Pravda o objevu netušených zdrojů síly vůle 

V polovině ledna se – s dvouletým zpožděním – roztrhl pytel, naplněný zprávami a články o neznámé energii, nejspíš biologického původu. U kolébky rozruchu prý stála nedávná senzační reportáž o „epochálním objevu“ v ČSSR, otištěná v anglických novinách Sunday Mirror. Jděme po stopách objevu na Lékařskou fakultu KU v Hradci Králové.

Pokus, o kterém anglický Sunday Mirror nedávno napsal, že je to nejnáročnější výzkum, do jakého se kdy kdo pustil, vypadal takto: Vynálezce Pavlita, jinak dvaapadesátiletý vedoucí vývojové dílny jednoho podniku v Hořicích, přistoupil ke stolu, na němž ležela jeho aparatura. Vespod je světlá kruhová skříňka, v ní je gramofonový elektromotorek na 220 V s pomalými otáčkami. Nahoru vyčnívá jen osa motorku, zakončená jehlovým hrotem. Na hrot jehly se předem položí pěkně doprostřed měděný přehnutý plíšek a vyváží. Plíšek se roztočí spolu s osou, která ho strhuje svými otáčkami, jako vrtulka.

Tak tedy vynálezce přistoupí ke stolu, nebo si k němu sedne, a upřeně se dívá na otáčející se plíšek. Těká při tom očima sem tam, hraje „biologický ping-pong“, aby, jak říká, hmotu naindukoval, nahřál neznámou energií a přinutil vrtulku, aby se na hrotu stále se otáčející jehly zastavila. Dívám se na hodinky, vteřiny plynou. Nic. Vynálezce musí svému zázraku pomoci ručně. Ne že by se vrtulky přímo dotýkal – ne, to ne. Avšak horní kovovou krabicí, ve které je osička s plíškem umístěna, prochází kovové pravítko a na něm kovový kotouč – „induktor“, jak jej nazývá – o průměru asi 8 cm. Tím pravítkem se opatrně posunuje sem tam tak dlouho, až se plíšek skutečně zastaví. Vynálezce tvrdí, že to dokázal očima, že tajemné proudy vycházejí z jeho mozku. Já sám jsem viděl, že asi po 4 minutách očekávaný jev nastal, tj. vrtulka se zastavila po chvilkovém posunování „induktoru“.

A možná ještě něčeho. Uvnitř krabice je totiž ještě jeden podivně tvarovaný předmět; spočívá kolem paty osy, je kovový, natřený černě a zlatě. Barvy se shodují s barvami klikatých pruhů na induktoru. Ale pozor – v kapse má tvůrce zařízení ještě jednu kovovou „brož“, slepenou ze dvou částí, řekněme rovnou ze dvou „pólů“, se 17 malými otvory a třemi rýhami. Když jsem – na rozdíl od jiných skromných zájemců vyslovil přání, že nechci vidět jen samotné zařízení, nýbrž skutečný, fungující pokus, museli jsme pro tuto součástku se 17 otvory napřed zajet autem do vynálezcova bydliště; bez ní není prý úspěšný pokus možný.

Pokus na vlastní oči, být při tom; tak začne přešlapování. Zázračná schopnost se prý nedá reprodukovat. A kromě toho, řeknou vám, přítomnost skeptika a pochybovače ruší průběh pokusu. K tomu, aby se to dařilo, je třeba, aby člověk věřil. A jsme zase rovnýma nohama v náboženském fanatismu.

A teď už aby bylo jasno: Neurofyziologie odmítá parapsychologii jako rafinovaný pokus oklamat veřejnost. Parapsychologie totiž předkládá výsledky získané buď vyloženým podvodem, nebo opírající se o nesprávný výklad náhodných jevů.

