Léčitelé versus šamani

Rozhovor s PhDr. Zdeňkem Rejdákem
Mnohokrát se každému z nás zdálo, že nás lékaři neléčí s dobrým výsledkem. Někdy to trvá dlouho, někdy lékař nejedná právě přátelsky a jindy je skutečně bezmocný! Zkoušíme to jinak. Vaříme si bylinkové čaje, vyslechneme přátelskou radu, co na co nejlépe zabírá, a nezřídka vyhledáme někoho povolanějšího. Někde nablízku je člověk, který ovládá netradiční praktiky, přikládá na bolavé místo ruce, předepisuje nějaké mazání, používá virguli a rychle stanoví tu pravou diagnózu. Pravda je, že v okruhu těchto lidí jsou často léčitelé se skutečně mimořádnými schopnostmi a ví se o nich široko, daleko, jsou mezi nimi však i podivní mágové, kteří své služby poskytují za neslušnou částku, tvrdí, že všechno je jinak a že je třeba jen uvěřit v jejich zázračnou moc, kterou získali odněkud z kosmu nebo kterou byli pověřeni třeba i ufonem, jenž je navštěvuje při zatmění Měsíce.

Ale všechno je vážné a opravdu jinak. Víme dobře, že ta tradiční medicína není vždycky všemocná. I když její úroveň je už na vysokém stupni vědeckých poznatků, kdy používá technických prostředků často nepředstavitelně dokonalých. Na druhé straně ovšem je tady i netradiční medicína a její výsledky je možné obdivovat taky. Ocitáme se ve světě metapsychologie, parapsychologie či psychotroniky.

Chtěli jsme se dozvědět něco víc z této oblasti a pozvali jsme si k rozhovoru člověka, který se touto oblastí vědecky zabývá již dlouhou řadu let. Je jím dr. Zdeněk Rejdák, vedoucí pracovník Institutu pro psychotroniku a juvenologii v Praze a prezident Mezinárodní asociace pro psychotroniku. Dali jsme mu několik otázek a jeho odpovědi objasňují mnohé, co zůstává jakoby zahaleno do mlhy divů, šamanství či mimořádnosti.

• Je možné považovat fenomény parapsychologie a psychotroniky za reálné?

Zprávy o léčitelích nacházíme už v nejstarších historických pramenech. Většina světců byli lidé právě s mimořádnými schopnostmi pomáhat druhým a léčit. O fenoménu není třeba pochybovat. Druhá otázka je, jak ho prakticky využívat. V pojmech je dnes značný zmatek. Rozlišujme především, kdo je léčitel, čili bioterapeut, a kdo je biodiagnostik. Bioterapeut je pomocí své energie schopen pomáhat, zlepšit zdravotní stav druhého pomocí své vlastní energie. Ptáme se tedy, zda jeden organismus má co nabídnout druhému organismu. Kdy Mesmer, otec hypnózy, uváděl lidi do hypnotického stavu, používal k tomu tahů vlastních rukou. Byla to poněkud jiná hypnóza než verbální. J.E. Purkyně převzal jeho terminologii a také hovoř o magnetickém spánku.

Tehdy se však tvrdilo, že z rukou kromě tepla nic nevychází a že tahy rukou byl jen doprovodný ceremoniál. Dnes však víme, že lidský organismus generuje celou řadu známých energetických forem, např. v oblasti elektromagnetických vln od několika herzů až do ultrafialové oblasti. Když se rozčílíme nebo jsme v psychickém napětí, měníme okolní ionizaci, měníme hydrodynamické vlny, generujeme ultrazvuky, infrazvuky. To všechno lze v okolí organismu naměřit. Jeden organismus má schopnost komunikovat s druhým organismem. Víme, že na tzv. tenisový loket používáme ultrazvuk, ve fyziatrii využíváme celou škálu elektromagnetického vlnění. A všechno to má lidský organismus k dispozici. Rozdíl je jen v tom, že v rámci fyziatrie vždycky působíme na organismus cíleně jednou energetickou formou. Třeba určitým magnetickým polem, na některé revmatické potíže. Současné měřicí aparatury nám jsou schopny říci, že lidský organismus působí prostřednictvím biologického plazmatu, což je soubor energetických forem. Generuje organismus, navíc v sobě odráží náš psychosomatický stav. Jinými slovy je bioterapie interakcí jednoho biologického plazmatu s druhým bioplazmatem. Léčitel tedy působí na choré bioplazmou a snaží se ho přivést do normy. Druhou oblastí, která se často do léčitelství zahrnuje také, je biodiagnostikování. Většina léčitelů o to usiluje. Tradiční lékař taky musí nejprve stanovit diagnózu svého pacienta.

