Fyzika transcendentna
1. Další pojetí psychotroniky
V roce 1998 se na knižním trhu objevilo dílo Doc.RNDr.Ivo Chudáčka, DrSc. a PhDr. Jiřího Emila Marka nazvané „FYZIKA na pokraji světa aneb PSYCHOTRONIKA “.
Ivo Chudáček je významným badatelem v oblasti elektrografie, možná právě tato skutečnost a jeho experimenty s fotografováním tzv. aury ho přivedly na sklonku vědecké kariéry k psychotronice. Nelze však zanedbat ani obchodní aktivity v oblasti radioniky, kterým dělá jeho kniha dobrou reklamu. Jeho pojetí psychotroniky je naprosto zvláštní, stejně jako nakonec všechny ostatní pojetí, která představují soubory názorů na psychotronickou problematiku vymykající se v určitých částech přírodovědeckým představám.
Po Kafkově „Nových základech experimentální psychologie“ a Rejdákově „Průvodci po psychotronice“, se s dílem pana Chudáčka a Marka objevuje třetí velice významný teoretický náhled odhalující duchovní spojitosti lidí a přírody. Výraz duchovní je zde na místě v tom smyslu, že psychotronické jevy jsou v jejich pracích vykládány na základě existence duchovního principu, podmiňujícího v člověku psychické schopnosti i jeho vlastní existenci, tj. Duše. S tímto principem v člověku souvisí i duchovní princip v přírodě, který nelze označit jinak než Bůh. Zatímco Kafka hovoří naprosto jasně o Boží existenci, Rejdák hovoří o všeharmonizujícím činiteli v přírodě a Chudáček o paralelním vesmíru jako určité virtuální inteligenci. U všech tří je pak primární podstata existence psychotronických jevů v existenci Duše, sekundárně však je dále podmíněna u Kafky existencí tzv. oduší, které je součástí duše a skrze nějž se uplatňuje její vliv na svět včetně interakcí člověka na vzdálenost. Chudáček přebírá toto Kafkovo výchozí stanovisko a dále ho rozpracovává. Rejdák jako sekundární prvek podmiňující psychotronické jevy spojuje s vymezením tzv. distanční interakce, která je nositelem informačních a energetických vlastností hmoty, protože je však u těchto jevů přímé spojení s „mohutností duše“, hovoří v souvislosti s člověkem o psychotronické interakci.
Chudáčkova a Markova psychotronika je tedy další koncepcí vývojové větve psychotroniky, kterou jsem nazval „psychotroniku s duší“. Tyto koncepce jsou postaveny na duálním základě, který spojuje duchovní (mytologické – duchovědné) principy s principy přírodovědeckými, čímž vzniká zpravidla obecně nepřijatelná teorie obsahující často řadu plodných myšlenek, ovšem s nepřijatelnou interpretací.V psychotronice tak již deset let existuje to, co psychologii doprovází od začátku jejího vzniku. Psychologie je i dnes stále rozdělená na „psychologii bez duše“ a „psychologii s duší“, každý tento směr má své zastánce.
1.2. Psychologie s duší
Psychologie bez duše se rodí v 19. století, vzniká s procesem osamostatňování od filosofie a stává se skutečnou empirickou vědou. Ústup od pojmu duše je spojen s novými poznatky neurofyziologie, s teorií o vývoji druhu (darwinismem) a obecně s rozvojem vědy. Věda definitivně ustoupila od metafyzického pojetí světa a stává se pozitivistickou (vycházející ze zkušenosti).
Postavení psychologie bez duše na empirických základech se stává terčem kritiky a předmětem sporů vedených např. vitalisty, obecně duchovědnými stoupenci. Tento spor je v psychologii doprovázen prosazováním protichůdných směrů – přírodovědeckého a duchovědného pojetí psychologie (založené na duchovních principech, např. duši, životní (vitální) síle apod.).
