Jasnovidnost, poněkud rustikálně jasnozření neboli telegnose, jak název v tomto případě dobře napovídá, se týká schopnosti vidět něco, co by vlastně nemělo normálně být pozorovatelné.

 

 

Projevuje se schopností vidět nezávisle na čase a prostoru, a tím se řadí mezi „nejexcelentnější" z paranormálních fenoménů. Jasnovidně se lze spojit s minulostí, přítomností, ale informace se může také týkat doby budoucí. Na základě této schopnosti je možno se dívat na děje, které se odehrávají ve vzdálenostech, které vylučují triviální nebo podprahový přenos informací. Protože mám s tímto jevem některé osobní zkušenosti, rád vám je v kontextu tohoto článku nabídnu, přičemž se současně omlouvám svým přátelům, že budou číst to, co ode mne již častokrát slyšeli. Uvádím své osobní zážitky, neboť jsem přesvědčen o tom, že mají všechny cosi společného, a také proto, že se ve všech případech jedná o vize, které byly následně ověřeny, a mezi jasnovidným vjemem a ověřovanou skutečností nebyly přitom nalezeny sebemenší nesrovnalosti. Jasnovidnost patří mezi jevy, které se zařazují mezi ESP (Extrasensory perception — mimosmyslové vnímání). Název ESP zavedl nestor světové parapsychologie, americký badatel J. B. Rhine v roce 1934.

Obr. 1 J.B. Rhine

Jasnovidně na vrchol hory

Poprvé jsem se setkal s vlastním jasnovidným zážitkem při putování po Muráňsko-Tisovecké planině na středním Slovensku. Tehdy nás bylo asi deset a mnozí již náročnou trasu absolvovali minulý rok. Již během počátečních dnů putování jsem se rozhodl pro dlouhý půst. Po několika dnech jsme se všichni okolo poledne ocitli v sedle Burda pod vrcholem kopce, na jehož jméno si již nevzpomínám.

Všichni odložili těžké batohy, ve kterých bylo, kromě potravin na několik dní, také horolezecké a speleologické vybavení, a pohodlně se rozsadili na klády ke studenému obědu. Posadil jsem se opodál a snažil se nedívat, jak si pochutnávají na chlebech. Náhle mě cosi zvedlo — snad to byla nechuť konfrontovat svou chuť na něco k snědku s pohledem na přežvykující skupinu — ukázal jsem na vrchol zalesněné hory před sebou, vzdálený asi 2 km, a zeptal se, jestli tam půjdeme. Ostatní mi s plnými ústy odpověděli, že tam už byli vloni, a že tam nic pozoruhodného není. Požádal jsem je, aby na mne počkali, a vyrazil jsem klusem na vrchol. Běžel jsem do mírného kopce asi jeden kilometr, když se mi náhle před očima zatmělo a pocítil jsem dosud nepoznanou slabost. Protože jsem předpokládal, že se neudržím na nohou, opřel jsem se o smrk a chvíli odpočíval. Měl jsem zavřené oči, když tu náhle jsem registroval prosvětlení zorného pole před zavřenýma očima a z narůžovělé mlhy začala vystupovat krajina s jakousi mýtinou, mokřinou, skalkou a charakteristickou skupinou stromů. Po několika vteřinách jsem otevřel oči, pomyslel jsem si něco o tom, že z hladu blbnu, a pokračoval, tentokrát již pouze rychlejší chůzí, směrem k vrcholu. Když jsem tam došel, napadlo mě, že se mi to všechno jenom zdá: mýtina ohraničená smrky, mokřina se skalkou a charakteristická skupina po kroucených stromů — do posledního detailu vše zcela stejné jako ve vizi, kterou jsem měl před deseti minutami. To bylo moje první setkání s vlastní, mnou ověřenou jasnovidností.

Podotýkám, že o tom, jak kopec nad sedlem Burda vypadá, nikdo předtím nemluvil; i kdybych něco nevědomě či podprahově uslyšel, nemohlo by se v žádném případě jednat o tak kvalitní informace, abych z nich byl schopen rekonstruovat přesný obraz vrcholové mýtiny oné hory.

