Čarodějnice, duchové a démoni

Víra v čarodějnice ve světle moderní vědy

Natřásající se kamzicí štětky na šviháckých štajeráckých kloboucích, ohnivé korálové náhrdelníky na půvabných šíjích žen — kdo by při tomto pohledu myslil na to, že to nebylo jen z pouhé marnivosti, proč se nosily takovéto ozdůbky. Ovšem dnešní lidé, kteří se také zdobí těmito předměty, o tom mnohdy nic nevědí. V Alpách byste možná ještě potkali starého myslivce, který by vás poučil, že kozí brada luční je účinným amuletem plodnosti. Avšak která dáma si je dnes vědoma toho, že s koupí korálů získává zároveň čarovnou ochranu proti závisti?

Doklady o této lidové tradici a mnoha dalších, podle nichž bylo jmelí považováno za domácí požehnání, podle nichž existovali čarodějní ptáci a věštecká zvířata a podle nichž měly blín a rulík zlomocný zázračný účinek, doklady o tom všem se do dneška zachovaly v pozoruhodné unikátní sbírce Dolnorakouského zemského muzea v Panské ulici ve Vídni. Za vědeckého dohledu universitního profesora doktora Haralda Schweígera vznikla zde sbírka exponátů, která uvádí návštěvníka do přízračného světa pověr. Do toho světa, který patří z větší části minulostí, který však tu a tam ožívá ještě dnes.

Profesor Schweiger umí například vyprávět o tom, jak byla znovu objevena neobyčejná moc jedné z nejstarších kouzelných bylin, totiž mandragory (mužíček, kouzelný kořínek), která roste v oblasti Středozemního moře. Je zvláštní, že pověrám propadají právě někteří naši vrstevníci — at už si to přiznáme nebo ne — kteří jsou v našem přetechnizovaném světě nejvíce vzdáleni přírodě: mezi piloty amerických tryskových gigantů je právě nyní moderní mít s sebou v kabině letadla mandragoru. V Turecku se s tímto artiklem živě obchoduje, Američane musí vyklopit za jeden kus v hotovosti 20 dolarů. Víra v mandragoru pochází již ze starověku. Tehdy byla považována šťáva z mandragory, působící jako omamný jed, za nebezpečného démona; proto také brzy došlo k personifikaci ducha „Mandragory“, sídlícího v této rostlině. Napomohlo tomu také to, že kořen, podobající se řepě, měl takové výhonky, že fantazie pověrčivých lidí si vykouzlila z tohoto předmětu ducha, který jim neobyčejně připomínal člověka. V 15. století pronikla zvěst o nadpřirozené moci tohoto kořene z Orientu přes Itálii do střední Evropy a ovládla zde na dlouhá století myšlení pověrčivých lidí.

Mandragoře bývají připisovány nejrůznější čarovné účinky: chrání svého majitele před nepřáteli, činí ho nezranitelným, dopomáhá mu k bohatství atd. Ovšem pokud jde o démonickou podstatu mandragory, Je nutno při dobývání tohoto kořene dodržet zvláštní bezpečnostní opatření. Podle staré lidové pověsti se mandragoře zvláště daří pod šibenicí, a v jedné starověké duchařské knize se přímo popisuje, jak člověk může přijít k tomuto kořenu.

Při vykopávání řve mandragora tak strašlivě, že člověk, kterému tento skřek pronikl do uší, musí zemřít. Chce-Ii člověk získat mandragoru, musí jednou v pátek před východem slunce vyjít z domu s černým psem. Nejprve si dobře ucpe uši voskem, udělá nad mandragorou tři kříže a přiváže psa dlouhým provazem ke kořeni. Načež je třeba ukázat psovi mísu s pečeným masem, pes jde za pamlskem a zároveň vytahuje kořen ze země. Aby člověk přehlušil řev mandragory, troubí na roh, ale pes padá mrtev k zemi.

