Život po životě

Autor článku Život po životě, sovětský vědec, biolog Vladimír Glotov, přes všechna rizika, že u svých kolegů ztratí reputaci, vyslovil nahlas otázku, zda může lidský mozek získávat informace obsažené v nekonečném prostoru.

Ve snaze na ni odpovědět, uvádí Glotov mnohé příklady, řekněme — velmi polemické… Tvrdí například, že není náhodou, že původní obyvatelé Austrálie, Jižní Ameriky nebo Afriky věří v možnost ovládnutí těl živých bytostí duchy zemřelých předků. Odvolává se též na Herodota, který uvedl, že podle tvrzení egyptských kněží, se může duše vrátit do těla — dokonce po uplynutí tří tisíc let. To by souhlasilo, říká sovětský vědec. Například v balzamovaných egyptských mumiích se znamenitě zachovaly nukleové kyseliny… „znovu-stvoření“ těchto tělesných schránek je tedy jenom otázkou času… Ale nejen Herodot, dokonce i racionalista Pythagoras tvrdil, že „slyší harmonii nebeských oblastí a dokáže se spojit s duchy zemřelých…“

Ještě podivuhodněji zní slova anglického mnicha, vědce Rogera Bacona. Ve vězení, v němž si odpykával trest za „čarodějnictví“, napsal: „Existují látky, díky nimž lze dosáhnout toho, že se člověk může na nějakou dobu vtělit do jednoho ze svých předků. Jejich použití je však spojeno s řadou těžkostí, lze je získat neobyčejně obtížně, a navíc — hrozí pomatením smyslů… Bylo by tou největší hloupostí, kdyby byla tato tajemství zpřístupněna nezasvěceným…“

Problematikou, kterou se zabývá sovětský vědec, se už delší dobu obírá i sám „velký znalec“ všech tajů, Erich von Däniken. Ale o něm později. Nyní se věnujme „zprávám z onoho světa“ ve vyprávění lidí, kteří měli to štěstí a přežili svoji klinickou smrt:

Podle názoru Leszka Szumana, autora pozoruhodné knížky „Život po smrti“, žije mezi námi mnoho lidí, kteří doslova utekli hrobníkovi z lopaty. Známý francouzský zpěvák Charles Aznavour mlčel o svých prožitcích celých sedmnáct let. Teprve v roce 1973 vyprávěl novinářům, co se s ním stalo dne 31. srpna 1956 u Brignolesu:

• „…Znenadání jsem před sebou spatřil nákladní auto. Nemohl jsem se mu vyhnout. Bylo příliš pozdě (…) Uslyšel jsem rachot. Čelem a nosem jsem narazil do předního skla. Najednou mi zatížila kolena strašná váha. Něco tenkého mi probodlo stehno. To bylo všechno — ztratil jsem vědomí. V podvědomí zůstal pouze dojem, že se můj vůz zastavil. O nehodě jsem nevěděl vůbec nic. Ještě mi to nedošlo …“

Charles Aznavour pak podrobně popisuje, co se dělo dál, když byl vyproštěn z vozu a položen na zem:

• „… Zdálo se mi, že mi kdosi rozepíná košilí a přikládá ucho k mé hrudi.“
  „Opravdu, on už nežije, srdce přestalo bít…,“ řekl ten někdo po chvíli.
  „A znovu jsem ten hlas uslyšel u svého ucha. Pochopil jsem, že je řeč o mně. Do určité míry se mi ulevilo. Tak takhle tedy vypadá smrt, které se všichni celý život tak bojíme. Před námi se odvíjí obraz neskonalých útrap a strašných prožitků, a zatím je všude okolo nádherné ticho, klid a příjemná růžová mlha. Jak jsem vůbec mohl tak hloupě uvažovat o strachu? V jednom okamžiku mě však zachvátilo zděšení. Začal jsem instinktivně křičet. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně neumřel. Slyšel jsem rozhovor přítomných policistů, pištění pneumatik a skřípení brzd, pokřiky, motory projíždějících aut. Považoval jsem tedy za nezbytné dát přítomným nějak na vědomí, že ještě žiji, aby mi poskytli pomoc. Křičel jsem stále hlasitěji, ale můj hlas k nikomu nedoletí, přestože jsem za růžovou mlhou viděl spoustu lidí. V jednom okamžiku jsem pocítil, že se někdo dotkl mých očí. Od té chvíle jsem neviděl nic. Jako by mě někdo přikryl černou plachtou. Zřejmě mi některý z policistů zavřel oči a přikryl mě prostěradlem.
  Pro skupinu lidí poskytujících první pomoc, jsem byl mrtvolou ležící na okraji cesty a nemělo význam se mně už dáte věnovat. Přestat jsem křičet, když mě přenesli na jiné místo. Snažil jsem se pochopit, co se se mnou děje, náhle jsem uslyšel jiné hlasy, ale nic mne nenapadlo. Snad jen to, že už nejsem na místě nehody, ale ležím ve vlastní rakvi… škubal jsem sebou a křičel. Dusivý mrtvolný zápach mi napověděl, že můj osud je neodvolatelné zpečetěn. A náhle, ve chvilce ticha, ke mně dolehl nějaký šepot: ,Pane Aznavoure, prosím, uklidněte se…‘
  S obtížemi jsem otevřel potem slepené oči a spatřil ošetřovatelku, která se nade mnou skláněla. Tampónem mi otírala tvář. Teprve tehdy jsem ucítil strašlivou bolest. K lůžku jsem byl připoután.
  „Je to se mnou moc zlé?“ zašeptat jsem, a ošetřovatelka souhlasně zakývala hlavou.
  „Do života jste se vrátil z velmi daleké cesty, byl jste už považován za mrtvého. Teprve po mnohahodinové masáži srdce se vás podařilo přivést k životu …“

