Příčinám a pozorování lidské mimiky a gestikulace je věnováno mnoho vědeckých prací. Oba důležité jevy, smích a pláč člověka, nejsou dosud spolehlivě  a jednoznačně osvětleny. 

 

 

 

Četná nedorozumění vyplývají zejména z dosud panujícího názoru, kdy jsou stavěny jako dvojice opaků. To se však nepotvrzuje při přesnějším pozorování.

Polarita obou signálů je jen zdánlivá, neboť skutečným protějškem smíchu není pláč, ale boj. Samozřejmě nikoli válečný, ale boj o pořádek. Kdo se směje, nemůže bojovat nebo se přít. Kdo bojuje a střetává se, nemůže a nedokáže se smát. Naproti tomu se člověk dokáže velmi dobře smát pod slzami. Pláč a smích nejsou bezpodmínečnými protivníky. Pro antropology i filozofy představují tyto jevy typické vyjádření života, které je vlastní člověku.

O SMÍCHU

Kdo se blíže vědecky zabývá lidoopy, snadno se přesvědčí o tom, že tito vyšší primáti se rovněž mohou smát jako lidé.

Bylo by ovšem nesprávné považovat za smích vyceněné zuby, jak si to vysvětlují laici. Smích i cenění zubů mají společné to, že člověk v obou případech demonstruje své přirozené „zbraně", totiž zuby. Avšak agresivní cenění zubů, které provází bojovou scénu, je spojeno se sevřenými řadami zubů, zuby jsou doslova pevně skousnuty.

Protože je třeba protivníka při tom ostře sledovat, oči jsou široce otevřeny, obočí zdviženo (stahem čelních svalů), až se vytvářejí vodorovné, hrozivé vrásky. Hlava a ramena jsou bojově předsunuty a zranitelné břicho vtaženo. Po usměvavé radosti tu není ani stopy. Cenění zubů ve své původní formě jako hrozivé gesto se nedá zaměnit s opravdovým smíchem.

Typický, přátelský a šťastný smích má výrazně opačné a negativní stanovisko k boji. Smích znamená také přestávku v stálém životním boji. Kdo se směje, není v nebezpečí, nebo má ohrožení šťastně za sebou. Smích předpokládá, že tu není nikdo a nic, co by neslo známku nepřátelství. Biosociální význam tohoto jevu je ještě obsáhlejší, signalizuje také mír, ale nejen mezi přáteli, nýbrž také vůči dosavadnímu nepříteli či neznámému. Projev přátelského souhlasu zprostředkovaný smíchem má pro společné soužití lidí neocenitelnou hodnotu.

Také milenci se na počátku svého erotického setkání usmívají na znamení přátelských úmyslů a sblížení. Dokáží se smát tolik a pro ostatní okolostojící zřetelně bezdůvodně — jen mezi sebou tak dlouho, dokud převažuje ve střetnutí jejich lásky experimentování, škádlení a hraní. Pokud láska se vydá odevzdaně instinktivní moci, při opravdovém aktu milování smích z obličejů mizí. To dává výrazu vnitřní vážnost, až skoro bolestivě působící koncentraci na milostný akt. V tomto zúženém procesu vědomí jsou oba zamilovaní až slepí a hluší pro vnější pochody, mnozí při tom dokonce zapomenou i na partnera. Teprve po vyvrcholení radosti se opět navrací do obličejů smích, není to však hlasitý smích, ale s uzavřenými rty, které jsou také předsunuty svalem okružujícím ústa. Jistý průvodní hrozivý tón není poznatelný pro každého, kdo přichází a zjišťuje klid zbraní. Tento klid není ještě zcela zaručen, není zajištěn zcela pořádek, což by mohlo vést k boji.

Známe i potutelný a zlomyslný smích nebo „mečení", které spojeno s vyceněním zubů signalizuje boj, kdy o pravém přátelském úmyslu nemůže být ani řeči.

Konečně je to i smích otrocký, servilni, který také nese nabídku míru. Usmívající se při tom ještě uklání a učiní se „menším", než ve skutečnosti je. Tento zdvořilostní smích praktikujeme všichni mnohokrát v našem civilizovaném všedním dnu. To však nepodmiňuje u každého nezbytně ztrátu charakteru, jak si mnohdy myslí zejména mladí lidé, ale u každého je výrazem různé reálné závislosti.

 

O PLÁČI

Pláč také odděluje jako výrazová schopnost člověka od zvířat. Žádný odborník nemůže vzít vážně běžné rčení o „krokodýlích" slzách. I když byly slzy pozorovány u leguánů na Galapágách, slouží tyto jen k vyplavení přemíry mořské soli, která do očí vnikla potravou mořskými chaluhami. Kočovný lovec z konce poslední doby ledové, kterému ostrý vítr vehnal při putování stepí a pouští do očí prach a písek nebo který se musel probít sněhovou bouří či krupobitím, dostává křečovité cukání víček s výraznou sekrecí slz odplavující vniknuvší částice. Lovec to doplnil třecími pohyby několika prstů, aby pomohl odstranění větších částic. Takový pláč si dovedeme objasnit.

Mnohem obtížnější je pochopit přesně stejné pochody u člověka, který se právě dověděl o těžkém osudovém úderu. Jemu nevmetl žádný vítr písek a prach do očí, a přece se do všech podrobností chová tak, jako by to byl stejný případ. Člověk pláče, neboť svým tokem slz a k tomu patřícími mimickými a gestikulačními pohyby se vyhýbá vší nepřízni, jako by ji chtěl symbolicky vyplavit.

Přirovnání pláče k chování v písečné bouři se může v prvním okamžiku jevit jako příliš nadneseně a odvážně, ale je přece jen podloženo úžasnou a skutečně dokonalou shodou pozorovaných jevů, jak ji aplikujeme v konkrétních každodenních situacích.

Je pravda, že se pláčem nemění objektivní stav plačícího, ale děje se něco symbolického, liší se obecné použiti řeči od pláče a slz. Je známo, že děti, ženy a příslušníci primitivních národů mají ve svém repertoáru spontánní pláč v mnohem větší míře než dnešní např. mužští Evropané. Z toho plyne i současný názor na pláč, který je v naší civilizaci považován za něco nemužného. Muži jsou pak vychováváni ve většině kultur k tomu, aby se s negativními zážitky vyrovnali reálně.

Podobně jsou vysvětleny i slzy obtížně interpretovaného štěstí či pohody. Žena námořníka, která konečně sevře ve svých pažích muže po měsících dlouhého putování, chce svými slzami symbolicky odplavit onu nenáviděnou dobu odloučení. Pláč pomáhá bezmocným a slabým vyrovnat se s nepřízní všemocné skutečnosti. Smích signalizuje radost a obsahuje mír v nepřátelském světě. Oba výrazy jsou účelně a nenahraditelné a nelze si bez nich život představit.

Archiv CP

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 378