento kontakt neobešel bez upozornění na „velkorysost" bezpečnosti, která neopomněla zdůraznit, že na všechny ty „pomluvy" (jako například příprava emigrace...), zapomene. Počátkem roku 1971 Pavlita nastoupil na šest měsíců na vedlejší pracovní poměr k ministerstvu vnitra. Jeho úkolem bylo pracovat na detašovaném pracovišti I. správy Federálního ministerstva vnitra (tj. zahraniční rozvědky) na programu, který mu byl zadán a který byl zakotven ve smlouvě. Na tomto programu měla spolu s ním pracovat i skupina pracovníků z I. správy, z II. správy (civilní kontrarozvědky) a VI. správy (technické správy) Federálního ministerstva vnitra a Federální správy Veřejné bezpečnosti. Jenže tento program nebyl Pavlitou plněn, následkem čehož byla smlouva prodloužena a jeho pracoviště přesunuto do Hradce Králové, přičemž mu byly stanoveny další úkoly. Celý program byl neustále časově posouván a protahován. Po dosažení částečných úspěchů byla sestavena skupina, která měla výsledky jeho výzkumu aplikovat v bezpečnostní praxi.

Odmítavý verdikt Moskvy

Následně byla zpracována zpráva o výsledku a pozvány soudruzi ze Sovětského svazu. Ti pochopitelně věděli všechno nejlépe. V dubnu 1972 pak přijeli, a aby jim bylo prezentováno, jak Pavlita pracuje s fenomény, byly jim ukázány výsledky pokusů. Dokonce několikrát Pavlitu navštívili a ten jim opět předvedl své pokusy osobně. Celé ministerstvo z toho bylo dostatečně mimo, a co mělo nohy, soudruhům pomáhalo. Soudruzi pobyli v Čechách skoro měsíc (a byl to měsíc, který se jim rozhodně musel líbit, vždyť řidič a vše jim bylo k dispozici). Nakonec se však nepěkně odměnili. Užaslým příslušníkům z českého ministerstva sdělili, že všechny pokusy, které Pavlita provedl, mohou být reprodukovány bez pomoci tzv. biogenerátorů a všechny se dají objektivně vysvětlit z hlediska biologie a fyziky. Teď však nastal problém, sovětští soudruzi - experti našim soudruhům de facto sdělili, že tu jednak vyhodili peníze do vzduchu, a jednak se nechali napálit. A to minimálně po několik let. Řešení tedy muselo být velmi mazané. A tak bylo rozhodnuto, že není možno říci, zda je Pavlita podvodník, nebo pouze technický diletant. Soudruzi si ovšem dobře uvědomovali, že technický diletant být nemohl, jelikož byl výzkumným pracovníkem, a podvodníkem taky ne, jelikož mu „pod prsty" viděli příliš dlouho. A tak z toho po odletu sovětů „vycouvali" lišácky. Rozhodli, že spolupráce s Pavlitou již nemá význam, jelikož nic nového neobjevil, přičemž by se to stejně nedalo využít v bezpečnostní politice našeho státu. Pokud si celou událost přeložíme do češtiny, můžeme konstatovat následující. Pavlitovy pokusy byly dlouhodobé, stály mnoho peněz a času a výsledek nebyl tak oslňující, protože kdyby tomu tak bylo, čeští soudruzi běží do Moskvy a chlubí se; to se ovšem nestalo. A protože Pavlitovy pokusy, především s utajenou dálkovou komunikací, byly velmi perspektivní a měly jistě mocné přímluvce na rozvědce, došlo k tomu, že byli z Moskvy přizváni „experti" s tím, aby věc „rozsekli", a tím vlastně v Čechách rozřešili, co s fenoménem Pavlita.

Neboli měli rozseknout „gordický uzel" - kdo to bude platit a co s tím, když už se do pokusů nacpalo tolik peněz. Moskevští soudruzi vše správně pochopili a udělali si měsíční dovolenou „na západě", přičemž jim bylo ihned jasné, že nemohou přiznat, že jsou buď pozadu ve výzkumu (to by byl pěkný průšvih), nebo že jsou s výzkumem napřed (co kdyby se o tom do-zvěděl západní nepřítel). A tak to tedy vyřešili šalamounsky. Řekli, jak už bylo výše uvedeno, že není možno tak úplně přesně říci, jestli je Pavlita podvodník vědomý, nebo nevědomý (to pro případ, že by se v tom ještě chtěl někdo rejpat), ale že to vše funguje na již dříve známých fyzikálních základech. Tomu zase musíme porozumět tak, že nebylo možné, aby si rozhněvali české hostitele a rovnou jim řekli, že případně „skočili na špek". Ani my dnes po více než třiceti letech už nejsme schopni říci, jestli byl Pavlita eskamotér, nebo úspěšný vynálezce. Tajemství nabití biogenerátorů si však bohužel vzal s sebou do hrobu, přestože se až do své smrti nezbavil pozorného zraku Státní bezpečnosti.

Krycí činnost pro rozvědku?

Na případu Pavlita si můžeme demonstrovat, jak na sebe zdánlivě nevinný případ „pokusníka" s biogenerátory nabalil celou řadu simultánně běžících programů. Což není na poli psychotroniky z dob minulých žádná výjimka.

Pavlita byl díky svým biogenerátorům světově proslulá osobnost, a proto ho mohlo navštěvovat mnoho známých vědců. A to především z fyzikální oblasti. Lázně Bělohrad leží asi 15 kilometrů od okresního města Jičína. Toto město bylo (kromě pamětihodností) známé mezi zasvěcenými jako spojovací komunikační uzel Varšavské smlouvy. V okolí Jičína byl také dislokován ruský komunikační uzel. A v návaznosti na to zde byla silnější posádka příslušníků KGB než početně slabší služebna Státní bezpečnosti. Jistě si můžeme bez přílišné fantazie představit, že někteří vědci, kteří navštívili Pavlitu v Lázních Bělohrad, mohli být ubytováni v Jičíně. A při té příležitosti mohli provádět tzv. vizuální rozvědku. Například v nepříliš vzdálené Butovsi, kde se nacházely mohutné sklady sovětské armády. To by vysvětlovalo i dále trvající zájem jakže strany zahraničí, tak ze strany bezpečnostních orgánů. Také musíme dodat, že biogenerátory se údajně již dále nevyvíjely, jako by práce na jejich zdokonalování ustrnula. Údajně posledním pokusem, jak využít Pavlitovy vynálezy, byla v roce 1976 nabídka Krajského odboru ochrany státních hranic, aby jim pomohl s vyhledáváním ukrývaných osob v uzavřených kamionech nebo železničních vagónech.

V následujících letech se však Pavlitovi tento úkol nepodařilo úspěšně vyřešit. Přestože, jak tvrdil, jím sestrojený přístroj měl mít více než 90% účinnost při nalezení živých osob, ať už byly kdekoliv ukryty. Přístroj však nebyl nikdy funkčně v terénu nasazen.

Adam Kretschmer

Obr. 1 Robert Pavlita na civilním snímku     

Obr. 2 Generátor neznámého použití

Obr. 3 Generátor neznámého použití    

Obr. 4 Generátor na urychlování růstu květin

Fantastická fakta plus č. 2/2002