Na hranicích reality
Kapitola „Mimořádné události“ z knihy Milana Rýzla
MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI
Sdělovací prostředky naší doby nás dnes a denně zásobují přívalem zpráv o různých záhadných úkazech, jakými jsou např. létající talíře (UFO), záhadné obrazce v polích, Bermudský trojúhelník, tajemství pyramid, poltergeist atd., vyskytujících se na mnoha místech na Zemi. V mnoha případech se za nimi však skrývají šprýmy, mystifikace či snaha o senzaci. Při studiu antických pramenů s údivem zjišťujeme, že ani před dvěma a více tisíciletími tomu nebylo jinak. Jistě i tehdy působila záliba v tajemnu a nevysvětlitelných záhadách, vlastní lidské psychice zřejmě již odedávna.
Určitou zvláštní kategorii představují úkazy, které působily „zázračným“ a „tajemným“ dojmem čistě a jen z toho prostého důvodu, že starověký člověk neměl tolik znalostí, aby je dovedl racionálně vysvětlit.
Ve skutečnosti však šlo nejednou o naprosto přirozené jevy, jakými bylo např. zatmění slunce a měsíce, objevení komety či výbuch supernovy. Jak jsme již víckrát ukázali, těchto obecných neznalostí nejednou využívaly věštírny, vládnoucí kapitálem informací a vědění. Za takový nadpřirozený úkaz mohla být považována třeba i pouhá bouře, která se strhla „v pravý čas“ a pomohla při nerozhodné probíhající bitvě jedné z bojujících stran k vítězství. Je jasné, že takové události se pak vysvětlovaly „zásahem shůry“, přízní a milostí bohů (či Boha). Nezapomeňme, že i dnes jsme v podobné situaci. Rádio, televize či operace na otevřeném srdci by byly považovány za zázraky ještě před sto lety. Mnohé, co si dnes ještě neumíme vysvětlit (např. ESP), bude v budoucnosti jistě spolehlivě vysvětleno.
V této souvislosti nebude ke škodě připomenout jeden dramaticky pohnutý příběh. Týká se nám již dobře známého lýdského krále Kroisa a vypráví nám jej Hérodotos ve svých Dějinách. Když bylo Peršany dobyto lýdské hlavní město Sardy, nechal vítězný perský král Kýros postavit hranici a upálit na ní zajatého lýdského krále Kroisa:
Kroisovi prý, když už stál na hranici, přišel na mysl i v takovém zlém postavení výrok Solónův, pronesený zřejmé z vnuknutí božího, že nikdo Z živých není blažený. Když si na to vzpomněl, vzchopil se, zasténal a za hlubokého ticha třikrát zvolal Solónovo jméno. Kýros to zaslechl a poručil tlumočníkům, aby se Kroisa zeptali, koho to volá. Oni k němu přistoupili a ptali se. Kroisos prý k jejich otázkám chvíli mlčel, potom však, když ho nutili, pravil:
„Cenil bych víc než veliké bohatství, kdyby ten človvěk mohl promluvit se všemi vládci.“
Nerozuměli tomu, co fiká, a znovu se ho ptali, jaký je smysl jeho slov. Když naléhali a dotírali na něj, pověděl jim, jak kdysi k němu přišelAthéňan Solón, prohlédl si všechno jeho bohatství, prohlašuje za malicherné, a co mu řekl, a jak se Kroisovi vyplnilo všechno, co mu ten muž předpověděl. Jeho slova se prý netýkala jen jeho samotného, nýbrž všeho lidského pokolení, zejména pak těch, kteří se sami pokládají za blažené.
To jim Kroisos vyprávěl a hranice již na okrajích začínala hořet. Když Kýros vyslechl tlumočníky, co říkal Kroisos, změnil svůj úmysl a uvážil, že ač je sám jen člověkem, dává ohni zaživa na pospas člověka, který se mu štěstím kdysi vyrovnal; nadto se zalekl odplaty a pomyslel na to, že nic z lidských věcí není neotřesitelné. Poručil prý oheň co nejrychleji uhasit a svést Kroisa i jeho společníky z hranice dolů. Peršané se pokoušeli oheň uhasit, ale nemohli ho už zdolat.