• Bylo by možné to, o čem hovoříte, přiblížit na činnosti některého léčitele?

Ano, je to třeba pan Prouza v severních Čechách, v Praze paní Jakubů, nebo známý léčitel pan Zezulka. Vzpomeňme také mnohé babičky kořenářky, které navíc léčily přikládáním rukou.

• Jak je možné fenomén bioterapie prakticky využívat?

Každý schopný léčitel umí odstraňovat nebo tlumit bolesti. To samo o sobě však neznamená, že již došlo k léčebnému procesu. Setkal jsem se s jedním člověkem, který měl defekt na ruce. Šel k léčiteli a ten mu odstranil bolesti. Ruka však byla vážně nalomená a lékaři měli později s její záchranou velké problémy, dokonce hrozila amputace. Mnoho lidí se spokojí jenom s tím, že bolesti přestanou. To je ale málo. S léčitelstvím je to svým způsobem obdobné, jako s antibiotiky. Dávku antibiotik je nutné využívat celou, i když symptomy angíny nebo zápalu plic již ustoupily. Sama nemoc trvá vždy určitou dobu a celé léčení musí trvat taky určitou dobu. Cílem léčitele musí být dostat pacienta skutečně do normy. A tady se setkáváme s největším úskalím. Na paní Jakubů se obrátila žena s již neoperovatelnou rakovinou prsu. Nádor se po několika zásazích léčitelky skutečné zapouzdřil, takže ošetřující lékař potom mohl operaci bez rizika provést. Operace se zdařila, nicméně pacientka do roka zemřela. V léčitelství není dosud vypracována ucelená metodologie, jak postupovat. Každý postup je zatím velmi individuální.

• Jsou ještě nějaká další úskalí?

Každý léčitel by měl mít určitou kvalifikaci, minimálně středoškolskou zdravotní; a měl by spolupracovat s lékaři. Se zdravím člověka si nelze zahrávat a léčitel musí mít odpovědnost před zákonem stejně jako každá zdravotní sestra a lékař. Má-li léčitel určité zdravotnické vzdělání, bude vědět, do čeho se může pustit a do čeho nikoliv. Dnes už je situace taková, že lékař bude spolupracovat, uvidí-li léčitelovy úspěchy. Mezi lékaři je pro schopnosti léčitelů již značné pochopení. Mnozí léčitelé na své postavení dost hřešili. Říkali, že se jim nemůže nic stát, že všechno, co poskytují, je na úrovni sousedské rady. Asi jako když si někdo stěžuje na angínu a kamarád mu nabídne několik tablet penicilínu. Učinil tak jisté v dobré víře, ale ve skutečnosti těmi tabletami mohl způsobit škodu. Tak nějak to bude s léčitelem, který přistupuje ke svým službám nekvalifikovaně. A pak je tu druhá skutečnost: mnozí léčitelé přestávají být po počátečních úspěších ke své práci kritičtí, i když skutečný efekt jejich služeb je minimální. Souhrnně lze říci, že by mely být vypracovány metody objektivizující schopnost léčitele určitého energetického generování, které je možné měřit. To samo o sobě znamená, že dochází k vzájemné vazbě mezi léčitelem a pacientem. Ke zjištění této vazby dnes už máme měřicí zařízení. Je to třeba modifikovaná pletismografie, která dosti přesné zaznamená kupř. zhoršené prokrvení a po zásahu léčitele nastalé zlepšení. Víme tak, že skutečně došlo k interakci mezi léčitelem a pacientem. To by mělo celou věc objektivizovat.

