V únoru 1995 u paní V. v Plzni seděla její přítelkyně v obývacím pokoji a hovořili. Náhle ucítili pach jako po spálených pneumatikách, který se šířil z kuchyně. 

 

 


Tam, z prostoru mezi kuchyňskou linkou a šicím strojem se valil hustý, bílý až žlutý dým, který zaplňoval celý byt, ale držel se při zemi pouze do výšky 80 - 100 cm a podivně se vlnil. Obě ženy okamžitě zavolaly hasiče. Ti důkladně prohledali byt, odsunuli nábytek, kuchyňskou linku, odstranili linoleum a podlahová prkna a konstatovali, že v bytě není nic žhavého, ani pod podlahou není ani stopy po něčem spáleném. Místo, ze kterého se valil dým, není ani náhodou v blízkosti komína nebo vývodu z nějakého topeniště - pod inkriminovaným místem je schodiště. Když nenašli příčinu hustého dýmu, který pouze vyvětrali, odjeli, ale asi za hodinu se sami vrátili - podivný dým jim nedal klidu. Opět podrobně prohledali celý byt i místo mezi kuchyňským dřezem a šicím strojem, ale ani poté příčinu vzniku hustého dýmu nenašli. O záhadné události referovali i v Plzeňském deníku.

Tak by mohla celá záležitost skončit. Avšak v knize z cyklu "Nej…" (1) se v kapitole "Strašidelný dům u Rýna" píše o zajímavé události:

Byl teplý letní den. Okny secesní vily pronikaly sluneční paprsky. Maria Sehrigová, učitelka hudby, právě přivítala jednu ze svých žaček. Ta se posadila ke křídlu a začala cvičit. Na programu byla Beethovenova sonáta.

Ale děvče se dnes nedokázalo soustředit. "Cítím kouř," prohlásilo. "Něco tady hoří." Paní Sehrigová zavětřila a lakonicky pronesla: "Smrdí tady síra!" Žačka začala ječet a zděšeně ukazovala na podlahu.

Od jedné zdi pokoje k druhé se táhl pruh neprůhledného žlutého kouře. "Dým nestoupal nahoru, ustálil se asi ve výšce osmdesát centimetrů!" říká Maria Sehrigová.

Školačka Christine spontánně padla na kolena a pokřižovala se. I Maria se začala modlit. "Nejsem nijak zbožná, ale v té chvíli jsem se skutečně necítila ve své kůži, a proto jsem se pomodlila," vzpomíná dnes na onu událost.

Modlitba zřejmě pomohla, protože po síře páchnoucí kouř se ztratil ve štěrbinách podlahy. Jako by ho vysál obří vysavač. Christine musela po tomto zážitku na nějakou dobu přestat docházet na výuku. Teprve po několika týdnech byla schopná znovu se věnovat hudbě.

Vila v Bendorfu, na břehu Rýna, byla postavena v roce 1904. Historie domu a jeho obyvatel se ztrácí v podivné mlze. Někdy po první světové válce tady údajně došlo k vraždě. Její dnešní obyvatelka Maria Sehrigová je rázná padesátiletá žena a na podivné strašidelné úkazy si již zvykla."  (1)

-jj-

1. Holbe, R.: Na hranicích zázraku. Edice Největší záhady světa. Dialog, Liberec, 1998, s. 79-80

Z časopisu ZAZ č. 2/1999

 

***

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 101