Subpsychická deprivace

Syndrom vlčích dětí u moderního člověka
„Člověk na prahu třetího tisíciletí vstupuje do technologického věku se zvláštní duševní a duchovní deprivaci, jejíž projevy jsme nazvali syndromem vlčích dětí. Pro její specifický charakter ji označujeme subpsychická deprivace.“

„Potom, co se člověk po několik milionů let vyvíjel v přírodě, v biologické sféře (biosféře) a vytvořil si svou vlastní sféru založenou na vzájemných vztazích (sociosféru) vstoupil před 200 lety do nové etapy vývoje, ve které se relativně odděluje od přírody v úrovni umělé technické sféry (technosféry). Jeho vývoj v rámci jednotlivých uvedených sfér je doprovázen vývojem představ o světě a sobě – ideosférou. „Náplň“ ideosféry byla vždy určována kulturním a magickým myšlením člověka, které vycházelo z chápání člověka, jako těla nositele ducha a duše. Příroda byla chápána rovněž jako oduševnělý systém. S vytvářením technosféry se představy o oduševnělosti začínají vytrácet a dobová forma ideosféry s duchovními prvky, po tisíce let téměř nezměněná, záhy nabývá nové podoby. Mění se „vnímání a interpretace“ světa, které se vzdaluje lidským subjektivním představám, protože základem poznání se stává objektivní, na lidských smyslech nezávislé experimentální poznávání. Některé vlastnosti lidské psychiky (imaginace, evokace, iniciace a cítění) do této doby běžně používané člověkem se vlivem životních podmínek v technosféře přestávají v životě člověka uplatňovat. Nastává období zvláštní skryté psychické deprivace člověka.“

U člověka, který ve svém životě dostatečně nerozvine své psychické vlastnosti, vzniká psychická deprivace a „utrpení“, které jsme nazvali syndromem vlčích dětí. Syndrom vlčích dětí představuje neschopnost („rozumění“) adekvátního myšlení, cítění a posléze chování v nastalých životních situacích, přičemž si tuto neschopnost sám člověk ne vždy uvědomuje. Současný moderní člověk nerozvíjí duchovní vlastnosti psychiky, čímž se stává nositelem jedné z forem psychické deprivace. Tento druh deprivace se nemusí v běžném životě (sociálním a společenském) člověka projevit negativně, proto hovoříme o subpsychické deprivaci.

Subpsychická deprivace se projevuje ve vlastní lidské duševní a lidské duchovní úrovni a je spojena s neschopností rozumění mimovědomým obsahům psychiky. Např. v oblasti parapsychologie či psychotroniky se jedná o mimosmyslové vnímaní.

U moderního člověka se v dnešních podmínkách, které způsobují subpsychickou deprivaci, nevyvíjí magické myšlení (archaicko-magické myšlení), ani mimosmyslové schopnosti v důsledku neplnohodnotného vývoje vnitřního zření a cítění.

V knize Za hranicemi fyziky a psychologie (1) je poukázáno na spojitost mimosmyslového vnímání, archaicko-magického myšlení a duchovědného pojímání přírody. Odklon vědy jak od duchovědného pojímání přírody, tak od archaicko-magického myšlení, jakož i od možnosti mimosmyslového vnímání člověka trvá teprve 200 let. Můžeme říci, že ve vývoji pohledu člověka na svět byl upřednostněn přírodovědný přístup, tj. přírodovědné pojímání přírody, které vychází z rozmachu sociálně-kulturního myšlení odvozeného od smyslového vnímání a experimentálního poznávání přírody do kterého podstatnou měrou začaly vstupovat člověkem vytvořené technické prostředky.
Rozvoj poznání duchovědného pojímání přírody před 200 lety však nezanikl. Proti přírodovědecky ortodoxnímu přístupu ve formující se psychologii v 19. století vznikl proud tzv. vědeckého okultismu, jehož vývoj byl po vzniku metapsychologie a metapsychiky završen na začátku 20. století disciplínou parapsychologie. Parapsychologie měla primární cíl studium vlastností lidské psychiky za hranicemi psychologie. V druhé polovině 20. století vzniká dále psychotronika, která sice studovala totéž co parapsychologie, ale sledovala jiný primární cíl. Její samotný název „psychotronika“ tento cíl vyjadřoval.

Psychotronika měla prvotní cíl uplatnit vlastnosti lidské psychiky v životě člověka včetně jejích spojení s technikou. Tento fakt se projevil v 70. letech 20. století vznikem negativistických konceptů psychické války, psychotronické války a psychotronických zbraní.

Dílo Za hranicemi fyziky a psychologie popisuje to, co věda vyřadila ze svého zájmu a co badatelé v oblasti spiritismu, mesmerismu, parapsychologie (metapsychologie, metapsychiky) a psychotroniky 200 let studovali a hledali. Tento článek se nepodařilo do knihy zařadit, protože v čase jejího vydání nebyl ještě dokončen. Souvisí s problematikou tzv. psychických výzkumů a dosud tajemnými (nepoznanými) vlastnostmi lidské psychiky.

Literatura:

1) Langmeier, J. – Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1968
2) Koluchová, J.: Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1987
3) Matějček, Z.: Kolébka učení o psychické deprivaci, Vesmír 80, 346
4) Kefer, J.: Thelurgie magické evokace.
5) Hartl, Reber: Encyklopedie psychologie,
6) Dějiny psychologie
Další literatura k antropologii a etnologie
Subpsychická deprivace – jde o výsledek vlastního výzkumu statisticky nevýznamného vzorku lidí (8 osob)
– další literatura: viz kniha Za hranicemi fyziky a psychologie

Vlčí děti

Z historie známe několik dobře zdokumentovaných případů tzv. vlčích dětí. U člověka, který se ve svém vývoji ocitne v izolaci od sociálního a kulturního společenského prostředí v divoké přírodě, se nevyvine lidské sociální, kulturní a ani magické myšlení.

Myšlení jako fenomén uvažování je vždy determinováno biologickými dispozicemi a jeho individuální a konkrétní charakter je dán životními podmínkami a učením, které je spojené s vlastní existencí člověka v konkrétních podmínkách. Příznakem myšlení vlčích dětí je „zvířecí“ myšlení a chování vzniklé jako důsledek adaptace na prostředí divoké přírody a života ve vlčí smečce. Závažná absence společenského prostředí u vlčích dětí způsobuje, že tyto děti nemají ve své mysli vyvinutou schopnost tvořit objektivní informace lidského charakteru. Na jejich místě existují objektivní informace, které jsou platné pro zvířecí smečku.

Pro pochopení syndromu vlčích dětí je vhodné připomenout existenci tzv. dobového myšlení u člověka, které představuje „časově omezený“ způsob uvažování lidí v souladu platnými kulturními normami. Dobové myšlení lze správně pochopit jen v kontextu daného času, nelze je přenášet do současnosti, ve které platí již jiné „významy“, kterými se řídí lidské uvažování. Sociálně-kulturní a archaicko-magické formy myšlení jsou ve svém důsledku jen vnitřním projevem možného vnějšího uvažování v rámci determinace norem sociálního a kulturního prostředí a dále možnostmi vnímaní přírody a společnosti. Obě formy myšlení vychází z určitých předpokladů a názorů. Při analýze uvedených předpokladů a názorů dospějeme k závěru, že předpoklady a názory současného sociálně-kulturního myšlení člověka pramení převážně ze společenských a přírodních zákonů, které člověk popsal a které uplatňuje ve svém životě. Z toho důvodu si můžeme dovolit tvrdit, že sociálně-kulturní myšlení současného člověka má přírodovědný charakter. Archaicko-magické myšlení vychází sice rovněž ze společenských zákonitostí, ale dále také ze zákonů přírodních, které však mají jiný charakter než přírodovědný, člověk dosud tyto zákonitosti nezmapoval a tak je nemohl ani zahrnout do přírodovědeckého pohledu na svět, přesahují tedy experimentální charakter dosud známých zákonitostí. Archaicko-magické myšlení vychází totiž z vnímání přírody jako oduševnělého systému. Příroda není zde, ve svých základech, jen mechanickým celkem, který podléhá fyzikálním a chemickým zákonům, ale jedná se o celek hierarchicky uspořádaný do několika sfér (úrovní).

Úroveň materiální, kterou studuje přírodní věda je jen jednou ze „sfér“ ve fungování přírody.

Další „sférou“ je nemateriální svět mentální a spirituální, který člověk v minulosti zrekonstruoval na základě zření přírodní reality, kterou přírodní vědy dosud nestudují, jedná se o sféru informací.

Přírodní informace vedle hmoty energie tvoří základní složku ve stavbě vesmíru.

Antropologie

Vědní obor, který se zabývá vztahem člověka, společnosti a životního prostředí je antropologie. Zvláště zde uvádíme vztah člověka a společnosti, který v současném vývoji kultury obsahuje dvě důležité sféry sociální a technickou, jednotlivé problémy pak rozpracovává kulturní a sociální antropologie. A dále bychom uvedli vztah člověka a přírody, který obsahuje sféru materiálního bytí (vztah člověka a biosféry) a nemateriálního bytí (vztah člověka a noosféry), jsou náplní biologické antropologie a dalších dílčích specializací jako např. antropologie náboženství, mýtů a legend apod.
Poznatky antropologie nám ukazují, jaké podmínky k životu měl člověk v různém období svého vývoje. Z těchto poznatků můžeme potom usuzovat na konkrétní zvláštnosti v dobovém myšlení člověka. Vzhledem k vymezeným vztahům člověka ke společnosti a člověka k přírodě, je vlastní dobové myšlení člověka podmíněno dvěmi skupinami faktorů, které jsou navzájem odlišné. Tato odlišnost vede i k vývoji dvou charakteristických způsobů uvažování v dobovém myšlení – sociokulturnímu a magickému.

V současné době, kdy vývoj člověka je relativně odtržen od přírody a vržen do prostředí technické architektury a civilizace, magické myšlení ztratilo svůj původní význam, proto hovoříme o archaicko-magickém myšlení (archaické tzn. dávné, starobylé – souvisí s pradávnými folklorními zvyklostmi, obřady, představami o duševních a duchovních vlastnostech člověka a přírody apod.). Musíme si však být vědomi, že archaicko-magické myšlení je jen formou dobového myšlení a v dřívějších obdobích vývoje člověka nebyl podstatný rozdíl mezi tím, co zde označujeme jako sociálně-kulturní a archaicko-magické myšlení, tato „myšlení“ se prolínala.