Tu prý Kroisos, jak vypravují Lýdové, když poznal, že Kýros změnil své rozhodnutí a že kdekdo hasí oheň, ale nemohou ho už zmoci, velikým hlasem volal na pomoc Apollóna, aby stál při něm a zachránil ho z hrozící záhuby, jestliže mu kdy daroval něco, co mu bylo milé. Zatímco se boha v slzách dovolával, shlukly se pojednou za jasného nebe a bezvětří na obloze mraky, strhla se bouře a spustil se obrovský liják, který hranici uhasil. Z toho Kýros poznal, zeje Kroisos člověk bohu milý a řádný muž. Dal ho odvést z hranice a zeptal se ho:
„Kdo z lidí tě, Kroise, přimel k tomu, aby ses válečně vypravil do mé země a tak se stal mým nepřítelem místo přítelem?“ Kroisos odpověděl:
„Učinil jsem to, králi, ke tvému štěstí a ke svému neštěstí. Původcem toho je řecký bůh, který mě k tažení přiměl. Nikdo přece není tak pošetilý, aby dal přednost válce před mírem; v míru totiž pohřbívají synové otce, ve válce však otcové syny… Asi se bohům zlíbilo, aby se tak stalo.“
Taková byla jeho slova. Kýros ho dal zbavit pout, posadil ho vedle sebe a choval se k němu velmi šetrně; jak on, tak i celá jeho družina hleděli na něho s obdivem. Kroisos byl zamyšlen a mlčel. Po chvíli se ohlédl a když spatřil, jak Peršané plení lýdské město, pravil:
„Mám ti, králi, říci, co si pravé myslím, nebo mám nyní mlčet?“ Kýros mu přikázal, aby bez obav řekl, co chce. I zeptal se ho Kroisos: „Co to dělá ten ohromný dav lidí s takovým velkým úsilím?“ „Drancuje tvé město,“ odvětil Kýros, „a rozchvacuje tvé bohatství.“
„Neplení ani mé město ani mé bohatství,“ řekl na to Kroisos, „po těchto událostech už nic není moje. Spíše odnášejí a loupí tvůj majetek.“
Kýros se zarazil nad Kroisovými slovy, vzdálil od sebe ostatní a ptal se Kroisa, co by považoval za těchto okolností za vhodné. Kroisos odpověděl:
„Protože mě bohové učinili tvým otrokem, považuji za spravedlivé oznámit ti, jestliže v něčem vidím více nežli ty. Peršané jsou lidé od přirozenosti zpupní, ale chudí. Jestliže tedy dopustíš, aby naloupili a podrželi si veliký majetek, pak se můžeš nadít toho, že kdo si z nich ponechá pro sebe nejvíce, ten se později podle všeho proti tobě vzbouří. Shledáváš-li správným, co ti říkám, učiň teď toto: rozestav ke všem bránám stráže z kopiníků a ti ať odnímají kořist tem, kdo ji vynášejí, a prohlašují, že je z ní třeba obětovat desátek Diovi. Tím v nich nevzbudíš nelibost proti sobě, když jim odnímáš majetek násilím, a oni uznají, že konáš, co je spravedlivé, a vydají ti kořist dobrovolné.“ (Dějiny)
Vedle těchto příhod, kdy byl přirozený úkaz nastalý v mimořádně vypjatém okamžiku vykládán jako nadpřirozený zásah a náležitě využitý jako ozdoba a zároveň jistý kompoziční vrchol epického líčení, máme z antiky doloženy i zprávy o jevech vskutku nevysvětlitelných i z dnešního hlediska. Tři z nich líčí v jednom ze svých dopisů (Dopisy VII, 27) nám rovněž již známý Plinius Mladší. Na rozdíl od mnoha jiných, Plinia Mladšího stejně jako jeho stejnojmenného strýce můžeme považovat za velmi seriózní zdroj.
