Karla IV. vyděsil hřmotný duch a létající číše

V roce 1333 se z pověření svého otce, českého krále Jana Lucemburského, vrátil do Čech teprve sedmnáctiletý moravský markrabě Karel, budoucí Otec vlasti.

Sám ve svém životopise na to později vzpomínal: „A tak, když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestry, aniž koho známého. Také českou řeč jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech…

Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný hrad svobodný, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiný měšťan. Pražský hrad pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi…“

V tomto ohledu Karel poněkud přehání. Pravda, královský palác Pražského hradu už na konci vlády Václava II. na jaře roku 1303 vyhořel. Zřejmě se tak stalo následkem příliš divoké oslavy králova druhého sňatku s tehdy patnáctiletou Richenzou Polskou, kterou my známe spíše jako Elišku Rejčku. Václav II. se pak přestěhoval na Staré Město pražské, kde si od zámožného zlatníka Konráda vypůjčil honosný dům. Už tehdy hodně pokašlával a často musel ulehnout s horečkou. Do dvou let pak v tom vypůjčeném domě na Starém Městě zemřel na tuberkulózu.

Jeho mladičký, teprve šestnáctiletý syn Václav III. neměl na opravu královského paláce Pražského hradu ani pomyšlení. S jinými šlechtickými synky vymetal pražské krčmy a nevěstince a když se konečně odhodlal k tažení do Polska, cestou ho kdosi v Olomouci zavraždil. Podobné to bylo s dalšími muži, kteří usedli na český královský trůn. Nikdo z nich na nějaké investiční akce, jak bychom se vyjádřili dnes, moc nebyl. Jindřich Korutanský to prostě nestihl, protože ho vyhnali z Čech, Habsburk Rudolf, kvůli své šetrnosti posměšně přezdívaný Kaše, brzy po korunovaci zemřel při obléhání Horažďovic na úplavici a Janovi Lucemburskému Čechy moc k srdci nepřirostly. Raději se s mečem v ruce toulával Evropou.

Tajemná číše

A tak to všecko zbylo až na jeho syna a ten vskutku přes své mládí osvědčil značné organizační schopnosti. Sotvaže dorazil do Prahy a ubytoval se pro změnu v domě U kamenného zvonu na Staroměstském rynku, kde se usadil už jeho otec Jan Lucemburský, začal organizovat výstavbu nového královského paláce na Hradčanech. Aby měl na staveniště blíže, přestěhoval se ze Starého Města do zřejmě jediné budovy vhodné na Hradě k obývání, a to purkrabského domu. My tento objekt spíše známe jako někdejší Dům československých dětí a dnešní Muzeum hraček.

Právě tady se spolu se svým osobním komorníkem a důvěrníkem Buškem z Velhartic stal svědkem velice tajemné události, při níž mu jistě běhal mráz po zádech. Však posuďte sami a přečtěte si, jak ji Karel vylíčil ve svém životopise:

„Toho času jsme jeli koňmo jednoho dne z Křivoklátu do Prahy, abychom se sešli se svým otcem, který byl na Moravě. (Všimněte si, že Karel IV. ani ve vlastních vzpomínkách nezapřel panovnickou důstojnost a hovořil sám o sobě uctivě v množném čísle.) Dojeli jsme velice pozdě do Pražského hradu, do starého domu purkrabského, kde jsme po několik let přebývali, dokud nebyl velký palác vystavěn. V noci jsme ulehli na lůžko a Bušek z Velhartic starší před námi na jiné lůžko. V síni byl rozdělán oheň veliký, protože byl zimní čas a hořelo tam mnoho svic, takže bylo dosti světla a dveře i okna všechny byly zavřeny. A když jsme usnuli, tu někdo, nevíme kdo, chodil po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme řečenému Buškovi, aby vstal a podíval se, co by to bylo. On pak vstal, obešel síň hledaje, ale nic neviděl, aniž mohl najít.