To, co jsem popsal, se formálně popisně a na první pohled podobá jevu v psychiatrii nazývaném „déjá vu"; v těchto případech se však jedná pouze o dojem — iluzi známého, již viděného faktu. V mém případě však šlo o ověřený zážitek jasnovidného přenosu mezi osobou a krajinou, jakýsi jev rozšířeného vědomí, který je popisován například u lidí po resuscitaci, při klinické smrti nebo v dalších případech osobních nebo skupinových stresů. Z charakteru prožitku je zřejmé, že stimulačním pochodem by v tomto případě mohlo být určité vysílení nebo větší tělesná námaha, čemuž se zdají napovídat i moje další dvě historky, ověřené svědectvím jiných osob.

Jasnovidně na Smíchov

Ten den, i když to není podle mého soudu až tak důležité, mohu identifikovat přesně. Poslouchal jsem tenkrát přímý přenos z voleb amerického prezidenta na stanici Hlas Ameriky. Před dvanácti lety byl tehdy poprvé zvolen Ronald Reagan a přesně se pamatuji, jak Jimmy Carter po svém neúspěchu do mikrofonu plakal. Bylo okolo páté hodiny a já se svou známou, ochotnou mi pomoci, jsem dokončoval a dopisoval výzkumnou zprávu pro oponenturu fakultního úkolu, řešeného Psychoenergetickou laboratoří v Praze.

Kamarádka přepisovala na stroji seznam literatury a já, velmi unaven, jsem se po chvíli váhání posadil na pohovku. Cítil jsem, že se neubráním spánku, a současně mi bylo před mojí známou velice trapné spát, protože jsem věděl, že stejně jako já musí za dvě hodiny do práce. Zhroucen — slovy básníka: polosedě, leže půl — jsem přesně neodhadnutelnou dobu usiloval přemoci spánek, když tu náhle jsem před zavřenýma očima uviděl překrásnou fialovou barvu, která se poznenáhlu měnila v šeď Plzeňské ulice v Praze na Smíchově. Po té ulici šla jiná moje známá a já jsem zcela zřetelně viděl, jak nese v ruce červenou tašku. Optický vjem trval velmi krátkou dobu a náhle zmizel tak rychle, jak rychle se objevil. Probral jsem se jako mávnutím kouzelného proutku, vydatně osvěžen, pohlédl na hodinky a zapamatoval si přesný čas — bylo čtvrt na sedm. Přemýšlel jsem chvíli nad vizí a začalo mi být podivné, že moje známá z Plzeňské ulice nesla tak brzo ráno červenou tašku, když jsem téměř jistě věděl, že žádnou takovou nemá, a že odchází do práce později.

Nemohl jsem se dočkat odpoledne, až se s ní setkám. Rozhovor se smíchovskou známou vše potvrdil. Skutečně toho dne vstávala podstatně dříve, než obvykle, a měla s sebou červenou tašku, patřící malému synu její kolegyně, který u ní mimořádně přespal a ráno byl odváděn do školky. V jedné ruce nesla jeho červenou školní brašnu a druhou rukou držela chlapce. Proč jsem viděl pouze ji a červenou tašku, zatímco chlapce jsem nevnímal, nevím. Přímočará vzdálenost mezi místem zachycení vjemu a vlastním dějem byla v tomto případě asi tři a půl kilometru.