Jak lze usuzovat z ostatních dopisů, nabízejících nám pohled do jeho soukromí i každodenního života, byl to inteligentní, vyrovnaný, racionálně uvažující člověk, který neměl sklon k extrémům a stál docela „při zemi“. Svou harmonickou, střízlivou a bytostně lidskou osobností jako by přímo symbolizoval odcházející věk klasické římské kultury. Právě proto ocitujeme příslušný dopis v maximální možné šíři:
LICINIU SUROVI.
Volný čas nám poskytuje příležitost, abych já se něco naučil a ty abys mě poučil. Rád bych tedy věděl, zda si myslíš, že duchové jsou a že mají nějakou podobu a moc, anebo že to jsou prázdná a lichá slova, nabývající podoby jen naším strachem.
Jsem nakloněn věřit v jejich existenci hlavně podle toho, co – jak jsem slyšel – se přihodilo Curtiu Rufovi. Ještě jako zcela neznámý mladý muž se dostal do družiny správce Afriky. Jednou na sklonku dne se procházel v kolonádě. Najednou proti němu jde ženská postava nadpřirozeně velikosti a krásy; poděšen slyšel, jak mu říká, že je Afrika znalá budoucnosti. Předpovídala, že Curtius půjde do Říma, dosáhne tam četných úřadů, s největší mocí se opět vrátí do Afriky a tam zemře.
Všechno se splnilo. Kromě toho se vypráví, že když přistával v Kartágu a vystupoval z lodi, zjevila se táž postava na břehu. Skutečně brzy onemocněl, a jelikož si budoucnost vykládal z minulosti a neštěstí ze štěstí, vzdal se na rozdíl od svých lidí naděje na uzdravení.
Další příhoda, kterou budu vyprávět, jak jsem ji slyšel, je ještě děsivější a neměně zvláštní. V Athénách byl dům, velký a prostorný, ale měl špatnou pověst, že přináší neštěstí. V nočním tichu se ozývalo řinčení železa a při pozornějším naslouchání chřestění řetězů nejprve zdálky a pak docela zblízka. Nakonec se zjevilo strašidlo, vychrtlý stařec obalený špínou, s dlouhými vousy a zježenými vlasy, na nohou měl pouta a na rukou řetězy, jimiž chřestil. Proto obyvatelé domu ze strachu probděli celé noci v hrůze a úzkosti. Bdění mělo za následek onemocnění a potom, jak byli stále více vyděšeni, smrt, neboť někdy i ve dne, když přízrak zmizel, stále se jim míhal před očima a strach trval déle než příčina strachu. Proto opustili dům, odsoudili jej k zpustnutí a všechno přenechali jenom strašidlu. Stále jej ovšem nabízeli ke koupi nebo k pronajmutí, kdyby se náhodou našel někdo, kdo by neznal jeho hrůzy.
Do Athén tehdy přišel filozof Athénodóros, přečetl si vývěsku, a když uslyšel cenu, vyptal se na všechno, protože mu byla podezřelá láce, a všechno se dověděl. Přesto, či spíše právě proto, si dům pronajal. Když se počalo stmívat, poručí, aby mu ustlali v přední části domu, dá si přinést zápisník, pisátko a světlo; všechny své lidi pošle dovnitř domu, sám soustředí své myšlenky, oči a ruku k psaní, aby si nezaměstnaná mysl nevymýšlela přízraky, o nichž slyšela, a zbytečný strach. Na počátku noční ticho jako všude jinde, potom řinčení železa, chřestění pout. Nezvedl oči, nepouštěl z ruky pero, ale zatvrzoval svou mysl a dělal, že nic neslyší. Tu se hluk zvětšoval, přibližoval a byl na prahu, bylo jej slyšet už v místnosti. Filozof se ohlédne, spatří a rozezná postavu, o níž slyšel vyprávět. Stála a kynula prstem, jako by ho volala; on naopak naznačí rukou, aby trochu počkala, a opět se věnuje svému psaní. Postava chrastila řetězy nad jeho hlavou; filozof se opět ohlédne a spatří, že mu kyne jako prve, proto nemešká, vezme světlo a jde za ní.
