Snad žádný z mých pojmů nebyl tolik vystaven neporozumění, jako myšlenka kolektivního nevědomí.

* Psychologický význam kolektivního nevědomí 

 

 

 

B) Psychologický význam kolektivního nevědomí

Naše medicínská psychologie, která vyrostla z odborné praxe, zdůrazňuje osobní povahu psyche. V prvé řadě míním názory Freuda a Adlera. Je to psychologie individua a její etiologické či kauzální faktory jsou téměř úplně vnímány podle její podstaty jako osobní. Přesto však se sama tato psychologie opírá o určité všeobecné biologické faktory, např. o sexuální instinkt nebo pud k seberealizaci, tedy nejen pouze o osobní zvláštnosti. Je k tomu donucena, chce-li být považována za vysvětlující vědu. Žádný z těchto názorů nepopírá instinkty, které zvířata a lidé mají společné, ani jejich vliv na osobní psychologii. Instinkty nejsou než neosobní, všeobecně rozšířené a dědičné faktory motivačního charakteru, které jsou často tak vzdáleny od okraje vědomí, že si moderní psychoterapie před sebe klade úkol dopomoci pacientovi k jejich uvědomění. Přesto nejsou instinkty svou podstatou nejasné a neurčité, nýbrž jsou to specificky formované pudové síly, které, dlouho před přechodem do vědomí a nepozorovatelné žádným stupněm vědomí, sledují své inherentní cíle. Proto tvoří zcela přesnou analogii k archetypům, ano, tak přesnou, že je důvod domnívat se, že archetypy samy jsou nevědomé obrazy instinktů, jinými slovy: představují základní vzor instinktivního chování.

Hypotéza kolektivního nevědomí je proto právě tak znevážená jako předpoklad, že instinkty existují. Lze bez dalšího dodat, že lidská aktivita je ve vysoké míře instinkty ovlivňována - odhlédnuto od racionálních motivací vědomého rozumu. Když nyní budu tvrdit, že naše fantazie, naše vnímání, naše myšlení jsou ovlivňovány stejným způsobem vrozenými a všeobecnými formálními principy, zdá se mi, že normálně fungující rozum v tom může nalézt právě tolik mysticismu, jako v teorii instinktů. Jelikož výtka mysticismu byla proti mé teorii vznesena již často, musím ještě jednou zdůraznit, že pojem kolektivního nevědomí není ani spekulativní, ani filosofická, nýbrž empirická záležitost. Otázka je jednoduchá: Existují takové univerzální formy či neexistují? Pokud existují, potom určitou část psyche můžeme označit jako kolektivní nevědomí. Diagnóza kolektivního nevědomí není vždy snadný úkol. Nestačí jen vyzdvihnout často zřejmou archetypickou povahu nevědomých produktů, neboť tato může být navozena právě tak dobře dědictvím v jazyce či výchově. Kryptomnezie by měla být rovněž vyloučena, což je v některých případech téměř nemožné. Přes tyto všechny těžkosti zbývá dost individuálních případů, které vykazují přese všechny pochybnosti znovuvyvstání autochtonních mytologických motivů. Pokud vůbec takové nevědomí existuje, musí to psychologie uznat a podrobit jisté domněle osobní etiologie ostřejší kritice.