Jasnovidně do autobusu v Rakousku

Masivní zážitek, s velice zajímavým kontextem vlastního si uvědomění sebe sama při vizi, jsem prožil několik let poté. Seděl jsem jednou v pátek, těsně před koncem pracovní doby, v pracovně na VŠCHT, a snažil jsem se studovat nějakou publikaci o korozních procesech. Venku byl sníh a teplo za stolem, přiraženým k radiátoru ústředního topení, skýtalo náramnou možnost klimbání. Měl jsem hlavu podepřenou oběma rukama a klížily se mi oči. Opět jsem se musel bránit spánku a bylo mi trapno při představě, že by mě někdo přistihl při tom, jak spím. Čas od času se otevřely některé ze dveří a místností prošel jiný člen katedry. V rámci onoho podivného a pomalého usínání jsem byl neustále lehce nastražen, a kdykoliv jsem uslyšel otevírající se dveře, otočil jsem se zavřenýma očima stránku v knize a tloukl špačky dál. Černavý prostor před zavřenýma očima se změnil přes purpurovou do bledě fialové a nakonec pak úplně zesvětlal. Uvědomil jsem si, že jsem v autobuse, a dívám se na dívku, se kterou jsem v té době chodil. Připadalo mi, že se dívám z takového úhlu, jako bych ležel v síťce na kufry. Prohlížel jsem si ji, viděl jsem zcela zřetelně, co má na sobě, a viděl jsem, že sedí vedle své kamarádky. Přesně jsem registroval umístění sedadel, kde obě dívky seděly, a viděl jsem, že se s nimi baví dva chlapci, sedící před nimi. Pomalu se úhel pohledu měnil a viděl jsem i další osoby sedící na vzdálenějších místech, přičemž tyto obrazy byly již méně ostré a nedovolovaly pozorování jednotlivých detailů. Náhle jsem pocítil přání uvidět ještě jednou svou dívku a skutečně — zorné pole se poslušně natočilo. Tentokráte jsem uviděl i úplné podrobnosti oblečení obou dívek i chlapců. Zcela plasticky a v realistických barvách jsem viděl, že jeden z chlapců má bílý svetr s červeným a hnědým proužkem na nápletu rukávů, a dále jsem si všiml i takové podrobnosti, že jeho hodinky mají modrý ciferník. Neustále jsem si uvědomoval, že jsem to já, kdo celou situaci pozoruje. Bleskem mi vytanula na mysli chuť zkusit se podívat, kde to vlastně jsme. Pokusil jsem se o pohled z okna, ale i když vím, že jsem byl k němu natočen, nebyl jsem schopen za sklem vůbec nic rozpoznat. Po tomto neúspěchu se pomalu začal celý vjem ztrácet a já se ocitl — opět značně osvěžen — zpátky ve své známé realitě.

I když nemohu říci, že bych takováto vidění měl často, nebyl jsem po skončení „přímého přenosu" překvapen. Poměrně suše jsem konstatoval prožitek jasnovidného charakteru a vzal jsem do ruky tužku, abych zaznamenal plánek a zápis toho, co jsem viděl.

Nakreslil jsem půdorys autobusu a do něj jsem zakreslil a zapsal všechny podrobnosti, včetně barev oblečení, které jsem byl schopen identifikovat. Asi po sedmi hodinách jsem se pozdě v noci se svou dívkou setkal a ihned jsem jí nákres ukázal. Udiveně se na mne podívala a přisvědčila, že všechno, co jsem nakreslil, přesně odpovídá skutečnosti. Vyprávěl jsem jí, jak jsem neuspěl při pokusu podívat se ven z okna, a bylo mi na to řečeno, že téměř po celou dobu byla okna autobusu zamlžena a nikdo se již po dlouhé cestě nenamáhal, aby je otřel. Autobus byl v době jasnovidné vize vzdálen asi dvěstěpadesát kilometrů od Prahy, v Rakousku, přes které se výprava našich krasobruslařů vracela z Jugoslávie.

Nejpodivnější se mi na tomto případě zdá, že jsem, obdobně jako v případě s červenou taškou mé kamarádky, viděl pouze jistou část reality. Zajímavé je, že jsem v autobuse mohl vědomě změnit úhel pohledu, když jsem chtěl vidět zase svou dívku. Z hlediska scholastického nazírání zůstává — ostatně jako celá jasnovidnost — zcela nepochopitelným a nelogickým fakt, že lze překonat stovky kilometrů a eventuálně, za předpokladu přímočaré komunikace, projít stejně daleko horninou a žulovým podložím České tabule, a pak se zastavit před nepřekonatelnou překážkou — dvěma milimetry námrazy na skle.

Je jasnovidnost k něčemu dobrá?

