Materializace

Teleportace asi přece jen existuje…

V mládí jsem byl okouzlen příběhem z pera Guillauma Apollinaira o dobrodružstvích barona d´Ormesan, které byly do angličtiny přeloženy ještě před válkou. Tento vymyšlený mág dokázal vystupovat jako mesiáš a byl viděn současně v mnoha synagogách na různých místech světa. Jako chlapec jsem byl z těchto baronových dobrodružství přímo u vytržení.

Dne 16. června 1978 mi z Londýna zatelefonoval doktor Crosby, s nimž jsem po válce studoval medicínu, a řekl mi, že má k dispozici zajímavého exota, jenž se ocitl v Londýně a vyvolává pozdvižení na ulicích materializací předmětů. byl to asi třicetiletý IND, který se v hlavním městě britské říše pokoušel lidem sdělit, že na světě existuje pouze jeden druh rozumné bytosti – a tou je člověk, pouze jedna řeč – kterou je výzva sdělovaná svědomím, jedno náboženství – a to náboženství lásky a pomoci, a jeden všudypřítomný bůh. Nic nového pod sluncem, pokud by zajímavý Ind neilustroval svoje učení nepochybnými zázraky. Jeho misijní cesta do Evropy začala v květnu a končila v září uvedeného roku. Crosby se byl jist, že Ind za tuto krátkou dobu proměnil k dobrému mnoho lidských duší a změnil tak příznivě i řadu dosud velice vrtkavých osudů.

Doktor Crosby tvrdil, že Ind vytváří přímo na ulicích předměty malého formátu, které chtěli vidět nevěřící Tomáši jako důkaz toho, že je bůh všudypřítomný a všemocný. Někdo chtěl, aby Ind vylovil ze své dlaně zlaté mince, platidlo konkrétního státu s konkrétním datem. Ind, který si říkal Šara, pozvedl pěst, otevřel ruku a žádaná mince ležela na jeho hnědé dlani. Minci předvedl zvědavcům, aniž by se jí směli dotknout, poté na ní dýchl a kus žlutého kovu se změnil v písek, který Šara odfoukl na ulici. podobně předváděl zlaté či stříbrné medailónky a i jiné šperky, jež kdysi Londýňané ztratili a nyní se chtěli přesvědčit, zda Šara dokáže vytvořit jejich dávnou podobu. Šara tuto jejich žádost pokaždé vyslyšel a dokázal tak, že je mocen i takového zázraku, ale žádný ze zvědavců se svého někdejšího „majetku“ nesměl dotknout. Předmět se objevil zazářil a skončil v podobě jemného písku na ulici. Ve všech případech byly předměty identické s představami jejich někdejších vlastníků.

Crosby pozval Šaru do svého příbytku, kde se velice sblížili. Ind chtěl pohnout i s Crosbyho myslí a přesvědčoval ho, aby se zřekl západního způsobu života a konzumního světa, jenž se ocitl na prahu šílenství.

Šara Crosbymu řekl, že lidská podstata není vázána prostorem a časem, ale je věčná a v nekonečném prostoru nekonečná, a člověk sám není nutně vázán jen svou pozemskou existencí. Nabídl i podání důkazu o svém tvrzení s tím, že se objeví současně, tedy ve stejnou dobu, na více místech. Ihned jsem si vzpomněl na Apollinairova barona d´Ormesana a s velikým zadostiučiněním jsem přislíbil účast na tomto experimentu.

Sešli jsme se v Londýně 2. července, Crosby, já, doktor Evans, doktorka Evertová, profesor Fisher z Oxfordu – a také Šara, která na nás udělal nesmírný dojem. Když jsem mu pohlédl do očí, měl jsem dojem, jako bych hleděl do hvězdného nebe.

Princip experimentu byl velice jednoduchý. získali jsem šek na deset tisíc dolarů od Experimentální Johnson Collage na Redlanské univerzitě v Kalifornii, která se zabývá transpersonální psychologií. Penězi přispěla také Harvardská univerzita, která pořádala kurzy změněných stavů vědomí. O finanční zabezpečení experimentu tedy bylo postaráno.

Šara se s námi dohodl, že se 7. července v devět hodin ráno londýnského času objeví současně v New Yorku, Londýně, Káhiře, Bombaji a v Sydney, a to vždy na konkrétních, turisticky notoricky známých místech. Pro mne byl vyhrazen New York a konkrétně úpatí sochy Svobody, u níž se díky časovému posunu nedal v určené chvíli čekat příval turistů. Ostatní účastníci experimentu na tom byli s časovým posunem lépe než já.

Rozletěli jsme se do světa různými letadly, abychom se ocitli na sjednaných místech včas. Já odešel ze svého newyorského bytu den předem, byl jsem nucen vzít spací pytel, přepravit se z Mangattanu turistickou lodí už odpoledne k soše Svobody a ukrývat se na ostrůvku před dotěrnými hlídači. Ve dvě ráno jsem přímo u úpatí sochy strašlivě unaven usnul. Měl jsem pocit, že jsem spal snad půl minuty, když mi kdosi zaklepal na rameno. „Pane doktore,“ zaslechl jsem hlas Inda Šary, „vstávejte, tady jsou tři hodiny, ale v Londýně je devět…“

Šara stál přede mnou, dohodil jsem tedy spací pytel, abych jej přivítal.

Usmál se a prohodil se mnou několik vět. Řekl mi, abych se obrátil k jedinému a pravému bohu, a já jsem mu to přislíbil. Ihned poté odešel k přístavu a já jsem ho pak už neviděl. Odjel jsem první lodí na Manhattan, zahřál jsem se horkou kávou, vystoupil po sto šedesáti šesti chodech do svého bytu a neprodleně jsem spěchal k telefonu. Telefonický dispečink směroval do Londýna, kde jsme se měli okolí dvanácté hodiny londýnského času všichni přihlásit. Dr. Crosby čekal u aparátu.

Spojení jsem dostal brzy. Zprávy ze Sydney a Káhiry mě předběhly. Doktor Evans a profesor Fisher už stvrdili, že přesně v daný čas rokovali na určených místech o jediném bohu, rozestřeném v celém všehomíru. Doktorka Evertová z Bombaje se přihlásila asi za patnáct minut po mém telefonátu. I ona stvrdila svou vědeckou autoritou, že rozmlouvala s Indem Šarou v témže okamžiku, jako jsme to činily my. Totožný výsledek potvrdil i doktor Crosby, který se s Šarou sešel v devět hodin před britským parlamentem, aniž by Indovo zjevení vyvolalo rozruch shromážděných lidí. Nebyli do věci zasvěceni.

Jen nás pět o této zázračné události vědělo. Crosby se s Šarou rozloučil, najal si taxík a jel do svého tichého bytečku, jenž se nacházel v domě z červených cihel jižně od Hyde Parku. „Tisíce bílých límečků vycházelo v tuto dobu ze svých úřadů se občerstvit,“ sdělil mi doktor Crosby, „a mě připadali rázem zbyteční…“

Neznámý zdroj

Archiv KPUFO