Strašidlo kráčelo pomalým krokem, jako by je tížila pouta. Když zabočilo na domovní dvůr, náhle se rozplynulo a svého průvodce opustilo. Jak zůstal sám, označil místo trávou a listím, jež natrhal. Druhého dne dojde za městskými úředníky a poprosí je, aby dali na tom místě kopat. Najdou se tam v řetězech zapletené kosti, které, celé zvětralé, tam zbyly jako jediný pozůstatek spoutaného těla zetlelého působením času a hlíny: byly sebrány a pohřbeny na státní útraty. Když se duchu zemřelého dostalo náležitého pokoje, dům ho byl zbaven.
Za věrohodnost tohoto příběhu ručí jiní; já se však mohu zaručit jiným za tohle: Mám propuštěnce, který není zcela nevzdělaný. Na jedné posteli s ním spal jeho mladší bratr. Tomu se zdálo, že si někdo sedá na postel, blíží se nůžkami k jeho hlavě a dokonce mu stříhá vlasy z temene. Když se rozednilo, byl ostříhán na temeni a na zemi se našly vlasy.
Uplynula krátká doba a podobný případ potvrdil dřívější: Otrok spal spolu s jinými v místnosti určené pro mladé otroky; vyprávěl pak, že okny vešly dvě postavy v bílých tunikách, ostříhaly ho ve spaní a odešly, kudy přišly. Také jeho jasný den ukázal ostříhaného a vlasy roztroušené kolem. Pak se neudalo nic zvláštního, leda snad že jsem nebyl obžalován, ale mohl jsem být, kdyby Domitianus, za něhož se to stalo, byl žil déle, neboť v jeho papírech se našlo Carovo udání na mne; z toho lze soudit – protože obžalovaní mají ve zvyku si nechat růst vlasy -, že ostříhané vlasy mých lidí naznačovaly nebezpečí, jež mi hrozilo.
Proto tě prosím, abys na to soustředil celý svůj um. Věc stojí za to, abys o ní dlouho a důkladné uvažoval, a také já snad stojím za to, abys věnoval trochu toho umu mne. l když obvykle vážíš všechno z obou stran, rozhodni se přece jen trochu víc pro jednu, abys mé nenechal na pochybách a v nejistotě, když pravé proto jsem se dotazoval, abych přestal pochybovat. Buď zdráv.“
Zamysleme se zvláště nad epizodou se strašidelným domem. Nalézáme v ní totiž ohlas antické představy, podle níž duše těch, kdo nebyli řádně pohřbeni, byly odsouzeny k trvalému bloudění po světě. Právě proto – jak jsme se zmínili už výše – byl řádný pohřeb zemřelého nejvyšší morální povinností všech pozůstalých. Týž názor o bloudících duších nepohřbených lidí sdílejí mnozí nábožensky založení lidé i dnes. Zejména knihy starších spiritistických autorů, kteří pochopitelně byli obzvláště fascinováni problémem smrti, obsahují mnoho podobných případů.
Dnes nejpřijatelnější vysvětlení strašidelných domů jakož i mnoha jiných parapsychických úkazů, jakým je třeba již citované pozorování slečny Mortonové, je teorie jednoho z autorů o „myšlenkové impregnaci“. Podle ní intenzívní myšlenky zanechávají jakési „stopy“, jež ulpějí na místě spojeném s myšlenkou. Tuto stopu, která je fyzikálně nezjistitelná, mohou citliví lidé odečítat s pomocí ESP. ESP zjistí přítomnost „stopy“, ale tento poznatek je fantasticky a symbolicky zkreslen do zážitku vidění fantomu. Případ slečny Mortonové také ukazuje, že pozůstalá „stopa“ není schopna samostatné inteligentní reakce. Z toho tedy plyne, že nejde o „myslícího ducha“, ale opravdu jen o stopu intenzívní myšlenky. V měnících se situacích fantom totiž vždy opakoval tutéž aktivitu.