Kdybych ten poslední zážitek nechtěl parafrázovat, jak jsem tak učinil v předchozím odstavci, vlastně bych nepředpokládal, že se při jasnovidném přenosu jedná o přímé komunikační spojení, jako spíš o skutečnost vlastní psychické existence v jedoucím autobuse. Jak je to možné, nevím. Jediné vysvětlení je, že můžeme být všude každý. Tedy přesněji řečeno ne my, tedy naše tělo, ale naše vnímání a naše vědomí jako nejdůležitější aspekt naší existence.

Vědomí je schopno existovat mimo vlastní fyzickou rovinu existence a dalo by se říci, že této schopnosti dosahuje především tehdy, jsou-li splněny podmínky nějaké vnitřní vazby mezi příjemcem a informací, která se přenáší. Dobrým modelem se v tuto chvíli zdá být tvrzení, že existujeme mimo čas a prostor. K tomuto prohlášení není potřeba, myslím, mít žádnou předchozí zkušenost s vírou nebo náboženským systémem, tak, jako jsem v oněch letech neměl ani já. Zážitky tohoto typu vám přesto mohou, když je prožijete, přinést novou „naddimenzionální'' zkušenost, a v kontextu těchto zkušeností se vám bude jevit většina vašich každodenních starostí jako malicherné a banální záležitosti.

Nemohu nevzpomenout jedné humorné historky, která se vztahuje k jevu jasnovidnosti. Při jedné z přednášek, pořádaných Psychoenergetickou laboratoří, která se týkala právě jasnovidnosti, vstal po referátu Milana Touška jakýsi profesor. Bohužel si jeho jméno nepamatuji, a prohlásil, že celá jasnovidnost je nesmysl, a že jako skutečný a dokladovatelný jev nemůže existovat. Všichni přítomní, asi proto, že nebyli schopni takových kategorických soudů, se otočili s tázavými pohledy, a pan profesor Kahuda vyzval kritika, zda by mohl svou připomínku nějak rozvést. Neznámý tehdy pokračoval slavným výrokem: „To by přece nemohla existovat Sportka!", a posadil se. Myslím, že to byl klasický projev materialistické logiky — usuzovat na možnost či nemožnost pouze na základě využitelnosti, či lépe v tomto případě zneužitelnosti.

Je přece známo, že k dosažení určité úrovně siddhis neboli nadpravděpodobnostních výsledků v náhodných situacích (což je vlastně totéž) je nezbytná určitá míra vlastního duchovního růstu, spojená s odříkáním, sebeovládáním, sebepoznáním a dalšími kategoriemi vnitřního růstu, které nelze koupit jako housky na krámě; nota bene je vždy a všude dokola omíláno, že výsledky duchovního přerodu, tedy niterné transformace, kterou adept provádí, nesmějí být použity k účelům osobního obohacení či jiného světského profitu.

Báječným bonmotem v této situaci může být výrok Grieseho „...když chcete získat ženu nebo peníze, můžete to udělat vždy jednodušeji než pomocí magie". Výhra ve Sportce nemůže být přece cílem duchovního růstu nebo dokonce duchovní transformace; vždyť věci či požitky, které si za to výherce pořídí, se nutně ve světle určitého vnitřního poznání musí zdát velmi pomíjivé. Pakliže by nedospěl k takovému závěru, bylo by lze předpokládat, že na cestě duchovního zrání příliš nepokročil, a jeho zázračné schopnosti by asi byly proto velice omezené, nahodilé a nespolehlivé.

Schopnost jasnovidnosti se dotýká velkého počtu osob a má proto hluboké kořeny v nejrůznějších lidských kulturách, od přírodně žijících kmenů, přes známá orákula antiky, až k dnešním jasnovidcům, a současně je jednou z disciplín, které byly nejrůznějšími složkami společnosti dlouhodobě využívány. Určitý problém jasnovidnosti spočívá především v jejím odlišení od telepatie (tj. přenášení myšlenek mezi žijícími osobami). Tato otázka je dobře dokumentována nestorem a pečlivým logikem konceptu parapsychologie, německým výzkumníkem Hansem Drieschem.

