Několik poznámek k využití psychotroniky v kriminalistice

V posledních měsících se na náš klub obrátilo několik osob s žádostí, či spíše s prosbou o pomoc při policejním šetření či hledání pohřešovaných lidí. (1)

Kriminalistické případy jsou tedy svými charakteristikami jakoby nejvhodnější sférou pro ověření funkčnosti a hodnověrnosti psychotroniky a jejích metod. Ale je tomu tak skutečně?

Obecně se má za to, že právě tato oblast by měla být zkušebním kamenem celé psychotroniky – vždyť kolik šetření bylo vedeno, kolik rad či doporučení psychotroniků bylo přijato, a jaký byl výsledek ? Každopádně velmi rozpačitý, ba spíše úplně negativní.

Přesto lze slyšet hlasy od psychotroniků o jejich úspěších, o tom, jak hledali a bezchybně nalezli to či ono, nebo že právě jejich rada či doporučení vedlo k odhalení pravdy. Pozoruhodné na těchto prohlášeních je právě to, že přicházejí až po akci, po úspěšném pátrání a za druhé, tyto informace přináší právě jen oni, nikdo jiný.

Podle zpráv z Polska ze 440 případů pátrání po ztracených osobách zde jasnovidci naprosto mylně radili policii ve 432 případech a nevedly k nalezení hledaných osob, pouze v 5 případech se částečně informace shodovaly se skutečností, ve 3 případech k pozůstatkům hledaných osob přispěl výslech svědků. Přesto budou policisté i nadále služeb jasnovidců využívat. (5)

V čem jsou příčiny toho, že výsledky šetření psychotroniků jsou tak nespolehlivá, i když v jiných případech mohou být jejich doporučení příznivá ?

Psychotronika

Jak říká definice, psychotronické jevy jsou projevem předpokládaných, údajných, zcela mimořádných, psychických schopností některých jedinců, které však psychologie, neurofyziologie, psychiatrie a další obory neznají a nenalézají pro ně anatomické či fyziologické koreláty v lidském organismu. Jejich fungování je založeno na hypotetických teoriích, které nelze současnými metodami zkoumání potvrdit nebo které jsou s platnými teoriemi v rozporu.

Psychotronické metody využívané v kriminalistice

Metody, které jsou využívány psychotroniky v řešení policejních případů, jsou téměř nevyčerpatelné. Nejznámější jsou:

• dotazování se kyvadla nebo virgule (tzv. metoda mentálních dotazů). Virgule nebo kyvadlo reaguje v rukou pokusné osoby na vyřčené nebo myšlené otázky. Tato metoda umožňuje jen malou škálu možných odpovědí a tedy i jejich interpretaci (ano – ne – nevím).
• automatická kresba: přináší grafické informace na mapách, pláncích nebo o pohybu osob, dále informace o jejich zdravotním a psychickém stavu. Interpretace kreseb závisí na zkušenosti osoby, které metodu používají, je do jisté míry subjektivní.
• automatické písmo: přináší útržky slov, slova, slovní spojení nebo celé věty v odpovědi na otázky, a to údajně bez účasti normálního vědomí. Smysl informací má být totožný s obsahem sdělení.
• vize: v mysli osob se objevují osoby, předměty, místa nebo i celé průběhy událostí, které pak dotyčná osoba předává a verbálně vysvětluje. Vysvětlení vizí může být totožné s obsahem, ale může být subjektivně zkresleno.
• hlasy: osoba vnímá hlas či hlasy, sdělující potřebné informace na přání či spontánně.
• svalové, chuťové, čichové reakce, pocity tepla či chladu, emocionální či blíže neurčené reakce na vyřečené nebo myšlené otázky, aj. podněty: vysvětlení reakcí záleží na zkušenostech dotyčné osoby, může být silně subjektivně zkresleno.
• využití změněných stavů vědomí: v hypnóze, transu, silném emocionálním vypětí, ve snu apod. pokusná osoba nebo jimi ovlivněná osoba vypovídá o průběhu událostí nebo stavu osob. Obsah sdělení má být totožný se skutečným stavem.
• výklad karet, aj. věštebných technik: výklad je maximálně subjektivně zkreslen zkušenostmi a jinými informacemi.
• a mnohé další, v kombinaci s návštěvou míst, kde k události došlo, s použitím předmětu od zúčastněné osoby nebo která byla ve vztahu k danému ději, atd., atp.