I rozdělal větší oheň a rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích; napil se a postavil číši vedle jedné velké svíce, která hořela. Napiv se pak ulehl znovu na lůžko. My oděni byvše ve svém plášti jsme seděli na svém lůžku a slyšeli jsme někoho přecházet, ale neviděli jsme nikoho. A tak dívajíce se s řečeným Buškem na číše a svíce, spatřili jsme, jak se jedna číše skácela; a táž číše byla vržena, nevíme kým, přes lůžko Buškovo z jednoho rohu síně až do druhého na stěnu a odrazivše se od ní padla doprostřed síně. Spatřivše to, poděsili jsme se nemálo, a stále jsme slyšeli někoho po síni přecházet, ale nikoho jsme neviděli. Potom však, poznamenavše se svatým křížem, ve jménu Kristově jsme spali až do rána. A ráno, vstavše našli jsme číši, jež byla hozena uprostřed síně, a ukázali jsme to blízkým, kdož k nám ráno přišli…“

Byl Karel opilý?

Nemusíme vůbec pochybovat o tom, že se tato historka opravdu odehrála tak, jak ji Karel IV. vylíčil. Nejslavnější český panovník byl sice mužem velice zbožným, jak známo, sbíral relikvie svatých, o nichž byl v souladu s dobovým míněním přesvědčen, že čím více jich bude mít, tím snadněji se po smrti dostane do nebe, ale nebyl pověrčivý. Potrpěl si sice na astrologii a numerologii, jako ostatně všichni středověcí vzdělanci, ale nedal na duchy či strašidla. A už pak vůbec nepřipadá v úvahu, že by si svůj zážitek prostě vymyslel, aby nějak ozvláštnil vlastní životopis. Koncipoval ho spíše jako jakousi vladařskou příručku pro poučení potomkům. Proto v něm kladl důraz především na své skvělé úspěchy na poli válečném, politickém a diplomatickém, ale nezamlčel ani své prohry a omyly.

Z tohoto pohledu by v něm tajemná noční příhoda v purkrabském domě ani neměla co dělat. Že ji do svých vzpomínek Karel přesto zařadil, svědčí jednoznačně o tom, že na něho hluboce zapůsobila a ukázala mu, že existuje cosi mezi nebem a zemí mimo oblast obvyklé středověké zbožnosti.
Co se tedy vlastně tu noc odehrálo, čeho byli Karel a Bušek bezděčnými svědky? Můžeme to dnes jako moderní všemocnou vědou poučení racionalisté a materialisté nějak vysvětlit? Obávám se, že to nebude zase až tak jednoduché a rozhodně nevystačíme s obvyklými recepty ohánějícími se halucinacemi či zjitřenou představivostí. Karel IV. nebyl jako hysterická Johanka z Arku a nepromlouvali k němu andělé. Podobná zjevení mu při jeho pragmatické povaze určitě nehrozila. A rozhodně už nemůžeme předpokládat, že by se s Buškem opili natolik, že by si nepamatovali, kde odložili své číše a zda jimi v alkoholickém opojení náhodou bujaře netřískali o zeď. Jeho popis celé záležitosti však podezřelé nasvědčuje tomu, že se spolu s pánem z Velhartic stal svědkem řádění poltergeista, česky hřmotného ducha, jevu, který bývá parapsychology označován za psychokinetický fenomén.

Reformátora postrašil čert?

Ale ouha, už slyším rozhořčené hlasy některých přísných vědců, kteří nemohou obor parapsychologie či také psychotronika ani vystát a vše, čím se zabývá, označují za pouhý podvod a čiré šarlatánství. Bohužel jim nemohu dát za pravdu. Svědectví o řádění poltergeista, fenoménu, nad nímž nám stále zůstává rozum stát, zdaleka nezanechal jen Otec vlasti Karel, ale známe mnoho dalších, ať už ze vzdálenější nebo i zcela nedávné minulosti. Poohlédněme se alespoň po těch nejzajímavějších.

