Prekognice

Pokud se má o problému prekognice (jasnovidectví) vědecky pojednat, musí se vzít v potaz výsledky moderní fyziky, zejména kvantové. To není jednoduché, neboť tyto výsledky byly rozpracovány teprve před relativně krátkou dobou a proto jsou i mezi samotnými vědci poměrně málo známé. Je tomu však ale zejména proto, že tyto výsledky převrací náš, dosavadně známý a platný obraz světa. Tato základní změna v názorech vědců se nazývá „změna paradigmatu“ a je provázená hlubokými rozpory mezi zástupci starého a nového paradigmatu. Jak již T. Kuhn, který tento proces objevil, poznamenal, prosadí se nové paradigma teprve tehdy, když zastánci té předcházející vymizí.

Prekognici se dá porozumět, pokud akceptujeme nové celkové paradigma fyziky. Ukážeme si to na příkladu paradoxu Einsteina, Podolského a Rossena.

V roce 1935 uveřejnil Albert Einstein společně se svými spolupracovníky Borisem Podolskim a Nathanem Rosenem práci, ve které mělo být dokázáno, že kvantová teorie není úplná.

Niels Bohr, velký protihráč Einsteina v této diskusi, útok ještě v témže roce odrazila tvrdil, že Einsteinovy předpoklady nejsou adekvátní. Otázkou tedy zůstalo, jak bude tento spor mezi Einsteinem a Bohrem rozhodnut ?

Tento spor nebylo možné rozhodnout, neboť pro tento případ nebyl k dispozici žádný experiment, ani se nevědělo, zda je takový pokus možný.

Bylo proto významným pokrokem, když John Bell, irský fyzik, který pracoval v Ženevě na CERN (Evropské středisko jaderných výzkumů – Ženeva) v roce 1962, tedy teprve o 30 let později, sestavil teorém, tzv. Bellovy nerovnosti, na základě kterého bylo možno problém EPR paradoxu vyřešit.

Pak trvalo dalších 20 let, než francouzský fyzik Alain Aspect z univerzity v Paříži v roce 1982 provedl významný experiment, který správnost kvantové teorie dokázal. Niels Bohr tedy ve sporu zvítězil, avšak ani on, ani Einstein nežili dost dlouho, aby se to dozvěděli.

O co tedy v tomto EPR paradoxu konkrétně šlo? Velmi zjednodušeně řečeno: pokud je kvantová teorie teorií úplnou (dokonalou), pak z toho vyplývá, že celý vesmír představuje jeden obrovský kvantový systém, tedy jednotu a nedělitelný celek, ve kterém všechno souvisí se vším.

Z toho dále vyplývá to, že tento svět není čtyřdimenzionální, ale je založen na více než čtyřech dimenzích. Proč je možný takový závěr?

Tento poznatek vyplývá z experimentu, jenž je možné popsat takto: máme systém o dvou částicích, řekněme dvou elektronech ve stavu I. V tomto stavu se obě částice ovlivňují tak, že změna na jednom elektronu vyvolá odpovídající změnu na elektronu druhém.

Otázka zní: co se stane, když tyto částice dáme od sebe velmi daleko? Jak se budou ovlivňovat pak? Zůstanou i nadále systémem s odpovídajícím účinkem nebo ne?

Podle Einsteinovy teorie relativity je maximální rychlost informace rychlost světla. Kdybychom tyto částice nyní vystřelili opačně od sebe, například tak, že jeden elektron by byl na Zemi a druhý u hvězdy Sírius, který je od nás vzdálen 9 světelných let, a na tomto elektronu bychom předpokládali změnu spinu, pak by podle teorie relativity muselo trvat 18 let, než by informace z elektronu u Síria dorazila k elektronu na Zemi.

Co nám dal takovýto experiment ? Alain Aspect dělal své pokusy v laboratoři a místo velkých vzdáleností musel měřit velmi malé časové rozdíly, aby mohl zjistit jakýkoliv efekt. Měřil v nanosekundách, tj. 10-9 sec.

Co zjistil ? Odpovídající přenos informace s překvapujícími důsledky.

