Byl Lomonosovův sen prorocký?

Jaký je rozdíl mezi předvídáním a předtuchou?

Předvídání je založeno na zkušenosti a logice, předtucha se obvykle pak objasňuje tajemnou schopností některých lidí poznávat cosi „mimosmyslovou“ cestou. A velmi často ve snu…

Je známé Lomonosovovo vyprávění, které zaznamenal jeho přítel: „Na zpáteční cestě z Německa do vlasti se mu jednou zdál tento sen. Vidí otce ležícího u rozbité lodi na břehu neobydleného ostrova v Ledovém moři, ke kterému ho kdysi v mládí zanesla bouře. Po příjezdu do Petěrburgu vyhledal svého bratra a od něho se dověděl, že otec už před čtyřmi měsíci vyjel na moře na rybolov, a od té doby se ani on, ani nikdo jiný z jeho druhů nevrátil. Zmíněný sen a bratrova slova ho velmi zneklidnila. Rozhodl se požádat o dovolenou, aby mohl jet pátrat po otci na onen ostrov, který viděl ve snu, a pochovat otce ve vší úctě…“

Historie dokládá, že tělo Vasilije Lomonosova bylo skutečné nalezeno na onom pustém ostrově, kde byl pak i pohřben.

Je tedy možný prorocký sen?

Než si zodpovíme tuto otázku, podnikněme malou exkurzi do fyziologie spánku. Počátkem padesátých let byl při výzkumu spánku učiněn významný objev: oči spícího člověka se čas od času začínají rychle pohybovat, a na encefalogramu se při tom objevují rychlé rytmy, charakteristické pro bdění. „Rychlý spánek“ trval od 10 do 30 minut a byl registrován čtyřikrát až pětkrát za noc. Tehdy se také vyjasnilo, že probudit člověka v léto chvíli je obtížnější než v etapě „pomalého spánku“ a že násilné eliminování této fáze by znamenalo ohrožení psychického zdraví člověka. Tento objev vyvrátil do té doby panující představu, že spánek je úplný útlum mozkové kůry.

Během dne mozek hromadí obrovské množství informací. K jejich utřídění, zpracování a zapamatování mozek potřebuje čas a klid. A dobou tohoto zpracovávání informací je právě spánek. Tak se potvrdila Aristotelova myšlenka, vyslovená před více než dvěma tisíci lety, že snění je myšlení pokračující ve spánku.

Vraťme se nyní k prorockým snům. Lomonosov věděl z vlastní zkušenosti, v které době a kde probíhá rybolov a nakolik je to nebezpečné. Je zcela zřejmé, že myšlení pokračující ve spánku vymodelovalo fakt ztroskotání lodi. Ale takové sny nemají nic společného s telepatií – přímým přenášením informací z mozku do mozku.

Jeden známý S. Korsakova – zakladatele ruské psychiatrie – po návratu z laboratoře doma ulehl ke spánku. Ve snu uviděl, že laboratoř hoří. Probudil se, a aniž si jasně uvědomil své počínání, ihned se tam vydal. Přišel včas – hořela záclona na okně. Zapálila ji svíčka, kterou při odchodu zapomněl zhasnout.

Takových případů existuje mnoho. A mají vesměs společnou zákonitost. Když lidé usínají, mozek „probírá“ události dne a dál „vyvozuje závěry“. Informace ještě „nezaložené“ do dlouhodobé paměti se stávají ohniskem podráždění a zvedají lidi z lůžka.

Ale modely zkonstruované mozkem zdaleka ne vždy odpovídají skutečnosti.

„Jednou,“ vzpomínal známý ruský fyziolog Ilja Mečnikov, „jsem se v noci probudil v jakémsi zvláštním stavu. Měl jsem pocit, že umřel Virchov. Tento vynikající vědec, se kterým jsem se dobře znal, byl tehdy vážně nemocný. Všichni očekávali jeho smrt, dá se říci, každou hodinu. Byla to situace „klasicky telepatická“. Ale můj pocit se ukázal být falešným. Virchov zemřel až po několika měsících.“

Francouzský fyzik uvádí tento případ ze svého života. Uviděl ve snu, že na nemocničním lůžku umírá jeho nejlepší přítel. Trpěl tuberkulózou a tři měsíce předtím byl skutečně umístěn v sanatoriu. Jeho přítel však nejen té noci nezemřel, ale zanedlouho se uzdravil.