Vyprávění známého zpěváka se svým obsahem příliš neliší od prožitků mnoha jiných lidí, rovněž zázračně vrácených do života. Také oni, podobně jako Aznavour, byli prohlášeni za mrtvé, slyšeli a viděli všechno, co se děje kolem nich, avšak bez schopnosti dát ostatním na vědomí, že slyší a pozorují okolní svět.

Lékaři zastávají názor, že vyprávění lidí navrácených do života je neskutečné a bezcenné, neboť v kořeni mozku zemřelého zůstávají v činnosti střediska, která mohou do vyhasínajícího vědomí směrovat fantastické vidiny.

„Kdyby lékaři měli pravdu,“ rozčiluje se Erich von Däniken, „pak mě pronásleduje děsivá myšlenka: Ležím si ve svých dřevených stěnách, červi mě žerou, a jisté partie mého mozku jsou stále ještě aktivní. To je velice nepříjemné! A kdo ví, jak dlouho ještě zůstanou aktivní. Až do okamžiku, kdy dojde ke ztrátě energie vědomí?“

Ještě víc tohoto autora zajímá, co se děje s vědomím lidí zemřelých před lety a zda je přístupno nám — živým lidem, a pokud ano, tedy jak. Zdá se, že se Glotov i von Däniken shodují na jakémsi druhu gigantického skladu energie vědomí, na zásobě informací zanechaných zesnulými …

Na prahu velikého tajemství

Jestliže však zůstává Glotov výlučně jen u této skutečnosti, Däniken jde dál. Popisuje různé druhy výzkumů, jak tvrdí, vedených mnoha lidmi.

Významné místo mezi nimi zaujímá činnost německého parapsychologa, původně Lotyše, dr. Konstantina Raudive, který dlouhá léta na magnetofonový pásek nahrává hlasy zesnulých lidí! A pokud vůbec lze Dänikenovi věřit, pak prý jich zaznamenal více než 72 tisíc. (Už jsem se o něm v jednom pokračování zmínil.)

Experimenty podobného druhu zahájit už v roce 1964 Švéd Frederik Jurgenson. Dr. Raudive na jeho poznatky a zkušenosti navázal.

Údajně vyvolává „duchy“ prostřednictvím mikrofonu a odpovědi odposlouchává rádiem, přizpůsobeným k odběru takzvaného bílého šumu, projevujícího se v rozsahu vln mezi pásmy jednotlivých rozhlasových stanic. Tyto šumy nahrává. Teprve při jejich reprodukci lze prý uslyšet to, co bylo předtím neslyšitelné: objevují se útržky vět vyslovované zvláštním, tichým a zcela nemodulovaným hlasem. Téměř vždy je možné jednotlivé výrazy složit do celistvých zpráv.

Dr. Raudive vytvořil svým způsobem jedinečnou fonotéku. Je nemálo těch, kteří celou tuto záležitost považují za podvod. O to podivnější je vyjádření Alexe Schneidera, profesora fyziky z Vysoké technické školy ve Švýcarsku, který se k tomuto problému vyjádřit následovně:

• „Z hlediska fyziky nemám výhrady k tomu, zda jde o odchyt hlasů z kosmu. Zajímavé budou datel výzkumy, zejména proto, že mohou rozšířit naše názory na elektromagnetické záření.“

Jak „lovy na hlasy“ popisuje západní tisk?