Proti přírodovědecky orientované psychologii se postavil německý filozof Wilhelm Dilthey (1883, 1894), představitel tzv. duchovědné psychologie, profesor filosofie v Berlíně, který o povahu psychologie jako vědy vedl ostré spory zejména s H. Ebbinghausem, zastáncem přírodovědeckého přístupu. Dilthey vyjádřil rozdíl přírodovědeckého a duchovědného pojetí psychologie známou větou: „Přírodní jevy vysvětlujeme, duševní jevy chápeme“ (resp. „duševním jevům rozumíme“). V psychologii tak jako v historii jde především o objevování „smysluplných souvislostí života“, nikoliv o objevování kauzálních vztahů, tyto smysluplné souvislosti určované hodnotami jsou jakousi psychologickou „kauzalitou“, přesněji, jsou analogické přírodovědecky pojaté kauzalitě. Proti přírodovědeckému „vysvětlování“ je tu tedy postaveno duchovědné „rozumění“, které dalo vznik tzv. rozumějící psychologii. Rozumění (či chápaní) v psychologii je založeno na tom, že se za zjevná fakta dosazuje jejich motivace, založená na určité hodnotové orientaci. To umožňuje pochopit, proč člověk učinil to, co učinil, tj. leitmotivy jeho jednání. Tento spor o přírodovědecké či duchovědné pojetí psychologie vedený, jak již bylo uvedeno, zejména mezi Diltheyem a Ebbinghausem, poznamenal další vývoj psychologie spíše jen nastolením opakujícího se zpochybňování jejího přírodovědeckého pojetí, které trvá dodnes.“ 2)
1.3. Fyzika transcendentna
Chudáček a Marek se neztotožňují plně s názvem psychotronika a to, co ve své knize popisují, odpovídá jejich požadavku na „Fyziku transcencendentna“. Cituji: „V předkládané knize jsme soustředili naše hlavní znalosti z oblasti psychotroniky, tak jak byly získány za poslední léta v laboratoři FYZAP, vedené Doc.RNDr. Ivo Chudáčkem, DrSc. FYZAP je soukromá laboratoř, která se zabývá nejen psychotronikou, ale i aplikovanou fyzikou, především pak vlivem elektrických a magnetických polí na životní prostředí. Jde hlavně o zdůvodnění hygienických norem a zjišťování jejich dodržování na pracovištích, v obytných prostorách a mimo budovy.
Pro tuto naší činnost jsme si na začátku chtěli ověřit, zda takzvané „patogenní zóny“ či „lidské aury“ vůbec existují a zda mají vliv na naše životní prostředí a mezilidské vztahy. Tak jsme začali studovat jevy, které lze dosud uskutečňovat pouze za součinnosti člověka a které nelze redukovat na jevy čistě mechanické, tepelné, elektromagnetické, optické, jaderné, chemické či biologické. Domníváme se, že patří jak mezi jevy přírodní, tak mezi jevy psychické. Stejně jako mnohé zahraniční prameny je budeme nazývat jevy PSI. Lze říci, že jevy PSI jsou základem psychotroniky. Psychotronika není ovšem pro tuto oblast jevů zrovna vhodný název, ale příliš adekvátní nejsou ani ostatní dnes užívané názvy parapsychologie, psychoenergetika, bionika atd. Nejvhodnější se nám zdá název „FYZIKA TRANSCENDENTNA“, neboť, jak si ukážeme, jevy, které studuje psychotronika leží na pokraji našeho světa. Jejich specifičnost je dána právě tím, že se jedná o zásah jiného světa do světa našeho.“ 1)
2. Chudáčkova psychotronika
Jen na subjektivních psychických faktorech člověka nelze stavět psychotroniku jako vědu.
Bohužel z obsahu knihy vyplynulo, že celá Chudáčkova psychotronika je postavena na metodě tzv. mentálního dotazu, který přírodovědecky nelze hodnotit za vědecky objektivní.
Jak je zřejmé, z díla je „fyzika transcendentna“ dalším rozpracováním prací F.A.Messmera, K.von Reichenbacha a B.Kafky. S touto skutečností souvisí výchozí terminologický aparát, obsahující takové pojmy jako ód, ódomagnetismus, oduší, Duše …, ale i nové – ódomagnetická tekutina, ódomoment, radionika (ódická rezonance).
Chudáčkovo a Markovo dílo je pestrou směsicí názorů, o kterých se můžeme vyjádřit stejně pochybně, jako se oni vyjadřují o díle F.Kahudy „… modely éterových částic nebo mentionů nejsou reálnými modely, ale pouhá fantazie. I kdyby tyto spekulace měly částečně pravdu, jsou nepoužitelné, neboť nenavazují na praktické experimentální, reprodukovatelné zkušenosti.“ 1)
Přitom můžeme říci, že Kahudovy pojmy, stejně jako Chudáčkovy, vycházejí z jejich subjektivního vnímání a výkladu psychotronických jevů. Copak je rozdíl, opíráme-li se o něco, co nazýváme eterony a psychony, které generují mentiony, podle Kahudy, a nebo o ódoatomy a ód, který generuje vibronance, podle Chudáčka. Uvedené pojmy mají mimo jiné stejnou vlastnost v tom, že je lze přímo detekovat jen skrze lidský subjekt, protože jsou mimo fyzikální principy.