Výsledky tohoto experimentu je možné zjednodušeně shrnout do několika bodů:

a)        kvantová teorie je úplná a správná. Je to v dosavadní historii vědy nejlépe potvrzená teorie.

b)        Einsteinem zastávaná separabilita prostoru, resp. lokalita skutečnosti, tedy základní předpoklad našeho chápání přírody, je neudržitelná. Pod separabilitou prostoru, resp. lokality se rozumí skutečnost, že vzdálené částice jednoho systému na sebe více nepůsobí. Tento předpoklad je tedy nesprávný a z toho vyplývá :

c)        nelokalita nebo neseparovatelnost světa je domnělá (předstíraná). Z toho dále vyplývá :

d)        není žádné dělení na subjekt – objekt

e)        vládne synchronicita, neexistuje čas.

Pokud je všechno se vším v nelokální souvislosti, jak potom může existovat prostor? Naše představy o prostoru zahrnují přece pojmy „odstup“ a „vzdálenost“, časový a prostorový odstup. Když ale existuje i odpovídající spojení a souvislost i na tu největší vzdálenost, pak není prostor a není ani čas.

Když není čas, není ani minulost ani budoucnost. Bez času však není také žádná příčina a následek, není kauzalita. Tyto myšlenky však přesahují zdravý lidský rozum. Ale naproti tomu je řešení tohoto paradoxu možné za předpokladu, že přijmeme následující hypotézu:

Při této teorii vycházíme z následujících předpokladů :

a)           žijeme a známe biologickou skutečnost se čtyřmi rozměry v prostoru a čase a s kauzalitou.

b)          EPR experiment ukazuje na existenci dalších rozměrů

–              nelokality /bez prostoru)

–              synchronicity (bez času)

–              akaauzality (bez příčiny a následku)

Tento svět je definován  jako vztah energie – vědomí – reality (EBR – vztah).

c)           dále požadujeme namísto dosavadního čtyřrozměrného světa, který jsme do Einsteinovy teorie relativity chápali jako třírozměrný, svět devíti a nebo dvanáctirozměrný, jak je již několik vědců uvažuje.

Podstatné pro objasnění prekognice je poznání rozměru bezčasovosti nebo synchronizace, o které hovořil již Carl Gustav Jung.

Představy teorie dvou světů, která nyní může být podložená vědecky, nejsou v žádném případě nové. Ve všech náboženstvích najdeme záznamy o bezčasovém, tj. o věčném, „onom“ světě. Pojem věčnosti, který se v těchto představách objevuje, je úplně totožný s bezčasovostí.

Skutečnost, že jsou tyto představy náročné pro naše myšlení, by nás neměla odradit od toho, abychom je přijali. Vždyť historie vědy nám ukazuje, že poznatky vědy vždy kladly na lidi zvýšené nároky. Vzpomeňme jen na Koperníka nebo Galilea. Svět je rozporný, ale to neznamená, že je v rozporu s rozumem.

Myslet si, že svět musí být vždy takový, jak ho v daném čase můžeme pochopit, je nesmyslné zpátečnictví, které vždy historie odsoudí.

 Na univerzitě v Princetonu v USA byly profesorem G. Jahnem a jeho spolupracovníky provedeny dosud nejvýznamnější pokusy na důkaz existence prekognice.

V tomto pokusu dva studenti tvořili pokusný tým. Jeden byl jako vysílač (agent) a druhý jako přijímač (percipient). Vysílač vyslal v určitém časovém momentu, který byl pevně stanoven nebo byl libovolně zvolen, určitý obraz. Přijímač se pokusil tento obraz přijmout. Pokusy byly k tomu samému časovému momentu prováděné pre- nebo retrokognitivně. Prekognitivně znamená, že příjem nastal před vysíláním, retrokognitivně znamená, že příjem nastal po vysílání.

Pokusy byly statisticky vyhodnocené, přičemž oba účastníci vyplnili dotazník s 30 otázkami.

Výsledky ukazují, že prekognice se jeví nezávislá jak na času, tak i na prostoru. To by znamenalo, že na počátku kapitoly bezčasová a bezprostorová, na bázi energie a vědomí popsaná realita se prosazuje.

 Každá teorie parafenoménu musí vycházet z reality vědomí. Místo pojmu materie a energie zaveďme pojem vědomí a tvrdíme, že všechno bytí znamená jen vědomí, tj. předpoklad, který mimo jiné řekl už i G.W.F.Hegel.

Jak to dnes můžeme dokázat ?

Prvním předpokladem je, že všechno bytí převedeme zpět na energii. Tato myšlenka je od publikování Einsteinovy rovnice E = mc2 přípustná a atomovou bombou potvrzená jako reálná, takže můžeme říci:

„Všechno bytí je energie“

 Nyní je ale energie destrukturalizovaná. Potřebovali bychom přidat další dodatečný rozměr, který by byl rozměrem struktury. Co je strukturou energie, model nebo tvar ?