Chybný předpoklad

Psychologové při vymezení a hodnocení archaicko-magického myšlení vychází z chybného předpokladu, ve kterém odvozují jeho charakter od víry. Např. Podle Hartla (2004) je založeno na fantazii a víře v nereálné možnosti (nejčastěji se vyskytuje u dětí a primitivních etnických skupin), což se projevuje se vírou v zázračné léčitele, amulety, fetiše, talismany.

Dále podle Rebera (2001) je založeno na víře neoddělitelného myšlení od konání (normální malé děti věří, že jejich myšlenky a přání způsobují jevy okolo nich), což ovšem u dospělých již normální není, proto jsou projevy této víry považovaný za projev psychických poruch.

Bohužel definování magického myšlení na základě víry je jen jedna z vědeckých pověr současné vědy, vycházející z velice povrchního uplatnění vědeckého myšlení některých badatelů při studiu fenoménu magického myšlení.

Magické myšlení, které dnes nazýváme archaicko-magickým, vychází stejně jako všechny ostatní formy myšlení především z vlastností a možností psychických funkcí člověka a dále rozsahu jejich uplatnění v konkrétní formě myšlenkových procesů.

Sociálně-kulturní a archaicko-magické myšlení, představují komplexní fenomény, které nejsou výsledkem pouhého uplatnění nějaké (jediné) psychické funkce myšlení, či pochybné víry. Rovněž nejsou ani výsledkem uplatnění nějaké smyšlené logiky, kterou bychom se snažili vysvětlit. Jsou totiž spojeny s tím, jak svět okolo sebe vnímáme, interpretujeme a jak se jej snažíme ovlivnit.
Jediným měřítkem v současnosti je efektivita výsledků sociálně-kulturního a archaicko-magického myšlení. Tato efektivita nezávisí na víře v nadpřirozené síly, ale na schopnosti interpretace vnitřních psychických obsahu lidskou psychikou.

„Moderní“ (dnešní) věda odmítla hlubší studium archaicko-magického myšlení na základě vědeckých předsudků a vlastní chorobné víry v přírodovědeckou podstatu přírody. Nikdo však podstatu přírody nezná, člověk se zatím jen domnívá, co je podstatou přírody a popsal některé procesy, které se v přírodě odehrávají. Archaicko-magické myšlení má velmi malou efektivitu vyplývající z jeho inferiorní role u současného člověka. Je součásti duševního života jak moderního člověka u dětí i dospělých, stejně jako i u primitivních etnik. Liší se však tím, že u moderního člověka je inferiorní, kdežto u přírodních lidských společenství (primitivních etnik) bývá superiorní.

Záhada lidské psychiky

Pokud se nemůže u člověka vyvinout některá ze základních psychických vlastností, vlivem konkrétních životních podmínek, ve kterých se nachází, tak v psychice vzniká tzv. psychická deprivace. Máme přitom na mysli především pestré, různorodé a podnětné sociální a společenské podmínky, kde jeden člověk sdílí vztahy a komunikuje s jinými lidmi, přičemž si utváří své psychické schopnosti a svou individuální osobnost lidské bytosti. Se změnami sociálních a společenských podmínek se mění i kultura a ve vztahu k psychice se tedy mění i předpoklady možného vývoje psychických vlastností, které se utváří v psychické schopnosti. Člověk využívá vlastní psychické schopnosti v každodenním životě, přičemž právě tyto schopnosti vážně limitují charakter jeho životního způsobu.

Psychické vlastnosti tvoří jen vrozené dispozice, které se nakonec nemusí v životě vůbec uplatnit. Je-li batole vychováno ve smečce vlků, nerozvine se u něj verbální komunikace – řeč, přestože dispozice psychiky a organismu člověka u něj existují. Psychické vlastnosti se vyvíjí v psychickou schopnost v ontogeneze (bezprostřední vznik a vývoj jedince) jen, jsou-li splněny konkrétní podmínky pro rozvoj konkrétních schopností. Nejedná se tedy o nic, co by se dělo automaticky.

O psychické deprivaci hovoříme obecně, pokud se nerozvinou psychické vlastnosti, které v modelu širšího pojetí lidské psychiky souvisí s existenční dimenzí psychiky, tzn. v rovině vztahů organismu člověka a jeho psychického vývoje ve společenském měřítku. V této rovině se jedná o vývoj psychických vlastností spojených se smysly a smyslovým vnímáním. Pro život člověka má tato rovina základní význam. Můžeme říci, že tento fakt se uplatnil i při zrodu experimentální psychologie, která se ubírala ve směru behaviorismu, reflexologii tj. fyziologicky pojatých psychologických směrů (studujíc vnější projevy života člověka).

Člověk však není závislý jen na svém žijícím organismu ve společenském prostředí, ale i na svém vlastním vnitřním duševním a duchovním životě, který jakoby „nemá“ vždy vztah jen k materiálním podmínkám. Tento fakt se při zrodu psychologie projevil požadavkem na zachování některých metafyzických, spiritistických, animistických a dualistických koncepcí, zobrazující objektivní a subjektivní bytí, možnosti existence určité materiální a mentální substance, v jejíchž interakcích se tvoří vlastní svět apod.

V psychologii nelze tedy opomíjet duchovní rozměrnost psychiky. Posléze vznikla metapsychologie (parapsychologie) a později transpersonální psychologie (studující vnitřní projevy života člověka, které nebyly zahrnuty v klasické psychologii).

Psychická deprivace v klasickém chápání má příčiny v nedostatečném rozvoji duševní a sociální rozměrnosti člověka. Dojde-li však u člověka k nedostatečnému rozvoji duševní a duchovní rozměrnosti, hovoříme o subpsychické deprivaci.

Duševní a sociální stránka se rozvijí především ve vědomé smyslové rovině (duševní a sociální je v kauzálním vztahu), na rozdíl od duševní a duchovní stránky, která se rozvijí ve značné míře v neuvědomované (nevědomé) mimosmyslové rovině (duševní a duchovní není v kauzálním vztahu).

O subpsychické deprivaci hovoříme obecně, pokud se nerozvinou psychické vlastnosti, které v modelu širšího pojetí lidské psychiky souvisí s poznávací dimenzí psychiky, tzn. v rovině vztahů vnitřní existence psychiky člověka (extramundální) a jejího psychického vývoje ve vnější přírodě (extramentalita), která je neredukovatelná na pouhé kulturní a společenské prostředí.

Při subpsychické deprivaci se pravděpodobně nerozvíjí vrozené rané formy myšlení (uvažování), které se navenek projevují jako archaicko-magické a často souvisí s duchovědným pojímáním přírody.

Rané formy myšlení primitivní a symbolické myšlení.

Obr. 1. Mapa výsledků psychických výzkumů

Poznámka k obr. 1:
Máme dvě skupiny informací:
1. skupina – objektivní, subjektivní a psychická informace – tyto informace představuji konkrétní formy informace jako rekonstrukce reality v lidské mysli
2. skupina – primární, sekundární a terciární informace – tyto informace představuji konkrétní formy informace jako fyzické existence v reálném světě
Dílčí informace obou skupin se ve svém informačním obsahu můžou shodovat.
Objektivní informace – je informace v lidské mysli, které rozumí člověk v jehož mysli vznikla a i jiní jedinci v lidské společnosti, tato informace je sdílena vně subjektu (ve společnosti) výhradně ve vědomém stavu mysli (za stavu bdělosti a uvědomění). Díky této informaci je možná komunikace mezi lidmi v tzv. smyslové rovině.
Subjektivní informace – je informace v lidské mysli, které rozumí jen jedinec, u kterého vznikla, rozsah porozumění informací umožňuje zpravidla její transformaci na objektivní informaci např. její verbalizací, grafickým ztvárněním apod.
Psychická informace – je informace v lidské mysli, která není součásti subjektivního porozumění, které se odehrává v rovině subjektivní informace, tato informace je sdílena vně subjektu (v přírodě) výhradně za mimovědomého stavu mysli. Díky této informaci je možná komunikace mezi lidmi v tzv. mimosmyslové rovině.

Naše dnešní sociálně-kulturní myšlení se vyvíjí 2000 let jako adaptace na vytváření postupné globální jednoty kritérií v chápání světa a dále požadavku soužití stále větší skupiny lidí. Nezanedbatelnou roli v tomto vývoji sehrála poprvé víra v existenci jediného Boha vedle ostatních duchovních bytostí a nepochybnost o existenci duchovních sil v přírodě (náboženství např. křesťanství) a podruhé víra v možnost newton – karteziánského popisu přírody (ve vědě např. fyzika).

Určující „skupinou lidí“, požadující a realizující jednotu v uvažování je dnes celá lidská civilizace, která nabývá celosvětový (globalizační) rozměr. Do začátku našeho letopočtu převažovalo u člověka archaicko-magické myšlení, které mělo u různých skupin lidí ve formální stránce uvažování výrazné odlišnosti. Přestože materiální svět všech lidí byl podobný, tak jednotlivé skupiny (kmeny, společenství, národnosti apod.) měly odlišný pohled na vidění světa a preferovaly i různé pojímání světa duchovního, které se odvíjelo od místních tradic. Zásadní změny, které by měly vyplývat z požadavků na „globální jednotné uvažovaní (myšlení)“ lidí, postavené a archaicko-magickém myšlení se u člověka nijak podstatně neprojevily. Změny v lidském uvažování přináší rozvoj sociálně-kulturního myšlení, které jsou však patrné až v posledních 200 letech, kdy se uplatňují i nové kulturní normy. Je to dáno „pohledem psychiky“ na svět, příroda je stála a téměř se nemění, co se mění je sociální prostředí a civilizační faktory, ve kterých hlavní roli hraje výroba (řemeslo, manufaktura, technologie) a architektura (bydlení, společenské soužití, způsob obživy, technika). Rozvíjející se nový umělý (ne přírodní) lidský svět, který si tvoří sám člověk, vyžaduje i adekvátní rozvoj sociálně-kulturního myšlení. V tomto světě, v reálném životě, člověk vidí stále méně tradiční „duchovní principy přírody“ a stále více „materiální principy společnosti“.

V současnosti převažuje u člověka sociálně-kulturního myšlení, jehož základní charakteristikou je zjednodušeně řečeno, „přírodovědný charakter“, na rozdíl od archaicko-magického myšlení, které má „duchovědný charakter“. Přestože by se mohlo zdát, že archaicko-magické myšlení se z lidské mysli současného moderního člověka vytratilo a již neexistuje, není tomu tak, jeho existence je potlačena a působí skrytě na pozadí v množině lidských pocitů (pramenící ze subpsychické úrovně). Tak jako dnešní kultura je postavená na kultuře předcházející, tak i sociálně-kulturní myšlení, nesoucí dnešní dominantní způsob uvažování, je postaveno na „myšlení“ předchozím, kam řadíme i myšlení magické. Toto „archaické myšlení“ může za určitých okolností významně ovlivňovat rozhodování a život člověka aniž by si toho byl plně vědom.