Dalo by se moc a moc hádat, oč vlastně jde: Tepelné sálání? Druh světelného tlaku? Fyzika pevných látek? Polovodiče? Magnetismus? Nebo jiné feroelektrické vlastnosti? Měď je vodivá, černá barva je známa svou maximální absorbcí tepla. Je to jednoduchý podfuk, nebo komplikovaný švindl? Nevím. Ale brzo to budu vědět, a vy se mnou, jestliže muži kolem „hradeckého zázraku“ (aparatura je u ložena na Lékařské fakultě KU v Hradci Králové) splní slovo a předvedou celý pokus pod kontrolou vědeckých pracovníků ČSAV v čele s neurofyziologem dr. J. Burešem. Budou tu přítomni i fyzikové a pracovníci výzkumu telekomunikací. Brzo se ukáže, zda jde jen krok zpátky k středověkým pověrám.

Na celé věci je totiž pikantní stanovisko pracovníků lékařské fakulty v Hradci Králové. Docent Veselý mi vysvětlil, že telekineze neboli udělování pohybu hmotě na dálku – na její bázi prý vynálezce pracuje – není žádný předmět jejich výzkumu, mají na práci serióznější věci, například modelují mozkový neuron, že však by bylo nesprávné prohlásit za nesmysl něco, co dosud neznáme. A dodal: „Dva roky pomáháme konstruktérovi zařízení odstraňovat možné rušivé vlivy, jako statickou elektřinu, elektromagnetické síly atakdále, a nyní jsme se dostali do stádia, kdy už nejsme s to formulovat další námitky. Jev existuje a bude potřebí ještě několika let, než budeme moc říci, co je jeho příčinou.“ Nejsem odborník „přes telekinezi“, proto jsem mohl uvést jen laické námitky – například ve vakuu se to nezkoušelo. A především: vynálezce nebyl převlečen do ústavního oděvu, aby se vyloučila jen zdánlivě tak banální příčina, jakou je obsah jeho kapes.

Na mou otázku vynálezce připustil, že mi neřekl všechno, že ani vědeckým pracovníkům fakulty neprozradil vše, co ví. Odpověď zněla: „Ano, mám své tajemství, nikdo jiný nedokáže vrtulku ,očima´ zastavit než já a moje dcera, kterou jsem do toho zasvětil. Neřeknu to dřív, dokud všechny vědecké kapacity neuznají, že nejsou schopny jev vysvětlit. Pak to vysvětlím já sám.“ A na otázku, jaké má další životní cíle, odpověděl, že by chtěl svůj výzkum dělat profesionálně a že pro jeho dceru by to bylo zajímavé celoživotní zaměstnání. Motiv, proč má být lidstvu darován epochální objev, a za jakých okolností, není třeba rozvádět.

Poněkud překvapující je zajisté postoj pracovníků královéhradecké fakulty. Spíše ho pochopíme, když si vzpomeneme na loňský listopad, kdy o pokusy i o vynálezce projevil zájem jeden z vedoucích amerických parapsychologů, prof. Rhine. Líbilo se mu to. Snad naznačil, že by na to dal i nějaké prostředky, řekl mi konstruktér přístroje. Napadá mne, zda vidina letenky do Ameriky nedokáže zatemnit zdravý úsudek. Proto hned už tady si musíme dovolit malé odbočení:

Co je to parapsychologie? Většina předních vědeckých pracovníků je přesvědčena, že je to jistý druh „alchymie“ naší doby. Přání hýbat předměty na dálku je staré skoro jako lidstvo samo. Docent MUDr. I. Horvai, CSc., nedávno napsal, že snaha působit myšlenkami nebo vůlí přímo mechanicky na hmotu je starého data. Spiritismus a i ne jemu příbuzné kejkle mají staletou tradici – i staří Egypťané zkoušeli něco podobného; za celá tisíciletí se nedosáhlo nejen žádného pokroku, ale také žádného důkazu. Samozřejmě je ještě hodně toho, co dnes ještě neznáme, pokračuje dr. Horvai, každý, kdo bádá, má právo na omyl. Najde-li se někdo, kdo se domnívá, že bude na dálku pohybovat předměty, ať si v této oblasti bádá. Ale popularizovat podobné ohromující výsledky je vhodné tehdy, jsou-li prokázané a ověřitelné.