V psychotronice se uchytí jen takový model, který bude navazovat na současné poznání, nesmí být vytržen úplně z kontextu vědy. Takovým modelem se může stát jen koncepce založená na předpokladu reálné existence informace (minimálně v tomto smyslu „tak jako hmota má energetické projevy, tak energie má informační projevy“)
Citovaná kniha je plná subjektivních dojmů, jak řekl jeden můj kolega. Psychotronika však je o subjektivním vidění světa zprostředkovaném psychotronickou interakcí, populárně řečeno mimo naše smysly. Názory v knize jsou jednou interpretací psychotronických jevů z mnoha dalších. Ať je objektivní stav díla a jeho obsahu jakýkoliv, opět nám připomíná ožehavý problém psychotroniky a to její neexistující vnitřní aparát, který by tomuto oboru dal jemu specifickou formu.
Chudáček založil laboratoř FYZAP, kde se mu podle jeho slov podařilo dosáhnout plné reprodukovatelnosti psychotronických jevů. To je na první pohled úžasné, ale nakonec je všechno jinak. Podařilo se mu to jen v tom smyslu, že psychotronické jevy „…probíhají za daných vždy stejných podmínek obdobným způsobem.“ 1)
3. Ódická rezonance – radionika
Autoři zavádějí pojem tzv. pseudoenergie, která existuje jako dosud blíže nespecifikovaná forma energie. Pseudoenergie je zvláštní tím, že přichází do našeho světa odjinud (pravděpodobně s Chudáčkova paralelního vesmíru).
Základní vlastností pseudoenergie je „vibronance“. I tzv. aura je tvořena podle autorů pseudoenergií, která je ve stavu vibronance a tvoří určité vibronanční pole spojené s existencí ódu obklopujícího lidský organismus. Aura je definována jako prostor v okolí organismu, ve kterém se projevuje ódické silové působení světelnými jevy. 1)
Pojem vibronance je centrálním pojmem Chudáčkovy psychotroniky (pokud pomineme Duši) a je základem tzv. radioniky a nakonec i podstaty existence tzv. distančních jevů v oboru psychotroniky (mentální dotaz – radiestézie, proutkařství, aktuální telegnoze atd.)
Co je vibronance?
„Místo jednoduchých vibrací (kmitů) budeme uvažovat o současně prostorovo-časovém kmitání zdrojů kmitů, což pojmenujeme vibronance.“ 1) Na jiném místě je vibronance připodobněna k tzv. morfické rezonanci (což je určitá dálková vazba mezi stejnými a nebo podobnými objekty, které se navzájem skrze ni ovlivňují).
Zdrojem vibronancí je např. ód, který je spojován s existencí atomů. Ód lze modulovat klasickým elektromagnetickým oscilátorem, což se využívá v tzv. radionice a při konstrukci radionických vysílačů.
3.1. Cosmic Pipe (radionický vysílač)
Hugh Lowell experimentoval v oblasti radioniky a své dlouholeté poznatky shrnul v knize Biodynamické farmářství. Na začátku svých experimentů měl k dispozici jen Hieronymův přístroj. Ten měl tvar trubky a proto ho vynálezce nazval „kosmická trubka“ (Cosmic pipe). Tuto „trubku“ umístnil pod strání na své farmě v Severní Karolíně. K trubce dostal jeden biodynamický preparát podporující příjem dusíku rostlinami, druhý na kontrolu populace hmyzu, třetí na zvýšení vitality rostlin. Pro ověření účinnosti zařízení si začal vyrábět preparáty sám. Při použití preparátu jehož základem byla šťáva z kozlíku, se mělo u rostlin dostavit zvýšení příjmu fosforu. Na záhonech z ředkvičkami pozoroval, že po vyrašení několika listů odkvetly a zahynuly, rajčata rozkvetla a zašla, obilí mělo robustní stonky, bez známky nedostatku fosforu, ale jen polovina měla klasy. Z toho usoudil, že zařízení příliš silně vyzařuje informaci, aby rostliny přijímaly fosfor. Na základě těchto zkušeností umisťoval do zařízení homeopatické preparáty a nakonec se dal sám do stavby dokonalejšího zařízení.