Obr. 2. Širší pojetí lidské psychiky

Poznámka k obr. 2.:
Širší pojetí lidské psychiky je model psychiky, který rozšiřuje klasický pohled psychologie zahrnující mysl a duševno, a dále klasické členění subsystémů psychiky vědomí, podvědomí (pV) a nevědomí (NV), přičemž stav vědomí a podvědomí rovněž jako pojem vyjadřuje i úroveň uvědomění. Rozšíření psychiky spočívá v přijetí rozměrnosti lidského duchovna a stavu uvědomění v tzv. rozšířeném vědomí. V širším pojetí lidské psychiky jsou rozšířeny celky psychiky o vlastní vědomí (VV), intervědomí (IV) a nadvědomí (nV). Celek vědomí, který je základem v členění klasické psychologie se vytratil, tím že byl rozdělen na vlastní vědomí a intervědomí.
Ve vodorovné ose (NV-VV-IV) leží existenční dimenze (nositel sociálně-kulturního myšlení) a ve svislé (pV-VV-nV) leží poznávací dimenze lidské psychiky (nositel archaicko-magického).
Širší pojetí lidské psychiky vrací do studia psychologie lidské duchovno. Lidské duchovno je člověkem vnímáno, je tedy psychicky reálné. Nejde zde o metalistický koncept postavený na reálné existenci duchovního světa v přírodě, ale o psychologickou stránku člověka.
Při psychické deprivaci se nerozvijí některé duševní procesy spojené se subsystémem psychiky intervědomí.
Při subpsychické deprivaci se nerozvijí některé duševní procesy spojené se subsystémem psychiky nadvědomí.
Pojmy vědomí a povědomí se používají rovněž ve významu míry uvědomění, potom není na mysli psychický celek, ale stav psychiky. Rozšířené vědomí vyjadřuje zpravidla pouze další psychický stav, při kterém dochází k uvědomění.

Současné sociálně-kulturní myšlení je postaveno na přesné logice, kterou člověk rozvijí hned poté co je schopen vnímat. Prvotní elementární úvahy ve vztahu k potravě a přežití, se dotýkají v prvé fázi sociální roviny a posléze racionálních kritérií pro poznávání světa. Poznávání a rozvoj racionální logiky se uskutečňuje primárně v rodině a dále pod tlakem všude přítomných hromadných sdělovacích prostředků a ve škole. Archaicko-magické myšlení se u dítěte vyvíjí ruku v ruce se sociálně kulturním myšlením. V podstatě v raném stádiu vývoje lidského jedince ani nerozlišujeme uvedené dvě formy lidského uvažování. Dítě vnímá svůj vnější svět, jakož i vnitřní svět psychiky jako reálný. Záhy se však toto „vidění“ musí změnit. Přirozené soužití s pohádkovými a duchovními bytostmi, které jsou součástí vnitřního světa lidské psychiky, musí zmizet. Není to již jako ve vzdálenější minulosti, kdy si tyto zkušenosti člověk přenášel do svého dalšího života a v něm tyto představy rozvíjel v souladu s vírou v nadpřirozený svět např. každodenním rituály a stykem s náboženstvím, které plnilo důležitou hybnou sílu v mocenském systému společnosti. Lidská společnost se změnila, životní podmínky moderního člověka se změnily, hybnou silou se stala víra v techniku a technický pokrok, na kterém je postaven i současný mocenský systém. Z lidského života „zmizel“ svět duchů a člověk „nemá“ najednou již jakoby ani duši. Archaicko- magické myšlení není nijak ve svém „přirozeném“ vývoji podporováno naopak je potlačováno životně důležitou všude přítomnou racionalitou a technikou, kterou vyžaduje „nepřirozený“ svět vytvořený technickou kulturou člověka. Příroda donedávna člověkem a lidskými kulturami vnímána jako oduševnělý systém je najednou jen mrtvým světem „hloupých“ fyzikálních interakcí a chemických reakcí, které „přírodovědecky ožívají“ jen v biologických organismech, ale nikdo neví proč a jak. Nový sociálně-technický mechanismus společnosti (technokracie), na kterém je postaven život člověka musí člověk neustále udržovat v chodu, je tak rozsáhlý, že jeho porucha ve fungování by znamenala kolaps sociálních struktur společnosti. Moderní člověk se již nesdílí s přírodou, ale s naprosto umělým prostředím, na které není ve svém fylogenetickém vývoji (vývoj druhu) vůbec adaptován. V ontogenetickém vývoji (vývoj jedince) člověka dochází ke konfliktu počáteční interpretace jeho dosud vývojově vrozených představ s životní realitou. Vrozené představy o „oduševnělosti světa“ nejsou v lidské psychice moderního člověka asimilovány, (nevědomé obsahy se nedostávají na vědomou úroveň, duševní maloadaptace psychiky), lépe řečeno nejsou interpretovány a nestávají se součásti aktuálního psychického stavu. Jako by zde selhával mechanismus evokace, při kterém dochází k vybavování informací „vhodných“ k uvědomění. Absence podmínek pro rozvoj magického myšlení člověka, přirozených přírodních podmínek, vede ke skryté deprivaci, která se projevuje tím, že ne vždy dokáže člověk interpretovat své vnitřní pocity (tušení, dojmy), a tím nemůže ani plnohodnotně poznat hloubku své vlastní mysli. Klasické vnitřní projevy spojené s lidskou duší a lidským duchem se popisují do jisté míry např. v hlubinné psychologii C. G. Jung hovoří o Já a Pravém já, v psychoanalýze Z. Freud o Superego a Ego. V současné moderní společnosti v raném stádiu vývoje člověka je vychováváno jen vědomé Já, či Ego záleží na tom, jak se na to podíváme a ne jak to nazveme. Podpora rozvoje této nutně racionální „části“ lidské psychiky a zanedbání rozvoje značně iracionální „části“ Pravého já, či Suprega je příčinou duševní a duchovní deprivace moderního člověka u kterého kdysi významný vnitřní hlas se stává bezvýznamným našeptávačem.

Obr. 3. Psychické funkce v konkrétním myšlení
Poznámka k obr. 3.:
Zastoupení psychických funkcí v konkrétním myšlení, které u člověka probíhá v daný okamžik je různorodé. Ani sled významnosti jednotlivých funkcí myšlení, cítění, imaginace, vnímaní a evokace není stálý. Samotné konkrétní myšlení lze zařadit do dvou skupin:
1. sociálně-kulturní myšlení
2. archaicko-magické myšlení (zvláštností tzv. archaicko-magického myšlení je, že se ho psychická funkce myšlení nemusí účastnit)
Konkrétní myšlení je výsledkem adaptace na environmentální faktory.
Sociálně-kulturní myšlení:
– tato myšlení je odvislé od vnějšího faktoru psychiky, který tvoří sociální prostředí především jako percepční prostor společnosti (separované od přírody nebo neobsahující přírodu)
– základnou sociálně-kulturního myšlení jsou psychické funkce vnímaní a myšlení
(moderní člověk v moderní společnosti jako subjekt je plně závislý na společenském prostředí, proto přirozený vývoj jeho sociálně-kulturního myšlení se stal základem jeho adaptace pro přežití a tím je tato forma myšlení superiorní)
– poznávaní se uskutečňuje čitím
– projevem tohoto myšlení ve společnosti je chování, které představuje zároveň i prostředek k zařazení jedince do společnosti a sebeprosazování spojené a přetvářením životního prostředí
– procesy sociálně-kulturního myšlení (ve smyslu uvedeného diagramu spojení vnímání, myšlení a chování) studuje dnes základní proud psychologie – kognitivní psychologie
Archaicko-magického myšlení:
– tato myšlení je odvislé od vnějšího faktoru psychiky, který tvoří přírodní prostředí především jako percepční prostor přírody (separovaný od společnosti, nebo neobsahující společnost)
– základnou archaicko-magického myšlení jsou psychické funkce evokace a cítění
(moderní člověk v moderní společnosti jako subjekt je relativně nezávislý na přírodním prostředí, přirozený vývoj jeho archaicko-magického myšlení neprobíhá – stagnuje, a tím se stává inferiorní)
– poznávaní se uskutečňuje zřením
– projevem tohoto myšlení v přírodě je iniciace, která představuje výsledek interakce psychiky s přírodou v jiné než sociální a fyziologické rovině (v historii je tato rovina popisována jako sféra duchovních sil, bytostí a božstev, astrální svět apod., dnes se to snažíme popsat energeticko-informačním paradigmatem)
– procesy archaicko-magického myšlení (ve smyslu uvedeného diagramu spojení evokace, cítění a iniciace) dnes studuje ne vždy uznávaný směr psychologie – transpersonální psychologie (pomíjíme parapsychologii, metapsychologii a psychotroniku jako „nepsychologické“ obory)

Psychotronické jevy:
– telepatie a jasnovidnost se uskutečňují stále v rámci duchovědného pojetí přírody, někdy ve vizích personifikovaných světů duchů, mimozemských civilizací s ufologickými prvky apod.
– hodnocení existence a efektivnosti telepatie a jasnovidnosti v názorech skeptiků, kteří vycházení z přírodovědeckého pojímání přírody, má hluboce iracionální charakter. Efektivita jevů telepatie a jasnovidnosti je závislá na stupni vývoje archaicko-magického myšlení a obecně u současného člověka klesá (počátkem tohoto poklesu se stal ústup člověka od výchovy spojené s rituály, zasvěcením, chrámovým myšlením apod., která byla dříve součásti kultů, magie, okultismu a náboženství). Nové systémy „výcviku“ (výchovy k dovednosti) např. transpersonální meditace jsou na nízké úrovni a spíše člověku škodí než by mu prozpívaly. Dosud není propracovaná metodologie, která by nahradila dnes již ztracenou „výchovu k duchovědnému myšlení“. Výjimečně nadaní jedinci schopni duchovědně myslet jsou podrobování složité diagnostice poruch vnímání a poruch osobnosti, což neprospívá jejich schopnostem, ani jejich porozumění, ani k nápravě jejich vnitřního duševního chaosu.
Domníváme se, že v hlubší minulosti nebylo výrazného rozdílu mezi praktickým přínosem pro život vyplývající ze způsobu uvažování založeném na jedné straně na psychické funkci cítění, a na druhé na myšlení.

