Je možné fotografovat duchy?

Historie fotografování duchů a problémy s důkazy

V knihách i na internetu se nabízí řad snímků, které prý jsou jednoznačným důkazem, že posmrtný život existuje. Třeba strašidlo dítěte, sedící na svém hrobě. Průsvitná postava sestupující po schodech. Dětská tvář před plameny zničujícího požáru.

Nabízí tyto fotografie skutečné záblesky průniku záhrobního života do našeho světa? Proč vlastně je tato schopnost přisouzena jen fotografickému přístroji?

Historie fotografií duchů je úzce spjata se samotnou historií fotografie. Fotografování se stejně jako všechny nové technologie stalo doménou nadšenců, kteří se museli stát úzce kvalifikovanými odborníky v zacházení s různými zařízeními a chemickými látkami, potřebnými pro výrobu fotografií. Před vynálezem fotografických filmů fotografové pracovali s chemicky ošetřenými skleněnými deskami, které mohly být vyčištěny a znovu použity pro nové obrázky. Brzy fotografové vytvořili malé živnosti, díky nové módě portrétování osob a celých rodin s dětmi v 19. století. Vzhledem k objemu tehdejšího vybavení pracovali v malých studiích spíše než v terénu. Drahé skleněné desky bylo nutné často čistit, a bylo je možné znovu použít, ale pokud nedošlo ke správnému vyčištění, zbytky starého obrazu se mohly objevit v následujících fotografiích. Tento způsob výroby vícenásobné expozice byl všeobecně znám mezi fotografy, ale nebyl dobře srozumitelný široké veřejnosti.

Obr. 1 Foto „ducha“ 

Vedle objasnění technologické otázky je také nutné přiblížit i kulturní kontext doby, ve kterém fotografie vznikala. Rozšíření fotografie probíhá současně se vznikem nového náboženského směru, systému s názvem „spiritualismus.“ Hlavní myšlenky spiritualismu se soustřeďují kolem přesvědčení, že mrtví nadále existují jako duchové a udržují vědomí zde na Zemi poté, co zemřeli. Interakce s těmito duchy byla možná pomocí duchovních a zvláště k tomu nadaných osob – médií. Spiritismus začal svou dráhu v roce 1840 a do počátku 20. století přitáhl miliony následovníků a stoupenců. V důsledku tohoto rostoucího hnutí, se staly spiritistické seance ve společnosti velmi populární, a to bylo docela snadné najít lidi, kteří otevřeně věřili v duchy jako vědeckou realitu.

Velké středisko stoupenců života po smrti se usídlilo na severovýchodě Spojených států. Tam bostonský fotograf William Mumler (obr. 2) představil fotografování duchů komunitě, dychtivé dalších důkazů života po smrti.

Mumler byl původně rytec šperků, než začal svou novou kariéru jako fotograf duchů. Stal se jím díky jediné fotografii, na které vyfotil sám sebe, ale na snímku se ukázal obraz jednoho z jeho zesnulých příbuzných, který zemřel několik let předtím, než byl jeho autoportrét pořízen. V době, kdy zhotovení fotografie byl ještě poměrně drahý problém pro běžnou rodinu, Mumler byl schopen nabídnout zhotovení svého zvláštního portrétu, na kterém se ukáže vedle žijícího současníka i strašidelný obraz nějaké mrtvé milované osoby, a to za normální náklady na tradiční fotografii.

Jak toho mohl dosáhnout? Jak se mu podařilo oklamat lidi s jeho rozmazanými, ale snadno reprodukovanými mnohonásobnými expozicemi? Pracoval se sítí zkušených médií, kteří shromažďovali informace o mrtvých od truchlících blízkých, kteří pak výměnou za polovinu zisku tyto údaje předávali Mumlerovi. Média se postaraly o to, aby se truchlící dozvěděli o Mumlerovi. Ten, aniž by je kdy dříve potkal a aniž by mu zákazník sdělil podrobnosti o mrtvých, už měl všechno, co potřeboval. Vyhledal mezi negativy tradičních portrétů osobu, která nějak odpovídala obrazu zesnulého. Jeho portréty byly dost nezřetelné a zákazníci byli tak zoufalí, a chtiví dostat vzkaz ze záhrobí, že většina přijala fotografie jako pravý důkaz nadpřirozeného jevu.