A tohle je tenký led, ona slabina celé parapsychologie, která svými důsledky vede rovnou k pánbíčkaření a ,,záhrobnímu životu“.

Parapsychologie se zabývá mimosmyslovým vnímáním. V širším slova smyslu jde o vzájemné ovlivňování ducha a hmoty. Patří sem jak přenášení myšlenek (telepatie) a jasnovidectví, tak ovlivňování fyzikálních dějů. Parapsychologové se domnívají, že mohou ovlivnit hrací kostku tak, aby čísla padala podle jejich přání. Falešní hráči to umějí bez síly ducha lépe a spolehlivěji. Základním pokusem parapsychologie je hádání karet nebo geometrických obrazců. Jedna osoba, „vysílač“, si sedne v jednom městě, druhá osoba, „přijímač“, v tutéž předem přesně stanovenou chvíli zasedne ve městě vzdáleném třeba stovky kilometrů. Začínáme. První vynáší karty v minutových nebo jiných intervalech, druhý hádá a zapisuje, která karta to je. Je úplně samozřejmé, že několik karet se musí uhádnout. Například v balíčku 25 karet se pět různých karet (5) vyskytuje pětkrát. Pak se zápisy porovnávají. Když je ze série 25 hádání pět správných odpovědí, pak je to v souladu se statistickou pravděpodobností 20%. Je-li správných odpovědí méně, nemluví se o tom, nic se neuveřejní. A zkouší se znova. Je-li správných odpovědí víc, hovoří se o překročení statistické hranice náhody, o „důkazu“ mimosmyslového vnímání. Dá se to všelijak kombinovat. Jeden vytáhne kartu a dívá se na ní, druhý hádá (telepatie). Parapsychologové by ovšem mohli vědět, že to jsou běžné pokusy v oblasti teorie počtu pravděpodobnosti, která se uplatňuje třeba ve Sportce. A přece jsme neslyšeli, že by některý parapsycholog zbohatl sázením v lotynce nebo zruinoval Sazku. Může se ovšem stát, že pokus přinese najednou tzv. „senzační výsledek“, i když dvacet správných odpovědí za sebou z 25 pokusů je možno očekávat jen v jednom z miliónů pokusů. Matematické teorie nic takového nevylučují. Našel se jednou mladý muž – dokonce u nás – který v sérii 25 000 pokusů údajně dosahoval přes 60 % správných uhodnutí. Ale běda, když přijdete a řeknete, že chcete vidět

Další podrobnosti libo? Zájemce odkazují na knihu „Nové poznatky o mozku“ (Malá moderní encyklopedie, Orbis, Praha), ve které je dostatečně vysvětleno, že elektrické pole, zjistitelné nejjemnějšími přístroji, sahá jen do vzdálenosti několika milimetrů od lidské lebky a že většinu toho mála elektromagnetických vln, které náš organismus vysílá, tvoří tepelné infračervené záření a záření gama z rozpadu radioaktivních látek, ale to vše v hodnotách nesmírně malých a zanedbatelných. A kromě toho se telepatie nemůže a nijak nedokáže vyrovnat s překážkami z oboru teorie přenosu informace. Pravda, měření mozkových proudů, teplot a biochemických pochodů (například encefalogram) prozradí, zda člověk spí nebo bdí, je-li hodně vzrušený nebo klidný, ale ani za mák nic z toho, o čem přemýšlí. Zcela podobně jako podle teploty rozhlasového přijímače zjistíte, je-li zapnutý či ne. Ale to je vše – nedá se však podle teploty uhodnout, zda zrovna přijímá muziku nebo přednášku.