V jedné vitríně jsou vystaveny starší důkazy o tom, že víra v mandragoru ve střední Evropě, kde se tato rostlina nazývá eppendorfská mandragora, skutečně existovala. Jeden takový kořen má formu krucifixu a byl až do reformace zasazen v jedné monstranci v kostele sv. Jana v Hamburku. Později jím byla doplněna mystická sbírka císaře Rudolfa v Praze a nyní je uložen ve vídeňské klenotnici.

Pověrčivý člověk až vždy příliš ochotně hledal ve všech přírodních jevech, nemocech a náhodách, jejichž pravý původ si nedovedl vysvětlit, práci čarodějnic, ďáblů a jiných zloduchů. Tyto pověry, které jsou ještě dnes v Evropě velmi rozšířené, se ve středověku někdy projevovaly velmi groteskně. Mnohé zápisy o inkvizičních procesech jsou otřesným svědectvím poblouznění lidských duší, které zabředly do chmurných pověr. A přece často nejsou ony děsivé výpovědi „čarodějnic“ žádným výmyslem, vynuceným pouze na mučidlech. Dnes už víme,
že čarodějnice používaly při výrobě svých nesčetných jedovatých a opojných moků rozličných bylin a zvířecích produktů, jejichž míchání bylo tajuplným obřadem. Velký význam přitom měly čarodějné masti, jejichž nejdůležitější součástí byla šfáva z jedovatého lilku, blínu, rulíku a durmanu.

Výtažek z lilku natřený na kůži se rychle vstřebá a působí narkotizují-cím účinkem na mozek. Jak se zjistilo nejnovějšími pokusy, zdály se obětem, které použily tohoto mazání, ty nejdivočejší sny o létání, o tanečních a milostných orgiích tak živě, že se z toho po probuzení ani nemohly vzpamatovat.

Výpovědi z procesů s čarodějnicemi — na výstavě si můžeme prohlédnout jeden takový protokol z Dolního Rakouska — mohly tedy většinou pocházet z těchto snových prožitků.

Ale ženy, které se vyznaly v bylinkářství, nebyly vždy „čarodějnicemi“. Často se jim také říkalo „bílá paní“ a chodilo se k nim pro radu při mnoha onemocněních. Již od 14. století existovaly na většině universit lékařské Školy, avšak působení „doktorů“ se omezovalo víceméně jen na blízké okolí měst. Na venkově zůstávala lékařská pomoc v rukou různých pochybných existencí. Vyskytli se ovšem mnozí šarlatáni, a musíme si uvědomit, že ti potom předávali dál mnohé poznatky z lidové medicíny a že tyto vědomosti mají určitý význam dodnes. Ostatně
myšlenky ovlivněné pověrami a magií byly široce rozšířeny i na tehdejších lékařských školách. Musilo se dbát určitých rituálních obyčejů, jež byly podloženy léčivou mocí bylin a zvířecích produktů. V původních receptech z tehdejší doby se člověk dočte, že léčivé byliny je nutno sbírat za určitých měsíčních fází nebo o půlnoci, nebo že je třeba na Velký pátek vyrvat, srdce z těla živé ropuchy. Mnohé tyto předpisy pocházejí už ze starověku; podle jednoho obyčeje, rozšířeného ve Slesvicku a Jutsku, se má spolknout první kvetoucí sa-sanka, kterou člověk uvidí; tato pověra a mnohé další se udržely téměř nezměněny až do dneška. Ostatně lékárny se také dlouho nemohly zcela vymanit z oněch „lidových léčebných prostředků“, neboť jinak by sotva bylo možné, aby prodávaly korálový prášek, mravenčí líh a jiné věci; těmto prostředkům ale v mnoha případech skutečné nelze upřít jistý léčebný účinek.

