Od vitálního magnetismu

Od vitálního magnetismu k modelové představě biologického plazmatu

Souhrn

V posledních desíti letech v pracích některých polských a sovětských biologů, biofyziků a lékařů se objevují úvahy u živých organismů o možnosti existence čtvrtého stavu hmoty — plazmatu. Zastánci této koncepce používají termínu biologické plazma a z hlediska fyzikálního je řadí mezi studená plazmata. Mnozí z nich, prof. W. Sedlák, prof. M. V. Injušin, považují biologické plazma za prokázanou fyzikální veličinu. Autor na rozdíl od nich chápe biologické plazma pouze jako modelovou představu, ne tedy prokázanou fyzikální veličinu, která nám umožňuje souborně popsat a chápat některé interakce uvnitř organismu, které jsou schopny se pomocí silových polí promítnout do vnějšího prostředí a stejným způsobem naopak přijímat z prostředí podněty — informace. Ve stručném historickém přehledu upozorňuje, že obdobné snahy o podobné souhrnné pojmenování se projevovaly v učení o tzv. vitálním nebo animálním magnetismu. Po té z hlediska modelové představy biologického plazmatu pojednává o bioluminiscenci, mitogenetickém záření a polovodičových strukturách v organismu. A dospívá k závěru, že výzkum na lidech a zvířatech zřejmě ukazuje na reálnou možnost existence volných částic rozmístěných v organismu a tvořících spolu se zářením různého druhu složitá seskupení, která potom utvářejí jednotnou energetickou síť živého organismu. Biologické plazma jako modelovou představu definuje jako soubor částic (elektronů, iontů, neutrálních částic) spolu s produkcí záření a kmitů různého charakteru. Biologické plazma koreluje s vnitřními procesy organismu a vnějšími podmínkami jeho okolí, je odrazem biochemických a elektrických pochodů organismu, a tím zároveň informačním zdrojem o organismu.

Historie jevu

Ve středověku se vyvinulo učení o tzv. vitálním — animálním magnetismu (10). O jeho využívání, ne však pod tímto termínem, se píše již v bibli, ve zmínce o léčení krále Davida. O vhodnosti aplikace vitálního magnetismu při léčení psal T. B. Panacelsus (6), který za největší dar pro lékaře považoval, jestliže „sám svou silou může léčit“. Zdaleka neměl na mysli jen pouhou sugesci. Skot W. Maxwell (1670) podává již prvou teorii vitálního magnetismu. Ve středověku se také praktikovala tzv. mumiální léčba a v rámci jejích návodů se můžeme dočíst o tzv. „magnetech“. Šlo o prostředek připravený z organické látky, který se aktivoval „magnetizováním“ rukama, a tam kde nebyl vhodný jedinec „magnetizér“, doporučovalo se tento léčivý „magnet“ aktivovat magnetovcem, a pak je přikládat na chorá místa.

Lékař anglické královny Alžběty Gilbert tvrdil, že jantar a magnetovec mají zvláštní „duši“ a doporučoval jimi přejíždět bolestivá místa, zejména revmatického původu. Jeho rad využíval augustiánský mnich Hell, který trpěl silně revmatismem. Na tělo si přikládal plechové pláty s připevněnými magnetovci. Od Hella tuto metodu převzal vídeňský lékař F. A. Mesmer (1733—1815) (19); rovněž magnetovcem přejížděl bolestivá místa a později zjistil, že bolesti často mizí, třebaže není použito magnetu a tahy se provádějí pouze rukama. Mesmer na sklonku 18. a na začátku 19. století začal léčit pomocí této staronové metody. Mesmer tahy rukou, tzv. pasy, uváděl rovněž do hypnotického spánku. Později se o tuto metodu začal zajímat Jan Evangelista Purkyně (9). Převzal Mesmerovu terminologii, hovořil a psal o „magnetickém vidění“ a o „magnetickém spánku“. Podle Purkyněho magnetický spánek nastává u disponovaných osob vlivem „magnetizéra“. Purkyně již přímo hovoří o vzájemném organickém a psychickém působení. Dochází k závěru, že se utvoří zvláštní vztah mezi magnetizovaným a magnetizérem, jakoby se jejich podstata „zjednostejnila“.

