mozek psy-1Začněme zcela banálními příklady.

Člověk pocítil, že ho někde očekávají, a když tam přijel, potvrdilo se, že byl skutečně očekáván. Lovec v tajze v době lovu ucítil za zády nebezpečí, otočil se, a v tu chvíli uviděl číhajícího rysa. Stejně tak je dobře znám efekt zvláštního zjištění, že se něco nepříjemného stane druhému příteli. Je to prosté, náhodné zřetězení událostí, nebo to je telepatie?

 

Toto slovo je možno vyslovovat luď s jakýmsi polomystickým zabarvením, nebo je vůbec nepoužívat, nebo je používat s výhradami. Avšak tím se podstata vůbec nemění. Je nashromážděno tolik údajů a faktů, že máme právo žádat od vědy odpověď mnohem přesnější, než je diletantská alternativa věřím nebo nevěřím. Strohý vědecký přístup k málo prozkoumaným jevům přírody, přes uspořádaný a organizovaný experiment, maximálně „čisté" podmínky pokusu — to mají na mysli a to si přejí jak čestní protivníci, tak čestní zastánci telepatie.

Nejnovější odvětví vědy, jako je neurofyziologie, kybernetika, bionika, kvantová fyzika poskytly a poskytují pokusům velice jemné nástroje pro objasnění skrytých, doposud v mnoha směrech nevysvětlitelných psycho-fyziologických procesů mozku, když si utváří, zpracovává a vyměňuje určité informace.

Známý francouzský biolog profesor strasbourgské university Remy Chauvin se zúčastnil světového kongresu psychologů v Moskvě. Vyprávěl, jak se někdy ve vědě stává, že na zajímavý, zásadně nový experiment se přichází zcela náhodně. Vědec hledá  jednu věc, ale najde jinou, se kterou nepočítal. Tak  tomu bylo i v jeho případě.

„V ústavu jsem společně s profesorem Reynem, známým parapsychologem, začal provádět pokusy zvané psychokineze. Jsou to myšlenkové vlivy a působení člověka na neživé předměty.

Použili jsme automatického zařízení, jež vyhazuje vrhací kostky. Pokusné osoby měly za úkol myšlením působit na stroj, aby na kostce vyhazoval počet, který si přáli. Objevil jsem, že někteří z nich projevují vskutku fenomenální schopnosti. Mezi činností stroje a své vůle dosáhli překvapivé shody.

Když jsem o tom řekl fyzikům, odpověděli mi: „Fyzika se  nezajímá o vrhcáby. Dává  přednost radioizotopům a elementárním částicím!“

A právě při této odpovědi vznikl onen fantastický nápad: Což spojíme-li radioizotopy a parapsychologii? Byla to samozřejmě troufalá myšlenka. Ale já se přesto rozhodl vyzkoušet ji."

Remy Chauvin pak popsal svůj takřka neuvěřitelný experiment. Použil izotopu uranu a jako registrátoru záření Geigerova počítače. Aby vyloučil vliv experimentátora na počítání času (a francouzský vědec i tento vliv pokládá za možný), detektor se zastavoval sám, automaticky, každou minutu.

Během první minuty měl  člověk sugescí proces radioaktivního rozpadu urychlovat, během druhé minuty tento rozpad zadržovat a zpomalovat. Třetí minuta byla kontrolní; pokusná osoba neměla projevovat žádné myšlenkové úsilí a chovat se k procesům izotopu zcela neutrálně.

Když se experimentátoři seznámili s prvními výsledky pokusů, nemohli věřit vlastním očím. Ukázalo se že člověk ovlivňoval rychlost rozpadu izotopu, že vlastně řídil a usměrňoval tuto rychlost.

Vědě však nestačí jeden pokus. Proto po dlouhou dobu bylo toto opakováno. Byly to dny nejvyhraněnějšího skepticismu i nekonečného nadšení, neboť výsledky byly stále tytéž.  A na druhé straně je už přece známo a ověřeno, že vnější podmínky, tj. teplota, tlak, magnetická a elektrická pole, chemická reakce prakticky vůbec nemohou ovlivnit rychlost radioaktivních přeměn!

Jak reagovali na výsledky pokusu fyzikové? Poznamenali, že experimenty je třeba provést ještě „čistějším" způsobem, že musí být organizovány na mnohem vyšší úrovni. Navrhli, aby k pokusům byl použit nikoliv izotop uranu, ale radioaktivní stroncium a dokonalejší, soudobý detektor.

Tuto druhou etapu pokusů Remy Chauvin nabídl k provedení fyzikům. Svou účast omezil pouze na roli výběrčího lidí, kteří mají telepatickou schopnost. Údiv pak byl fantastický. Neboť pokusné osoby nebyly vůbec lidé s hypnotickou silou, ani unikátní telepati, ani protřelí šamani. Byly to děti, převážně ve věku od dvanácti do třinácti let, samozřejmě ne parapsychologové a hypnotizér! Měly prostě čas v době letních prázdnin. Remy Chauvin k tomu sám dodává: „Děti ani tak nezajímal experiment, jako různé žárovky a žárovečky. Totiž právě červenou a zelenou žárovkou, které se rozsvěcovaly a zhasínaly, podávali jsme signál o počátku a konci pokusu. A měly zájem i na slíbeném překvapení, na odměně, kterou jsem jim zaručil, budou-li dosti pozorné a svědomité.

