V poslední době jsou se soustředěnou pozorností sledovány jevy, které byly donedávna považovány za „nevědecké", protože nejsou v dosahu fyziky 19. století, (která v osmdesátých letech onoho století „už všecko vyzkoumala".

 

 

 

 

Nedávno zveřejněná série článků o podstatě psychické energie od prof. Kahudy a první polemický ohlas jsou podnětem k zaujetí stanoviska, či lépe (stanovisko je cosi statického a předem připraveného) k několika poznámkám o tomto tématu, pro i proti, neboť nejsem zastáncem ani odpůrcem něčeho, o čem vím málo (a málokdo ví víc). Chci přispět spíše metodicky několika podněty, jak jít za poznáním.

V poslední době jsou se soustředěnou pozorností sledovány jevy, které byly donedávna považovány za „nevědecké", protože nejsou v dosahu fyziky 19. století, (která v osmdesátých letech onoho století „už všecko vyzkoumala". A je důležité, že tyto jevy nemají těžiště ve fyzice (tj. nauce o chování neživých soustav), dokonce ani v biologii (nauce o chování živých soustav), ale rovnou spojují tři oblasti projevů hmoty: hmota sama, i neživá, je materiál, žívá hmota má kromě vlastností hmoty neživé ještě „něco navíc", ale není to entelechie, nýbrž jen vyšší stupeň organizace a funkce, a do třetice je tu účastná nejvyšší nervová činnost (podle seriózních slovníků „vysšaja" znamená „nejvyšší"!), která působí v interakci s hmotou neživou, živou i s jinými hmotami na své úrovni.

Jedna skupina jevů a jejich nositelů je reprezentována termínem (který naprosto není monopolem jednotlivce) „mentiony" pro elementární kvanta mentální energie. Tyto názvy a toto pojetí se pokoušejí vysvětlit jistou oblast jevů pomocí hypotetických kvant nového druhu energie. Proti nim stojí druhá škola, která vysvětlení pozoruhodných, nesporných a nových jevů hledá ve formách energie dosud známých z fyziky — ono jich není tak moc: mechanická, (její forma) tepelná a elektromagnetická; jadernou můžeme zatím vynechat; možná, že se k ní kajícně vrátíme.

Dějiny fyziky a filosofie směřují od polysmu (vymyšlený, ale výstižný název — kolik oddílů má Joosova teoretická fyzika z třicátých let?) přes dualismus k monismu. Správně proto každý fyzik, biolog i filosof hledá vysvětlení nových jevů nejdříve pomocí známých a osvědčených teorií. Proto Newton vypracoval korpuskulární teorii světla, která vysvětlovala vše až na undulační jevy; a Huygensova undulační teorie zase nevysvětlovala korpuskulární jevy. Obě protichůdná pojetí sloučil a vysvětlil teprve Einstein svým jednotícím pojmem (Nadelstrahlung, jakési „vlnící se jehly"). l když tato představa není ještě dokonalá a jsou k ní připomínky, je velikým pokrokem proti předcházejícímu protikladu částic a vlnění. I metodice výstavby vědy je zde charakteristický protiklad: nové jevy podle možnosti vysvětlovat bez zavádění nových hypotéz, ale zavést tyto hypotézy, jestliže dosavadní teorie nedovede nové jevy vysvětlit. Tímto postupem vznikla celá fyzika elementárních kvant — nejcharakterističtější je osud hypotetického neutrina, které musilo být zavedeno k vysvětlení nových jevů a od hypotetického popisu k experimentálnímu průkazu uplynula dlouhá doba.

Hierarchická výstavba teorie tedy může postupovat zdánlivě dvojí cestou: buď se historicky první teorie pole — tedy gravitačního — aplikuje na všechna další pole; a to je případ Newtonovy teorie světla. Nebo (druhá alternativa) je vytvoření co nejpřiléhavější teorie pro každý jednotlivý druh pole, přičemž tyto teorie jsou mezi sebou odlišné a někdy i protichůdné. Teprve na vyšší úrovni mohou být spojeny v jednu. Filosofická teorie poznání mluví pro druhou alternativu.

Nyní, jaká je situace v oblasti psychické energie. Dosavadní experimentální materiál, i když málo soustavný, svědčí pro to, že projevy psychické energie nelze prostě popřít; těžší je ovšem najít vysvětlení příslušných jevů. Teoretické základy psychoenergetiky jsou obsaženy v (1); na tento výklad reagují tři autoři (2) (bohužel bez domicilů) a autor jim odpovídá (3). Protože sleduji (seč síly, znalosti a čas stačí) tuto tematiku, vítám první ohlas na „triptych" o psychoenergetice a rád připojím několik poznámek.

Předcházející můj poněkud rozvláčný úvod o vývoji jaderné fyziky je modelem nynější situace v psychoenergetlce: „Výsledky autorových pokusů nepotvrzují reálnou existenci mentioriů, nýbrž jen dokazují distanční projevy psychické energie." V tom plně s autory polemiky souhlasím. Rovněž souhlasím s tím, že (citát pro stručnost není doslovný) „o gravitaci toho nevíme o moc víc než Newton." Nesporně to při všem pokroku fyziky bude aspoň o řád těžší, když hypotetické mentiony jsou o pět až sedm řádů „lehčí" než elektron.