• Ale často se mluví o tom, že léčitelské schopnosti má každý…

Spontánní bioterapii provádí každá maminka, která svému dítěti hladí a ofoukává rozbité koleno. Vidíme to i v oblasti živočišné: když onemocní mládě ve zvířecí rodině, ostatní se k němu přitisknou a chtějí mu nějak pomoci a léčit ho. Dá se říci, že léčitelství je do značné míry věc obecná. Ale pozor, hodně lidí hraje na housle, ale virtuosů je poskrovnu! My dnes potřebujeme především lidi s mimořádnými schopnostmi vytipovat. A dále je potřebujeme alespoň občas přezkoušet. Lékaři musí také procházet atestačními stupni. V rámci našeho výzkumného pracoviště jsme se snažili nejprve prokázat, že fenomén léčitelství existuje a chtěli jsme dospět k určité legalizaci praktického využívání léčitelských schopností. Našli jsme pochopení u řady lékařů, kteří začali s léčiteli spolupracovat.

• Jaká je situace ve vyspělých západních zemích?

V Německu vedle oficiální medicíny existují tzv. heileři – léčitelé. Je mezi nimi a lékaři dost výrazná bariéra, spočívající často i v běžné konkurenci. Ve Francii je léčitel považován dokonce za nekalou konkurenci lékařů. Aby se zde zbavil této pohany, před svým zásahem se zpravidla modlí, bere se to potom jako zázrak. Jeden z nejznámějších francouzských léčitelů léčil generála de Gaulla. Když generál zemřel, postavili ho před soud. Před soudní budovu tehdy přišly tisíce lidí, kterým léčitel pomohl, a žádaly jeho propuštění – také si ho nakonec odvedly domů. V Anglii jsou léčitelé registrováni při nemocnicích, takže má pacient možnost vedle běžné terapie oficiálně použít i netradičního zásahu. To se zdá být zcela optimální: souhra mezi tradiční medicínou a léčiteli, kteří jsou tak v jejím područí a náručí.

V Itálii je léčitelů mnoho, začali pořádat vlastní velké konference. První reakce byly dost rozpačité. Lékaři se jich účastnili jako pozorovatelé a byli velmi skeptičtí. Nicméně postupem času se ledy prolomily a někteří italští lékaři začali využívat schopní léčitelů.

I v cizině se již prokázalo, že léčitelský zásah múze být často efektivnější než tradičně medicínský. Ve většině sledovaných zemí má lékař ve své praxi zavedené pacienty z různých společenských vrstev, kteří k němu mají důvěru.

Lékař se navíc většinou neurazí, když pacient projeví přání použít léčitele. Dokonce ho přímo doporučí a přizve ho do ordinace. Vzniká tak velmi dobrá situace. Pacient má pocit, že se nedostává do rukou jenom nějakého laika a je rád, že odborné léčení pokračuje v návazné léčitelské praxi. Je to výhodné pro obě strany.

• A jak se situace vyvíjí u nás?

Chtěli jsme léčitelství nějakým způsobem objektivizovat a zařadit ho do zcela normální medicíny. Z podnětu bývalého ministra zdravotnictví Bojara vznikla v roce 1991 Komise pro alternativní medicínu. V této komisi byl nejdříve učiněn pokus definovat alternativní medicínu. Dospělo se k závěru, že bude vhodnější celou oblast zahrnout pod název komplementární medicína. Rovněž byl vysloven souhlas s tím, aby všechno, co pacientovi pomáhá, medicína bez předsudků využívala, tzn. i lidové léčitelství, které bude možné empiricky potvrdit. Konstatovalo se, že lékaři často nekonvenční metody používají. Náhle však poněkud agresivně začali vystupovat někteří léčitelé a tvrdili, že právě oni jsou povoláni rozhodnout, jakým způsobem se má léčitelství provádět. Pokud by se léčitelem chtěl stát lékař, měl by počítat až s devíti roky učení, tvrdili. Ale lékař by tady přece jen měl zůstat jako arbiter. A oni navrhují, aby se z arbitra ve skutečnosti stal předmět arbitráže. Trochu směšná situace …