V každém případě stopa je zvláště silná tehdy, když v daném místě došlo k nějakému neštěstí, tragédii, jakou je vražda nebo poprava, tedy událostem, při nichž můžeme předpokládat silné emocionální vzrušení. Takové vysvětlení by přicházelo do úvahy i v případě athénského „strašidelného domu“. A ze starověkých příběhů stejně jako středověkých pověstí i moderních událostí dobře víme, že nejčastěji „straší“ právě na místech poznamenaných tragédií či zločinem, zvláště jde-li o smrt. Podobná svědectví pocházejí z různých dob i částí naší Země a dokládají tedy univerzalitu příslušných fenoménů.
Jeden z autorů slyšel osobně svědectví vesničanů v Himalájích, jejichž vesnice byla v polovině devadesátých let dvacátého století při náhlém sesuvu půdy zavalena lavinou bláta. Při neštěstí zahynulo několik domorodých obyvatel vesnice i účastníků zahraniční turistické výpravy. Jak vyprávějí pozůstalí, ještě rok a půl po katastrofě je na místě katastrofy slyšet hlasy nešťastných obětí. Při hodnocení takových svědectví je nutno ovšem být nanejvýš obezřelý, neboť -zvláště v takových vypjatých a pohnutých situacích – může velmi silně působit kolektivní sugesce stejně jako bohatá lidová fantazie, která má sklon většinu událostí bud nadneseně přikrašlovat a nebo naopak hrozivě podbarvovat. A zvláště u lidí, jejichž psychika je zjitřená prožitou katastrofou a ztrátou blízkých, je něco takového zcela pochopitelné. Poněvadž určité stopy však mohou zanechat i myšlenky kladné (které pak také podmiňují opětné prožívání), cítíme se naopak velmi dobře a povzneseně na posvátných místech různých náboženství -v chrámech, klášterech, mešitách, synagogách, stupách stejně jako poutních místech, neboť lidé na ně obvykle přicházejí s čistými a zbožnými úmysly, naplněni ušlechtilými myšlenkami a touhou po duchovním prožitku. Jejich prožitky opět posilují pozitivní „atmosféru“ posvátného místa.
Pozoruhodnou kategorii zpráv o neobvyklých úkazech tvoří svědectví o kontaktech lidí a zvířat. Z antiky jich máme doloženo hned několik. Ta nejznámější se týkají přátelství člověka a delfína. Prvním z nich je známá báje o korintském pěvci Ariónovi, který byl při své cestě ze Sicílie oloupen námořníky a vhozen do moře. Tam se ho však ujal delfín a na vlastních zádech ho vynesl až na vzdálený břeh. Z reálného života pak cituje Plinius Starší zprávu o malém chlapci z jižní Itálie, který se s jedním delfínem spřátelil natolik důvěrně, že ten ho l každý den vozil na vlastních zádech přes Puteolský záliv do školy i i zpět domů.
Posledním z dlouhé řady paranormálních jevů je tzv. xenoglosie, tzn. náhlé mluvem neznámými cizími jazyky nebo naopak porozumění neznámým cizím jazykům. I k tomuto jevu dochází ve stavech mimořádného psychického vzrušení, v hypnotickém stavu nebo v transu. Nejukázkovějším případem xenoglosie je známé seslání Ducha svatého, popisované ve Skutcích (2,4-11). Hérodotos dokládá xenoglosii i v řeckých věštírnách a pozoruhodná svědectví o ní pocházejí i z našeho století. Např. irská cestovatelka a humanitární pra-i covnice D. Murphyová ve své knize Panenská země (česky Praha i 1970) popisuje čtivým způsobem léčebné procedury tibetského mni-I cha v uprchlickém táboře v západním Nepálu. Mnich léčil své paci-| enty v mimořádně intenzívním transu. V jednom z jeho stadií hovořil vybranou spisovnou tibetštinou, kterou ve stavu normálního vědomí vůbec nepoužíval – neměl totiž žádné vzdělání a běžně hovořil pouze svým rodným dialektem.
