Základem analytické psychologie, podmínkou pochopení Jungova díla, je jeho chápání duše člověka, neboť pro Junga byla psychologie vskutku vědou o duši. 

 

 

 

 

 

 Duše člověka

Základem analytické psychologie, podmínkou pochopení Jungova díla, je jeho chápání duše člověka, neboť pro Junga byla psychologie vskutku vědou o duši.

Celé lidstvo vycházelo od svých prvopočátků z přesvědčení o substanciální duši, duše měla vlastní podstatu, existovala jako svébytná, nesmrtelná duchovní síla, obraz Boha v člověku. Síla, která podle tisícileté víry všech kultur, neboť aspekty nějaké duchovní víry můžeme nalézt v každé kultuře, vytváří tělo a udržuje ho při životě, síla, která existuje mimo náš materiální svět.

Toto se během posledních 400 let podstatně změnilo. Svět vědy 19. století ovládnul racionalismus a materialismu. Jung se s tímto jednostranným vývojem obtížně vyrovnával a pochopíme-li jeho teorie, snadno rozpoznáme i to, proč tento vývoj pokládal za potencionálně nebezpečný.

Jung si všímal rozdílů mezi Východem a Západem. Zatímco Západ se uzavíral do svého světa hmoty a racionality, Výcho upadá do opačného extrému duchovna, oba činí stejnou chybu. Jung přitom stojí kdesi uprostřed a volá po harmonii a vzájemné rovnováze.

Jung uznává, že ducha nelze postihnout kategoriemi lidského rozumu. Na druhou stranu ovšem poukazuje na skutečnost, že zamyslí-li se materialista nad podstatou hmoty, která je pro něj takovou samozřejmostí, zjistí že tápe stejně, jako tápe v případě ducha. "Kdopak je vlastně tato všemocná hmota? Opět je to Bůh stvořitel, který se tentokrát zřekl svého antropomorfismu, a nabyl proto podoby universálního pojmu, o němž se všichni mylně domnívají, že vědí, co říká." (Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka, str. 13, Atlantis, 1994).

Příčinu tohoto 'horizontálního' vývoje vědomí vidí Jung v reakci na obdobně přehnanou duchovní 'vertikálu' předcházejících období, zejména gotiky. Nepopírá úzkou souvislost duševna s fysiologií a materiálním světem, jen pokazuje na potřebu vyváženého stavu.

Na své cestě za pochopením duše vychází od primitivních lidí, což umožňuje sledovat vývoj vnímání duše a zviditelnit její časovou a především kolektivní rovinu. Pro primitivní lidi je duše něco naprosto přirozeného - zdroj života, duchovní, avšak objektivní přítomnost. Primitiv dokáže se svou duší rozprávět, je to pro něj samostatná entita, něco objektivního, co žije samo za sebe. Toto se ale potvrzuje i u kulturního člověka například tím, jak se psychično vymyká libovolné kontrole vědomí.

Podle Junga existence já, tedy vědomí, pochází a vzniká z nevědomého života. Kromě našeho vědomí existuje tedy ještě navíc nevědomí, které obsahuje všechny naše myšlenky, vzpomínky, vjemy, které byly odfiltrovány, případně vědomě potlačeny do nevědomí. Potud tedy pojetí prakticky shodné s Freudem. Ovšem pro Junga to znamená jen zlomek skládačky. Tuto část nevědomí nazývá Jung nevědomím osobním a zavádí další kategorii, a sice kolektivní nevědomí. Kolektivní nevědomí tvoří hlubší vrstvu duše a obsahuje kolektivní dědictví našeho druhu. Je tvořeno především instinkty a archetypy. Někdy je nazýváno oblastí archetypické zkušenosti.

Archetypy reprezentují jakési vzorce psychické percepce, formy chování, představy. Archetypy jsou určeny pouze formálně, obdobně jako například model krystalické mřížky nějakého minerálu. Jeho obsahové naplnění vyžaduje přenos archetypu do vědomí.

Koncept archetypů odvodil Jung empiricky například z mnohokrát pozorovaného opakování určitých motivů v mýtech, legendách, pohádkách, náboženstvích, snech... Za svého života popsal základní archetypy, v této činnosti pak pokračovali jeho následovníci. Je však třeba si uvědomit, že Jung byl vždy především psychoterapeut a vše co dělal mu pomáhalo při uzdravování jeho pacientů. Nejde tedy jen o samoúčelné plané rozvíjení diskutabilních teorii, ale o teorie použitelné v praxi a podložené empirickou zkušeností.

Jungův pohled na duši, zejména její kolektivní aspekt je nanejvýš zajímavý. A pro lidstvo, žijící stále masovějším životem na tom, čemu Jung říkal 'sopka nevědomí', by se mohly jeho myšlenky jednou stát životně důležitými. Jung například předvídal světovou válku, což učinili i jiní, on však navíc přináší fascinující pohled na válku, jako na nemoc kolektivní duše člověka. Nebylo by užitečnější, zkusit místo závodů ve zbrojení chvilku léčit lidskou duši?

Kolektivní nevědomí, respektive archetypy mají samozřejmě své klady i svoji odvrácenou tvář. Uvedu příklad jednoho ze základních archetypů - Stínu. Stín je inferiorní částí naší osobnosti. Je souhrnem všech osobních i kolektivních psychických dispozic, které jsme v důsledku jejich rozporu s vědomě voleným stylem života vytěsnili do nevědomí, kde se spojují do relativně autonomní části osobnosti s opačnými tendencemi. Jako část osobního nevědomí patří Stín k já, jako archetyp patří ke kolektivnímu nevědomí. Uvědomění si Stínu patří k počáteční práci při každé analýze. Uvědomíme-li si Stín a pochopíme ho, přesouváme ho do oblasti morální volby, kde ho můžeme kontrolovat. Jeho přehlížení, potlačování, ale i ztotožnění s já může však být velmi nebezpečné.

Je třeba si uvědomit, že nevědomí je do značné míry samostatné, obzvláště kolektivní nevědomí, jehož relativní nezávislost na jedinci vyplývá z jeho podstaty. Moderní člověk se od svého nevědomí značně vzdálil, to ovšem neznamená, že by jím nebyl ovlivňován, spíše by se dalo říci, že se tím zbavuje postupně i svých omezených možností kontroly nevědomí. Záleží tedy na lidech, jestli jim bude jejich ohromné kolektivní dědictví požehnáním, či prokletím.

Použitá literatura

C. G. Jung - Duše moderního člověka, Atlantis, 1994
R. H. Hopcke - Průvodce po sebraných spisech C. G. Junga, Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993
R. Starý - Potíže s hlubinnou psychologií, Prostor, 1990

Jako esej k předmětu Psychologie zpracoval Tomáš Honzák

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 156