Jak je zřejmé, výběr použité metody je velmi podstatnou okolností v takovém šetření. Další je také skutečnost, v jaké podobě se k vyšetřovatelům získané informace dostanou a zda se vůbec zajímají o to, jakou metodou byly získány. Vzhledem k tomu, že až na malé výjimky nemusí znát podstatu psychotronických jevů, nemusí se o to zajímat.

Informace tedy přichází jako vyslovení řady slov, či slovního sdělení („unesený je tam a tam“, atd.), popř. v písemné podobě, kde již jsou informace samotným oznamovatelem upravena, zcenzurována, doplněna a tedy i zkreslena.

Zásadní chybou je, že tato sdělení jsou přijímána doslovně, i když z uvedeného vyplývá, že informace tohoto druhu přichází subjektivně zkreslená, a navíc ve formě symbolických obrazů či vyjádření

Z tohoto důvodu by při interpretaci sdělení, která přicházejí od psychotroniků, měli spolupůsobit psychologové, nejlépe psychoanalytici.

Je také otázkou, kdo informace policii předává, jakým způsobem. O tom nemáme informace. Soudě však podle zpráv z tisku, kdy např. mluvčí jihomoravské policie říká „volají nám a píšou desítky nejrůznějších věštců, senzibilů a biotroniků,“ (4), kde je jistota, že jde skutečně o psychotronika?

Pokud do statistiky úspěšnosti či neúspěšnosti psychotronicky zjištěných informací jsou zahrnuty i tyto zprávy od nejistých zdrojů, není to mírně řečeno zkreslující?

Podle pravidel policejní praxe však má být každý podnět prošetřen – tedy i od údajných psychotroniků. Nejisté zdroje, vydávající se za ně, však práci policistům spíše ztěžují, než usnadňují.

 

Teoretický základ využití psychotronických metod v kriminalistice (ale i v jiných oblastech) vychází

1) z představy o existenci tzv. informačního pole

2) z představ o uvolnění psychické energie člověka, vycházející z jeho vypjatých psychických stavů, strachu, stresu, vášní, ale i jiných emocionálně nabitých myšlenek a idejí, či s tím úzce spojená teorie o auře (či bioenergoinformačním poli)

Jde o dvě teorie nebo spíše o učení či o soubor informací, ze kterých psychotronika vychází a tvoří základ její nauky i praktického konání.

1. Informační pole

Teorie o informačním poli je hypotetická konstrukce, podle které existuje agens, do kterého se vkládají informace o probíhajících dějích.

Myšlenka o informačním poli, či lépe řečeno o poli s takovými schopnostmi, není nová. Objevuje se již v mytologických představách staré Indie o tzv. „akáši“. Podobným polem je podle Platóna jeho svět idejí. O tzv. „všesvětovém vědomí“, hovořil W. James (1890), C.G. Jung (1917) zase o „kolektivní a genetické paměti“, jako o určitém rezervoáru informací.

Český badatel Břetislav Kafka (1947) hovořil o tzv. „protonaci“. Podle něj je to „látka, která není ani hmotné, ani duchovní podstaty. Je čímsi mezi tím.Je starší než prahmota, kterou prostupuje a má nebývalou schopnost:přesně do sebe otiskuje veškeré činy a myšlenky, představy a události, které se staly kdekoliv a kdykoliv na světě. Za pomoci subjektu lze v protonaci spatřit děje dávno zašlých věků naprosto věrně jako v současnosti.“ (3)

Nejnovější konstrukci, tzv. „morfogenetické pole“ přinesl Rupert Sheldrake (1981).

Podle Zdeňka Rejdáka (6,7) je informační pole schopnost určitého agens uchovávat objektivní záznam dějů, odehrávajících se v přítomnosti, ať již jsou vázány na živou nebo neživou hmotu. Odečítat informace z tohoto pole může organismus na určitém stupni vývoje. Při odečítání informace z informačního pole hraje nemalou roli sugesce, autosugesce, vzdělání, kulturní tradice, ze které subjekt i ostatní přítomní pocházejí. To vše determinuje výpověď a interpretaci pokusné osoby a způsob komunikace s informačním polem.