Co tím míním, by bylo lépe objasnit na konkrétním příkladu. Snad jste četli Freudovy diskuse o jistém obrazu LEONARDA DA VINCIHO (1): Svatá Anna s Marií a Jezulátkem. Freud vykládá tento pozoruhodný obraz skutečností, že sám Leonardo měl dvě matky. Tato kauzalita je osobní. Nechceme se zastavovat nad faktem, že takové obrazy jsou všechno jiné než jedinečné (svého druhu), ani u malého rozporu, totiž že Svatá Anna je babičkou Krista, ale chceme vyzvednout, že se zřejmou osobní psychologií je smíšen neosobní motiv, který dobře známe odjinud. Je to motiv dvou matek, archetyp, který se v oblasti mytologie a náboženství vyskytuje v mnoha variantách a tvoří podklad početných représentations collectives. Mohl bych například zmínit motiv dvojího původu, to jest původu z lidských a božských rodičů, jako třeba v Heraklově případě, kterýžto po adopci Herou dosáhl nesmrtelnosti. Co je v Řecku mýtem, je v Egyptě dokonce rituálem. Tam je faraón svou podstatou jak lidskou, tak božskou bytostí. V porodních sálech egyptských chrámů je na stěnách zobrazeno faraónovo druhé, božské početí a narození - je "dvakrát zrozen". Toto je představa, která stojí u základu všech mystérií znovuzrození, včetně těch křesťanských. Kristus sám je dvakrát zrozen. Křtem v Jordánu dosáhl svého znovuzrození z vody a ducha. V římskokatolické liturgii je důsledně křtitelnice označována jako "uterus ecclesiae"; a jak se lze dočíst v Římském misále, jmenuje se tak ještě dnes při svěcení na sabbatum sanctum, sobotu velikonoční. V rané gnózi si představovali ducha v podobě holubice jako Sofii, Sapientii, Moudrost a jako matku Kristovu. Na základě tohoto motivu dvojího rodičovství dostávají dnes děti - místo, aby měly dobré a zlé víly, které provádějí "magickou adopci" kletbou či požehnáním - při křtu kmotry a kmotřičky, totiž ve švýcarské němčině "Gotti" a "Gotte", anglicky "godfather" a "godmother".

Představa druhého zrození je časově a prostorově velmi rozšířená. V prvních počátcích medicíny se vyskytuje jako magický léčebný prostředek; v mnoha náboženstvích je mystickým zážitkem; představuje ústřední myšlenku středověké přírodní filosofie a last but not least, infantilní fantazie mnohých malých i "dospělých" dětí, které věří, že jejich rodiče nejsou opravdovými rodiči, nýbrž jen adoptivními, jimž byly předány. Benvenuto Cellini například měl rovněž tuto představu, jak píše ve své autobiografii. (2)

Je úplně vyloučené, aby všichni lidé, kteří věří ve dvojí původ, měli ve skutečnosti dvě matky, nebo naopak, aby ti nemnozí, kteří sdílejí Leonardův osud nakazili zbylé lidstvo svým komplexem. Skutečností je, že nelze nepřijmout, že univerzální výskyt představ o dvojím zrození a současně s ním představa dvou matek odpovídá všeobecné lidské potřebě, která se v tomto tématu odráží. Kdyby tedy Leonardo da Vinci skutečně zobrazil ve Svaté Anně a Marii své dvě matky - o čemž pochybuji - tak jen dal výraz něčemu, v co věřily nesčetné miliony lidí před ním a po něm. Taktéž symbol supa, který Freud ve své stati zmiňuje, potvrzuje tento názor. Cituje správně původ symbolu v Horapollově "Hieroglyfice" knize, která byla v tehdejších časech velmi rozšířená. V ní se dočtete, že supi jsou jen samice a znamenají symbolicky matku; počnou jen skrz vítr (řecky pneuma). Toto slovo pneuma nabylo především díky křesťanství významu "duch". Dokonce ve správě o svatodušním zázraku má ještě pneuma dvojí význam větru a ducha. Podle mého názoru poukazuje tato skutečnost bezpochyby na Marii, která byla pannou a počala z pneuma, to jest jako supi. Vedle toho je podle Horapolla sup také symbolem Atény, která vznikla z čela nejvyššího boha, byla pannou a zřejmě poznala jen duchovní mateřství. Všechno to jasně ukazuje na Marii a motiv znovuzrození. Není ani stopy po nějakém důkazu, že Leonardo tímto obrazem mohl mínit ještě něco jiného. Pokud je správný předpoklad, že se sám identifikoval s Jezulátkem, zobrazil se vší pravděpodobností dvojí mýtické mateřství, v žádném případě však svůj osobní osud. A co ti ostatní umělci, kteří zobrazovali stejný motiv? Určitě všichni dvě matky neměli.