Pak ale někteří členové komise byli toho názoru, že bude lépe, když léčitelé půjdou vlastní cestou a vytvoří si vlastní komoru, společnost léčitelů, a že mají sami za sebe nést odpovědnost. Zdánlivě by to mohlo být správným řešením, ale ve skutečnosti by to udělalo léčitelům medvědí službu. Znovu by se vytvořila bariéra mezi lékaři a léčiteli. Verifikovat léčitelský fenomén musí medicína, která má k léčitelství nejblíž. V celé věci je zatím dost velký chaos. Jsou mezi lékaři také léčitelé? Jejich celá řada. Úspěšný je například dr. Václav Vydra z Aše nebo dětský lékař dr. Jaroslav Tollinger z Prahy, který postupuje zajímavým způsobem: pracuje za pomoci induktoru, což může být fotografie, vlasy nebo moč pacienta. Má před sebou schéma lidského organismu a siderickým kyvadlem si označí nemocný orgán. Poté však udělá běžnou lékařskou diagnózu. Tak ideálně, spojuje medicínu s léčitelstvím. Pražský pan Voříšek sice lékař není, zabývá se fyzikou v ČSAV, ale je častým hostem na dětském oddělení v motolské nemocnici. Je volán k dětem, které ještě nemluví nebo mluvit nemohou třeba v důsledku úrazu. Diagnózu stanoví pomocí přiložené ruky. Opět příklad úzké spolupráce lékařů s léčitelem.

• Zdá se, že léčitelů je u nás dnes velké množství…

Říci, kdo je dnes v té záplavě skutečně dobrý, je velmi obtížné. V minulých desetiletích byli léčitelé vystaveni často i pronásledování. Zůstávali lidé, kteří chtěli ostatním pomáhat. Nebylo jich v minulosti mnoho. Nyní však mnozí zjistili, že z léčitelství je možné udělat velmi výhodný obchod. Není proto divu, že zde nalezneme i podvodníky. Dobře vědí, že nejsou ze zákona postižitelní, a pokud nepobírají velké sumy, samozřejmé nic nezdaňují. Jejich příjmy jim nikdo závidět nemusí, je tu však aspekt etický. Zde ještě není všechno v pořádku.

• Přijíždějí k nám i léčitelé ze zahraničí…

Předem si dělají velkou reklamu, krátký čas u nás pobudou a pak opět zmizí. Přijíždějí z bývalého SSSR, z Bulharska, z Austrálie. Setkáváme se často s masovým léčením na stadiónech a ve velkých sálech za přítomnosti několika tisíců nemocných i zvědavců. Tady je však nutné vyslovit varování. Využívá se zde nejčastěji masové hypnózy, sugesce i autosugesce. Masoví léčitelé velmi dobře vědí, jak s velkým davem pracovat. Mají vždy v podstatě stejný scénář. Tvrdí třeba, že zázraky, které dav uvidí, jsou vlastně zázraky Ježíše Krista, hovoří o svých velkých úspěších, vyzývají ke společnému zpěvu nábožných písní. Některým nemocným se potom zdá, že byli skutečně vyléčeni. Ale za krátký čas se jim potíže opět vrátí. Přístup masových léčitelů je většinou dosti nemorální, pod zástěrkou léčení prosazují mnohdy jistou ideologickou doktrínu. Většinou nejde o žádné zavedené náboženství, spíše se na stadiónech projevují dosti netolerantní sekty.

• Otázka na závěr: Díváte se na léčitele skepticky?

V žádném případě. Především nesouhlasím s tím, aby byli naši léčitelé označováni za mágy nebo šamany. Ve své mnohaleté praxi jsem poznal mnoho mimořádných léčitelů a výkony, které si zasluhují pozornost medicíny. Mimořádné schopnosti je třeba odhalovat a dát jim kvalifikovaný řád. Bojovat proti každé nesolidnosti. A především: „mantinely““ pro léčitelskou činnost musí dát odborný medicínský přístup. Lékaři a léčitelé nejsou v nepřekonatelném konfliktu.

13.9.1992

Archiv KPUFO

Obr. v titulku: Na prahu psychotroniky stáli tři čeští myslitelé (na fotce zleva): M. Rýzl, Z. Rejdák, M. Nakonečný (foto převzato z knihy Z. Rejdák: Perspektivy telepatie, 1995)