Jako každé pole je svázáno s určitou hmotou, i toto pole tedy vzniká s vývojem hmoty – lidského mozku. Je také možné, že každá hmota kolem sebe vytváří toto pole, do kterého je možné informace zapisovat, odečítat je však z něj možné jen za pomoci biologické struktury.

Při přijetí myšlenky o informačním poli, tedy agens, ve kterém jsou soustředěny myšlenky, ideje, ale i přání, a další výrony mysli, z toho vyplývá i jistá možnost k vysvětlení, proč jsou výsledky psychotronického šetření mnohdy tak nejednoznačné.

V případě šetření kolem ztráty či zcizení předmětu, ba co více, ztracení (únosu, jiného trestného činu) nějaké osoby, si ujasněme, jaké informace se v informačním poli kolem tohoto případu nacházejí :

• jsou v něm obsaženy informace pravdivé o skutečném stavu situace
• úvahy policistů o možných verzích zločinu
• strach blízkých, rodičů unesených apod., jejich verze možného řešení situace
• ale i úvahy únosce, pachatele trestného činu, snahy o svedení policejního pátrání na scestí, vytváření falešných stop, apod.
• k tomu všemu přistupují úvahy novinářů, a rozšíření údajů o případů mezi široké vrstvy veřejnosti za pomoci médií i tato vytváří další bezpočet myšlenek o možných motivech, verzích zločinu apod.

Z toho vyplývá, že zatímco v běžných situacích, kdy o nic nejde a psychotronik má za úkol šetřit či nacházet, a zhostí se svého úkolu vcelku s vysokým stupněm úspěšnosti, zde se situace velmi komplikuje.

Psychotronik se tak v této houštině myšlenek prodírá jen s velkou námahou a nikdo nemůže zaručit, že přijatá informace je ta pravá.

Je však také možné, že psychotronik přijímá snadněji tu informaci, která je mu z nějakého důvodu blízká, např.:

• psychotronik – žena snadněji přijme tu informaci, která je více emocionálněji nabitá (např. tu, která je blízká matce uneseného dítěte)
• psychotronik – muž přijme snadněji tu informaci, která je spíše logická, nebo která je blízko racionálním úvahám, ale tedy i falešné konstrukce únosců, vytvoření klamných stop), atd.

Samozřejmě to neplatí obecně, ale šlo jen o naznačení toho, jaké vlivy zde při příjmu informací pokusným osobám mohou spolupůsobit.

Skutečnost, že psychotronik může přijmout silnější myšlenkový impuls, než je ten, který hledá, lze vysledovat z následujících příhod:

Kdysi se v našem klubu uskutečnil tento pokus – pokusné osobě byly předkládány osobní věci (peněženky, řetízky či pera) od náhodně došlých osob do budovy vzdělávací agentury, kde klub dříve sídlil. Pokusná osoba určovala zdravotní stav lidí, kterým předměty patřily a poté byly výsledky konfrontovány s majiteli předmětů. Mezi předměty byla i náprsní taška jednoho muže, kterému psychotronik sdělil, že pociťuje silnou bolest v klíční kosti a v kotníku. Výsledek však muže neuspokojil a označil je za nesmyslné, neboť pociťoval jen lehké nachlazení, o jakékoliv bolesti nemohlo být ani řeči.

Za nějaký čas se sám ozval a sdělil, že po návratu domů mu manželka vzrušeně sdělila, že snacha volala o pádu vnučky ze schodů. Při vyšetření se ukázalo, že kromě modřin došlo ke zlomení klíční kosti a vykloubení kotníku.

Teprve poté muži došlo, že psychotronikovi se podařilo odečíst z náprsní tašky informaci ne o zdravotním stavu jeho, ale jeho vnučky! Jak je to možné? Důkladně prohlédl tašku a našel v ní zasutou fotografii malé dívenky. (1)

Jistá paní vyprávěla, jak zašla za jistou léčitelkou, známou jasnovidným odečítáním diagnóz i jiných údajů od osob, které vidí poprvé v životě. Ačkoliv jí sdělila všechny potřebné informace, týkající se gynekologických aj. potíží, senzibilka se omluvila s tím, že není schopna jakkoli pomoci. Rozhovor se odehrával před jejím domem, na podzim k večeru, byla již spíše tma. Avšak náhle při rozloučení senzibilka řekla: „Manželovi dávejte na tu lupenku to a to…“ Paní užasla – manžel totiž seděl v autě na druhé straně silnice, vůbec z něj nevystoupil, navíc jeho lupenka byla na takových místech těla, která nebyla volně vidět, nehledě na tmu, která v té chvíli byla. I přesto její doporučení pomohlo. (1)

Z uvedeného vyplývá, že ti, kteří spolupracují s psychotroniky, by měli vědět

– od koho informace přichází, základní informace o jejich zaměření, charakteru apod.

– a tedy spolupráce s těmito osobami by měla být trvalá, nikoli náhodná

Při cíleném šetření u pokusných osob je nutné :

– co nejvíce utajit pokusné osobě, o jaký případ při hledání jde. (Je jasné, že pokud je případ široce mediálně probírán, je to velmi ztíženo, ba dokonce se to může stát i nemožným.) Tzn. paradoxně neposkytovat maximum informací o případu, verzích vyšetřování, atd., ale informaci úzce směřovat. Pokud jde o pravého psychotronika s telegnostickými schopnostmi, základní informace mu bude postačovat. Pokud nikoli, ani maximum údajů nepovede k objasnění případu, maximálně to však zahltí myšlenkovou sféru pokusné osoby a dojde ke svedení na falešnou stopu podle jeho osobního nebo jiného zaměření.

2. Energetické pole organismu

– biopole, bioplazma, bioenergoinformační pole či jen aura, má být určitým dvojníkem fyzického těla, je nositelem informace o něm. Termín aura (z řečtiny – augoeidis) znamená van, dech, jemný fluidický obal kolem lidského těla, vznikající tělesným vyzařováním do prostoru. Lze ji vnímat jen za určitých podmínek, nebo jen při nabytí zvláštních schopností. Technické prostředky, kterými prý je možné auru zachytit, ukazují jednak elektrické pole organismu (Kirlianova fotografie) nebo jde o zviditelněné změny elektrického odporu kůže (aurafotografie). Nejedná se tedy o auru!

Výzkumem aury se věnovala řada badatelů.

Karl von Reichenbach (1788 – 1869), který prováděl experimenty se senzitivními osobami v temných komorách a dospěl k závěru, že všechno na světě, od lidí až po neživé předměty, září.

V roce 1917 dr. W.J. Killner experimentoval s lidským zářením v nemocnici a vytvořil i speciální brýle, které zviditelňovaly auru jako oválný oblak kolem člověka, měnící barvu podle současného stavu zdraví nebo nemoci pokusné osoby.

Prof. František Kahuda při hledání přenosového agens, odpovědného za psychoenergetické jevy, vytvořil teorii mentionového záření a experimentoval s jeho využitím v ČSSR v letech 1979 – 1989 v rámci činnosti Psychoenergetické laboratoře.

Podle nejrůznějších zdrojů, teoretických i praktických poznatků a údajných zkušeností lidových léčitelů a senzibilů má biopole řadu vlastností, které jsou svázány mnoha pravidly a zákonitostmi. Mnohdy jde o informace, které se tradují po generace, avšak není možné vysledovat jejich původní zdroj, nebo jde o přenos významů z různých církevních a náboženských úkonů na tuto teorii.

Biopole lze pro člověka získávat i jemu odebírat, přesouvat, ulpívá na předmětech i na místech za určitých podmínek, zejména za spolupůsobení různých emocionálních aj. psychických stavů daného člověka. Produkce biopole se zvyšuje v okamžicích nebezpečí a likviduje se omytím vodou, opálením ohněm či silnějšími emocionálními stavy.

Přesto, že není účelem zjišťovat, zda tyto teorie jsou potvrzené či ne, v případě, že se využívá psychotroniky, mělo by se k těmto učením přihlížet.

Z těchto učení vyjímám ty prvky, které se týkají tématu a mohou souviset s policejním šetřením.

Vyjdeme-li z názoru, že aurický obal kolem člověka lze smýt vodou, znamená to, že pokud je tělo ve vodě nebo pod sněhem, nebo je třeba i v té chvíli třeba i jen omýváno, je pro psychotronika šetřením nedostupné a nalezení pohřešované osoby psychotronickými metodami to znemožňuje.

Několik příkladů:

Malého Jana Dorundu ze Sokolova, který se ztratil 15.1.1993, hledal Interpol až ve Skandinávii a nakonec byl nalezen utonulý pár metrů od místa zmizení.

Po stopách zmizelého německého turisty u Lipna zaváděla policii jakási jasnovidka po hraničních lesích s tím, že tudy právě prošel, zatímco byl nalezen utonulý v bezprostřední blízkosti restaurace, ze které vyšel.

Po zmizení Petry Jandové ze Sedlčan 23.1.1994 byly prohledávány domy č. 139, neboť psychotronik oznámil, že je vězněna právě v takovém domě. Byla nalezena zavražděná ve Vltavě.

Desetiletý Filip Descatello zmizel 16.10.1992. První zpráva od psychotronika dne 22.10.1992 zněla, že je živý držen v blízkosti zmizení v jakémsi sklepě. Tam byl také později nalezen, bohužel už od 16.10.1992 mrtvý, ačkoliv jiné zprávy od psychotroniků vedly pátrání až do Berlína. (podle: 8)

Z uvedených jen několika málo případů skutečně vyplývá, že tam, kde oběti byly utonulé, a tedy ve vodě, zprávy od psychotroniků jsou úplně mylné. Jako by se tak potvrzoval předpoklad o jakémsi „smytí“ aury dotyčného, pokud se nachází ve vodě.

Určitou výjimku tvoří poslední případ, kde první zpráva odpovídala pravdě, ovšem psychotronik jakoby nebyl schopen rozeznat na auře dotyčného, zda je živý nebo mrtvý a spletl se. Opět to jakoby potvrzuje zprávy ze spiritistických kruhů, které uvádějí, že „duše“ mrtvého či zabitého „nechápe“ svůj stav a chová se jako živá, což může badatele splést.

Závěry

Přesto, že psychotronické metody šetření v policejní praxi nevedly dosud k výrazným úspěchům, je třeba si uvědomit jejich možné příčiny :

• za psychotronické metody se považují i ty metody, které jimi nejsou, omyly a lži od různých osob, za psychotroniky se vydávající
• opominutí zákonitostí a pravidel psychotroniky a jejích metod
• absence poučení z minulých výsledků a nezdarů

Přesto není možné psychotronické metody opomínat. Je však třeba mít na paměti, že získané informace tvoří složitý soubor, který, pokud má vést k pozitivním závěrům a zejména k hmatatelným výsledkům, je nutné:

• důkladně analyzovat všechny získané informace.
• předem vyloučit informace z neznámých zdrojů, tedy telefonické, psané zprávy od lidí, vydávajících se psychotroniky, anonymní zprávy.
• trvale spolupracovat s úzce ohraničenou skupinou psychotroniků
• při šetření maximálně utajit před pokusnými osobami přebytečné informace, dohady a teorie, verze zločinů, atd.
• zprávy od psychotroniků musí být pečlivě zkoumány v závislosti na poznání jejich osobnostních charakteristik, jejich zaměření a také druhů jimi používaných metod psychotronického šetření
• zprávy od jednotlivých psychotroniků je nutné porovnávat izolovaně, neseznamovat s výsledky ostatní psychotroniky

Také skutečnost, že pokusná osoba má dobré výsledky v dosavadních případech, není zárukou pro všechna další šetření. Je nutné vzít na vědomí fakt, že i psychotronika má svá pravidla a zákony, které však z velké většiny dosud nikdo nezná, a s největší pravděpodobností tato pravidla a zákony jsou maximálně vztažena na konkrétní osoby, nemusí tedy platit univerzálně u každého! To je základní kámen úrazu, podle kterého jsou mylně psychotronická učení a tedy i možnosti a výsledky posuzovány.

Teorie, která jsou vykládána jednotlivými psychotroniky, proč jim funguje to či ono, proudění energií sem či tam, nejsou proto obecně směrodatná. Jsou jen a pouze pomocnou berličkou, která umožňuje dané osobě utvořit si vnitřní teoretickou konstrukci svých vlastních myšlenek, objasňující výkon jejich schopností, ať už faktických nebo smyšlených.

Tyto poznámky nemohou pochopitelně vést k úplnému pochopení úlohy a využití psychotroniky v kriminalistice, ale měla jen naznačit, že za získanými informacemi se může skrývat cesta k dalšímu pátrání a šetření, ovšem za jistých předpokladů. Jejich nalezení spočívá v důkladné analýze dosavadních informací k řešeným policejním případům, porovnání údajů, získaných mimosmyslovými kanály se skutečným stavem.

Úplný závěr

V březnu 2001 požádal o pomoc jistý muž z Brna, který sdělil, že se mu ztratil syn. Pokusné osobě byla sdělena pouze tato informace. Zpočátku byly výsledky pátrání povzbudivé, neboť osoba okamžitě označila za místo zmizení vysoké hory, aniž věděla jakékoli další a bližší informace o případu, a sdělila, že pohřešovaný syn je v jakémsi hotelu či domě v bezvědomí. Po této informaci, která byla velmi nadějná, neboť muž okamžitě potvrdil, že jde o francouzské Alpy, však další informace byly negativní, vykládané jako důsledek úmrtí nebo jako ztrátu schopnosti se na osobu vůbec napojit. Otec syna se již neozval, a tak výsledek policejního aj. pátrání neznáme.

V září 2001 požádal o pomoc otec jistých pohřešovaných dětí. V té době byla záležitost již široce komentována v tisku aj. sdělovacích prostředcích. Přesto nebylo možné se na děti jakkoli napojit, otci byla sdělena nejvíce prezentovaná verze, že děti jsou v zahraničí. Děti byly nedávno objeveny mrtvé ve spacím pytli na místech, kde bylo pátráno.

V říjnu 2001 jsme byli dotázáni jistým novinářem na osud pohřešovaného plzeňského státního zástupce. Odpověď se rovněž shodovala s nejvíce prezentovanou verzí, a to, že je v zahraničí. O dva dny později byl nalezen v rybníku Jordán. (1)

Je třeba sdělit, že samotné šetření je velmi skličující i pro nás, kteří žádosti o pomoc přijímáme, či vykonáváme funkci zprostředkovatele mezi zoufalými žadateli a senzibily. Případ, který do té doby je jen smutnou novinovou zprávou, se nás začíná dotýkat se svou naléhavostí. Rádi bychom pomohli všemi prostředky, které jsou i nejsou k dispozici, svolali na pomoc i všechny nadpozemské síly, jen aby bylo pomoženo zoufalým rodičům, kteří se chytají každé možnosti, jak najít své blízké.

Máme i tendenci věci přikrašlovat, vždyť kdo by chtěl být poslem špatných zpráv, když víme, že naděje umírá až úplně poslední?

Zároveň také vidíme, že na každé straně od nás jsou jen a jen lidé – lidé se svými chybami, omyly i nezodpovědnostmi. Ach, jak by to bylo krásné, kdyby chyby a omyly na jedné straně mohla odstranit druhá strana! Bez problémů pohlédnout do databanky informací a bezchybně najít, odhalit to, co bylo zanedbáno či pokaženo. Bohužel. Jsme jen lidé, žádní roboti ani počítače. A to platí pro každého – i pro kritiky těchto metod.

Kol. aut. KPUFO

Zdroje a použitá literatura

(1) Archiv Klubu psychotroniky a UFO, 2001

(2) Jung, C.G.: Duše moderního člověka. Atlantis, Brno, 1994

(3) Kafka, B.: Nové základy experimentální psychologie. Duševědné výzkumy a objevy. Vl. nákl. Červený Kostelec, 1946, (9. vyd.)

(4) Kedroň, R.: Jasnovidci policii ještě nepomohli. MFD, 7.11.2001

(5) Melichar, J.: Na vize jasnovidců není radno spoléhat. ČTK, 11.2.2001

(6) Rejdák, Z.: Průvodce po psychotronice. Gemma 89, Praha, 1991

(7) Rejdák, Z. – Drbal, K.: Perspektivy telepatie. Eminent, Praha, 1995 (2. vyd.)

(8) Šulc, V.: Čáry máry (pod)fuk ? Magazín Práva, 13.4.1996

(9) Toušek, M.: Jasnovidnost. Four, Hradec Králové, 1992