vlci-dite„Člověk na prahu třetího tisíciletí vstupuje do technologického věku se silnou duševní a duchovní deprivaci, kterou jsme nazvali syndromem vlčích dětí.“

 

 

Náš reálný život ve vnějším a společenském prostředí, jehož základním projevem je chování, odvozené od abstrakce v sociálně-kulturním myšlení se odehrává na základě existenční dimenze psychiky. V poznávací dimenzi psychiky se odehrává náš imaginární život v nitru lidské psychiky, jehož základním projevem je cítění odvozené od fantazie v archaicko-magickém myšlení. Jeho vnější projev popisovaný v teoriích okultismu jako iniciace, ztratil v současnosti svůj význam, protože souvisí s duchovědným uvažováním člověka. Vlastní proces uvažování (myšlení) je komplexní a podílí se na něm všechny psychické funkce. U konkrétního procesu uvažování (myšlení), kterému se člověk naučil v průběhu svého života je však zastoupení jednotlivých psychických funkcí velmi různorodé. Tzv. sociálně-kulturní myšlení a archaicko-magické myšlení se liší konfigurací psychických funkcí, které hrají hlavní roli při jeho utváření. Sociálně-kulturní myšlení je utvářeno psychickými funkcemi vnímání a myšlení, kdežto archaicko-magické myšlení je utvářeno psychickými funkcemi evokace a cítění. Společnou funkcí je v obou případech psychická funkce imaginace.

V rámci modelu širšího pojetí lidské psychiky a korektivní percepce můžeme hovořit, že u současného moderního člověka, dochází ke změnám v psychickém zobrazení a v psychické interpretaci vnímané skutečnosti a vnitřních mentálních obsahů. Tyto změny se dotýkají především tzv. sekundárního zobrazení a sekundární interpretace lidské psychiky, které má dobový charakter „uvažování“. Sekundární zobrazení a interpretace se v psychice odvíjí ve dvou rovinách. V existenční dimenzi a poznávací dimenzi. Problémem posledních 200 let vývoje uvažování (myšlení) je, že s technickou civilizací se v psychice rozvinuly jen mechanismy sekundární interpretace existenční dimenze, kdežto v poznávací dimenzi zůstaly na úrovni středověkého myšlení. Pro stav vlčích dětí je charakteristická tzv. sociální, fyziologická a psychická deprivace; tzn., že vlivem životní situace nebylo možné u „vlčího dítěte“ uspokojení základních životních potřeb např. přítomnost lidských bytostí a lidských vztahů, výživy, hygieny, absence kontaktu s pojmy a pojmovým myšlením apod. Z toho důvodu se u vlčího dítěte nemohly vyvinout ani lidské formy myšlení a chování. Pro stav současného moderního člověka je charakteristická duševní a duchovní deprivace. Tato deprivace dnešního člověka vychází z podmínek života ve světě a společnosti, ve které nejsou v jejich základech uznávány duchovědné hodnoty. Dnes neurčuje vývoj společnosti diktát víry a církve, ale diktát kapitálu a finančníků. Jedná se zde také o rozdílné systémy prosazování moci a hodnot. Pro tato období vývojové lidské společnosti existuje různá dobová kulturní norma, které odpovídá i různý konkrétní způsob uvažování lidí. Tyto kulturní normy a způsob uvažování vždy determinuje dobová ideologie. Základem současné ideologie je spotřeba, konzum, ekonomický růst apod. Prosazuje se pod záštitou demokracie, která je postavena jen na dobrém pocitu lidí v tom, že jim ponechána svobodu projevu a svobodu rozhodování, přičemž člověk vlastně žádnou možnost volby nemá, protože musí žít v souladu s rozvojem totality kapitálu.

Jaká norma a jaký způsob uvažovaní, byl před tisíci lety, před pěti sty lety, před sto lety a jaký je dnes? Na předešlé kulturní normy ani na způsoby uvažování lidí nelze přenášet současné platné měřítka ani významy. Dnešní vědou preferované pohledy např. na dobové psychotronické jevy v okultismu středověku, či mesmerismu a spiritismus v 19. století apod., tvoří anachronismy. Na druhé straně díky úrovni uvažování současného moderního člověka jsou paradoxně anachronismem i psychotronické jevy odehrávající se v současnosti (neznáme dosud jejich význam, který mají pro současného člověka).  

Můžeme říci, že moderní člověk, v přetechnizované společnosti, trpí „syndromem vlčích dětí“. Jeho psychika je vystavena silné deprivaci vrozených ranných forem myšlení, které se navenek projevují jako archaicko-magické a mnohdy souvisí s duchovědným pojímáním přírody. Člověk je nucen žít ve společnosti jaká je, což přináší rozpor mezi tím co je mu vrozené a tím co svým životem v těchto podmínkách získává (naučené). Výsledkem této deprivace je, že přes dostatek potravy, blahobyt, možnosti uplatnění a zábavy; někteří lidé nemají to nejdůležitější, vnitřní smysl svého života a pocit naplnění, který nelze vymyslet a který se nebere z roviny sociálně-kulturního myšlení. Kdybychom v této souvislosti vypůjčili pojem z transpersonální psychologie, mohli bychom hovořit o tzv. psychospirituální krizi.  

Pokračování