Když jsme se už zmínili o xenoglosii, dovolme si malou odbočku k modernímu výzkumu. Je třeba si uvědomit, že situace je zde složitější, než by se na první pohled zdálo. Definice xenoglosie je jasná: „Rozumět a nebo mluvit, respektive psát neznámou řečí.“ V praxi však shledáváme, že zprávy o ní nenasvědčují na jednotný jev. Můžeme rozlišit několik různých variant:
1) Médium v transu vysloví řadu slabik bez jakéhokoliv smyslu (v němčině se tento jev označuje jako Zungenreden) – a lehkověrní přítomní soudí, že jde o nějakou neznámou cizí řeč a více po tom nepátrají.
2) Při seslání Ducha svatého na apoštoly mohlo jít o případ telepatického rozumění cizí řeči (viz podrobněji níže). Spíše však šlo pouze o řečnickou inspiraci (zvýšenou výmluvnost ve vlastní řeči včetně zvýšení sebevědomí a potlačení trémy). V přikrášleném textu a v pozdější tradici to ovšem bylo vylíčeno jako mluvení cizí řečí, jak to dnes věřící běžně pojímají.
3) Při médiumistických pokusech byl zaznamenán např. případ, kdy se podle spiritistické víry projevil „duch“ nedávno zemřelého Řeka. Nikdo v kroužku nerozuměl řecky, a proto byl přizván Řek. Ten položil médiu (respektive duchovi) otázku v moderní řečtině. Médium rozumělo a odpovědělo na ni ve své mateřštině. Při telepatii (= „čtení myšlenek“) nemusí hrát jazyková bariéra roli. Tento výklad potvrdila i jiná pozorování: V jednom případě byla otázka v neznámé řeči zapsána foneticky na papír a člen kroužku (který řeč neznal) ji přečetl médiu. Odpověď média zněla: „Ten pán nemyslí. On neví, na co se ptá, a tomu já nerozumím.“ Rozhodně tedy nešlo o aktivní znalost cizího jazyka.
4) Švýcarský psychiatr T. Flournoy popsal případ média – (prosté ženy), které znalo jen svou mateřštinu (francouzštinu). Jednou v transu napsalo celou větu v arabštině. Vysvětlení bylo následující: Médium za mlada sloužilo u lékaře, který znal arabsky. Když žena kdysi uklízela jeho knihovnu, nahlédla náhodou do jedné knihy, v níž se nacházelo arabské věnování. Po létech právě toto věnování reprodukovala v transu. Opět tedy nešlo o aktivní znalost jazyka, nicméně tento případ ukazuje, jak dalekosáhle se může v transu vylepšit paměť. Uvedený výklad je potvrzen i skutečností, že médium psalo (vlastně obkreslovalo) arabskou větu zleva doprava, ačkoliv Arabové píší opačně, totiž zprava doleva. Podobně jiné médium kdysi napsalo větu v etruské abecedě. Později se ukázalo, že jde o nápis na jednom známém etruském náhrobku.
5) Následující případ nevypovídá ani tak o znalosti cizí řeči, ale vydává pozoruhodné svědectví o tvořivé síle lidského podvědomí. Švýcarské médium výše zmíněného profesora Flournoye údajně psalo texty dokonce v jazyce marťanů. Šlo o nápisy podobné hieroglyfům, přičemž médium uvádělo, že marťanskou řeč pro ně překládá „duch jednoho na Marsu reinkarnovaného Francouze“. Přirozeně šlo pouze o fantazii. Jazyková analýza tranzovní tvorby média ukázala, že tento nový jazyk je vlastně fantasticky přetvořenou francouzštinou. (Důkaz poskytla jazyková stavba – např. tvorba záporu mezi dvěma slovy.)