Hieronymův přístroj sestrojil T.G.Hieronymus z USA. Ve 30. letech byl přístroj použit k dálkovému ošetření lesa. Byl pořízen snímek lesa a natrhány listy z postižených stromů. Tyto listy byly postříkány chemikálií silně odpuzující housenky, které uvedený les napadly. Jak fotografie lesa, tak chemicky postříkané listy byly vloženy do dutiny Hieronymova přístroje (ódického akumulátoru). Po naladění oscilačního obvodu v přístroji „vzaly housenky nohy na ramena a z lesa utekly“.
Fotografie lesa a chemicky ošetřené listy, které byly vloženy do přístroje jsou nazývány informátory. Vlastní ladění oscilačního obvodu přístroje probíhá na základě subjektivního pocitu tření prstu na vyleštěné destičce spojené s oscilačním obvodem. Naladění přístroje je důležité, protože bez toho nefunguje, probíhá až na konci celé přípravy k vysílání. Po vložení informátoru přiložíme prst na plošku a pohybujeme s ním, zároveň přelaďujeme oscilační obvod, máme-li pocit, že mezi ploškou a prstem se zvýšilo tření (prst drhne a nebo nám v něm brní), je obvod naladěn. S naladěním přístroje nastává přenos informace z informátoru na les a dochází k rezonanci mezi modelem v přístroji a skutečností. Jakmile nastane uvedená rezonance, housenky začnou opouštět les. Rezonance má radionický charakter, tzn. že dochází k přenosu ódu v neodmyslitelném spojení s magnetickým polem Země a za vzniku tzv. ódické zóny v místě působení.
Objekt působení radionického vysílání kosmické roury, v našem příkladu les, představuje tzv. ódicky aktivovaný objekt. Uvedenou aktivaci však nelze zjistit žádným přístrojem, jen použítím senzibilů např. mentálním dotazem.
Obr.1) Schéma Lowellova ódogenerátoru
„Hughi Lowell využil svých zkušeností při návrhu nové kosmické trubky. Základem skeletu biodynamického emitéru je trubka z umělé hmoty o průměru kolem 10 cm. Trubka je zasazena v zemi do hloubky zhruba 80 až 100 cm a ční nad povrch do výše kolem 200 cm. Uprostřed trubky v její podzemní části se nachází zemnící cívka o průměrem 6 cm a délce 50 cm, vyrobená z měděného drátu, o průměru 1 mm. Závitů je 40. Nad spodní části trubky se nalézá nástavec ze stejného materiálu ve tvaru písmene T. Nad nim je opět stejná trubka dlouhá asi 100 cm. Nad ní je další nástavec ve tvaru T a nad ním vrchní část nosné trubky. Dolní a horní trubky jsou uzavřeny krytem. Oba kryty jsou opatřeny měděným diskem o poloměru asi 20 cm. Horní disk je anténou, dolní disk uzemněním.
T nástavce obsahují nejdůležitější části kosmické trubky, tj. ódický akumulátor, do kterého se ukládá rezonátor (biodynamický preparát), jenž emituje “svou“ informaci. Oba tyto prvky jsou napojeny na Hieronymův obvod usměrňující infomaci do příslušného směru. Ódický obvod se skládá ze dvou stejných elektrických obvodů, uspořádaných proti sobě symetricky. V každém z nich se nachází generátor ódu. V případě Lowellovy trubky je jím křemenný krystal dlouhý asi 3cm, umístěný v cívce o 10 závitech. Jeden konec cívky vede k další cívce, která vytváří vnější obal akumulátoru ódu. U vrchního akumulátoru jsou obě cívky navinuty kladně (ve směru otáčení hodinových ručiček). U spodního akumulátoru je směr vinuti obrácený. Cívky jsou z měděného drátu o průměru 1 mm, vzdálenost mezi závity činí 9 mm. Vnitřek akumulátoru je vytvořen ze skleněné válcovité nádoby, kterou lze otevírat a těsně uzavírat.