Přenesme nyní Leonardův případ na oblast neurózy, předpokládejme, že by šlo o pacienta s mateřským komplexem a že trpí bludem, že původ jeho neurózy je v tom, že skutečně měl dvě matky. Osobnostní výklad by musel přiznat, že má pravdu a přece by to ve skutečnosti bylo jinak. Neboť v podstatě by tkvěla příčina jeho neurózy v znovuprocitnutí archetypu dvojí matky, úplně nezávisle na tom, měl-li jednu nebo dvě matky; neboť jak jsme viděli, účinkuje tento archetyp individuálně a historicky bez nějakých souvislostí s poměrně řídkým výskytem skutečného dvojího mateřství.

Je přirozeně lákavé, předpokládat takovou jednoduchou osobní příčinu, ale tato hypotéza je nejen nepřesná, ale dokonce úplně špatná. Ovšemže je obtížné pochopit - pro lékaře vzdělaného jen medicínsky - jak by mohl mít motiv dvojí matky tak velkou určující sílu, že by se projevil jako traumatizující stav. Vezmeme-li ale v úvahu enormní síly, které leží skryty v mýtické sféře člověka, vyjímá se kauzální výklad archetypů méně fantasticky. Skutečně existují početné neurózy, které ohlašují poruchy, které jsou odvoditelné právě ze stavu, kdy se psychickému životu pacienta nedostává právě účinku těchto pudových sil. Přesto se čistě osobní psychologie pokouší redukcí na pouze osobní příčiny existenci archetypických motivů popřít a v osobní analýze je dokonce hledí zničit. Považuji to za opravdu nebezpečnou opovážlivost. Dnes se dá povaha zúčastněných sil lépe posoudit než před 20 lety. Nezažíváme právě, jak je kříšen celý národ archaických symbolů, ano dokonce archaických náboženských forem a jak tyto nové emoce jedince revolučním a převratným způsobem ovlivňují? Člověk minulosti v nás žije v takovém měřítku, o němž se nám před válkou ani nesnilo a co je osud národa jiného než suma psychických změn individuí?

Pokud je neuróza vlastně privátní věcí, totiž její kořeny leží v osobních příčinách, nehrají archetypy žádnou roli. Pokud je ale záležitostí všeobecné inkompatibility nebo nějak jinak škodlivého stavu, který v relativně velkém počtu individuí způsobuje neurózy, musíme přítomnost archetypů připustit. Poněvadž neurózy ve většině případů nejsou jen osobními záležitostmi, nýbrž sociálními jevy, musíme připustit ve většině případů existenci archetypů: druh archetypu, který odpovídá situaci, je znovu prožit a jako výsledek vstupují v akci ony explozívní a proto tolik nebezpečné pudové síly skryté v archetypu, což často způsobuje nedozírné následky. Ano, není nic zlého co by se člověku ovládnutému archetypy nemohlo přihodit. Kdyby se před třiceti lety někdo odvážil předpovědět, že psychologický vývoj půjde směrem znovuvyvstanutí středověkého pronásledování Židů, že se Evropa znovu bude třást před římskými liktory a pochodem legií, že by se mohl znovu zavést římský pozdrav jako před dvěma tisíci let, a že místo křesťanského kříže by miliony válečníků mohla nalákat archaická svastika k pochodu na smrt - člověk by toho proroka vykřičel jako mystického blázna. A dnes? Ať se to zdá jakkoli ohromující, tato šílenost se stala hroznou skutečností. Soukromý život, osobní motivy a příčiny a osobní neurózy se v dnešním světě staly takřka fikcí. Minulý člověk, který žil ve světě archaických représentations collectives, povstal znovu k viditelnému a úzkostlivě reálnému životu, a to nejen pár nevyrovnaných individuí, nýbrž mnoho milionů lidí.

Je tolik archetypů, jako typických situací v životě. Nekonečné opakování vtisklo tuto skutečnost do psychické konstituce, ne ve formě obrazů, které byly naplněny obsahem, nýbrž téměř jen jako formy bez obsahu, které představují pouze možnost určitého typu vnímání a chování. Když se v životě přihodí něco, co odpovídá archetypu, je tento aktivován a nastoupí nucení, jako při instinktivní reakci, prosadit se proti rozumu a vůli, nebo vyvolá konflikt, který přeroste až k patologii, tj. neuróze.

Pokračování

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 214