Obr. 4. Primární formy myšlení

Poznámka k obr. 4:
Dříve než se vyvinulo u člověka sociálně-kulturní myšlení a archaicko-magické myšlení existovaly primárnější formy myšlení.
– primitivní myšlení – vyznačující se prostým řazením událostí, faktů a vjemů, které ve svém celku vyjadřovaly konkrétní souvislosti
– symbolické myšlení – psychické jevy, fenomény a dojmy tvoří symbolické výrazy reálných i imaginárních skutečností
Primitivní myšlení spojovalo psychickou funkci vnímání a myšlení, tvořilo vnitřní rekonstrukci reálného vnějšího světa, tj. to co se děje ve vědomém „smyslovém životě“ (vědomé oblasti psychiky).
Symbolické myšlení spojovalo psychickou funkci evokace a cítění, tvořilo vnitřní rekonstrukci zkušenosti s vlastními prožitky, tj. to co se děje ve vědomém „mimosmyslovém životě“ (mimovědomé oblasti psychiky).
Na základě určité vulgarizace můžeme tvrdit, že sociálně-kulturní myšlení je rozvinutou formou primitivního myšlení a magické myšlení je rozvinutou formou symbolického myšlení. Obě uvedené formy primárního myšlení jsou i dnes základem v uvažování každého člověka. Subpsychická deprivace, tak způsobuje částečné omezení vývoje symbolického myšlení člověka, které mu pak neumožňuje interpretovat v psychice zobrazované např. archetypy, alegorie a podobenství. (Aby se primitivní myšlení stalo sociálně-kulturním musí být spojeno s chováním, a symbolické myšlení magickým pak musí být spojeno s iniciací.)

Posledních 200 let života člověka je spojeno se zásadními změnami sociálního a kulturního prostředí. Tyto změny bezprostředně vychází z uplatnění přírodovědeckých poznatků v životě člověka a s tím spojený nástup technické civilizace odvozený od technologického rozvoje, který je v rozporu s vývojem přírody a přirozeného života člověka. Propastnost rozdílu percepce přírody a percepce společnosti se projevuje i ve zvětšující se propastnosti rozdílu mezi interpretaci v sociálně-kulturním „přírodovědným myšlením“ a archaicko-magickým „duchovědným myšlením“.
Náš reálný život ve vnějším a společenském prostředí, jehož základním projevem je chování, odvozené od abstrakce v sociálně-kulturním myšlení se odehrává na základě existenční dimenze psychiky. V poznávací dimenzi psychiky se odehrává náš imaginární život v nitru lidské psychiky, jehož základním projevem je cítění odvozené od fantazie v archaicko-magickém myšlení. Jeho vnější projev popisovaný v teoriích okultismu jako iniciace, ztratil v současnosti svůj význam, protože souvisí s duchovědným uvažováním člověka, které v jeho životě nabylo inferiorní (podřadnou) roli. Dále je také potlačováno společenskou atmosférou, ve které představy, názory a myšlenky týkající se oduševnělého systému přírody nemají žádné místo vzhledem ke skutečnosti, že ortodoxní vědci ve společnosti prosazují představu o jeho neexistenci a většinu souvisejících psychických jevů zařazují do psychických poruch a duševních chorob. Navíc přírodní a technické vědy, které se vyvíjejí k podpoře rozvoje technologii, uvedenou problematiku úplně vyloučily ze svého zájmu. Člověku se tak stále více vzdaluje možnost objektivního zkoumání a poznání případného nositele „oduševnění přírody“.

Obr. 5. Tři primární formy myšlení

Poznámka k obr. 5:
Konkrétní formy myšlení (uvažování) se vyvíjí ve vlastním vývoji jedince.
Primitivní myšlení se v ontogeneze vyvíjí do formy prelogického myšlení, ve kterém se objevují kauzální vztahy a posléze je-li odděleno od vnímání vede k pojmovému myšlení.
Symbolické myšlení se v ontogeneze vyvíjí do formy magického myšlení, ve kterém se objevují nekauzální vztahy.
Praktické myšlení je spojeno s potřebami a jejich uspokojováním, v ontogeneze představuje vývoj „okamžitého myšlení“, které je vázáno na řešení bezperostřeních problémů, situací a uspokojování, vyvíjí se do lidsky jedinečné formy myšlení – socio-kulturního, archaicko-magického a posléze se vznikem pojmového myšlení i tzv. myšlení vědecké. Vědecké myšlení má progresivitu a agresivitu, která má vliv na vznik nového „světa“ zobrazovaného v lidské psychice. Tato forma myšlení a obsah psychiky s ní spojený výrazně potlačil roli magického myšlení v životě člověka.

Vlastní proces uvažování (lidského myšlení) je komplexní a podílí se na něm všechny psychické funkce. U konkrétního procesu uvažování (lidského myšlení), kterému se člověk naučil v průběhu svého života je však zastoupení jednotlivých psychických funkcí velmi různorodé. Tzv. sociálně-kulturní myšlení a archaicko-magické myšlení se liší konfigurací základních psychických funkcí, které hrají hlavní roli při jeho utváření. Sociálně-kulturní myšlení je utvářeno psychickými funkcemi vnímání a myšlení, kdežto archaicko-magické myšlení je utvářeno psychickými funkcemi evokace a cítění. Společnou funkcí je v obou případech psychická funkce imaginace.
Vývoj technické civilizace přináší pro člověka novou primární formu myšlení „vědecké myšlení“. V lidské psychice se tak v současnosti u moderního člověka sdílí tři základní (primární) formy myšlení (uvažování) primitivní, symbolické a vědecké, které v důsledku výchovy, sociálních a společenských podmínek nabývají konkrétní komplexní formy sociálně-kulturního a archaicko-magického myšlení. (Vědecké myšlení je člověku vštěpováno především ve školském systému).

Obr. 6. Třetí primární forma myšlení objevující se u moderního člověka

Poznámka k obr. 6:
Primitivní myšlení je spojnicí psychické funkce vnímání a myšlení a dále symbolické myšlení spojnicí evokace a cítění, spojující vědomé a mimovědomí části psychiky, čímž jsou pro člověka primární. Naproti tomu vědecké myšlení není výsledkem vnitřních spojení funkcí, vlastností a schopností psychiky, ale je mezi sociálně-kulturním myšlení a technickou civilizací člověka. Tvoří tedy pro člověka nejvyšší formu rozvoje sociálně-kulturním myšlení. Právě tomuto „vědeckému myšlení“ vděčíme za výdobytky naší kultury a společnosti.
Vědecké myšlení nespojuje psychické funkce, ale tvoří experimentální poznání založené na „experimentu“ a „měření“ nese tedy sekundární interpretační schopnosti psychiky nového způsobu „vnímání“ – poznávání přírody a společnosti. Vědecké myšlení je u člověka nejvyšší formou pojmového myšlení.
Vedle „smyslového“ a „mimosmyslového“ světa v psychice existuje „přírodovědecký svět“ jako rekonstrukce přírody a společnosti podle experimentálních přírodovědných a společenskovědných kritérií. Domníváme se, že tento „svět“ přechodně u člověka potlačil význam „mimosmyslového světa“ psychiky, který do doby přibližně počátku 19. století měl výhradně duchovní charakter, tedy můžeme do této doby hovořit o „duchovním světě“.
Svět je pouze jeden, nahlížení na něj člověkem je však mnohé. Vyjmenované „psychické rekonstrukce“ světa – „smyslový svět“, „mimosmyslový svět“ a „přírodovědecký svět“ jakož i mnoho dalších psychických rekonstrukcí mají v životě člověka své nezastupitelné role. Nemyslíme si, že byly „smyslový“ či „mimosmyslový“ svět měl ustupovat světu „přírodovědeckému“, tak jak to prosazují ortodoxní vědci skeptici.

Korektivní percepce
V rámci modelu širšího pojetí lidské psychiky a korektivní percepce můžeme hovořit, že u současného moderního člověka, dochází ke změnám v psychickém zobrazení a v psychické interpretaci vnímané skutečnosti a vnitřních mentálních obsahů. Tyto změny se dotýkají především tzv. sekundárního zobrazení a sekundární interpretace lidské psychiky, které má dobový charakter „uvažování“. Sekundární zobrazení a interpretace se v psychice odvíjí ve dvou rovinách, existenční dimenze a poznávací dimenze, které určitým způsobem spolupracují, proces této spolupráce byl označen jako korektivní percepce. Problémem posledních 200 let vývoje uvažování (lidského myšlení) je, že s technickou civilizací se v psychice rozvinuly jen mechanismy sekundární interpretace existenční dimenze, kdežto v poznávací dimenzi zůstaly na úrovni středověkého myšlení. Tzn., že rozvoj vnitřních představ myli člověka a jejich identifikace se zobrazovanou vnější realitou se stal v psychice nevyvážený. Extrémně narostla materiální a sociální závislost člověka na společnosti, která ho oddělila od bezprostředního kontaktu s přírodou.

Pro stav vlčích dětí je charakteristická jistá isolace v níž vzniká tzv. sociální, fyziologická a psychická deprivace; tzn., že vlivem životní situace nebylo možné u „vlčího dítěte“ uspokojení základních životních potřeb jako např. přítomnost lidských bytostí a lidských vztahů, výživy, hygieny, absence kontaktu s pojmy a pojmovým myšlením apod. Z toho důvodu se u vlčího dítěte nemohly vyvinout ani lidské formy myšlení a chování. Pro stav současného moderního člověka je charakteristická duševní a duchovní deprivace, která pramení ve ztrátě kontaktu s přírodou a přírodním dění (subpsychická deprivace). Člověku obecně pro život postačuje chápaní společenských zákonitostí a nutných přírodních zákonů, jejíž aplikace podporuje vývoj společnosti. Před tímto stavem byl vývoj společnosti závislý na aplikaci duchovních principů, které byly odvozeny od „pozorování a cítění“ přírody. Ze společnosti definitivně však zmizelo dříve charakteristické řešení „požadavků bohů“, které lidé ve svém životě prožívali, někteří jedinci se v tomto smyslu zapsali natrvalo i do lidských dějin a byli kanonizování na svaté. Deprivace dnešního člověka vychází z podmínek života ve světě a společnosti, ve které nejsou v jejich základech uznávány duchovědné hodnoty a řídící funkce, které se tvoří v iracionální oblasti lidské psychiky – pominulo lidské prosazování „vedoucí úlohy“ boha – „je to vůle boží“, „děj se vůle boží“. Dnes neurčuje vývoj společnosti diktát víry a církve, ale diktát demokracie a kapitálu. Jedná se zde také o rozdílné systémy prosazování moci a hodnot. Jedná se zde o různé řešení otázek co je pro život člověka důležité co je ve světě reálné a co ne. Pro tato období vývoje lidské společnosti existuje různá dobová kulturní norma, které odpovídá i různý konkrétní způsob uvažování lidí. Tyto kulturní normy a způsob uvažování vždy determinuje dobová ideologie. Základem současné ideologie je spotřeba, konzum, ekonomický růst a skryté klamné mechanismy demokracie poskytující jen zdánlivou rovnost a svobodu lidí. Demokracie, která je postavena jen na dobrém pocitu lidí v tom, že je jim ponechána svoboda projevu a svoboda rozhodování, přičemž člověk vlastně žádnou možnost volby nemá, protože musí žít v souladu s rozvojem totality kapitálu. Lidé, společenské bytosti nemůžou žít ve vakuu, ale jen v prostředí, které si sami vytváří, a dobře víme, že ne všem toto prostředí vyhovuje, že ne všichni mají stejné biologické a psychické dispozice pro život, aby se mohli rovnoprávně uplatnit v „konkurenci“ s ostatními.

