lecitel-1Bylo to na počátku 20. let minulého století. Do malého šumavského městečka, odkud pocházela, přijel kouzelník. Obsadil místní hostinec a plakáty ohlašovaly několik vystoupení. Bylo těsně po první světové válce a každý kulturní počin byl hojně navštěvován.

 


Prvního vystoupení se babička, společně s partou mladých vrstevníků, také zúčastnila. Sál byl plný, na mnoho zájemců se nedostalo.

Kouzelník byl prý velmi zvláštní – snědý, s pronikavýma očima. Sál hostince byl ihned neprodyšně uzavřen, žádný opozdilec se dovnitř nedostal, během vystoupení nebylo možné odejít.

Z produkce si babička zapamatovala jedno číslo. Kouzelník potřeboval dobrovolníka z obecenstva – kdosi se přihlásil, a kouzelník se jej optal, zda nemá nemocné srdce. Dotyčný skutečně přiznal, že srdce nemocné má. (Jak to mohl vědět? – zajímalo babičku. A proč vlastně?). Další dobrovolník však takový problém neměl – byl to jeden mladík z party mé babičky.

Kouzelnické číslo spočívalo v tom, že kouzelník byl svázán řetězy – dobrovolník měl zkontrolovat, zda řetězy jsou v pořádku. Byl prý skutečně pečlivý, přezkoumal všechny zámky i pevnost řetězů, snad i ve snaze odhalit podvod. Náhle však kouzelník byl volný, řetězy spadly a jak rozhodil rukama, které měl původně také svázané, udeřil mladíka do tváře – byla to zřejmě kouzelníkova pomsta dotěrnému a nevěřícímu šťouralovi.

Po konci představení se parta mladých ubírala k domovu. Přidal se k nim i bratr mé babičky, který se však do sálu už nevešel. Protože však nechtěl o takovou atrakci přijít, pomohl si jinak – obešel hostinec zadem a nějak se dostal až ke zvýšenému oknu. Zatímco mu všichni o překot vyprávěli dojmy z představení, sdělil jim šokující informaci: v sálu se nic nedělo. Po celou tu dobu !

Jak to, NIC? nechápali ostatní. Ano, skutečně nic. Kouzelník prý jen stál na pódiu a upřeně hleděl do obecenstva.

Nikdo mu nevěřil. Jak je to možné, divil se mladík, kterého prý ještě pálila tvář od políčku, který dostal od pomstychtivého kouzelníka. Ne, trval dál na svém babiččin bratr, nikdo se ani nehnul.

Je jasné, že za to sklidil řadu výtek a nedůvěry.


Nikdo tehdy v zapadlém šumavském městečku tenkrát mezi mladými nevěděl nic o hypnóze. Ale podle toho, co víme dnes, byla moje babička a spolu s ní celý sál, účastníkem (i svědkem) hromadné hypnózy. Proto byl sál neprodyšně uzavřen, nebylo možné odejít. Je také otázka, jak dlouho seance trvala, zda čas nebyl vnímán jinak, než skutečně plynul. To se však už nedozvíme. Stejně tak zřejmě ani jméno hypnotizéra.  

Druhého představení se již babička nezúčastnila – prý toho také mnoho litovala. Lidé prý odcházeli totálně zděšení – mezi lidmi se procházeli skuteční kostlivci! Klapali čelistmi, chrastěli kostmi! Je zřejmé, že to byla další hypnotická hříčka tajuplného kouzelníka.

Z vyprávění  -kg-

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 086