Připravit je pro pokus bylo složité i napínavé. Nemohli jsme od nich žádat, aby porozuměly teorii atomového jádra a radioaktivního rozpadu. Proto jsem jim dával příkazy velice prostým způsobem: Dívej se tamhle na tu baňku. Budou z ní vyskakovat kuličky. Ale ty jsi chytrý chlapec, ty můžeš skákání kuliček urychlovat, nebo zpomalovat. Představ si, že je odháníš od sebe a zaháníš zpět do baňky. Výsledky pokusů s dětmi, stejně jako ty předcházející, byly opět neuvěřitelné. Jsme však vědci, nemůžeme hned dělat kategorické závěry. Naše pokusy musí být mnohokrát zopakovány jinými experimentátory."

Jaký je smysl všech těchto experimentů? Vždyť není vyloučeno, říká Chauvin, že člověk myšlením působí nikoliv na  izotopy, ale na detektor. Anebo - nemůže být člověk sám zřídlem nějakého záření, které se registruje Geiggerovým počítačem a které se slučuje, sčítá, skládá onen efekt regulace, změny rychlosti rozpadu izotopů? Každý z těchto závěrů by byl romantický, překvapující, úžasný.

Složitost parapsychologie tkví ještě v tom, že pokusná osoba může na určitou dobu ztratit svoje schopnosti. To se u mnohých jedinců projevuje často. Tak tomu bylo i v případě Chauvina. Děti, se kterými dělal pokusy, postupně ztrácely zájem, po nějaké době se k experimentu už nehodily a Chauvin si musel vybírat děti jiné. Tuto labilitu jsou protivníci s to pojímat jako hlavní argument ve sporech o parapsychologii. „Dosud neexistuje žádná solidní teorie, která by vysvětlovala a objasňovala podstatu telepatických jevů. Je samozřejmé, že když jsem začínal své pokusy," řekl Chauvin, „musel jsem si sám pro sebe zformulovat zárodečnou teorii v podobě určitých hypotéz. Například již v pokusech před třiceti lety jsme si potvrdili, že sklo je méně prostupné než dřevo nebo dokonce kov. Co asi z toho vyplývá fyzikovi? Existuje-li ten nebo onen fenomén, ten či onen jev a my najdeme určité stínidlo, který činnost jevu tlumí, můžeme se asi přiblížit i k možnosti objevu podstaty jeho fyzikálního mechanismu.

Zkoušeli jsme činnost jevu takto: dvacet sedm obálek jsme rozdělili do třech hromádek po devíti kusech. V každé bylo buď číslo jedna nebo číslo dvě. Hromádky obálek byly položeny vedle sebe na pult a přikryty kovovou, druhá dřevěnou a třetí skleněnou deskou. A všechny byly ještě pokryty černým plátnem, aby pokusná  osoba  o druzích  clon  nevěděla. Výsledky nás překvapily: nejobtížněji se zjišťovala čísla pod skleněnou clonou.

Další úkol zněl dát obálky do  úrovně  očí, před pravý spánek, před levý a dozadu před   temeno hlavy.

Pokusů bylo tolik, že jsme mohli výsledky statisticky zpracovat. Ukázalo se, že pokusné osoby nejrychleji reagovaly a rozpoznávaly utajené, když předmět měly za hlavou. Z toho někteří lépe, byl-li předmět pootočen trochu vlevo, jiné, byl-li pootočen vpravo. V tu chvíli jsem se domníval," pokračuje ne bez ironie profesor Chauvin, „že mám konečně v ruce klíč k odhalení záhad parapsychologie. Avšak v daném případě působí rudiment zrakového nervu tzv. „třetí oko" v temeni hlavy! Když jsme začali přikládat obálky bezprostředně k temeni, výsledky byly velice slabé, dá se říci špatné. Jak se zdá, vzdálenost v těchto pokusech hraje jakousi úlohu. Mimochodem — ani obyčejný tištěný text člověk nepřečte, jestliže si jej dá těsně k očím."

Biolog Chauvin, jehož hlavním oborem je bádání o chování živočichů a hmyzu, popisuje také pokusy, které jsou v říši zvířat stejné fantastické jako u lidí. Je např. známo, že zvířata se vrátí domů z obrovské vzdálenosti. Ale pokusy tohoto druhu — ve Francii ověřeny na desítkách případů — dokazují, že psi, zavedení hodně daleko a do neznámé krajiny," se nevracejí domů, nýbrž k pánovi! (Majitelé psů totiž v době pokusu museli přesídlit do zcela jiné části země, než odkud vyšli psi.)

Stejně se chovají holubi. Nevracejí se do svého holubníku, ale ke své hospodyni. To znamená, že zvířata se vracejí k člověku, a nikoliv k zeměpisnému bodu. Rozdíl mezi tím je asi takový jako mezi kládou plovoucí po proudu řeky a pohybem lodi řídící se radiosignály majáků.

A otázka stále zní: jakými „signály" řídí se pes, který se vrací ke svému pánovi?

Z ruských zdrojů (Znanije-sila) - Archiv KPUFO (Cesty psychotroniky)

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 057