Méně známý, avšak snad ještě pozoruhodnější je případ, k němuž došlo bez jakéhokoliv spojení se spiritismem. Jistý český psychiatrický pacient vynikal vysokou inteligencí a jazykovým nadáním – uměl perfektně francouzsky, německy, rusky, japonsky, jakož i několik dalších, méně známých jazyků. Nabyl přesvědčení, že jeho žena pochází z jiné planety, a začal psát dějiny této planety a národa, který ji obýval. V průběhu mnohaleté práce vytvořil celkem 17 různých jazyků z této planety s osobitými abecedami, slovníky a gramatikou. Věřil, že jeho žena se všechny tyto řeči naučila. Sestavil objemné slovníky (10 000 slov) těchto jazyků a začal v nich psát literární díla (romány, vědecká pojednání) a překládal do nich i pozemská literární díla. Opět pouze velice pozoruhodný doklad tvořivých možností podvědomí. (dr. Lukeš, pozn. red.)
6) Tereza Neumannová z Konnersreutu (známá svými stigmatizacemi) prý v transu několikrát pronesla slova v aramejštině (v jazyce, jímž mluvil Ježíš). Vysvětlovala, že tato slova slyšela, když jasnovidně pozorovala scénu ukřižování.
7) Nejefektnější případ – snad jediný v literatuře, který se zdá věrohodněji nasvědčovat na aktivní znalost cizího jazyka – byl uveřejněn v populární knížce o psychických jevech (nikoliv ve vědecké literatuře). V jednom britském spiritistickém kroužku se údajně projevil duch staroegyptské princezny z r. asi 1400 př. Kr. Duch mluvil ústy média, přítomní slova zaznamenali foneticky (tehdy ještě nebyly magnetofony) a předložili nápis egyptologovi, který potvrdil dobu kolem roku 1400 př. Kr. a připravil ve staroegyptštině několik otázek. Ty byly zase foneticky přepsány a přečteny „duchovi“.
Princezna rozuměla, odpověděla ve staroegyptštině a dokonce upozornila na chybu, které se egyptolog v otázkách dopustil. (Profesor později chybu připustil.) Jestliže vše proběhlo tak, jak je popsáno, máme zde případ aktivní znalosti cizího, a to dokonce mrtvého jazyka. Avšak na druhé straně musíme upozornit na následující: Egyptologové dnes sice dokáží přeložit hieroglyfické nápisy, mají dokonce určité představy o tom, jak se řeč vyslovovala, avšak nikdo živý nikdy neslyšel staroegyptsky mluvit. Uvědomíme-li si dnešní potíže spojené s překládáním do jiných, i živých jazyků, které mívají neobvyklé hlásky či zvuky (např. francouzština, čínština, japonština), můžeme se oprávněně tázat, jak by třeba Čech foneticky přepsal japonštinu (kde i tón hlasu může změnit význam slova), kdyby ji slyšel pouze v mluvené podobě, a zda by jeho zápisu jiný Japonec rozuměl. Spíše můžeme udělat následující závěr: Popis případu byl zveličen a zdramatizován, aby historka vyzněla napínavěji. Jde tedy o líbivou, dobře čtivou historku, ale není to ještě žádný přijatelný důkaz. Skutečnost, že jsme naši procházku antickými prameny zakončili u svědectví z moderní doby, může některému z čtenářů možná připadat nelogická a neústrojná, má však své logické opodstatnění. Některé odlehlé a vzdálené asijské země, např. právě zmíněný Nepal, nemluvě už o různých stále vzácnějších společenstvích přírodních národů, představují totiž jakési sociální, náboženské i etno-psychologické muzeum, v němž se uchovaly archaické životní způsoby, rity i nazírání na svět, jaké už na větší části planety překryla industriální euro-americká kultura. Tyto země nám tak poskytují názorný obrázek, jak asi vypadal – a to i na mentální úrovni – evropský starověk před příchodem křesťanství či evropský středověk před nástupem moderní civilizace. A navíc nám taková svědectví vypovídají o univerzalitě psychických jevů, jež se zdají být všelidské jak v prostoru, tak v čase.
- Rýzl, M. – Kysučan, L.: Tajemství věštíren, snů a posmrtného života. Arkanum, Praha 2000