Ono se stále děje mnoho věcí, kterým člověk nerozumí a jež dosud nedovede vyložit. Kdyby lidé ze středoaustralských pustin, kteří dodnes neznají ani nádoby a při pití se shýbají k vodě jako ostatní živočichové, dospěli bez cizího vlivu vlastním vývojem k vynálezu kola a trakaře nebo alespoň kelímku od hořčice, byl by to z jejich hlediska epochální objev. Došli by k němu až po jiných znalostech. Něco úplně jiného nám dodnes předvádějí vynálezci perpetua mobile a jiných zázraků. To máte tak: Mnozí lidé chtějí zkrátka ,,dělat vědu“ – bez vědy. Ale proč?

Pro ilustraci – položil jsem vynálezci tyto otázky: „Hovoříme o biologické energii. Jejím zdrojem je mozek, dobrá. Studoval jste biologii? Neurofyziologii? Chemii?“

Odpověď byla více než svérázná: „Kdybych si vytkl za úkol napsat román úplně nového druhu, tedy literární dílo, jaké tu ještě nebylo, nesměl bych studovat předcházející literaturu. Nečetl bych nic, abych se tím nedal ovlivnit. To by mne totiž svedlo z novátorské cesty.“

Namítl jsem, že za takového stavu věcí je pak na překážku i jen pouhá gramotnost, tj. znalost malých a velkých písmenek, a domyšleno do konce: tím, že děti chodí do školy, ochuzuje se lidstvo o celé pluky, divize, armády geniálních objevitelů a vynálezců. Divná logika … tihle lidé zkrátka nemají ani ponětí o tom, že i lidské myšlení je důmyslná historická stavba s pořádným projektem, stavebními metodami a dnes i mechanizací. A že i stavba myšlení bez projektu, metod a dnes i mechanizace by spadla ještě před zastřešením. Správné myšlení má pravidla vyvěrající z materiálního základu našeho mozku, naší psychiky a objektivně poznaných faktů a zákonů okolní přírody.

Vynálezci „biologických energií“ se dnes dělí zhruba na dvě skupiny. Jedni si jen tak hrají a nečiní si nárok na Nobelovu cenu. Ti jsou poměrně neškodní, protože nesledují žádné postranní cíle.

Uvedu jako příklad důchodce X., který za mnou přišel a řekl: „Mám doma stoleček, který odpovídá na otázky. A dovede chodit po místnosti.“

To by se mi taky hodilo. l lidstvu. Věda si dělá starosti, jak nahradit vysychající zdroje uhlí, nafty, vody, pomalu už i uranu, a pátrá, kde vzít obrovské spousty nové energie. Kosmické rakety stojí lidstvo milióny a doprava pražskými tramvajemi vázne jen proto, že věda dosud nenašla cestu, aby se poučila, do bytu důchodce, který hmotě udělí pohyb bez paliva, bez motoru, jen tak.

Přiznám se, byl jsem zvědavý. Nikdy v životě jsem se nezúčastnil spiritistické seance. „Platí“, odpověděl jsem a hned jsme se dohodli, že to bude dnes večer. Ve stanovenou hodinu jsem zazvonil u dveří bytu. Staří manželé byli sami doma. Jejich život je poznamenán párovou samotou. Děti nikdy neměli. A tak se mazlí – jak jsem za chvíli pochopil – s dřevěným „dítětem“, se svým stolečkem, protože pan X. je bývalý truhlář. Seděli jsme v kuchyni, já si prohlížel „vědecké“ spisy o hypnóze, spiritismu a jiných tajuplnostech. Vesměs brožovaná vydání okrajových knihkupců a nakladatelů z let 1905 až 1920. Na policích se leskly plechové krabice s nápisem Kulíkova káva.

