Na hranicích reality (4)
Sdělovací prostředky naší doby nás dnes a denně zásobují přívalem zpráv o různých záhadných úkazech
MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI
Posledním z dlouhé řady paranormálních jevů je tzv. xenoglosie, tzn. náhlé mluvem neznámými cizími jazyky nebo naopak porozumění neznámým cizím jazykům. I k tomuto jevu dochází ve stavech mimořádného psychického vzrušení, v hypnotickém stavu nebo v transu. Něj ukázko věj ším případem xenoglosie je známé seslání Ducha svatého, popisované ve Skutcích (2,4-11).
Hérodotos dokládá xenoglosii i v řeckých věštírnách a pozoruhodná svědectví o ní pocházejí i z našeho století. Např. irská cestovatelka a humanitární pracovnice D. Murphyová ve své knize Panenská země (česky Praha i 1970) popisuje čtivým způsobem léčebné procedury tibetského mni-I cha v uprchlickém táboře v západním Nepálu. Mnich léčil své pacienty v mimořádně intenzívním transu. V jednom z jeho stadií hovořil vybranou spisovnou tibetštinou, kterou ve stavu normálního vědomí vůbec nepoužíval – neměl totiž žádné vzdělání a běžně hovořil pouze svým rodným dialektem.
Když jsme se už zmínili o xenoglosii, dovolme si malou odbočku k modernímu výzkumu. Je třeba si uvědomit, že situace je zde složitější, než by se na první pohled zdálo.
Definice xenoglosie je jasná: „Rozumět a nebo mluvit, respektive psát neznámou řečí.“ V praxi však shledáváme, že zprávy o ní nenasvědčují na jednotný jev.
Můžeme rozlišit několik různých variant:
1) Médium v transu vysloví řadu slabik bez jakéhokoliv smyslu (v němčině se tento jev označuje jako Zungenreden) – a lehkověrní přítomní soudí, že jde o nějakou neznámou cizí řeč a více po tom nepátrají.
2) Při seslání Ducha svatého na apoštoly mohlo jít o případ telepatického rozumění cizí řeči (viz podrobněji níže). Spíše však šlo pouze o řečnickou inspiraci (zvýšenou výmluvnost ve vlastní řeči včetně zvýšení sebevědomí a potlačení trémy). V přikrášleném textu a v pozdější tradici to ovšem bylo vylíčeno jako mluvení cizí řečí, jak to dnes věřící běžně pojímají.
3) Při médiumistických pokusech byl zaznamenán např. případ, kdy se podle spiritistické víry projevil „duch“ nedávno zemřelého Řeka. Nikdo v kroužku nerozuměl řecky, a proto byl přizván Řek. Ten položil médiu (respektive duchovi) otázku v moderní řečtině. Médium rozumělo a odpovědělo na ni ve své mateřštině. Při telepatii (= „čtení myšlenek“) nemusí hrát jazyková bariéra roli. Tento výklad potvrdila i jiná pozorování: V jednom případě byla otázka v neznámé řeči zapsána foneticky na papír a člen kroužku (který řeč neznal) ji přečetl médiu. Odpověď média zněla: „Ten pán nemyslí. On neví, na co se ptá, a tomu já nerozumím.“ Rozhodně tedy nešlo o aktivní znalost cizího jazyka.
4) Švýcarský psychiatr T. Flournoy popsal případ média – (prosté ženy), které znalo jen svou mateřštinu (francouzštinu). Jednou v transu napsalo celou větu v arabštině. Vysvětlení bylo následující: Médium za mlada sloužilo u lékaře, který znal arabsky. Když žena kdysi uklízela jeho knihovnu, nahlédla náhodou do jedné knihy, v níž se nacházelo arabské věnování. Po létech právě toto věnování reprodukovala v transu. Opět tedy nešlo o aktivní znalost jazyka, nicméně tento případ ukazuje, jak dalekosáhle se může v transu vylepšit paměť. Uvedený výklad je potvrzen i skutečností, že médium psalo (vlastně obkreslovalo) arabskou větu zleva doprava, ačkoliv Arabové píší opačně, totiž zprava doleva. Podobně jiné médium kdysi napsalo větu v etruské abecedě. Později se ukázalo, že jde o nápis na jednom známém etruském náhrobku.