Rozměrnost magického myšlení

Jaká norma a jaký způsob uvažovaní, byl před tisíci lety, před pěti sty lety, před sto lety a jaký je dnes? Na předešlé kulturní normy ani na způsoby uvažování lidí nelze přenášet současné platné měřítka ani významy. Dnešní vědou preferované pohledy např. na dobové psychotronické jevy v okultismu středověku, či mesmerismu a spiritismus v 19. století apod., tvoří anachronismy (jsou posuzovány z pohledu názorů a přesvědčení jiného časového období přičemž nerespektují okolnosti dané doby). Na druhé straně díky úrovni uvažování současného moderního člověka jsou paradoxně určitým anachronismem (přežitkem) i psychotronické jevy odehrávající se v současnosti (neznáme dosud jejich význam, který mají pro současného člověka).

Obr. 7. Rozměrnost v konkrétním myšlení

Poznámka k obr. 7:
– sociálně-kulturní myšlení je způsob uvažování, ve kterém se uplatňuje psychický stav vědomí a podvědomí (psychologicko-biologicko-sociální kriteria)
– archaicko-magické myšlení je způsob uvažování, ve kterém se uplatňuje psychicky stav vědomi, podvědomí a rozšířené vědomí (psychologicko-biologicko-filosofická kriteria)
– myšlenky vynořené z hloubky psychiky u sociálně-kulturního myšlení jsou spojeny s vybavováním vlastní zkušenosti a dále s intuicí, tvoří převážně explicitní představy, pojmy a vjemy, u archaicko-magického myšlení se vybavují představy přesahující vlastní zkušenost a dále s indicií tvoří převážně implicitní představy, tušení a dojmy
– vývoj atavismu (vlastností a znaků objevujících se u potomků po předcích, které však neplní již svou původní funkci) magického myšlení:
— začátek 19. st. – magické myšlení se v životě člověka a společnosti přestává uplatňovat, souvisí to s počátky zásadních změn společenských měřítek a podmínek existence člověka (průmyslová revoluce, vznik technosféry)
— přelom 19/20 st. – magické myšlení je přesunuto do mimosmyslové roviny, ztrácí své dobové „rozumění“. Při vzniku experimentální psychologie nejsou do psychologie zahrnuty některé psychické jevy pro jejich údajnou neexistenci. Magické myšlení začíná být považováno za archaické, proto se začíná hovořit o archaicko-magickém myšlení.
— 2. pol. 20. st. – archaicko-magické myšlení se vytratilo ze společenského prostředí, existuje spíše již jen jako mýtus (skrylo za subpsychickou deprivací). Nicméně problematika archaicko-magického myšlení se stává předmětem studia hlubinné, transpersonální a fenomenologické psychologie, také ožívá v individuálních případech lidí vybočujících ze společenské normality.

Můžeme říci, že moderní člověk, v přetechnizované společnosti, trpí „syndromem vlčích dětí“, který však vzniká absencí soužití v přirozených přírodních podmínkách. Lidská psychika je tím vystavena silné deprivaci vrozených ranných forem myšlení, které označujeme jako archaicko-magické a mnohdy souvisí s duchovědným pojímáním přírody. Člověk je nucen žít ve společnosti jaká je, což přináší diference mezi tím co je mu vrozené a tím co svým životem v těchto podmínkách získává, co se stává naučené. Tedy vždy jen některé vrozené vlastnosti se rozvíjí. Výsledkem této deprivace je, že přes dostatek potravy, blahobyt, možnosti uplatnění a zábavy; někteří lidé nemají to nejdůležitější, vnitřní smysl svého života a pocit naplnění, který nelze vymyslet a který se nebere z roviny sociálně-kulturního myšlení. Kdybychom v této souvislosti vypůjčili pojem z transpersonální psychologie, mohli bychom hovořit o tzv. psychospirituální krizi, lepším označením se však jeví subpsychická deprivace.

Psychická a subpsychická oblast

Lidská psychika myslící v daném okamžiku je nositelem určitého konkrétního myšlení obecně jsme rozměrnost tohoto myšlení vyjádřili na obr. 7. Superiorní (nadřazená) forma myšlení sociálně-kulturní má jinou „hloubku“ než inferiorní (podřadná) archaicko-magická. Tato skutečnost souvisí s faktem, že sociálně-kulturní myšlení pramení převážně uvědomované, tedy vědomé části psychiky, kdežto archaicko-magické naopak pramení z neuvědomované, tedy mimovědomé části psychiky. Lidskou psychiku rozdělenou na vědomou a mimovědomou oblast jsme symbolicky vymezili v diagramu na obr. 8. Ze strany toho pohledu je potom psychická deprivace deprivací vědomé části psychiky a přímo souvisí se sociálně-kulturním myšlením a subpsychická oblast je deprivací části mimovědomé oblasti a souvisí tedy s archaicko-magickým myšlením. Někdy také ve zjednodušení hovořme o psychické oblasti a subpsychické oblasti a máme v podstatě na mysli oblasti vědomí a mimovědomí.

Obr. 8. Dvě oblasti zobrazení v lidské mysli

Poznámka k obr. 8:
– Psychická oblast odpovídá oblasti psychiky studované v souvislosti se současným vědeckým poznáním. Subpsychická oblast není do vědeckého poznání plně zahrnuta. Psychická oblast je součástí studia klasické psychologie, ve které fenomény subpsychické oblasti jsou považovány za nereálné, okrajové nebo jsou zařazovány do psychopatologie. Studium subpsychické oblasti psychiky je zahrnuto v transpersonální psychologii, ve které lze rozlišit studium duševní a duchovní oblasti lidské psychiky.-specifikovat
– Lidská psychika má v podstatě dvě oblasti, ve kterých může vnímat, zobrazovat a chápat svět: „duševní a duchovní“ nebo také „psychickou a subpsychickou“. Duševní (psychická) souvisí s bezprostřední biologickou existencí sociální bytosti ve společenství lidí. Duchovní (subpsychická) souvisí s existencí živého organismu a živé bytosti v přírodě. Pojmy duševna a duchovna jsou popisné a poukazují na rozdílné části lidské psychiky. Tyto části psychiky se fyzicky s různým označením nemění, co se mění je náš pohled na ně. Vědci dnes o duchovnu již moc nehovoří, ten pojem se jim zdá přežitý, použití pojmů psychická a subpsychická oblast lidské psychiky je obecně přijatelnější. S oblibou se často hovoří také o vědomé a mimovědomé oblasti lidské psychiky. Transpersonalita, podprahové, mimosmyslové, či mimovědomé vnímání jsou jen dílčí fenomény, které se odehrávají v části psychiky, kterou naši předkové ztotožňovali s lidský duchovnem (my jsme si tuto část označili jako subpsychickou oblast lidské psychiky).
– Lidské duchovno není u moderního člověka uznáváno ani rozvíjeno, tím se nemůže vyvinout ani archaicko-magické myšlení, člověk se tak stává nositelem subpsychické deprivace projevující se syndromem vlčích dětí. V praxi to znamená, že člověk nedokáže uskutečnit některé psychické fenomény a pokud se v jeho psychice odehrávají, tak je nedokáže pochopit (porozumět jejich smyslu). (Dnešní člověk má mnohem méně rozvinutou schopnost interpretace např. při telepatii a jasnovidnosti, než kterou měl člověk před 200 lety).
– Pomocí „principů“ Vědomé Já, Ego a Lidský Duch jednotliví uvedení badatelé C.G. Jung. Z. Freud, B. Kafka vyjadřují to, co se uplatňuje v lidském běžném každodenním životě při řešení osobních situací, problémů a zajištění vlastní existence. Naproti tomu „principy“ Pravé Já, SuperEgo a Lidská Duše nesouvisí přímo s každodenním praktickým životem. Obě skupiny principů vyjadřují míru uvědomitelnosti si určitých skutečností, v tom se liší. První skupina principů je vyjádřením uvědomování bezprostřední vnější reality a souladu s vnitřními prožitky, které napomáhají člověku k životu ve společnosti. Zatímco druhá skupina principů vyjadřuje mnohem hlubší možnosti uvědomění, jde v ní o poznatelnost a poznávání vnější a vnitřní existence vůbec. Obě skupiny principů pro vlastní život člověka symbolizují existující vstupní brány vědomí a je na každém člověku jak tyto „brány“ ve svém životě uplatní. První „bránou“ se vstupuje do lidského duševna, druhou „branou“ se vstupuje do lidského duchovna. V období počátku psychologie, kdy je psychologie pod značným vlivem behaviorismu a reflexologie je poznávaní lidského duševna značně potlačeno a duchovno v podstatě úplně vyloučeno. Až se vznikem transpersonální psychologie se psychologie plnohodnotně vrací ke studiu podstaty lidské psychiky. Badatel S. Grof posléze ukazuje na jasnou rozlišitelnost Duševna a Duchovna při studiu změněných stavů vědomí.
– Naším malým závěrem zde je přiřazení sociálně-kulturního myšlení k lidskému duševnu a archaicko-magického myšlení k lidskému duchovnu. Tyto formy „myšlení“ (lidského uvažování) se liší vstupní branou do nitra psychiky a rozměrností, kterou postihují. Geniálně to vyjádřil psycholog C.G. Jung když hovoří o tajemství lidské psychiky – Vědomé Já obsahuje tajemství rozumu, kdežto Pravé Já obsahuje tajemství bytí.
Fenomény telepatie a jasnovidnosti (telegnose) jsou výsledkem mechanismu archaicko-magického myšlení. Jejich pochopitelnost, rozumění se tím bližší více „středověkému myšlení“ našich předků, než současnému „modernímu myšlení“. Je to jeden z důvodů proč tyto jevy nelze vyhodnocovat současnými standardními statisticky kvantitativními metodami přírodní vědy, ale především metodami kvalitativními tzn. použitím „společensko-vědné“ a ne „přírodo-vědné“ metodologie. Někteří zástupci současné vědecké obce, která prosazuje jednostranný přírodovědný charakter uvažování (lidského myšlení), dospívají k názoru, že tyto fenomény reálně neexistují. Zpochybňují, tak existenci lidského duševna a duchovna, které se projevuje ve snech a v každodenních lidských představách v souvislosti s vlastními okolnostmi života člověka. Je to jen proto, že používají špatná racionální a ke studovaným jevům neadekvátní (nepřiměřená) hodnotící kriteria, která znehodnocují i význam lidské iracionality, která je pro život člověka nezbytná. Kdybychom si chtěli položit otázku jak je možné, že někteří lidé mají spontánní telepatické zkušenosti, kterým porozuměli, aniž by měli rozvinuté archaicko-magické myšlení. Asi bychom nedokázali odpovědět přímo, jen metaforou a porovnáním např. s fenomenálními počtáři. Fenomenálními počtáři, kteří jsou požádání, aby spočítali odmocninu z nějakého velkého čísla, učiní tak a po chvíli „přemýšlení“ znají výsledek, aniž by věděli, jak k němu dospěli. Každý člověk se však také může naučit počítat odmocniny známým matematickým postupem a potom spočítat stejnou odmocninu vědomým postupem uvažování. Jediné co k tomu potřebuje je, aby ho to někdo naučil. Obyčejný člověk se musí telepatii a jasnovidnost naučit, až potom může počítat s nějakými výsledky. Naučit se v tomto případě znamená zvládnutí interpretace vnitřní symboliky v psychice v rovině imaginace. Člověk, který v základní škole zvládl některé poznatky z fyziky, nebude tím, že vyroste automaticky rozumět kvantové fyzice ani ve dvaceti ani ve třiceti. Obdobně je to i rozuměním cizímu jazyku, pro jeho zvládnutí a porozumění nestačí, že se jej člověk učil několik hodin ve školce. V tom analogickém srovnání je jádro problému telepatie a jasnovidnosti. Věk zde nehraje roli jen každodenní zkušenosti v poznávání a učením vzniká chápání a schopnost, o které hovoříme.