Morové strašidlo v patách

Zvláštní oddělení výstavy informuje také o lidových léčebných prostředcích, jež byly v módě ve středověku a jichž se používalo proti záludným a nebezpečným epidemiím, jako byl mor. Především to byla pupava a jiné rostliny. Pověst vypraví, že Karel Veliký jednou úpěnlivě prosil o pomoc proti této epidemii, která sklátila celé jeho vojsko. Ve snu se mu zjevil anděl, který mu přikázal, aby vystřelil do nebe šíp. Rostlina, kterou šíp zasáhne při dopadu na zem, léčí tuto nemoc. Rady bylo uposlechnuto a šíp příštího rána dopadl na pupavu. Zajímavé je, že tato bylina je dodnes botanikům známa pod názvem „carlina“ a stále se ještě uplatňuje v lékařství. Oblíbeným prostředkem proti moru byl také divoký kmín neboli bedrník, jehož šťáva dráždila ke zvracení. Z té doby se dochovala písnička:

„Pijme pivo s bobkem,
jezme bedrník,
nebudeme stonat,
nebudeme mřít.“

Stejně tak jako tato rostlina jsou na éterické oleje bohaté také zimostráz a jalovec, jichž se dříve používalo jako léčebných prostředků; byly brzy přijaty do okruhu „čarodějných bylin“. Zvláště pak zimostráz byl po celá staletí oblíbeným ochranným prostředkem, který měl bránit dům před rejdy zlých duchů a démonů. Je pozoruhodné, že tento keř je pro své vlastnosti dodnes vysazován pří návštěvě vysokých hostí před hotelových průčelím a vojáci si ho sázejí vedle strážnic. Také mnohé druhy zvířat hrají v pověrách o démonech a čárách velkou úlohu. V Alpách jsou v lidových pověstech značně rozšířeni například bílí hadi. O sově se říká, že je to čarodějný pták, a proto v mnoha oblastech Štýrska si ještě dnes pověrčivý rolník přibíjí tuto sovu na vrata od stodoly. Zuby lasičky, pařáty dravých ptáků a parohy vzbudí v jejich majiteli nadpřirozené síly, zatímco v kukačce, sýkorce, divokém holubovi, čápovi nebo vlaštovce dnes máme příklad amuletů, které přinášejí štěstí.

Podle staré tradice má přední tlapka utržená živému krtkovi vliv na to, že její majitel má neustále plnou peněženku. Jestliže je tato tlapka krtkovi ukousnuta, znamená to jistou ránu a kromě toho se lovec stává pro zvěř neviditelným. V mnoha německých oblastech a také ve Švýcarsku se říká, že smrt není daleko, vy-hrabává-li si krtek svou chodbu směrem k pokoji nemocného.

Na výstavě můžeme ovšem právě tak dobře jako krtky vidět netopýra, který také zastával v pověrách významné místo. V průvodním komentáři se dovídáme, že tato zvířata byla uváděna ve spojitost s jeskynními duchy. Jejich pověstné útoky do vlasů — mimochodem je dokázáno, že nic takové neexistuje — měly způsobovat holohlavost. A netopýřím útokům mely být vystaveny pouze vlasy žen… Od starověku se v lékařství používalo různých částí netopýrů, které měly pomáhat proti horečce a zmírňovat oční choroby. Jejich srdce, játra a krev byly používány při výrobě čarodějných střel, jež nikdy nemohly minout cíl. V Bosně a anglickém Shropshiru jsou netopýři ještě dnes symbolem štěstí.

Ropucha a kohout, zvláště pak černý, hrají v pověrách významnou úlohu, právě tak jako kuna a kamzík. Kuní zuby zasazené ve stříbře byly žádaným amuletem a v odlehlých horských údolích a na vysokohorských pastvinách můžeme ještě dnes příležitostně vidět nůž vědmy se střenkou z kamzičího růžku. Večer se musilo jít ke zdi domu, za níž byla ložnice, a nůž se musil zabodnout do zdi, aby se zabránilo vstupu „vědmy“ a jiných zlých duchů. Až do nedávná se také nosil na krku stříbrný škapulíř s račíma očima, který měl chránit před očními nemocemi, a dětem se věšel na krk kanci zub, který jim usnadňoval prořezáni prvních zubů. Můžeme vidět také zvláštní řetízky, jichž se až donedávno používalo v Korutanech jako univerzálního amuletu proti různým dětským nemocem.

Fedor Holý

 Archiv CP