Jádrem polemiky je požadavek prokázat individuální existenci mentionů. (Znovu konstatuji, že v jejích existenci bez experimentálního důkazu zatím nevěřím.) U fotonů to trvalo od Newtona (téměř před třemi stoletími) do Stoletovova experimentálního průkazu kvantového charakteru světla (1888) asi 200 let. Experimentální důkaz však byl statistického nebo sumárního charakteru, nikoliv individuálního. Asi čtvrt století po Stolatovovi (jak symbolické jméno) navrhl Planck teoreticky a Einstein dovršil (teoreticky) potvrzení kvantového charakteru světla. A kolik je přímých, experimentálních důkazů individuální existence fotonů vědí jistě autoři polemiky, i jak staré čí mladé tyto důkazy jsou.

Obráceně: průkaz kvantového charakteru nějaké energie nemusí být na bázi jednotlivých kvant; mnoho lze zjistit i statisticky, vždyť téměř celá jaderná fyzika je založena na experimentech hromadného charakteru.

Polemizující trojici dávám za pravdu, že pro mne rovněž experimentální podklady mentionové teorie nejsou ještě přesvědčující, jak řečeno výše. Což kdybychom autorovi přiznali právo teoretizovat jen tak dlouho, dokud někdo prakticky nebo i teoreticky neprokáže, že mentionová teorie je v rozporu se skutečností. Nutno ovšem přinést něco lepšího, jinak podle zákonů filosofie platí dosavadní hypotéza či teorie, i když třeba zatím záplatovaná či napadaná.

V odpovědi autora mentionové teorie je jedno místo, které vyžaduje trochu vysvětlení. Je to citace Crookese. Byl to znamenitý fyzik, ale Engels v Dialektice přírody (Přírodověda ve světle duchů) polemizuje s jeho vírou ve spiritismus, tj. možnost komunikovat s duchy zemřelých osob. Je tedy Crookes „bílý" nebo „černý?" Otázka je nesmyslná (je příkladem do Hesienbergovy přednášky „Scheinprobleme der Wissenschaft“). Tedy, Crookes byl výborný fyzik, vše, co dnes září při výbojích v plynech, je jeho dílem (a samozřejmě pokračovatelů), na druhé straně však uvěřil, že signály stolečku jsou projevy zesnulých příbuzných a historických osobností, aniž tyto jevy zkoumal tak přísně, jak byl zvyklý u jevů fyzikálních. Ostatně Engels se nikde nedotýká jeho zásluh ve fyzice.

Oběma polemizujícími stranami připomínaný posudek prof. Peregrina (4) považují za velmi závažný, pokud bude čten v takovém duchu, v jakém byl napsán. Zvláště připomínám, že např. výrok „není dokázáno, že..." neznamená „je dokázáno, že ne...“ I když citace není doslovná, je snad zřejmé, oč jde.

Stručný závěr : Psychická energie se liší od dosud více méně dobře poznaných energií fyzikálních, především ve dvou směrech: není znatelně absorbovaná látkami, které jí stojí v cestě, a netrpí rozptylem, šíří se „adresně“, tj. mezi zdrojem a místem určení. Proto je nutno:

a) buď modifikovat popis a vlastnosti dosud známých částic,

b) nebo přijmout prozatím existenci hypotetických částic, jak je různí autoři navrhují a pojmenovávají, pokud tito autoři zůstávají na bázi vědeckého, materialistického zkoumání. Proti první alternativě mluví skutečnost, že psychická energie se nechová jako elektromagnetická – ani trochu, a ti, kdož u ní hledají vysvětlení, o ní málo vědí, zřídka došli dál než před Maxwellovy rovnice.

Zbývá jaderná energie – něco jako neutrina – nebo gravitační (gravitony?) o jejichž podstatě není známo téměř nic, ač její projevy jsou prozkoumány nejdůkladněji. Hlavní pozornost by nyní měla být věnována experimentování, zvláště tam, kde teorie experiment předešla. Každý výzkum v této oblasti slibuje nejzávažnější výsledky.

Literatura

1) Kahuda, F.: Tři druhy mentionů. Čas. Lék. Českých 110, 1977, č. 9, s. 269-270
2) Bár, J – Chromý, Z. – Urbančík, L.: Byla dokázána existence mentionů? Čas. Lék. Českých 118, 1979, č. 12, s. 377-378
3) Kahuda, F.: Odpověď. Čas. Lék. Českých 118, 1979, č. 12, s. 378-379
4) Peregrin, J.: Diskusní příspěvek. Čas. Lék. Českých 115, 1976, č. 7, s. 220-221

Prof. RNDr. Jindřich Forejt, DrSc.

Čas.Lék. Českých, 118, 1979, č. 39, s. 1210 - 1211


***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 200