„Dejme tomu,“ uvažoval, „že můj přítel by byl té noci zemřel. Za tři měsíce pobytu v sanatoriu se pravděpodobnost úmrtí v jedné z těch nocí rovnala 1/90. Není to příliš velká pravděpodobnost, ale přece jen taková, že se docela dobře mohla stát. A kdyby se to bylo stalo, traktáty o telepatii by se byly obohatily o nový „ohromující případ“. „Ze 100 000 dvojic událostí, odehrávajících se současně, ale na různých místech, tvrdí, se vždycky najde jedna nebo dvě dvojice, které budou ohromovat svou zdánlivou, ve skutečnosti však naprosto neexistující vzájemnou souvislostí. Tato dvojice zcela jistě nezůstane bez povšimnutí, zvláště je-li spjata s nějakými dramatickými událostmi, jako je něčí smrt, nemoc, katastrofa.“

Příkladem neuvěřitelné shody může být známý případ reportéra amerického listu The Globe. Edward Samson jednoho srpnového dne roku 1883 usnul v redakci na pohovce a ve snu uviděl hrůzné scény. Když se probudil, celý sen si zaznamenal. Popsal, jak hrůzou šílení obyvatelé ostrova Jávy, kteří hledali záchranu před žhnoucí sopečnou lávou, prchali k moři, jak tisíce lidí byly smeteny do moře proudy valícího se bahna a jak děsivý výbuch zničil ostrov. Na okraj svého záznamu Samson připsal poznámku „Důležité“ a při odchodu nechal list ležet na stole.

Ráno pak redaktor listu předpokládal, že Samson přijal tuto správu v noci, a dal ji do tisku. Reportáž přetiskly téměř všechny noviny v USA. A propukl skandál: informace se nepotvrdily. Samson se bezúspěšně pokoušel o vysvětlující omluvu – byl propuštěn.

Ráno 27. srpna téhož roku zaduněl první výbuch sopky Krakatau, ležící mezi Jávou a Sumatrou. Zvuk třetího výbuchu, nejmohutnějšího, bylo slyšet do vzdálenosti 4800 km. Vzduchová vlna třikrát obletěla zeměkouli. Do atmosféry bylo vyvrženo 18 km3 skalního podkladu a vulkanické emise dosáhly výšky 50 km. Gigantická mořská vlna vysoká kolem 40 metrů, vyvolaná třetí erupcí, zaplavila pobřeží Jávy a Sumatry a dovalila šc až 11 kilometrů do vnitrozemí. Zahynulo na 36 000 lidí, hlavně na západní Jávě. Z ostrova Krakatau zbyla pouhá třetina.

Na rozdíl od takových vzácných shod, jakou představoval reportérův sen, je pravděpodobnost shody snů o smrti známých nebo příbuzných řádově několikanásobně vyšší. Předpokládejme, že osmi miliónům lidí v Moskvě se téměř každou noc něco zdá. A je velmi pravděpodobné, že nevelké části z nich, řekněme 25 000, se tu a tam zdá o smrti nějakého blízkého člověka. Přitom pravděpodobnostní prognóza mozku v době spánku, se docela dobře může takříkajíc „trefit do černého“ – kdo z nás nemá nějaké starší příbuzné a kdo je pojištěn před nehodou. Zajímavé však je, že nikdo z nás nebude brát sen a jev jako dvě nezávislé věci, ale každý bude žasnout nad tím, že někdo měl předtuchu neštěstí dřív, než k němu došlo.

Takový už je člověk: střeží si svoji „osobnost“, svoji neopakovatelnost, a zapomíná na tisíce nesplněných snů. Zapamatuje si jen ten jediný – „prorocký“.

VLADIMÍR LEBEDĚV, doktor psychologických věd

Týdeník aktualit č.26/1991 s. 8-9

Archiv CP