Hieronymus měl ve své původní trubce jen jeden ódický obvod pracující s ódickým tokem jdoucím pouze dolů, do země. V popisované moderní verzi trubky pracují přítomné ódické obvody proti sobě: jeden posílá informaci o rezonátoru (ódická informace) směrem dolů k zemi, druhý směrem nahoru do volného prostoru. Základním předpokladem k pochopení činnosti Hieronymova ódického obvodu jsou následující hypotézy:
1) informace ve formě ódické vibronace se šíří po drátu obdobným způsobem jako elektrony elektrického proudu;
2) ódická vibronace je akumulovaná v cívce analogicky jako magnetické pole kolem elektrického proudu v cívce.
V Hieronymově obvodu je usměrňující dioda. Bereme-li v úvahu, že v diodě se energie (elektrony) šíří od katody (- pól) k anodě (+ pól), lze popsat činnost spodního ódického obvodu následovně:
Ódický tok tekoucí ze země skrze uzemnění a zemnicí cívku přichází ke katodě spodní diody. Prochází diodou a může být “modulován“ ódickou informací generovanou dolním rezonátorem, která je zesílena sousedním ódickým generátorem. Ódická vibronace jde přes spodní rezistor obvodu do hlavního vedeni a směřuje k anténě. Naopak ódický tok přicházející zvolného prostoru, který je zachycen anténou, přichází na katodu horní diody. Prochází diodou, je modulován ódickou informací vytvářenou horním rezonátorem v horním akumulátoru a zesílený sousedním odickým generátorem. Ódická vibronace jde přes horní rezistor do hlavního vedení a směřuje k zemi.
V horním ódickém akumulátoru byly jako rezonátory použity biodynamické preparáty odvozené od EP 500 – potence 6x (to znamená 6x rozřeďovány) a barelový kompost – potence 4x. Do dolního akumulátoru byly použity BP 501 – potence 7x a RP 508 – potence 5x. Trubku je také možné použít na hubení plevele nebo některých obratlovců napadnutím jejich kůže. V tom případě se příslušný biodynamický preparát vkládá do horního akumulátoru, který pracuje směrem k zemi. V případě hubení hmyzu, jako jsou mšice, housenky, mandelinka atd., je nutné dát vysílající rezonátor do spodního akumulátoru, který pracuje směrem do volného prostoru. Jako základ těchto antihmyzích preparátů je možné použit příslušné chemické přípravky a z nich vytvořit efektivní homeopatické potence. Pro plevel to bývá 7x, pro zvířata 4x a pro hmyz 8x.“ 1)
Z hlediska teorie elektrických obvodů se jedná o elektrický obvod, který však není napájen ze žádného zdroje elektrické energie. Struktura vodičů z nichž je Cosmic Pipe sestrojená představuje systém s odpovídající indukčností a kapacitou, čímž tvoří rezonanční elektrický obvod. Zároveň je tento obvod primárním přijímačem (anténou), který hromadí elektromagnetickou energii z prostředí a zároveň sekundárním vysílačem (zářičem) vyzařujícím elektromagnetické záření. Uplatňuje se zde mechanismus elektromagnetické indukce. Úroveň elektromagnetického signálu, která takto může vznikat má podšumový charakter. Je třeba uvést, že přijímačem a vysílačem v uvedeném smyslu je každá kovová konstrukce, každý vodič i člověk. Otázkou je, jaký vliv má na sekundární elektromagnetické záření tzv. informátor. Snad můžeme říci, že kdybychom to chtěli zkoumat současnými zařízeními, bylo by to stejně těžké jako bychom hledali vliv člověka na elektromagnetické vyzařování mobilního telefonu. Řekl bych, že „fyzikální otisk člověka“ v elektromagnetickém záření nebude naprosto současnými prostředky detekovatelný.
3.3. Zjednodušený princip radionického vysílače
Elektrický oscilační obvod, který je uveden do stavu rezonance s vibronancí ódu vázanému k oscilačnímu obvodu a ódoakumulátoru se stává generátorem radionického vysílače, který vyzařuje ódickou energii (pseudoenergii). Charakter vyzařování ódické energie lze ovlivňovat tzv. „informátory“. „Informátor“ je vzorek látky (často má provedení hemeopatika) vložený do dutiny spojené s elektrickým oscilačním obvodem. S různými informátory se pak dosahuje různých účinků, které se projevují výběrově na tzv. sekundárních rezonátorech, což můžou být živé i neživé objekty např. rostliny, ale i člověk. Použití radionického vysílače pro dálkové působení na rostliny se pak využívá k ošetřování porostů a zemědělských kultur.