Subpsychická deprivace
Nemůže – li se rozvinout adekvátním způsobem u člověka sociálně-kulturní myšlení, projeví se to omezeními v sociální a společenské rovině. Ne vždy jsou tato omezení na první pohled zřejmá. U tzv. vlčích dětí, tj. lidí, kteří se v ranném věku za určitých okolností ocitli v přírodě a byli přijeti do vlčí smečky, která je vychovala a později byli vrácení do společnosti, je omezený psychický vývoj patrný, např. nerozumí řeči, neumí mluvit, neumí se lidsky chovat ani reagovat. Nedostatečný vývoj sociálně-kulturního myšlení a psychických vlastností s ním spojených, který má dopady na život člověka ve společnosti se nazývá psychická deprivace a její vnitřní psychické projevy (nerozumění) jsme nazvali syndromem vlčích dětí. Pokud jsou dopady deprivace mírné, hovoříme psychické subdeprivaci. Pojem psychické deprivace se objevil v souvislosti s abnormalitami v chování u dětí v ústavní a náhradní péči.
Souvisí-li však psychická deprivace s nedostatečným vývojem psychických vlastností a archaicko-magického myšlení, hovoříme o subpsychické deprivaci. Blíže jsou nám vnější projevy abnormalit, v chování lidí, než vnitřní v lidském myšlení, cítění, abstrakci a fantazii. Subpsychická deprivace je spojena s vnitřními „abnormalitami“. Tyto „abnormality“ nebyly vědecky dosud zkoumány, protože z pohledu dnešní vědy ani nemůžou existovat, když věda neuznává to, co lidé v historii považovali za duchovní podstatu bytí. Na jedné straně současná věda nemá popisná kritéria, kterými by ji mohla popsat. Na druhé straně v současné populaci se u subpsychické deprivace „nejedná“ o abnormalitu, supsychickou deprivací je totiž postižena většina lidí moderní společnosti. Za takového stavu je „abnormální“ pohled lidí, kteří k většině nepatří, takže z pohledu vědy je to úplně naruby „abnormalita“ u většiny lidí je „normalitou“. Někteří lidé s rozvinutým archaicko-magickým myšlením, vnímající sebe sama a svět mnohem hlouběji se tak můžou jevit jako psychicky nenormální.

Klasické chápání podmínek vzniku deprivace je založeno na nesprávném uspokojování psychických potřeb:

a) podnětnosti: (vyvážená stimulace všech smyslů zrak, sluch, hmat, čich aj.)
b) smysluplnosti: (stabilní a harmonické okolní prostředí se srozumitelnými sociálními a citovými vztahy umožňující poznávaní a orientaci)
c) emotivnosti: (sdílení, vzájemnost kladných opětujících se vztahů mezi lidmi)
d) identifikace: (diferenciace vlastního já v prostředí, poznání vlastní identity, zařazení do okolí na základě vlastní interakce)
e) kontinuity: (opora v návaznosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti)

Subpsychickou deprivaci nelze vymezit jako krizi podnětnosti, smysluplnosti, emotivnosti, identifikace a kontinuity ve vývoji individuality člověka, protože vychází z požadavku „širší potřeby“, tzn., že vychází z předpokladu, že bezprostřední podmínky existence dané body a) až e) nepostačují k upokojení celého rozsahu lidské mysli. Společnost stanovuje hodnotový systém v psychických potřebách, potřeby v bodech a) až e) jsou výsledkem vlivu společnosti a „racionalizace“ potřeb, která tvoři určitou normu. Tato norma se však stává omezujícím faktorem vývoje psychiky v oblastech, které nesouvisí přímo se sociální a společenskou realitou. Významným devastačním faktorem lidské psychiky, který má dopad ve vzniku subpsychické deprivace, se tak stává racionalizace iracionální obsahů lidské mysli a vynucovaný posun subjektivních informací do objektivní roviny, pro kterou nejsou stanovena měřítka zobecněné zkušenosti. Subjektivní informace není sama o sobě vždy přijatelná v objektivní rovině. Subpsychická deprivace, tak souvisí s deformací a zúžením intelektuálního konceptu v oblasti vnitřních a vnějších významů, pravidel a hodnot, které se předávají z generace na generaci učením a socializací. Průběžně generaci s duchovědným hodnotovým systémem, který se vyvíjel několik tisíc let, nahradila „náhle“ generace, která tento systém již neakceptovala a přitom nedošlo k jeho adekvátní záměně za jiný. Psychické vlastnosti, které se vyvíjely s duchovědným nazíráním na svět, ztratily podmínky pro svůj rozvoj – tj. subpsychická deprivace. Jedním z konkrétních dopadů je omezení v použití metody tzv. mentálního dotazu. Mentální dotaz používaný dnes některými jasnovidci (telestety) je redukován na kladení otázek, které předpokládají odpověď pouze ANO nebo NE. Tedy mentální dotaz nabyl kvantitativního charakteru, což je rozdílné od kvalitativních dotazů, jejíž odezvou jsou podobenství a alegorie vyžadující další interpretaci v magickém myšlení.

Psychická deprivace je vážným narušením psychického vývoje, který souvisí se sociálně-kulturním myšlením a je spojena s rozvojem pojmů (jsou výrazem konkrétní existence), řeči a abstrakce. Naproti tomu subpsychická deprivace není, z úrovně současného společensko-sociálního ani biologicko-psychologického, vážným narušení psychického vývoje (není také především vůbec studována, ani zahrnuta mezi formy deprivace), nemusí se projevit v charakteru osobnosti člověka ani v chování, či vnějším sociálním začleňování do společenských struktur. Supsychická deprivace souvisí s archaicko-magickým myšlením a je spojena s rozvojem symbolů, obrazotvorností a fantazií. Způsobuje však jednostrannou životní orientaci, ve které člověk nerozvijí poznání vlastní hlubiny lidské psychiky, což vede ke zúženému rozumění světu. V lidském chápání všeho co se děje v nitru lidské myli a v okolním prostředí člověka je doprovázeno černou stěnou, pocitem prázdna, vakuem, které odděluje člověka od okolí, zvláštní blíže obecně nepopsanou „isolaci“. Tato „isolace“ osobnosti člověka je subjektivní, fyziky ve vnějším světě vůbec neexistuje, je jen imaginární, tvořena vnitřní psychickou barierou, jejíž charakter je velmi individuální a originální obdobně jako je i každá jednotlivá psychická konstituce člověka, či otisk prstu.

U subpsychické deprivace nenastává v ranném věku u člověka hlavní příznak psychické deprivace spočívající v opoždění ve vývoji intelektu, který lze sledovat např. v úrovni řečových schopností. V dospívání a dospělém věku nenastává problém se sociálním začleňováním ani narušování vztahů v kolektivu, partnerských vztazích apod. Nositel subpsychické deprivace nevybočuje ze společenských norem, které jsou ustálené a jejich naplnění je závislé na sociálně-kulturním myšlení. Subpsychická deprivace je skrytá.

Současné procesní postupy vedoucí k možné nápravě deprivace: reaktivace ( např. odborné rehabilitační cvičení někdy spojené s farmaky působícími na nervovou soustavu), redidaxe (např. trénik společenské a sociální adaptability vhodnou metodikou nácviku komunikace), reedukace (např. kompenzací negativních zkušenosti často vytvářením nových pozitivních emočních zkušeností) a resocializace (např. skupinová terapie) neumožňují nápravu subsychické deprivace. Nastavená procesní struktura a schéma uvedených postupu vychází především z behaviorálních kritérii, které nezohledňují fenomenologickou stránku.