Důchodce X. posadil ženu na pohovku. Sedl si proti ní. Oba položili ruce dlaněmi na stolek, jehož desku i nohy ozdobil pan X. tmavými a světlým i políčky na způsob šachovnice. „Není pravda, že ve stolku nesmí být ani jeden kovový hřebík. Nám to funguje s každým stolečkem“, řeklo medium, tedy paní X. „Víte, jak vznikl spiritismus? Před mnoha lety zůstaly děti na jedné farmě samy doma. V Americe, samozřejmě. Hrály si, a najednou si všimly, že stolek se pod jejich rukama hýbá. Když se rodiče vrátili domů, bylo veliké modlení nad tím jevem, i hledalo se po farmě a ve sklepě se náhle našla – kostra! Předchozí nájemce farmy zavraždil nějakého obchodního cestujícího.“ Ani teď, bohužel, (aspoň by bylo líčení barvitější), mi nepřeběhl mráz po zádech; čekal jsem pořád, až seance začne. Oba drželi ruce na desce stolečku. Asi deset minut. Prý se to v zimě dlouho „zahřívá“. Energie musí nejdřív stolek prolnout. Prostě motor neboli „fluidum“ se musí nahřát. Hmota se musí „indukovat“ podle podobného principu jako v předcházejícím případě. A podle úplně stejného švindlu, jen s tím rozdílem, že tady zcela chybějí technické prostředky k dosažení cíle. Doufal jsem, že uvidím nějaký mechanismus, něco vtipného, zajímavého, pera v nohách, nitě nad stolkem – nic takového . . .

Zkraťme to. Nemohu popisovat žádný zatajený dech, žádné potící se čelo, žádné fluidum. Píši jen to, co jsem viděl: Stolek normálně „popotahují“ rukama. Paní X. neohýbá ruce v loktech, nýbrž maličko kymácí celým tělem, přičemž ruce zůstávají stále stejně natažené. Dva páry rukou stoleček naklánějí, což znamenalo „ano“, nebo posunují do strany (to znamená „ne“)

Až mi bylo těch lidiček líto, jak to dělají hloupě. Ze slušnosti, abych neurazil, jsem hrál trapnou komedii dál. Kladl jsem stolečku otázky. Kolik mám dětí! Spletl se o jedno. Ve kterých jsem byl zemích? Protože se odpovídá systémem „ano – ne“, jmenoval jsem postupně různé země. Paní X. prostě jen hádala. Takže stoleček neměl štěstí. Tvrdil, že jsem byl v Anglii, ačkoliv to není pravda, a posunoval se na znamení „ne“ při jmenování zemí, ve kterých jsem zaručeně byl.

Paní X. mi nabídla kávu a štrůdl a při loučení mile řekla: „Že je to zábava, viďte? A nikomu tím neubližujeme.“ Snad tím chtěla naznačit, že třeba musí tohle divadlo hrát kvůli mužovi, který už si pomalu nepamatuje, co bylo dnes k obědu, snad už sama té hře natolik podlehla (za ta léta!), že sebeklamu uvěřila, snad v těch slovech svitla lítost, že tahle kuchyň je jistým druhem vězení, když nohy už moc neslouží, ostrůvkem minulého času, konzervou devatenáctého století, postavenou na tuhle polici. Snad chtěla říci, že on, její muž, dobrý, ale prostý řemeslník, kolem jehož šedin se přehnala vědeckotechnická revoluce moderní doby jako vítr, zahořel touhou ozdobit podzim svého života něčím pozoruhodným a „něco lidstvu zanechat“.

Až potud by to bylo v pořádku … kdyby … pan X. už léta neobcházel různé instituce a redakce. Jednou se dokonce sešla vědecká komise, která ztratila hezkých pár hodin drahocenného času. A tady už přestává legrace. Nejde o to, že pan X. je z psychiatrického hlediska osobnost „mimo normu“, jde o něco jiného. Že se další spousta jiných lidí, dosud normálních, ale důvěřivých, senzacechtivých a podprůměrně vzdělaných nakazí polopravdami a hloupostmi, jimž uvěřit nedá tolik práce a nestojí tolik času, jako se učením a myšlením o nich přesvědčit a ověřit si je. A všimněme si ještě jednoho velmi nebezpečného rysu: mnozí lidé chtějí ,něco‘ dokázat – bez kvalifikace. Aniž by cokoli – čas, práci, námahu, hodnoty tělesné a duševní, peníze – investovali do svého vzdělání. Pod dojmem novinových článků o „hradeckém zázraku“ se jich najednou vyrojilo mnoho; mám v ruce jejich dopisy. Neuvěřitelné dopisy.