Mumler manželka mu pomáhala s podnikáním a společné použili všechny druhy divadelních triků pro zvýšení magické atmosféry fotografií.

V roce 1868 se Mumler s manželkou přestěhovali do New Yorku, místa, kde se spiritualismus narodil.

Obchod vzkvétal a během několika měsíců si Mumler mohl koupit celé studio, které pronajímal. Ale narazil na skeptického novináře, byl vyšetřován a přesvědčil starostu New Yorku, aby mohl pokračovat v podvodech. Došlo však k odhalení, Mumler byl zatčen a postaven před soud.

Soud s Williamem Mumlerem byla senzační podívaná, která zahrnovala i svědectví známého P.T. Barnuma (2) (3), jehož cynický a zábavný tón proti Mumlerovi vedl často k přerušení soudního řízení, protože obecenstvo v soudní síni propukalo v smích.
Barnum napsal o podvodných metodách duchovní fotografie v knize s názvem „The Humbugs of the World“ („Švindly světa.“) kde vysvětlil, že fotografie slavných státníků byly provedeny fotografem vložením nezřetelné reprodukce slavných obrazů prostřednictvím techniky vícenásobné expozice. I když byl Mumler kritizován a posmíván, státnímu zástupci se nepodařilo prokázat plně podvod, a nebyl shledán vinným – i když byl finančně zničen.

Mumler se přestěhoval zpátky do Bostonu, kde vytvořil nejslavnější fotografii ducha své kariéry. V roce 1872 žena inkognito přišla do studia Mumlera ke zhotovení spirituální fotografie. Na její fotografii bylo všechno, v co doufala – její vlastní obraz, ale i strašidelný obraz jejího zesnulého manžela, Abrahama Lincolna.

Úspěch Mumlera přivedl mnoho jiných raných fotografů ke kopírování jeho metody. Může se to zdát neuvěřitelné, ale i když byl prokázán podvod, i když se sami fotografové přiznali k podvodu, zoufalí klienti stále věřili, že fotografie, které si koupili, byly skutečným důkazem pokračujícího vědomí po smrti.

Obr.3 Foto ze spiritistické seance

Tyto triky vícenásobné expozice byly jen prvním druhem v široké oblasti fotografování „duchů“.

Jak spiritismus rostl, média začala na svých seancích vyrábět další úžasné množství fyzických projevů duchů.

Svědci viděli zářící postavy, i výrony tajemné látky, známé jako ektoplazma.

Nebyl to jednoduchý úkol, který stál před spiritualisty, pokud byli podrobeni vyšetřování skeptickými vědci. I když bylo mnoho vědců, kteří byli nakloněni myšlence, že tyto jevy jsou skutečné. Diskuse i vzrušené spory zasály nejen vědce té doby, ale i baviče, intelektuály všech směrů, spisovatele a umělce. Arthur Conan Doyle, Harry Houdini, Hereward Carrington, Camille Flammarion, Alfred Russel Wallace, Pierre a Marie Curie, Scientific American a Society for Psychic Research (Společnost pro okultní výzkum) – ti všichni se nějak zapojili do různých druhů vyšetřování reality spiritistických jevů. Někteří našli podvod, jiní našli vlastní klam, ale nakonec nikdo nenašel reprodukovatelné vědecké důkazy o paranormálních jevech, které by mohly přežít střízlivé vědecké zkoumání.

