Při jednom výletu ve Francii jsme stanovali u lesa. Několik dní bylo vše v pohodě, bez problémů. Protože se ve Francii nesmí rozdělávat oheň, tak jsme si museli vařit na ohni, který jsme rozdělávali z důvodu utajení v lese. Přítel vykopal jámu, obložili jsme ji kameny (tedy jakási mohyla,aby nelítaly jiskry) a tam jsme si vařili. Jednou jsme se rozhodli,že si opečeme brambory. Bylo asi 22 hodin večer. Udělali jsme si ohníček a pekli.

Zde musím vsunout, že jsme tábořili na místě, kde každoročně tábořívával můj přítel se svým otcem. Udělali si v lese sprchu - prostě na strom zavěsili vak s vodou a sprchovali se. Pod stromem si na zem vyložili kameny, takže nebylo bláto pod nohama a ty kameny tam samozřejmě zůstaly po několik let a letos tam byly také. Když přítel stavěl ohníček, nanosil kameny z potoka a zbytek kamenů naskládal do komínku právě na místo, kde mívali kdysi sprchu. Tedy na kameny, které tam byly již několik let. Ohníček jsme měli hned vedle, asi 50 cm.

Takže jsme opékali brambory a teď to začalo. Byli jsme tam naprosto sami a najednou jsem cítila, že na mě kouká 1 000 párů očí. Začala jsem se rozhlížet a nic. Nic jsem neříkala, jen ten pocit, čím dál silnější. Za chvíli na mě koukalo 10 000 očí a za další chvíli milion očí. Nic jsem neříkala a koukala na přítele - ten byl evidentně nesvůj. Snažili jsme se to zamaskovat, vzali si víno a popíjeli, přítel mě točil na video, já jeho - prostě idylka. Jen ty oči ze všech stran. Najednou šustot listí vlevo - kouknu tam - nic. A náhle šustot vpravo - zase nic - a zase vpravo a zepředu - a zas vpravo. Prostě najednou šustot listí (byl srpen a listí nebylo spadané, žádné na zemi nebylo, jen suché klacíky, ale ty dávají jiný zvuk!) šustot ze všech možných stran. Ne najednou, ale postupně, utichlo to z jedné strany a ihned se to ozvalo z druhé strany. Později se začal v dálce ozývat tichý smích. Vždy, když jsem v šoku nasvítila baterku směrem, odkud šel zvuk a nic jsem neviděla, ozval se smích. Přítel byl v klidu, je hluchej a nic takového neslyšel. Řekla jsem mu to, protože jsem šíleně běhala kolem ohně a baterkou se snažila prosvítit stromy a kouknout se, kdo jde. Nic jsem neviděla. Začala jsem mít příšerný strach, příšerný. Ty oči, ty zvuky, ten pocit. Než jsem stačila příteli něco říct, kouknu na něj a on šílel. Koukal kolem sebe, vrtěl se na židličce a v očích měl strach a nejistotu. Pověděli jsme si, co nás trápí - taky cítil oči a pohledy, nenávist. Prostě jsme cítili z těch očí nenávist, lezlo nám to do mozku, strašně jsme se báli. Snažili jsme si dodat odvahu, vtipkovali jsme, ale pocity byly silnější. Říkali jsme si, dopečeme brambory a zmizíme. Ale brambory se pekly 3/4 hodiny a pořád byly syrové (!!!). Strachem jsme to nevydrželi, během minuty jsme uhasili oheň, vzali vše, co jsme měli u ohně a vyběhli z lesa ke stanu. Stan byl asi 3 metry od lesa. Hnusné pocity byly pryč. Sedli jsme si vedle stanu (tedy u lesa) a nic, pohoda a klídek, žádné šustění listí. Koukli jsme na video, zda je něco vidět, když jsme natáčeli ve tmě. Byli jsme tam my a oheň. Šli jsme spát a zapomněli na to. Prostě jsme si řekli, že to byl asi divný pocit, že jsme si něco vsugerovali.

Asi 2 měsíce po návratu jsme koukali na film o duchách. V tom filmu bylo totéž, co jsme zažili my. Les, ticho, nikde nikdo a šustot listí. Když se lidé ve filmu ráno probudili, měli kolem stanu samé kamenné hromádky (mohylky), přesně jako udělal přítel z kamenů, když stavěl ohniště. Když to přítel viděl, zbělel. Ptám se: co je? A on, že teď si vzpomněl: duchové se stahují do starých, nehybných a neměnných věcí (ta jejich sprcha, ty kameny několik let poskládané do kruhu a nikdo tam nechodil a nerušil jejich klid) a na tom zcela nevědomky postavená mohyla z dalších kamenů.

Prostě jsme si uvědomili, že se tam za ty roky nastěhovali duchové a když jsme vyrušili jejich klid, nenáviděli nás. Proto ty oči, proto ten neodbytný pocit nenávisti a snahy nás vyštvat. Že by ty zvuky vydávali taky? Proč listí, když tam žádné nebylo? A co ten smích? Měla jsem to vsugerované? Nemohu spoléhat na přítele, ten to neslyšel, ale on je nahluchlý, takže to taky nelze říct, že jsem to slyšela jen já. Beru, že mohla běžet myška zprava a za 10 minut ježek zleva. Ale zvuky ze všech stran a na střídačku? Hned za sebou? Bez přestávky? To mi nehraje. To by se asi těžce ty zvířátka domlouvaly. A proč,  když jsme vylezli z lesa a seděli vedle tak se nic nedělo? Sotva jsme se vrátili do lesa (zkusili jsme to), zase ten divný pocit nenávisti?

A nyní ten závěr!

Když jsme si tohle uvědomili, vytáhli jsme kameru a snažili se pustit si ten pásek, co jsme v lese natáčeli. Třeba uvidíme v záběru ducha ... a NIC. Vše, co jsme natočili tu noc v lese zmizelo!!! Jako by někdo ukousl kus pásku. Vezměte si, že jsme natočili, jak vcházíme do lesa, sedíme u ohně a pak sedíme před stanem. Na pásku zůstalo, jak vcházíme do lesa a jak sedíme před stanem. Vše, co bylo u ohně na pásku není. Není tam ani zrnění, ani černá obrazovka. A není možné, že bychom to přetočili, protože jsme se natáčeli před stanem, pak si večer pouštěli ten oheň a bylo to tam. Kdybychom jsme to následující den přemazali, nemohlo by tam být to sezení u stanu.

Jak si to vše vysvětlit?

Rozinka

Z časopisu KPUFO ZAZ č. 1/2002