Fenomenální Gerard Croiset

Jedním z pověstných a v posledních desetiletích asi nejvýkonnějším jasnovidcem byl Holanďan Gerard Croiset. Byl využíván policií pro hledání pohřešovaných dětí; řešením jiné kriminální problematiky se nechtěl zabývat — možná také ze strachu před vlastními následky. Podsvětí by jistě nenechalo takovéhoto muže dlouho naživu. Obracely se na něj zoufalé matky ztracených dětí a on jim často sděloval smutné zprávy, kde a v kolik hodin na moři bude možno utonulé dítě najít. Jednou se v jasnovidných výpovědích projevil ilustrativní posun času. Croiset určoval místo, přesně popsal amsterodamský kanál a současně řekl, že na tom místě je veliký most. Místo i nalezený objekt přesně odpovídaly jeho předpovědi. Pouze most byl postaven až za 3 roky poté.

Obr. 2 G. Croiset

Zcela mimořádné a současnému chápání světa se zcela vymykající byly jeho proslulé „židlové testy". Tento experiment pozůstával z určení charakteristik těsně před experimentem náhodně vybraných jednotlivých osob, které, podle současného hlediska nahodile, zaujaly číslovaná místa u velkého stolu několik dní poté, co Croiset v zalepených obálkách, označených čísly židlí, předal jejich charakteristiky organizátorům experimentu. Osobní charakteristiky ve valné míře obsahovaly správné a velice odrobné popisy i z minulého života osob.

Jasnovidný průzkum kosmu

Mimořádnou kapitolou jasnovidných experimentů z poslední doby jsou výpovědi jasnovidných osob o fyzikálních parametrech oblasti Jupiteru. Na těchto experimentech se podíleli dva významní američtí jasnovidci Harald Sherman a Ingo Swann. Série jasnovidných prognóz byla provedena ještě před průletem americké sondy Pioneer 10 okolo Jupiteru.

Ingo Swann

Obr. 3 Ingo Swann

V obou paralelních výpovědích byla zjištěna významná shoda, přestože oba jasnovidci pracovali nezávisle na sobě na různých místech Spojených států. Jejich výpovědi nemohly být přesně verifikovány, protože sonda neměla zařízení pro snímání optických dat s vyšším stupněm rozlišení.

Jako příklad lze uvést popis povrchu Jupiteru:

  • SHERMAN
  • ... červenohnědá barva povrchu se jeví v prohnuté linii, pokud na to stačí mé vnitřní oko.
  • SWANN
  • ... horizont vypadá oranžově a růžově, celá ta věc je neuvěřitelně plochá. Zdá se, že zde jsou obrovské sopky, vysoké kužely, tyčící se do výše několika mil... Vidím obrovské pohoří, vysoké asi 9 500 metrů... Povrch vypadá jako roztaveny kov, který červeně vyzařuje. ...na povrchu Jupiteru je velmi silné infračervené záření. ...ledové krystaly..., rád bych věděl, zda jsou skutečně studené... ... pás z krystalů, nějak namodralý... ...vířivý pohyb, který nabírá na rychlosti... Vidím něco, co vypadá jako tornádo. ...větry neobvyklé rychlosti... Prudké vichřice... Musí tady být voda. Cítím, že je v blízkosti kapalina... kapalina jako voda.

Výpovědi jsou v tomto případě velmi pravděpodobné, poněvadž se v podstatě neodlišují od toho, co bylo v té době o Jupiteru známo, což zpětně snižuje jejich významnost. Obdobného postupu bylo však použito v roce 1974 k prognózám, týkajících se Merkuru, ke kterému právě směřovala sonda Mariner 10. Před jejím průletem okolo první planety sluneční soustavy nebylo známo o Merkuru téměř nic. Jasnovidně byly získány informace o velmi řídké atmosféře, slabém magnetickém poli planety a o heliovém oblaku, který, deformován magnetickým polem, putuje směrem od Slunce. Tyto Swannovy předpovědi, ač se odlišovaly od tehdejších vědeckých názorů, byly v plném rozsahu ověřeny právě daty, které poskytla během průletu okolo Merkuru americká sonda Mariner 10.

Milan Smrž

Gemma č. 3, roč. 1993

 

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 197