Z tohoto období pochází řada podivných fotografií, které mají údajně ukázat prýštící ektoplazmu z nozder, úst nebo uší médií. Moderní zkoumání fotografií odhalí postavené loutky visící na drátech nebo vynořící se ze skříně. Ale v době, kdy byly pořízeny, v nich mnoho lidí vidělo skutečný důkaz o paranormálních jevech, jako vědeckou realitu.

Ale tyto dřívější případy představují jeden jediný druh fotografie duchů: úmyslný podvod pro zisk.

Existují ale i jiné druhy fotografií duchů a mnozí z nich ještě dělat na titulní straně bulvární noviny a hloupými segmenty 24hodinových kabelové zpravodajské sítě. Pojďme se podívat na nejčastější příklady.

Koule – orbs

Zářící koule, plující na fotografiích, které však ve chvíli pořízení fotografie nebyly vidět. Někteří v těchto zářících útvarech dokonce rozeznávají další obrazy nebo tváře! Říká se jim orbs (koule), česky orby. Přes vysvětlení fotografů, že jde o prachové nebo vodní částice osvětlené bleskem fotoaparátu, jsou stále velmi populární a vykládané jako důkaz existence duchovního světa. (4)

Obr.4 – V „ektoplazmě“ se objevil portrét mrtvého…

Pareidolia

Snad nejčastější příčinou údajných fotografií duchů, je expozice snímku ve stínu. Tak se v v zatemněných dveřích objeví tváře, nebo tajemné obrysy, připomínajících člověka.
O co jde? Proč si toho fotograf nevšimne při zhotovení snímky? Věda má pro to svůj termín, vysvětlující, že v člověku je stále skryt dávný lovec. Je to tzv. pareidolie, která popisuje lidskou tendenci vidět tváře tam, kde nejsou. Tyto plochy se nazývají simulakry. Jedná se o typ apofenie – což je lidský sklon hledat vzory a význam v chaosu.
Pareidolia je podrobněji popsána zde (5) a spadá do ní velmi velké procento fotografií duchů, víl, andělů a fotografií svatých.

Hmyz

Pravý rozruch způsobí fotografie, na které je zachycen jakoby malý andělíček. (6) Takové snímky spadají na vrub hmyzu, zachyceného bleskem před objektivem fotoaparátu.
Záběry hmyzu jsou také časté v případech zachycení „duchů“ bezpečnostními kamerami v obchodech, jako různé světlé nebo tmavé stíny, přecházející přes obraz. Efektní záběry jsou rozmazané, stíny mají někdy i žádoucí tvar postavy. Pavouci, můry a berušky jsou často na vině při chybné diagnostice jako duchové.

Obr. 5 Výron „ektoplazmy“

Náhodné vícenásobné expozice

S popularitou a rozšířením digitální fotografie je tento druh chyb stále vzácnější a výjimečnější. U fotoaparátů s filmem bylo možné vytvořit náhodně na stejný kus filmu dva snímky, aniž by došlo k posunu filmu. Ve většině případů byl výsledek snadno rozpoznán jako chyba a porucha aparátu. Občas ale vzniklá fotografie byla strašidelným obrázkem s tváří třeba nedávno zesnulého člověka (který byl ale fotografován zaživa), a až následně se objevil v další fotografii díky vícenásobné expozici.
Dlouhé expozice

Řada údajných fotografií duchů z počátku 20. století, vznikla dlouhým nastavením expozice a někdo přešel přes záběr. Tento typ fotografie může ukázat vybledlou siluetu, podobnou těm, které vznikly několikanásobnou expozicí. Rozpoznání tohoto druhu fotografii spočívá v tom …

Popruhy

Tajemný světlý pruh na fotografii – a také nikdo neviděl nic neobvyklého při zhotovení snímku. Co by to mohlo být? Byl to duch? Je to řemínek, částečně zakrývající objektiv a rozostřený od zbytku fotografie. Tyto podivné vypadající tvary přesvědčily mnoho lidí, že zachytily ducha nebo tajemnou energii.