Vybere se prostor a čas, v němž dochází k malým vedlejším poruchám. Experimentátor sám, nebo v přítomnosti libovolného počtu osob, bere do ruky mikrofon a přivolává hlas zemřelého. Magnetofonový pásek už musí běžet. Je třeba chvíli čekat, za půl minuty výzvu zopakovat, a opět čekat. Tento průběh nemá trvat déle než půl hodiny. Pak je třeba magnetofonový pásek vrátit a přehrát.

Získané fragmenty jdou rychle za sebou, takže dá zpočátku práci získat ze směsice hlasů jednotlivá slova nebo zprávu. Je třeba přesně zapsat slyšené, neboť jenom tak lze rozpoznat jazyky, dialekty, zkratky.

Ach — těžký je život vědců zkoumajících mimozemské hlasy, viďte!

V souvislosti s výše uvedeným už i E. von Däniken úsměvně píše:

• „Chtěl bych zdůraznit, že nelze poznat v rozšifrovaném textu, co ty hlasy říkají. V éteru panuje nepředstavitelný chaos: po Nitzschem se ohlásí Caruso nebo hlas zesnutého přítele. Charakteristické je, že žádný z hlasů nedovolí tomu druhému se vykřičet dosyta. Na onom břehu je asi také dost přeplněno.“

Počkejme si tudíž na fakta a podívejme se na některé další metody, s jejichž pomocí chtějí lidé nahlédnout do minulosti. Jednou z nich je hypnóza. Tvrdí se, že hypnotizér může přenést danou osobu nejen do období její mladosti, ale dokonce do období jejího embryonálního vývoje nebo… ještě do dávnějších dob … V této vědní oblasti vyniká Thorwald Dethlefsen z Mnichova, který po každé seanci pořizuje podrobný protokol. Své pacienty uspává a „vrací je“ nejen do dob jejich raného dětství, ale… i do období před jejich narozením. Jak z jeho materiálů vyplývá, hypnotizované osoby ho ujišťovaly, že žily před narozením na úplně jiných místech, někdy dokonce i jako příslušníci opačného pohlaví!

Jak dalece jsou všechna tato „vědecká bádání“ pravdivá, a nakolik jsou mystifikací? Na Západě je dobře známé jméno Moreya Bernsteina, který díky hypnóze přenesl paní Ruth Simmsonovou do doby, kdy měla tři či čtyři roky. Pak ji přikázal, aby „popošla“ do let před svým narozením. V tom okamžiku začala tázaná odpovídat jako osoba s úplně jiným jménem, jmenovitě jako Bridgey Merphyová. Tvrdila, že žila v Irsku v polovině 19. století! Celý rozhovor byt nahrán na magnetofonový pásek, přepsán a po jazykových úpravách (hovořila galtjsky), prověřen v kostelních knihách a obecních zápisech v Irsku. Ukázalo se, že popis místa i osob uvedený Ruth Simmsonovou se shodoval se získanými informacemi z knižních záznamů!? Medium nikdy tato místa nenavštívilo, ani nebylo se zápisy seznámeno. Jak také bylo prokázáno, dlouhá léta je nikdo nezkoumal.

Jak si to máme vysvětlit? Přitom vůbec nejde o ojedinělý případ, kdy médium začalo hovořit jiným jazykem nebo tvrdilo. Že se dostalo do zcela jiného období. Svého času byla velice rozšířena tahle příhoda. Mladá dívka v hypnotickém stavu tvrdila, že byla společnicí ženy jistého faraóna. Svoje vyznání prý sdělila ve staroegyptském jazyce, který ovládá pouze úzký okruh vědců zkoumajících dané historické období.
Máme tomu věřit či nevěřit? Nebylo by v tomto případe spíše na místě, přihlédnout k hypotézám sovětského vědce Vladimíra Glotova, který, jak už jsme uvedli, říká, že existuje něco na způsob ohromného rezervoáru lidské paměti uchovávané v nekonečném prostoru, do něhož člověk ještě nedokáže vědomě vstoupit …? Jestliže přijmeme fakt, že výsledky hypnotických seancí jsou pravdivé, pak — kdo ví, zda nejde o první pokusy využití koncentrované lidské paměti?

Maciej A. Janistawski. Přeložil: PhDr. Břetislav Pleško, Signál, 1990

Electronic Voice Phenomena (zkráceně EVP) nebo také česky Fenomén elektronického hlasu jsou zvuky zachycené nahrávacími zařízeními, které připomínají hlas údajně patřící duchům. – EVP – Wikipedie (wikipedia.org)