Ale myslím, že tu máme co činit i s odrazem jedné stránky společenských poměrů: Lidé v denním životě vidí, že tu a tam lze zastávat určité místo a určitou funkci ve společenské dělbě práce i bez potřebné kvalifikace, díky – řečeno hvězdopraveckou mluvou horoskopů – příznivé konstelaci protekčních hvězd na nebi jejich osobního štěstí. Vynálezci fluida a biologické energie tedy koneckonců nedělají nic jiného, než že to zkoušejí taky. Tahají štěstí za křídlo, aby se mu případně pevně pověsili na ocásek. Připočítáme-li k tomu ještě touhu ‚upozornit na sebe, vyniknout, zaopatřit sobě nebo svým dětem dobré místo atd., jsme, jak se říká, doma. A napadne nás také, že jisté oživení zájmu o perpetuum mobile (odstrašující doklady a „příklady“ byly otištěny ve Vědě a technice mládeži nedávno) a o podobné nesmysly, nastavuje zrcadlo úrovni naší vědeckotechnické propagandy. Popularizace skutečné vědy a techniky má asi své pořádné mezery. A školní výchova všeobecná i specializovaná zřejmě také.

S dobou se nemění nesmyslný obsah podfuku, nýbrž jen jeho balení a podávání. Hovořil jsem nedávno s jedním naším význačným a zkušeným psychiatrem. Potvrdil mi, že vnější projevy duševní abnormality se mění nejen pod vlivem moderních léčiv, ale i pod vlivem dobových představ. Dnes už žádného pacienta ani nenapadne, aby se vydával za Napoleona. Nikdo už nevidí bílé myšky. To jsou staromódní rekvizity. Byly nahrazeny novějšími. Dnes lidé „mimo normu“ rozmlouvají s posádkami létajících talířů, l stolečky jsou staromódní, dnes jsou v kursu Marťané a technicky výborně vybavené parapsychologické laboratoře.

Dnes nikdo nepraží v křivulích hlínu, aby vyrobil pro ministra financí zlato. To nemá naději na popularitu, to si dneska přece ani někdo „mimo normu“ duševní rovnováhy nedá do plánu. Dnes se vymýšlí biologická energie, která se nedá nijak lehko vyvrátit, ale také nijak dokázat. Alchymie byla chemií své doby. Alchymisté se ve své době právem pokládali za umělce i badatele a z jejich dílen vyšlo množství poznatků i receptů, bez nichž by později nemohla vzniknout chemie jako věda. Její tehdy nepropagovaný „grunt“ měl ve své době cenu.

Kdežto obě seance, které jsem na vlastní oči viděl, nejsou nic jiného, než prehistorickou alchymií pověr ve věku chemie, středověkým šarlatánstvím násilně, i když obratně přesazeným do našeho kosmického věku.

JOSEF FLEISSIG

*) V tomto zařízení dojde ve skutečnosti k proudění vzduchu, které po jisté době, tj. za příznivého postavení usměrňovači plochy, svým „protiproudem“ přibrzdí a zastaví onu „zázračnou vrtulku“. Toto vířivé proudění vzduchu vznikne především byť i pomalými otáčkami vrtulky, měnící se ve ventilátorek svého druhu, a na sto u páve víření vzduchu má vliv i blízká přítomnost lidského těla, jehož tělesné teplo některými svými vlnovými délkami tepelného záření ohřívá také vnitřní prostor zařízení. Plocha „induktoru“ slouží jako usměrňovač proti proudění vzduchu, tj. jako aerodynamická clona či deflektor, usměrňovač proudu vzduchu, a proto má nejdůležitější mechanický význam pro zastavení vrtulky. Onen „talismanový předmět“, který musí mít konstruktér v kapse, aby se pokus údajně podařil, nemá na „věc“ vliv. Stejný „účinek“ by mělo, kdyby si dal do kapsy balíček dobře proleželého pikantního romadúru.