Když se v roce 1521 německý náboženský reformátor Martin Luther skrýval před papežským hněvem na hradě Wartburgu, zažil jedné noci velmi zvláštní události. Nejdříve začal sám od sebe poskakovat sáček s lískovými oříšky, později začaly samotné oříšky létat po místnosti a odrážet se od stropních trámů. Posléze všechno utichlo a Luther konečně usnul. Uprostřed noci ho však vzbudil silný hluk a vypadalo to, jakoby někdo po schodech koulel sudy. Kněz vyšel na chodbu se svíčkou v ruce, aby se přesvědčil, co se děje, ale nikoho nespatřil. Pro jistotu zamkl dveře své komnaty a ještě je zajistil řetězem, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Druhý den se raději přestěhoval do jiné části hradu. Komnata po něm připadla jedné komorné, která pak rovněž potvrdila, že v noci slyšela hlasitý rachot. Podobné události pak Luther zažil ještě dvakrát v klášteře ve Wittenbergu a připisoval je řádění neviditelného ďábla, který prý zkoušel pevnost jeho víry.

Podivné události

V roce 1612 vyděsila manželku francouzského hugenotského pastora Francoise Perraulta v burgundském Maconu podivná příhoda. Jakási neviditelná síla se pokoušela nadzvednout nebesa nad její postelí a v kuchyni kdosi s velkým rachotem rozházel všechno kuchyňské nádobí. Perrault, který v kritickém okamžiku nebyl doma, se pokoušel vypátrat, co se vlastně stalo. Zprvu podezíral komornou své ženy, o níž se vypravovalo, že je čarodějnice, ale podivné jevy se opakovaly i tehdy, když byla služebná prokazatelně mimo dům. Později paní Perraultová tvrdila, že slyší hlas zpívající přisprostlé písně a korunu všemu nasadilo létající kamení, které noc co noc dvanáct dní po sobě bombardovalo pastorův dům, aniž způsobilo vážnější škody.

Z ničeho nic létající kameny byly však pozorovány také za oceánem v Novém světě Americe. Kolem desáté hodiny dopoledne jedné květnové neděle roku 1682 začala na dům farmáře George Waltona v New Hempshire v Nové Anglii padat spršky kamení. Walton s celou rodinou a služebnictvem okamžitě vyběhl ven, ale nikoho, kdo by mohl být původcem tohoto útoku, nespatřil. Kameny, některé velké jako lidská pěst, dopadaly na dům téměř čtyři hodiny. Vytloukly všechna okna, pronikly střechou dovnitř, kde rozbily nádobí. Podivný jev se pak opakoval ještě téhož dne večer a pak ještě v dalších dnech. Pověrčivý Walton se domníval, že útok je dílem nějaké čarodějnice a podezíral z něho sousedku. Skutečnost, že měla černou kočku, nepochybně převtěleného ďábla, jen posilovala jeho přesvědčení o jejích nadpřirozených schopnostech. Farmář se se svými lidmi pokoušel zvíře zastřelit, ale to mu vždy uniklo. Opakující se kamenný déšť pak Waltona asi čtyřicetkrát nešťastně zasáhl a on následkem toho až do konce života trpěl chronickými bolestmi.

Nedivme se proto Karlovi IV., že svůj podivný noční zážitek z purkrabského domu svěřil pergamenu jako něco zcela mimořádného. A to byl proti nám v jisté nevýhodě, protože nemohl létající číši odbýt poznámkou, že jde o psychokinezi. Vždyť jakmile dokážeme nějaký jev pojmenovat a příslušně zařadit, hned je naše zděšení menší. Takže až se vám začne klepat obraz na zdi a chvět talíř na stole, vězte, že může jít o zemětřesení nebo kolem vašeho domu právě projíždí těžké nákladní auto či jste svědky paranormálního jevu. A nemusíte hned propadat panice, že si na vás zasedl sám ďábel.

Jan Bauer

Ústecký deník: pátek, 24. květen 2013, strana 6

Archiv CP