5) Následující případ nevypovídá ani tak o znalosti cizí řeči, ale vydává pozoruhodné svědectví o tvořivé síle lidského podvědomí. Švýcarské médium výše zmíněného profesora Flournoye údajně psalo texty dokonce v jazyce Marťanů. Šlo o nápisy podobné hieroglyfům, přičemž médium uvádělo, že marťanskou řeč pro ně překládá „duch jednoho na Marsu reinkarnovaného Francouze“. Přirozeně šlo pouze o fantazii. Jazyková analýza tranzovní tvorby média ukázala, že tento nový jazyk je vlastně fantasticky přetvořenou francouzštinou. (Důkaz poskytla jazyková stavba – např. tvorba záporu mezi dvěma slovy.)
Méně známý, avšak snad ještě pozoruhodnější je případ, k němuž došlo bez jakéhokoliv spojení se spiritismem. Jistý český psychiatrický pacient vynikal vysokou inteligencí a jazykovým nadáním – uměl perfektně francouzsky, německy, rusky, japonsky, jakož i několik dalších, méně známých jazyků. Nabyl přesvědčení, že jeho žena pochází z jiné planety, a začal psát dějiny této planety a národa, který ji obýval. V průběhu mnohaleté práce vytvořil celkem 17 různých jazyků z této planety s osobitými abecedami, slovníky a gramatikou. Věřil, že jeho žena se všechny tyto řeči naučila. Sestavil objemné slovníky (10 000 slov) těchto jazyků a začal v nich psát literární díla (romány, vědecká pojednání) a překládal do nich i pozemská literární díla. Opět pouze velice pozoruhodný doklad tvořivých možností podvědomí.
6) Tereza Neumannová z Konnersreutu (známá svými stigmatizacemi) prý v transu několikrát pronesla slova v aramejštině (v jazyce, jímž mluvil Ježíš). Vysvětlovala, že tato slova slyšela, když jasnovidně pozorovala scénu ukřižování.
7) Nejefektnější případ – snad jediný v literatuře, který se zdá věrohodněji nasvědčovat na aktivní znalost cizího jazyka – byl uveřejněn v populární knížce o psychických jevech (nikoliv ve vědecké literatuře). V jednom britském spiritistickém kroužku se údajně projevil duch staroegyptské princezny z r. asi 1400 př. Kr. Duch mluvil ústy média, přítomní slova zaznamenali foneticky (tehdy ještě nebyly magnetofony) a předložili nápis egyptologovi, který potvrdil dobu kolem roku 1400 př. Kr. a připravil ve staroegypt-štině několik otázek. Ty byly zase foneticky přepsány a přečteny „duchovi“. Princezna rozuměla, odpověděla ve staroegyptštině a dokonce upozornila na chybu, které se egyptolog v otázkách dopustil. (Profesor později chybu připustil.) Jestliže vše proběhlo tak, jak je popsáno, máme zde případ aktivní znalosti cizího, a to dokonce mrtvého jazyka. Avšak na druhé straně musíme upozornit na následující: Egyptologové dnes sice dokáží přeložit hieroglyfické nápisy, mají dokonce určité představy o tom, jak se řeč vyslovovala, avšak nikdo živý nikdy neslyšel staroegyptsky mluvit. Uvědomíme-li si dnešní potíže spojené s překládáním do jiných, i živých jazyků, které mívají neobvyklé hlásky či zvuky (např. francouzština, čínština, japonština), můžeme se oprávněně tázat, jak by třeba Čech foneticky přepsal japonštinu (kde i tón hlasu může změnit význam slova), kdyby ji slyšel pouze v mluvené podobě, a zda by jeho zápisu jiný Japonec rozuměl.
Spíše můžeme udělat následující závěr:
Popis případu byl zveličen a zdramatizován, aby historka vyzněla napínavěji. Jde tedy o líbivou, dobře čtivou historku, ale není to ještě žádný přijatelný důkaz. Skutečnost, že jsme naši procházku antickými prameny zakončili u svědectví z moderní doby, může některému z čtenářů možná připadat nelogická a neústrojná, má však své logické opodstatnění. Některé odlehlé a vzdálené asijské země, např. právě zmíněný Nepal, nemluvě už o různých stále vzácnějších společenstvích přírodních národů, představují totiž jakési sociální, náboženské i etno-psychologické muzeum, v němž se uchovaly archaické životní způsoby, rity i nazírání na svět, jaké už na větší části planety překryla industriální euro-americká kultura. Tyto země nám tak poskytují názorný obrázek, jak asi vypadal – a to i na mentální úrovni – evropský starověk před příchodem křesťanství či evropský středověk před nástupem moderní civilizace. A navíc nám taková svědectví vypovídají o univerzalitě psychických jevů, jež se zdají být všelidské jak v prostoru, tak v čase.
Z knihy:
