Neverbální komunikace z hlediska psychotroniky

Neverbální komunikace se stále více stává předmětem zájmu psychologů, sociologů, ale i dalších profesí, jejichž posláním i nejvnitřnější náplní je být v trvalém styku s lidmi.

Tento způsob komunikace je dosud málo doceňovaným způsobem lidského dorozumění, snad proto, že literatura o tomto problému není příliš početná a také proto, že ti, kteří chtějí nejzákladnější způsoby neverbálního chování zvládnout, jsou odkázáni na podrobné naučení pravidel a ověřování dlouhodobým porovnáváním naučeného při pozorování druhých osob.

Vzrůstající pozornost o otázky neverbální komunikace není jen  snahou o příspěvek ke zlepšení vzájemného lidského porozumění, je to i vzrůstající společenská objednávka směrovaná na odhalení skrytých úmyslů lidí, přetvářky i lži, i úsilí o zvládnutí a ovlivnění vlastní neverbální komunikace, určené partnerům osobního, pracovního i společenského života.

Neverbální komunikaci zkoumá řada oborů :

Tyto obory dosud opisovaly jednotlivé projevy lidského  neverbálního chování a jednání, ale zatím neodpověděly na otázku, zda toto jednání má nějaký společný základ, zda je zde nějaký činitel, který by mohl být odpovědný za některé prvky této řeči těla.

Dosavadní názory na tento problém vychází ze zjištění  amerických vědců Friesena a Sorensona, kteří při studiu gest lidí na všech kontinentech došli k závěru, že „všichni (lidé) mají stejná základní gesta a stejnou základní mimiku,“ (1) a tedy „řeč lidského těla je přitom věcí instinktu.“ (2)

Svůj pohled na tuto problematiku by však mohl podat obor,  který dosud není plně uznán a navíc těžiště jeho zkoumání leží v jiné oblasti – psychotronika. Ta je definována jako hraniční interdisciplinární vědní obor, mající od počátku dvojpólový charakter : filozoficko-psychologický a technicko-fyzikální. (3)

Její specifikou je vznik teorie a zkoumání distančních  interakcí mezi subjekty, subjekty a objekty (živými i neživými).

Z teoretické oblasti psychotroniky je znám také její směr,  zaměřený jednak na povahu, charakter a vlastní podstatu zvláštního, přenosového agens, substance, formy hmoty či energie, odpovědné za anomální projevy lidské psychiky a jednotlivých psychotronických jevů. Tento směr, reprezentovaný u nás např. činností Psychoenergetické laboratoře v letech 1976 – 1989, vedené prof. RNDr. PaeDr. Františkem Kahudou, CSc., vychází z existence energetického pole organismu – biopole.

Pojem biopole či bioplazmy „vyjadřuje prokázanou existenci  biologického plazmatického těla, které je jakýmsi dvojníkem těla fyzického. (…) Bioplazma je zřejmě projevem interakcí dosud neznámých forem energie, je to spíše plyn, ale existují tu i vazby na volné částice, přenáší se, váže se a ulpívá na věcech, které pak získávají nové vlastnosti. (…) Bioplazma je druhem volné energie a nositelem informace.“ (4)

Z poznatků psychotroniky tedy vyplývá, že s lidským organismem je neodlučitelně spojeno fyzikální pole. To je superpozicí okamžitých stavů všech částic, ze kterých se organismus právě skládá, obsahuje úplný soubor informací o vlastnostech a interakcích všech těchto částic, obsahuje informaci o jejich historii i dalším perspektivním vývoji.

Biopole (jako každé fyzikální pole) vstupuje do interakce s  jinými poli :

a) se zevním prostředím, ve kterém dochází k oboustranné  výměně energie a informací – fyzikální prostředí obecně (fyzikální a chemická pole – vliv oděvů, materiálů, jejich chemických výparů, elektrické a elektromagnetická pole různých přístrojů, el. vedení, apod., akustické vlivy, atmosférické vlivy, tlak, teplota, ionizace vzduchu, vlivy sluneční činnosti apod.)

b) s biopolem jiných organismů (rostlin, zvířat, jiných lidí).  Vzájemné interakce dvou biopolí umožňuje přenášet energii a informaci z jednoho organismu na jiný. Výsledkem vzájemné interakce je změna stavu obou biopolí. Ta vyvolává následnou změnu fyzikálního stavu organismu.

Z uvedeného vyplývá, že

Ve vztahu biopole a lidského těla se tedy uplatňuje obecný  vztah látky a pole : každá změna fyzického stavu hmotného objektu vyvolává změnu jemu příslušného pole a naopak.

Stav biopole organismu tedy ovlivňuje stav samotného  organismu. Ubývání biopole, jeho volné proudění či odebírání je předznamenáním únavy, psychického a posléze i fyzického vyčerpání, což má za následek v déletrvajícím procesu i fyziologické potíže a poškození zdravotního stavu.

Na druhé straně to znamená, že zdravotní stav organismu se  odráží na stavu biopole, což je jednou z možností, kterou využívají léčitelé při diagnostice nemocných – poškození či úbytek biopole na určitém místě naznačuje poškození konkrétního orgánu.

Protože se na stavu biopole také projevují psychické stavy a  duševní hnutí, existuje předpoklad, že i každá myšlenka, úmysl apod. má svůj vliv či má svůj konkrétní odraz na stavu a kvalitě biopole.

Biopole lze biofyzikálně definovat jako soubor částic s  produkcí záření o různých kmitočtech a vlnovém rozsahu. Skládá se z elektricky nabitých částic, volných radikálů a molekul vzduchu s výpotky, chemickými výpary, z chemického pole, z tepelného záření a dále ze složité směsi elektrických i neutrálních částic.

Biopole se přitom skládá z několika vrstev, odlišných kvalitou,  určením i vlastnostmi :

1. od 1 cm do 3 cm

2. od 3 cm do 60 cm

3. od 60 cm do 2,3 až 6 metrů (5)

Podle dalších zdrojů se sice jednotlivé údaje rozcházejí, ale  lze konstatovat, že kolísají kolem těchto hodnot :

1. 0 – 1 až 3 cm (5 cm)

2. 3 – 5 až 30 cm – 60 cm

3. 30 – 60 až 120 – 360 cm

4. 120 – 360 až 6 m – několik metrů (záda 10 – 18 m)

Velikost biopole a jeho jednotlivých vrstev je individuální a  jsou neustále ovlivňovány jak psychickým stavem, tak i stykem s okolním prostředím.

Biopole ulpívá na předmětech, kterých se člověk dotýká, na  všech produktech (rukopis, nástroje, i místa, na kterých působí, apod.), uvolňuje se při námaze, emocionálních stavech, ve stresu.

Bioenergie vychází tedy z organismu, přičemž proudí zejména z  otevřených dlaní. Toho využívají již tisíce let léčitelé, kladoucí ruce na nemocná místa. Z pohledu psychotroniky a teorie o biopoli to znamená, že ruce se kladou tam, kde je potřeba energie, která se tímto způsobem takto dodává.

Protože mezi biopoli lidí (i jiných živých organismů) probíhá  neustálá výměna, z uvedených pravidel pohybu a změn biopole vzniká otázka, zda některé zásady společenského chování, prvky gestikulace a neverbální komunikace, ale i některé lidové obyčeje, náboženské úkony apod. se neformovaly pod vlivem pochopení bioenergetických zákonů.

Zatímco se teorie biopole využívá v literatuře zabývající se  parapsychologií či psychotronikou a s její pomocí jsou vyslovovány hypotézy, mající za cíl vysvětlit anomální či psychotronické fenomény, úloze biopole v běžném životě se dosud věnovala mizivá pozornost. Badatelé v oblasti parapsychologie či psychotroniky nebrali v úvahu, že pokud biopole skutečně existuje a je odpovědné za psychotronické fenomény, musí se jeho vliv projevovat i v obyčejných situacích běžného života.

Teorie o biopoli organismu může dát psychologickým poznatkům o  gestech, gestikulaci, proxemice, haptice, kinesice apod., vnitřní smysl.

Např. proxemika uvádí uvádí několik pásem pro fyzickou  vzdálenost mezi osobami ve vzájemném kontaktu :

Pásmo č. 1 : velikost od 0 – do několika desítek centimetrů –  intimní odstup pro nejbližší rodinné příslušníky

Pásmo č. 2 : od konce intimního odstupu do cca 120 cm – osobní  odstup, který člověk udržuje od svých známých

Pásmo č. 3 : od 120 cm do 360 cm – společenský odstup

Pásmo č. 4 : od 360 cm do nekonečna – veřejný odstup (6)

Je pozoruhodné, že právě tyto vzdálenosti korespondují s  vrstvami biopole a jejich násobky odpovídají i násobkům vrstev biopole.

Vyjdeme-li z předpokladu dodávání bioenergie otevřenou dlaní  na konkrétní místa, tam kde je potřeba bioenergie, a dále volného proudění bioenergie z rukou, odpovídají těmto pravidlům i některé prvky neverbální komunikace, gesta, např. :

Z náboženských úkonů je známo jak žehnání, posvěcení, ale i  modlitba – sepnuté ruce dlaněmi k sobě, se provádí mj. i k vlastnímu sebeposílení. Tento úkon je znám i z jiných než křesťanských náboženských směrů (hinduismus).

Známé pravidlo, že když člověk lže, zakrývá si rukou ústa, či  se jeho ruka k ústům přiblíží, dostává v tomto světle jasný smysl – může to být opět snaha o dodání energie na konkrétní místo. Dalo by se také říci, že toto gesto nemusí být vždy znakem lži, ale v případech, kdy je zapotřebí rychlá řečová reakce, v obtížných jednáních apod., je to snaha o posílení obličejových partií k dosažení lepší výmluvnosti.

Přílišná gestikulace se považuje obecně za porušení pravidel společenského chování. Z pohledu teorie biopole, které obklopuje člověka, lze pozorovat, že gestikulace rukou jakoby odkrajuje části vlastního biopole a rozhazuje jej na partnery, nebo naopak ukrajuje z cizího a přitahuje k sobě. Je však třeba i pozorně naslouchat, při jakých slovech se tak děje – „rozhazování“ může znamenat předání vlastního názoru druhému, ale třeba i snaha zbavení se něčeho nepříjemného.

Z léčitelských kruhů je známo i další pravidlo, pro zamezení  odlivu bioenergie vedle sepnutých rukou s propletenými prsty – je to i zkřížení nohou. A právě zkřížené nohy v řeči těla znamenají obranu, nesouhlas, nedůvěru k partnerovi. Je známé, že lidé mají přitom i křížené ruce.

Biopole lze využít i jiným způsobem, zejména jeho rozložení.  Zadní polosféra biopole přitom sahá až do vzdálenosti 10 – 18 metrů a vytváří jakousi kapku za každým jedincem. Jeho zvýšená velikost za zadní částí člověka jakoby vyrovnávala nedostatek smyslových senzorů, které jsou umístěny a směrovány dopředu.

Člověk díky tomuto dozadu vysunutému biopoli může cítit  nebezpečí či pohledy zezadu. Také „čtení přes rameno“ je nepříjemné pro jednoho, příjemné pro druhého. Člověk si rád sedá zády ke zdi (v restauracích, na veřejnosti apod.), aby měl „chráněná záda“. Navíc biopole je tak „opřeno“ o zeď a může být využito k nějakému výkonu dopředu. Odraz takového „využití“ lze poznat třeba ve školách, kde žáci právě v posledních lavicích „zlobí“. Toto pravidlo se doporučuje i v běžné praxi : „Ve velkoplošné kanceláři se proto pokuste získat místo v rohu. (…) Nejvýhodnější je, když si sednete zády k rohu.“ (9)

Z hlediska posunů biopole to znamená, že zadní polosféra  biopole se může přesunout dopředu a být tak k dispozici pracovnímu úsilí. Naopak sedět zády k otevřenému prostoru, kde probíhá další jednání, ke dveřím, kterými prochází lidé, apod., považujeme za vyrušení či jinak zneklidňující vlivy, daleko více, než když máme naprosto stejný proces před sebou a před námi probíhající dění občas překontrolujeme koutkem oka či letmým pohledem.

„Ten, kdo se bezmyšlenkovitě posadí do kanceláře svého  předchůdce, ztrácí jedno kolo. Když v místnosti nic nezmění, přebírá image, podobu svého předchůdce, což má negativní vliv na rozvoj vlastní osobnosti.“ (10)

I sebepřepychověji zařízenou kancelář nejsme schopni přijmout  za „svoji“, dokud v ní neprovedeme třeba jen malé změny. Čím větší námahu a myšlenkové úsilí, ale i emoční aktivitu člověk vydá v daném prostoru, tím více jeho biopole bylo uvolněno a ulpívá. Přemístěním nábytku, rozmístěním vlastních předmětů, fotografií rodinných příslušníků, oblíbených obrazů či vlastních výtvorů je zabydlen prostor vlastním biopolem.

K pochopení těchto pravidel a k jejich snadnějšímu  zapamatování lze použít představu o plynovém či želatinovém obalu kolem a činnost člověka nebo cizích lidí chápat v kontextu jako manipulaci s tímto obalem.

Přesuny biopole jsou patrné i v jiných souvislostech – zatímco  staří se cítí lépe mezi mladými, těm energie ubývá. Na sportovním utkání dochází k uvolňování biopole (rozčilením, výbuchy emocí), které někteří slabší jedinci přijmou ve zvýšené míře. Např. „vlajkonoši“ tropí výtržnosti a jsou agresivní, i když v běžném životě se chovají naprosto normálně. Jsou to lidé, kteří přijali tolik energie, že ji nemohou zvládnout a takto ji vybíjejí.

Potřeby bioenergie jsou individuální a proto i podle toho  člověk přizpůsobuje své chování.

Praxe vedoucích pracovníků, manažerů znamená velké vypětí, ale  i zvýšenou sebekontrolu (zbavení se zlozvyků, návyků, jež by člověka demaskovaly, odhalily jeho skutečné úmysly). Tyto návyky a prvky chování, pokud pramení z potřeby bioenergie, však znamenají narušení přirozených potřeb bioenergie – člověk musí jeho úbytek kompenzovat jiným způsobem (např. poměr s o generaci mladší sekretářkou, apod.). Potřeby bioenergie se však kompenzují jiným chováním, které sice nespadají do sféry neverbální komunikace, a o to jsou obtížněji dešifrovatelné.

Uvedená práce si nekladla za cíl dokázat existenci biopole a  jejích účinků. Tento důkaz leží v kompetenci fyzikálního, biofyzikálního, biologického, chemického či jiného výzkumu.

Je pravdou, že projevy neverbálního chování i výše naznačené  příklady lidského jednání, ač jsou sebeobecnější, mohou být vysvětleny i jiným způsobem, než teorie biopole.

Je řada jevů, které lze vysvětlit z různých pohledů, pomocí  různých vědeckých disciplín a to i v rámci jednoho oboru a každé vysvětlení bude správné a bude odpovídajícím způsobem mapovat jev ze svého hlediska. Vedle nich mohou existovat i hlediska jiná, neméně správná a opodstatněná.

I samotnou neverbální komunikaci by např. behaviorista mohl  vysvětlit tím, že se ji člověk naučí od jiných lidí, psychoanalytik působením nevědomých procesů či činností podvědomí, neurofyziolog drážděním periferních nervů, apod.

Proto i psychotronika může vyslovit svůj pohled na tyto prvky  lidského chování. Představuje pouze jedno z možných vysvětlení toho, proč se lidé určitým způsobem chovají a jaké je k tomu vedou pohnutky. A dále tu skutečnost, že tyto pohnutky by mohly mít materiální, tj. bioenergetický základ, daný všem lidem společně, ale s individuálními rozdíly v potřebách a výdeji této bioenergie. Akceptování teorie biopole, bez toho, aniž bychom zkoumali její oprávněnost či fyzikální zdůvodnění, může být jistou mnemotechnickou pomůckou, pomocí níž určité prvky běžného a každodenního chování dostávají svůj vnitřní smysl, logiku a opodstatnění.