V současnosti tedy neexistuje odborný procesní postup k terapii, nebo-li nápravě, subpsychické deprivace. Z toho důvodu se v praxi setkáváme se spontánními, individuálními snahami o autonomní nápravu. Lze rozlišit tři základní skupiny tendencí k nápravě, jejíž realizace je podmíněna časovým faktorem, je-li časový limit překročen nastane chorobný stav „věčného začínání“, kdy člověk neustále nastupuje „cestu nápravy“, aniž by již sledoval cíl nápravy. Můžeme hovořit o třech cestách:

a) cesta „otevřením se“ (např. duchovní cestou podle vybrané náboženské, magické, spirituální aj. filosofie) „Otevření se“ – „rozšíření uvědomění mysli“ je spojeno s rozšiřováním vědomí v prožívání okamžiků každodenního života, je nepochopitelná většině ostatních „neotevřených“ lidí.
b) cesta „závislostí“ (např. užíváním drog, zvláště psychotropních) „Závislost“, „užívání drog“ je spojené s umělým navozováním změněných stavů vědomí, je nepochopitelné většině ostatních „drogově nezávislých“ lidí.
c) cesta „kompenzací“ (např. v materiální předmětné rovině a nově také ve virtuální rovině) „Kompenzace“ – „excitace v mysli“ je spojená s dominantní představou v mysli člověka, která vytváří enormní dočasný pocit uspokojení z konkrétních věcí nebo počinů, je nepochopitelné ostatním lidem, kteří takové kompenzace v životě neuplatňují.
Tyto tři skupiny náprav jsou všechny sporné tzn., že je lze vysvětlit i jiným způsobem než subpsychickou deprivací.

Definice deprivace psychické

Nedochází-li u člověka po delší dobu k uspokojování základních životních potřeb, tak se to projeví v nedostatečném vývoji, který je vázán na danou skupinu potřeb a je označován jako deprivace. Matějček a Lagmajer (1963) rozděluji deprivaci na deprivaci biologickou, motorickou, senzorickou, sociální, citovou a psychickou. My k tomuto rozdělení můžeme přidat deprivaci duchovní, spirituální a psychofyzikální?

Ve všeobecné rovině u deprivace lidské psychiky můžeme rozlišit tři základní formy (neřešíme speciální deprivaci biologickou a sociální i když zde existují spojitosti s deprivací psychiky):
a) psychická deprivace je definována jako psychický stav, který vzniká následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu (pestré podněty, různorodé vztahy, smysluplnost, uplatnění se, diferenciace a identifikace sebe sama), Matějček a Langmeier (1963).
b) psychická subdeprivace je obecně psychická deprivace s mírnějšími dopady a méně výraznými příznaky.
c) subpsychická deprivace je následek superiorce sociálně-kulturního myšlení na úkor magického myšlení, které se stává nevyvinuté a inferiorní. Subpsychická deprivace se projevuje např. ztrátou rozumění mimosmyslovému vnímání a magickému myšlení. Vzniká jako důsledek životního stylu, ve kterém není rozvíjena vědomá duševní korespondence sociálně-kulturního a magického myšlení.

Magické myšlení se v takovém případě u člověka s subpsychickou deprivací stává archaicko-magickým.
Nepřesné zjednodušení: Z metodických důvodů se můžeme k problému vyjádřit lidově nebo laicky. Potom, sociálně-kulturní myšlení se nám může jevit jako „duševní myšlení“ a (archaicko-)magické myšlení jako „duchovní myšlení“. Současná společnost nepodporuje ve svých základech rozvoj „duchovního myšlení“, protože je obecně považováno za imaginární. Překročíme-li rovinu „duševní“ i „duchovní“ máme zde ještě „psychofyzikální“ (deprivaci vlivem technologicko-psychických faktorů). Domníváme se, že závažným faktorem ovlivňujícím kvalitu archaicko-magického myšlení může být i znečištění životního prostředí elektromagnetickými signály a šumem o velmi malých intenzitách, které produkují elektrické a elektronické zařízení. Intenzita tohoto neionizujícího záření v městských lokalitách dosahuje až miliardkrát vyšší hodnotu než byla před 200 lety, tedy než je hodnota přirozená. Toto záření představuje rizikový faktor, který ovlivňuje elektrochemické procesy lidského mozku a vývoj nervových struktur, jeho dopady na psychické vlastnosti nejsou dosud dostatečně prozkoumány. Makrobiologicky se tyto vlivy zdánlivě neprojevují, primárně je však pravděpodobně ovlivněn mechanismus zření. Analogicky to můžeme připodobnit k působení hluku u sluchu. Je-li člověk vystaven hluku 100 dB neslyší slova o intenzitě 40 dB. Sluchový orgán vnímající zvukové vlny, nedokáže při silném akustickém šumu (hluku) rozpoznat užitečný signál, který je v nich obsažen, tedy identifikovat je při psychické interpretaci jako slova.

Z hlediska historického vývoje člověka, dnes lidem bez magického myšlení něco chybí, ale sám člověk tuto ztrátu nevnímá. Je to jako kdyby člověk vypustil ve stravování z jídelníčku tradiční rybí maso, bude žít dál a ryby zůstanou rybami. Magické myšlení nebo-li „duchovní myšlení“ bylo vždy součástí sociálně-kulturního myšlení, nejednalo se o paralelu, tak jak ji symbolizují diagramy na obrázcích. Až jeho vydělení nebo vytěsnění z vědomí vlivem změn sociálních a kulturních podmínek se stává samostatným archaicko-magickým myšlením. Jeho vydělením z vědomí vzniká krize „duchovního myšlení“ člověka, Nejedná se o krizi, která by postihovala chování lidí z toho důvodu je v podstatě skrytým faktorem psychiky. Dále i psychické fenomény, které doprovázely magické myšlení se stávají skrytými. Nezjevnost je způsobena ztrátou rozumění, tedy částečnou ztrátou schopnosti interpretace psychiky. Nepodstatný vliv na chování a jen částečná ztráta interpretace informací psychikou nám dovoluje hovořit o subpsychické deprivaci, tak jak jsme ji označili. Sociálně-kulturní myšlení moderního člověka bez složky magického myšlení není považováno za chorobný stav, ale je stavem normálním, ovšem stavem, který je doprovázen omezením v používání některých psychických vlastností. Člověk tento nedostatek vykompenzoval množstvím technických prostředků, které mu umožňují poznávání světa dalece za hranicí možností lidských smyslů. Překračují-li důsledky ztráty „duchovního myšlení“ individualitu člověka můžeme hovořit o psychospirituální krizi, kterou popsal S. Grof v transpersonální psychologii.

K psychické, subjektivní a objektivní informaci
V lidské psychice platí zákon zachování informace. Porušení zákona zachování informace narušuje a ohrožuje existenci bytosti živého organismu.
Zachování informace v psychice znamená, že se informace neztrácí, pouze se postupně mění její forma, význam, zobrazení a interpretace. Informace o vnějším světě se mění až do stavu, ve kterém díky ní dochází k uvědomění okolního světa v živém organismu.
U člověka naplňuje zákon zachování informace informační proces psychiky na základě vývoje psychického zobrazení a interpretační schopnosti, která umožňuje dvojí transformaci „informace o vnějším světě“. První je transformací psychické informace na subjektivní, druhá je transformace subjektivní informace na objektivní. Mezi první a druhou interpretační schopností psychiky existuje vzájemná podmíněnost, která je determinovaná mírou zkušenosti, neboť první úroveň interpretační schopnosti psychiky je vrozená a druhá získaná učením. V rámci našeho humanistického přístupu k dané problematice problém zákona zachování informace v psychice přesouváme do roviny sociálně-kulturního a archaicko-magického myšlení.

Obr. 9. Vědomá duševní korespondence, magické myšlení je složkou lidského myšlení

Poznámka k obr. 9:
O magickém myšlení hovoříme, naplňuje-li člověk své představy vnitřní vidění světa, alespoň částečně, ve svém vlastním životě a to vědomým způsobem.
Člověk si uvědomuje a vnímá svět i v jiném širším smyslu než, který mu nabízí sociální a kulturní myšlení vycházející z objektivních představ odvozených od materiální společenské předmětné skutečnosti.
Kulturní myšlení, potažmo sociálně-kulturní myšlení nemělo vždy v životě lidí vyhraněnou superiorní roli. Samotné lidské myšlení je směsicí tří reálných a imaginárních předmětných úrovní – kulturní, sociální a magické. Lidské vědomí není ve svém uvědomění ještě, tak omezené (paradigmaty a dogmaty), a při uvědomění mají (mimosmyslové) stavy podvědomí a rozšířeného vědomí rovnocennou roli jako smyslové vnímaní přírody a společnosti.
„Nadindividuální svět“ společnosti a „nadpřirozený svět“ přírody byly relativně rovnocenné, informační procesy „společenského vědomí“ a „skupinového vědomí“ se podílely na utváření lidské psychiky za vědomé účasti člověka. V životě člověka se uplatňovala smyslová a mimosmyslová komunikace, každá o svém významu. U dnešního moderního člověka je však situace jiná.

Pro život rozhodná interpretační schopnost lidské psychiky je rozvíjena člověkem v úrovni sociálně-kulturního a archaicko-magického myšlení. Sociálně-kulturní myšlení podmiňuje transformaci subjektivní informace na objektivní, kdežto archaicko-magické myšlení podmiňuje transformaci psychické informace na objektivní. Podstatou subpsychické deprivace je ztráta schopnosti transformace psychické informace na objektivní informaci. Archaicko-magické myšlení tím ve společnosti ztrácí své uplatnění a posléze se posunuje do mimovědomé oblasti psychiky. Jedním z možných vysvětlení je technogenní vliv na lidskou psychiku, uplatňující se v rozvoji technické civilizace, který se stal závažným environmentálním faktorem působícím na psychický vývoj. Technogenní vliv na psychiku se realizuje tokem informací hromadnými sdělovacími prostředky a prostředky hromadné komunikace a dalšími fyzikálními vlivy. Tento faktor narušil po staletí a tisíciletí rozvíjenou vnitřní „duševní korespondenci“ mezi sociálně-kulturním a magickým myšlením, která vždy utvářela v lidském nitru celostný obraz světa.