Radionické ošetření porostů umožňuje údajně něco jako „nechemickou“ podporu růstu rostlin a „nechemické“ hubení škůdců. Byla – li by tato metoda účinná, tak jak je ukázáno v díle byl by to průlom v ekologickém zemědělství. Zatím se však nezdá, že by něco o tomto průlomu nasvědčovalo.
Mezi radionickým vysílačem a sekundárním rezonátorem (přijímačem ódické energie – pseudoenergie) vzniká dálková vazba, která je označována jako radionický přenos. Radionický přenos funguje nejen s materiálními vzorky (uvedenými informátory), ale i vloženými obrázky či fotografiemi (grafické informátory).
3.4. Radionické vyhledávaní objektů
„První a zásadní pokus jsme provedli náhodou. Náš spolupracovník zhotovil krásnou dřevěnou loutku vodníka, velkou asi 30 cm a pěkně vybarvenou. Tuto loutku vyfotografoval, takže získal barevnou fotografii pohlednicového typu. Po čase loutku koupil člověk, který bydlel na Českomoravské vysočině ve vzdálenosti asi 60 km, a tam loutku odvezl. V té době jsme správě dokončili náš první radionický vysílač. kontrolovali jsme jeho výkon podle pohybu pendlu kolem jeho antény a vkládali jsme do jeho ódoakumulátoru různé předměty jako rezonátory. Vložili jsme tam též uvedenou fotografii loutky. S překvapením jsme zjistili, že ódický vysílač přestal asi 25 vteřin po vložení fotografie ve svém bezprostředním okolí vysílat ód. To jest, po 25 vteřin se v okolí vysílače přestal pohybovat pendl. Jakmile jsme z něj fotografii vyjmuli, jeho působení se obnovilo, tj. pendl se v okolí vysílače opět pohyboval. Po opětovném vložení fotografie do vysílače se situace opakovala. Pokus jsme opakovali mnohokrát a ódická zóna kolem radionického vysílače vždy po vložení loutky za 25 vteřin zmizela. Z toho jsme usoudili, že muselo dojít k „přenosu“ ódu z fotografie loutky umístěné ve vysílači. Jde o typický radionický rezonanční přenos. Ód generovaný v ódogenerátoru a modulovaný v ódoakumulátoru vysílače loutkou byl rezonančně přenesen na model schopný „demodulovat“ vibronance ódického signálu šířícího se magnetickým polem Země. Jakmile loutka demodulovala signál, stala se pro své bezprostřední okolí zdrojem ódické zóny až do vzdálenosti několika metrů. Z tohoto pokusu vyplynul důležitý závěr: bylo možné stanovit rycholost šíření ódického signálu. Ta byla stanovena na hodnotu cca 2 km/s. Máme ale podezření, že tato rychlost závisí na struktuře rezonátoru a ódomagnetických a magnetických poměrech na trase signálu.“ 1)
Domnívám se, že v uvedené citaci je obsažena i základní myšlenka tzv. radionického radiolokátoru, který pak musí být spojen s trigonometrickým určením polohy pomocí tří bodů v rovině.
Vezmeme-li elektromagnetické záření ze vzdálených hvězd, pak z něj můžeme např. spektroskopií získat informace o složení hmoty hvězdy. Elektromagnetická interakce ve smyslu nositele informace, ne tedy energie jako síla, je to, co v psychotronice nazýváme distanční interakce. Distanční interakce je tedy fyzikální interakcí nesoucí informace o hmotném objektu. Současná fyzika sleduje nejen energetické, ale i některé informační projevy fyzikálních interakcí. Ve fyzikálních interakcích je třeba hledat základ pro tvorbu metodologického aparátu psychotroniky.
Závěr
Dílo „FYZIKA na pokraji světa aneb PSYCHOTRONIKA“ je obsáhlé a proto jsme se zmínili jen o některých problémech. V dalším článku tohoto časopisu je dále rekonstruován strukturální koncept Chudáčkovy psychotroniky.
Celkově bude lépe ponechat hodnocení díla stranou, nakonec psychotronika nemá svá obecná kriteria hodnocení, museli bychom vzít fyzikální, psychologické, biologické … a to není záměrem tohoto článku, který pouze upozorňuje na další pojetí psychotroniky.
Ing. Oldřich Válek
Literatura:
1. Chudáček, I. – Marek, Jiří E.: Fyzika na pokraji světa aneb psychotronika. AOS PUBLISHING, Ústí nad Labem 1998
2. Nakonečný, Milan: Průvodce dějinami psychologie. SPN, Praha 1995