Jednoho podzimního dne roku 1993 jsem vstoupil do dětského pokoje a s údivem pozoroval, jak můj syn je schoulený pod dětským stolečkem a celý se klepe. Byl jsem překvapen a zeptal se ho: “Co se Ti stalo?” Pořád se chvěl, až po chvíli odpověděl:

“Zavírá se Slunce.”


Byl jsem skutečně zmatený. Copak se může zavírat Slunce? Pohlédl jsem z okna a viděl, že je obloha zatažená těžkými šedočernými mraky. Bylo krátce před polednem, asi tak jedenáct hodin.

Trpělivě jsem vyčkával, až se můj klouček uklidní. Když viděl, jak s napětím očekávám jeho odpověď, náhle zvážněl a zklidnil se. Koukal na mně a svými očky mi prozrazoval, že má přítomnost mu dává sílu a vrací ztracenou odvahu.

Poněkud klidněji opakoval: “Zavírá se Slunce.” Ani nyní jsem však nechápal význam jeho slov.

“Jak zavírá se Slunce, co tím máš na mysli?”

Znovu se rozhostilo ticho. Cítil jsem, že se stalo něco důležitého, a tak jsem byl stále trpělivý a plný očekávání. V duchu jsem si uvědomil, jak vyrostl, pět let uběhlo jako voda. Nakonec chlapec říká: “Byl tady hlas a ten mi řekl: “Zavírá se Slunce”.

“Jaký hlas, odkud přišel?” “No tady, od Vendulky.”

Až teď jsem si všiml, že zde spokojeně spí na Martinově posteli, jen tak bez pokrývky. Usnula asi, když si hrála se svou nejmilejší panenkou Leničkou.

Až do oběda jsem pak poslouchal Martinovo vyprávění.

* * *

Přišel jsem zvenku domů pro Vendulku, aby si šla se mnou hrát. Našel jsem ji tu, jak spinká. Chtěl jsem jí vzbudit, ale nějaká síla mě držela a já se nemohl ani hnout. Pokojíček naplňovalo světlo, které ne že by svítilo, ale spíše pálilo. Ano, pokoj naplňoval žár, který byl všude okolo mně a naháněl mi hrůzu. S příchodem strachu však zmizela má strnulost a já se schoval pod stůl.

Žár v místnosti pomalu ustával, vlastně ne, jen se stahoval do tvaru obrovské koule visící ve vzduchu mě téměř na dosah. Koule se začala vybarvovat od nevýrazné červeně ke skutečně rudé a postupně se měnila ve zlatistou. Pak promluvila a několikrát řekla: “Zavírá se Slunce”, zavírá se Slunce.” Ten hlas zněl odevšad, byla ho plná místnost, byl i ve mě.
Koule se zmenšovala a pak, jako když oko skryje sebe za víčko a začala mizet. Přitom jsem pořád slyšel opakující se stále slaběji: “Zavírá se Slunce”.

Celý příběh bych nebral vážně a zapomněl na něj, kdyby za tři dny ke mně Martin nepřišel a sám, z ničeho nic, mi řekl, že tu kouli a ten hlas již viděl a slyšel po druhé. Přesně si nepamatoval kdy, odhadem něco přes rok zpátky, ale s jistotou věděl, že to bylo v noci a maminka nebyla doma. Vzbudila ho, a když mně volal, tak jsem nepřicházel, proto měl takový strach. A tak jsem si tento příběh zapsal do svých poznámek.

Oba případy se staly po třetím roku věku dětí, poprvé bylo Martinovi tři a po druhé Vendulce. Tyto příběhy symbolizují vydělení člověka z lůna přírody, tak jak to zobrazují filosofická učení starých kultur. V kabalistickém učení se např. hovoří o návštěvě anděla smrti, který člověka za života navštíví několikrát a při poslední návštěvě jej odvádí na onen svět. Zde však není prostor pro rozebírání těchto učení.

S třetím rokem věku člověka se mění jeho vazba k přírodě na vazbu ke společnosti. Člověk začíná být závislý na verbální komunikaci a jeho neverbální schopnosti pomalu usínají. Řada lidí ve svém životě touží po návratu k přírodě v duchovním smyslu a snahou o tuto sounáležitost přicházejí na scestí bodu obratu. Jen nepatrné množství však nachází to co hledali. Z této malé skupinky lidí se rekrutují jedinci, kteří mají výjimečné schopnosti, které souvisejí s psychotronickými jevy.

Jan Fárek

Cesty psychotroniky, č. 1, roč. 1999