Magické myšlení doprovázelo člověka od nepaměti (problém studia kulturní antropologie). Psycholog C.G. Jung poprvé poukázal, že magické myšlení již není pro člověka plně aktuální a ve značné míře se přesunulo do nevědomé úrovně psychiky. To byl také jeden z důvodů, proč magické myšlení označil jako archaicko-magické, či prehistorické. Na diagramech obr. 9 a 10 je symbolicky poukázáno na rozdíl magického a archaicko-magického myšlení. Dochází-li u magického myšlení k identifikaci s psychickými obsahy sociálně-kulturního myšlení na vědomé úrovni, potom je magické myšlení součástí každodenního života a máme přitom na mysli i původní pojetí magického myšlení. Magické myšlení je se způsobem života neoddělitelně spojeno např. rituálními praktikami, spiritualitou a rozjímáním, které má svůj vnitřní duševní smysl. Naproti tomu hovoříme-li o archaicko-magickém myšlení, pak máme na mysli způsob uvažování, který se již v životě v uvedeném smyslu neuplatňuje, magické myšlení není již součástí životního způsobu, ale nadále existuje v lidském duševnu. Velikost možného uplatnění magického myšlení v životě člověka záleží na míře jeho uvědomení a míra jeho uvědomění závisí na jeho určité vnitřní „duševní korespondenci“ se sociálně-kulturním myšlením.

Obr. 10. Mimovědomá duševní korespondence, vznik archaicko-magického myšlení

Poznámka k obr. 10:
O archaicko-magickém myšlení hovoříme, pokud si člověk ve svém životě není vědom vlivu vnitřního (mimovědomého) vidění světa, které vychází z magického myšlení.
Sociálně-kulturní myšlení má v životě moderního člověka vyhraněnou superiorní roli. Sociální, kulturní a magické myšlení již nejsou rovnocenné. A hovořili-li bychom o spojitosti sociálního a kulturního myšlení s duševní rozměrnosti psychiky a u magického myšlení o spojitosti s duchovní rozměrnosti psychiky, potom se u moderního člověka duchovní rozměrnost vytrácí.

Člověk si běžně neuvědomuje jiné než společností překládané a v sociálním styku naučené objektivních představy, které se tvoří v sociálně-kulturním myšlení. Širší vnímání – vidění světa je však možné ve změněných stavech vědomí (kterým člověk nerozumí).

„Nadindividuální svět“ společnosti má pro člověka naprostou prioritu a „nadpřirozený svět“ přírody ustupuje do pozadí. Informační procesy „společenského vědomí“ se podílí na utváření lidské psychiky za vědomé účasti člověka, kdežto informační procesy „skupinového vědomí“ se stávají součástí mimovědomých interakcí. V životě člověka se uplatňuje rize smyslová komunikace, která se stává nositelem základního významu, mimosmyslová komunikace ustupuje a stává se druhořadou.

Myšlení je nejvyšší forma poznávací činnosti u člověka. U současného moderního člověka je považováno za normální sociálně-kulturní myšlení, které se odvíjí od představ a pojmů. Představy jsou názorové a obrazotvorné, pojmy jsou výrazem abstrakce zachycující podstatné znaky konkrétního předmětů nebo jevu, zpravidla v našem vědomí vystupují jako slova nesoucí přesné významy. Magické myšlení se odvíjí od představ a symbolů. Při tvorbě symbolických výrazů skutečností se uplatňují často kultovní a náboženské představy, které jsou dnes hodnoceny zpravidla jako pověry. Z tohoto důvodu je magické myšlení obecně považováno za archaickou nebo také nevědeckou formu myšlení (někdy předlogické myšlení).

Sociálně-kulturní myšlení i (archaicko-)magické myšlení se mohou projevovat jako primitivní myšlení pokud nevyjadřují hlubší souvislosti, ale tvoří jen určitá řazení faktů. Kdežto (archaicko-)magické myšlení nemůže být myšlením vědeckým, ve kterém se k závěrům dochází na základě logických operací a soudů, podle stanovených pravidel, to ovšem nevylučuje, že magické myšlení nemá svou specifickou logiku v operacích se symboly. Dnes jsou všeobecně možnosti magického myšlení podceňovány, přitom nejsou řádně prozkoumány. Především však jsou moderní lidé vystaveni podmínkám, ve kterých magické myšlení není rozvíjeno, čímž vzniká subpsychická deprivace a tím člověk ztrácí schopnost rozumění vnitřní symbolice psychiky a také možnost jejího uplatňování v životě. Do rozsahu ztráty rozumění patří i některé psychické fenomény jako např. telepatie a jasnozření.

Budeme-li považovat lidské myšlení jako způsob uvažování určený k praktickému přežití, potom můžeme hovořit o jeho reálné a imaginární části. Sociálně-kulturní stránka myšlení je u moderního člověka z větší části reálná a z menší imaginární, u archaicko-magického myšlení tu platí opačné poměry. Původní pojetí magického myšlení je vystiženo v první větě definice Reberová a Reber (2001) – magické myšlení je spojeno s vírou, že myšlení je rovno konání, u dětí je normálním stadiem vývoje, během něhož děti věří, že jejich myšlenky a přání způsobují jevy okolo nich. Kdežto u dospělých je dnes chápáno v rámci výskytu různých psychických a psychiatrických poruch.

Současné pojetí magického myšlení vystihují Hartlová a Hartl (2004) – magické myšlení je archaické, nejčastěji se vyskytuje u dětí a primitivních etnických skupin, je založeno na fantazii a víře v nereálné možnosti. Projevuje se vírou v zázračné léčitele, amulety, fetiše, talismany. Přetrvává v pověrách a snářích. Jest-li, že myšlenky a přání ovlivňují věci okolo nás, tedy konáme v jednotě myšlení a činu a naplňujeme, tím vnitřní víru v nadpřirozený svět a nadpřirozené síly pak jsme nositeli magického myšlení. Takovéto myšlení však není psychickou poruchou a ani není spojeno s nereálnými možnostmi, pokud dochází k jeho naplnění praktickým životem. Chorobný stav a víra v nereálné věci doprovází člověka nositele subpsychické deprivace. Ten nezná hlubinu své vlastní psychiky (pravé já podle Junga), tomu chybí pochopení a rozumění, které v životě nahrazuje nereálnou fantazií, nepřiměřenou vírou s neuskutečnitelnými možnostmi.

Závěr

Člověk s nástupem technické civilizace přestává využívat změněné stavy vědomí a archaicko-magickou formu myšlení (v podmínkách, ve kterých žije, nerozvijí plnohodnotně stavy uvědomění rozšířeným vědomím).

U člověka se za posledních několik staletí, jeho vnitřní dispozice k vnímání a myšlení nezměnily. Co se změnilo, jsou kulturní normy a způsob uvažování vyplývající z průmyslové revoluce, technologického pokroku, relativně snazšího života dnešního člověka a celkové změny (mizení) lidových tradic a lidské pospolitosti. Po staletí prosazovaná každodenní duchovní náboženská a církevní propaganda ve společnosti, ustoupila každodenní bezduché propagandě spotřeby a konzumu, na které je závislý ekonomický růst. Lidé o nedělích a svátcích již neputují na poutní místa ani do kostelů, neprokazují úctu, ale potulují se po supermarketech a mnohdy bezhlavě nakupují to co k životu ani nepotřebují. Co se tedy změnilo? Změnila se kulturní norma, která byla v historii lidstva vždy duchovědného charakteru. Je to změna naprosto zásadní, protože ústup od „duchovědné“ normy znamená prosazení nového způsobu v uvažování, který se ve společnosti vyvíjel několik staletí a je završen v současnosti v „přírodovědném myšlení“. Nová kulturní norma obsahuje přírodovědný charakter pojímání přírody. Rozdíl těchto norem je zřejmý, ale pro konkrétní život člověka a jeho chování ne příliš podstatný. Podstatnost rozdílu se ukazuje až ve změně v rozumění vnitřnímu duševnímu životu, který již nemůže využít po tisíce let vypracovávaný systém odvislý od kulturní duchovědné normy, od které společnost odstoupila. Ale paradoxem je, že nemůže využívat ani novou kulturní přírodovědnou normu, protože ještě není dotvořena do konečné a všeobecně přijatelné podoby (k asimilaci do vlastní psychiky člověka – napřed musí být vytvořeny představy, se kterými se psychické informace můžou identifikovat, až potom jim může člověk rozumět). Tato skutečnost je podstatnou stránkou skryté duchovní a duševní deprivace moderního člověka, kterou jsme označili jako subpsychickou deprivací (nejedná se o klasickou psychickou deprivaci nebo psychickou subdeprivaci), projevující se u některých jedinců tzv. syndromem vlčích dětí.

V rámci lidské psychiky existuje tzv. mechanismus korektivní percepce, který je stejný pro středověkého člověka, vlčí dětí i dnešní normální lidi. Při korektivní percepci se uplatňují vzorce lidské imaginace, které utváří primární psychické zobrazení a interpretace. Změna vzorců lidské imaginace podléhá dlouhodobějšímu období vývoje a nelze je měřit jedním lidským životem ani stovkami let. Výchovou a učením člověk získává schopnost rozumět nejen vnějšímu světu, ale i svému vnitřnímu duševnímu a duchovnímu životu, který počíná v imaginaci. A jelikož nastavení pravidel pro dnešní výchovu a učení lidí ve společnosti nezahrnuje duchovědný rozměr, protože se změnila kulturní norma s ním spojená, nemůže být člověk ani schopen rozumět celé hloubce svého vnitřního života. Nemůže být u něj ani rozvinutá schopnost rozumět psychickým a subjektivním informacím, které v lidské psychice vznikají např. při fenoménu telepatie, protože nová kulturní norma nemá kriteria hodnocení „vnitřního rozumění“. Psychické a subjektivní informace jako výsledky psychických zobrazení a interpretací jsou ve společenském prostředí, kde se uplatňují především tzv. objektivní informace, nesrozumitelné. V současnosti se touto problematikou v psychologii zabývají dva relativně protichůdné směry, transpersonální a kognitivní psychologie.

Transpersonální psychologie hledá souvislosti s duchovními tradicemi a k nim připisuje nový výklad. Kognitivní psychologie hledá novou cestu ve studiu a poznávání mentálních reprezentací lidské psychiky, která by odpovídala současným přírodovědeckým poznatkům. Diagramy na obrázku 3 poukazují na dva základní způsoby nahlížení člověka na svět a způsob jeho uvažování, zároveň však také ukazují na to, co se ze studia psychiky v posledních 200 letech vytratilo, je to původní význam evokace a možnost iniciace vázaná na lidskou mysl. V blízké budoucnosti nás, tak čeká řada objevů ve znovuobjeveném poznání našich předků.

Závěr výzkumu subpsychické deprivace.

Magické myšlení a mimosmyslové schopnosti, které jsou u moderního člověk posunuty do roviny podvědomí si v budoucnu pravděpodobně najdou novou cestu do vědomí člověka. Dnes si netroufáme říct v jaké formě.

Ing. Oldřich Válek