My definujeme druhý rozměr jako informaci a můžeme napsat :

„Energie a informace je vědomí“

 Ve tvaru rovnice (kterou je pochopitelně chápat jen symbolicky):

Abychom mohli porozumět prekognici, musíme si nejprve osvětlit model struktury psyché.

Psyché člověka (tedy jeho vědomí) se skládá podle představ C.G. Junga z Já (uvědomění si sebe sama), osobního podvědomí a kolektivního podvědomí.

Předpokládejme, že se v kolektivním podvědomí setkávají jako částečky vědomí všech lidí. Tam je nějak, na pro nás těžko pochopitelném základě, daná jednota všech lidí. To lze ovšem pochopit z kvantové teorie, která hovoří (postuluje) o jednotě všech systémů. V tomto modelu musíme též nějak uplatnit rozdělení dvou světů.

Nyní můžeme předpokládat, že Já a sebeuvědomění, též jako bdělé vědomí zůstává v biologické skutečnosti, zatímco ostatní částice psyché stále zůstávají v bezčasové realitě energie – vědomí. Jste tedy stále přítomni v obou světech. Tento předpoklad je pro následující vysvětlení velmi důležitý.

Základem tohoto modelu je předpoklad: Všechno bytí je vědomí.

Známe tedy pojmy : hmota – vědomí a člověk – vědomí.

Můžeme tedy dále stavy vědomí v biologické skutečnosti označit I a ty, které jsou v bezčasové realitě energie – vědomí (EB) označit jako II.

Telepatie je pak výměna informací mezi subjektem A a B ve stejném čase v poli vědomí biologické skutečnosti  (nebo také v poli vědomí EB reality).

Abychom vysvětlili jev prekognice, musíme postupovat následovně.

1. krok: subjekt A a B se odeberou z biologické skutečnosti do bezčasové EB reality (a je jedno, zda v jednom nebo v rozdílných časech)

2. krok: v bezčasové EB realitě dojde k výměně informací.

Je možné se ptát, jak se dá do této bezčasové reality vstoupit. Odpověď nám dají početné meditační systémy jako jóga, zen, a další. Zdá se však, že mnozí lidé nebo prakticky všichni, mají též možnost do této EB reality vstoupit prostřednictvím silné koncentrace na nějaký předmět, nebo, jako tomu bylo při pokusech v Princetonu na obraz nějaké krajiny.

Filozofické dopady této teorie prekognice jsou dalekosáhlé. Žijeme většinou pod vlivem názoru, že existuje náhoda. Věříme, že svět a člověk vznikl náhodou. Když je to ale jeden rozměr našeho bytí, daný nám v bezčasovosti a my, pro nás sotva pochopitelným způsobem – v každém čase, v této bezčasovosti též trváme, pak to nemůže být náhoda, neboť budoucnost je již tímto předurčená – determinovaná.

Z toho by ale vyplývalo, že všechno, co děláme je už stanoveno a nemůžeme mít svobodnou vůli. Tento názor je však z etických důvodů neakceptovatelný. Člověk by nebyl zodpovědný za nic, co udělá.

Abychom toto logické dilema obešli, je nutné vymezit dodatečné rozměry, lépe řečeno morální rozměry, např. harmonické, disharmonické a neutrální. Pokud jsme tento předpoklad stanovili správně, pak z toho logicky vyplývá:

1) Žijeme ve světě, který vedle rozměrů biologické skutečnosti prostoru a času, má také rozměry bezprostorové a bezčasové, ale ještě i dodatečné, kvalitativní rozměry.

2) Každé naše volní rozhodnutí (myšlenky, city, úkony, jednání atd.) předurčuje biologická skutečnost. Zde tedy není žádná náhoda. Vše, co se nám stane, jsme si sami přivolali svými myšlenkami a činy. Proto v učení buddhismu stojí : „Ty jsi to, co myslíš.“ To je myšlenka karmy – skutkové odplaty.

3) Přesto má člověk svobodnou vůli. Má schopnost rozhodnout se pro nebo proti něčemu.

Zdánlivá rozpornost této situace je v tom, že jsme sice osudem vázáni, neexistuje žádná náhoda, ale na druhé straně můžeme rozhodovat podle vlastní vůle. Pochopit tuto paradoxní situaci a žít podle ní je jeden z úkolů budoucnosti.