Mlha

Lov duchů v chladné zimní noci často přinese strašidelně vypadající mlhu, které si také nikdo nevšiml, když byla fotografie pořízena. Ale v případě, že fotograf byl živý a vzduch byl studený, je zachycen jeho mlhavý dech. Tyto mlhavé tvary někdy zachytí dokonce blesk fotoaparátu a vytváří podivné tvary a siluety a obličeje (viz Pareidolie) – ale nejsou to duchové.

Tajemná osoba

Mnoho údajných fotografií duchů jsou provázeny sdělením, že nikdo nebyl v záběru, když byla fotografie zhotovena. To je docela běžné na fotografiích, kde se fotograf snímá nádhernou budovu nebo krásnou krajinu. Foto ukáže nějakou neočekávanou osobu v záběru, na kterou se zapomnělo. Za vše může omylnost paměti, neboť lidská paměť je velmi špatná v případě, kdy se zaměříme na konkrétní činnosti, a nejsme schopni si všímat detailů v pozadí. Přehlédnutý cizinec v pozadí na turisticky atraktivním místě je mnohem pravděpodobnější než návštěvník ze záhrobí.

Obr. 6 – Z „ektoplazmy“, prýštící ze spícího média, se zhmotnila ženská postava…

Úmyslné falešné snímky

Bohužel, toto je velmi častý zdroj mnoha slavných fotografií duchů. Žertovné fotografie duchů je možné dělat pro slávu, za účelem zisku, pro nachytání důvěřivých badatelů, a z mnoha dalších motivů. Někteří lidé mohou použít fotografie duchů k tomu, aby pomohli posílit víru v duchy, takže takové snímky mohou být svérázným druhem jakéhosi zbožného podvodu. Také bulvární noviny mohou zaplatit velmi slušné peníze za novou fotografii ducha, a tak vytváří poptávku pro vznik takových podvodných snímků. Lidé také šíří falešné zprávy z důvodu, že je baví klamat druhé.

Bez ohledu na zdroj fotografie duchů, ať už je to podvod, nebo jeden z výše uvedených typů chyb a omylů, žádné takové fotografie nemohou být důkazem pro existence paranormálního jevu.

Je vůbec otázkou, proč vůbec fotografie by měla být oním nástrojem pro takový důkaz.

Je to zdánlivě neomezená schopnost lidské mysli nacházet zvláštní význam v obrazech. K dnešnímu dni se žádná fotografie duchů nepřiblížila k poskytnutí přesvědčivého důkazu života po smrti. Ještě nepříjemnější je fakt, že fotografie, které se ukázaly být podvodné nebo chybné nebo žertovné, jsou stále sdíleny na bezpočtu internetových stránkách, v knihách a časopisech jako skutečné paranormální jevy.

Životaschopnost takové praxe je v lidské mysli – každý člověk vzpomíná na některé své blízké a tak je náchylný k tomu, aby toleroval ideje, vnucující představu o životě po smrti, ať je jsou v jakékoli podobě.

Odkazy

(1) http://cs.wikipedia.org/wiki/William_H._Mumler
(2) http://cestypsychotroniky.cz/index.php/teorie/6-barnumv-efekt
(3) http://cs.wikipedia.org/wiki/Phineas_Taylor_Barnum
(4) –fj-: Chyby v obraze považované za záhady. KPUFO.CZ, 20.prosinec 2006, http://www.kpufo.cz/oblasti/fot/index.php?option=com_content&view=article&id=26:chyby-v-obraze-povaovane-za-zahady&catid=13:jak-na-zahadne-fotografie&Itemid=30
(5) http://cs.wikipedia.org/wiki/Pareidolie
(6) –r-: Foto víly nebo anděla? KPUFO.CZ, 28.9.2009, In: http://www.kpufo.cz/oblasti/fot/index.php?option=com_content&view=article&id=323:foto-vily-nebo-andilka–1&catid=15:lanky-a-nazory&Itemid=32