Později se hypnóza prováděla převážně za pomocí slovní sugesce, tahy rukou byly chápány jen jako doprovodná ceremonie a dospělo se k závěru, že z rukou nic nevychází, kromě tepla, které příjemně působí na kožní receptory. Přesto však na přelomu století polský prof. J. Ochorowicz (1850 až 1918) (12), asistent prof. Ch. Richeta (1850 až 1936), samostatně studuje tzv. „magnetickou hypnózu“ a vyjmenovává její rozdíly proti hypnóze verbální.

Termín vitální nebo animální magnetismus byl zřejmě zvolen proto, že jeho uživatelé se tehdy domnívali, že lze vlastnosti člověka nebo jeho určitou „sílu“ — energii přenášet z jednoho člověka na druhého, tak jako vlastnosti magnetovce na železo a jiné feromagnetické látky.

Všechny výše uvedené skutečnosti začínají se nám jevit poněkud zajímavěji ve světle koncepce biologického plazmatu.

Staří učenci pojednávali o čtyřech základních živlech vesmíru: o zemi, o vodě, o vzduchu a o ohni. Zemi odpovídalo v novějším pojetí skupenství pevné, vodě skupenství kapalné a vzduchu skupenství plynné. A co má odpovídat ohni? Dnes bychom mohli říci, že plazma. Doprovází například jaderné reakce. Plazma se svými vlastnostmi blíží vlastnostem plynu, u kterého jsou však molekuly — látky tvořící plyn — stabilní, zatímco u plazmy následkem působení vysokých teplot dochází k rozpadu jednotlivých molekul. V tomto případě jde o horké plazma. V zásadě je plazma reprezentováno menšími částicemi než molekuly — atomy, ionty i elektrony. V seskupení těchto částic panují vlastní zákonitosti. Tímto druhem plazmatu se zabývá fyzika plazmatu, v naději využít jeho energetických možností. Kromě uvedené formy je v současné době známo i plazma studené — v mezihvězdném prostoru nebo plazma kovů a plazma polovodičů. Může např. vznikat při působení vysokonapěťových výbojů nebo velmi vysokých tlaků.
Někteří vědci začali uvažovat o možnosti čtvrtého stavu hmoty — plazmatického i u živých organismů. Poprvé o této možnosti hovořili W. Crookes (1832—1919) (5). Podobně uvažoval i ruský vědec M. V. Pogorelski (8).

Bioluminiscence

Jakožto napadaly projev plazmatu u živé hmoty by bylo možno považovat bioluminiscene. Je to v přírodě velmi rozšířený jev fotonové emise doprovázející látkovou přeměnu buněk, jejich dělení nebo rozpad. V současnosti se touto problematikou zabývá prof. B. N. Tarusov z Moskevské státní university, katedry biofyziky. Na úrovni tripletových stavů je pravděpodobně luminiscence (vyvolána volnými ionoradikály.

V přírodě lze snadno zřetelnou bio luminiscenci pozorovat u různých organismů, jež se vyskytují na souši i ve vodě. Světlušky září typickým zeleno-žlutavým světlem. Světélkuje l trouchnivějící dřevo, což je způsobeno podhoubím určitých hub. Příčina světélkování hnijícího dřeva, rybího masa či zkaženého masa se vysvětluje přítomností určitých baktérií. Ještě před tím, než se zjistilo, že původcem tohoto záření jsou baktérie, nazval Heller v roce 1854 (11) částečky, jež způsobují toto záření, Sarcina noctiluca. Z obecného hlediska lze světélkování dělit na extracelulární a intracerulární. Jako příklad prvého může sloužit hnis, svítící mimo tělo organismu. Většina luminiscenčních procesů však patři do druhé skupiny. Někdy jde o symbiózu se světélkujícími baktériemi, jako např. u ryby Photoblepharon palpebratus, u níž se na hlavě vyskytuje pigmentová pletivová řasa, která slouží jako clona pro luminiscenční orgán. Většina živočichů se vyznačuje jen krátkodobým zářením. K projevům zářemi dochází jen při určitých impulsech interních či externích, po odeznění opět zhasnou. Pouze ve smrtelném nebezpečí září stále. Jen určité ryby, houby a baktérie září nepřetržitě.

Jaký je princip vzniku luminiscence? Sloučeniny, které se účastní příslušné reakce, obecně nazýváme luciferinem, příslušný enzym pak luciferázou. Velice podrobně byly tyto procesy prostudovány u světlušek (Lampyridae). Jejich luminiscenční orgán je tvořen:
a) buňkami, jež mají funkci jakéhosi reflektoru, krystalky, jež se zde nacházejí, jsou purinovými deriváty;
b) buňkami, jež mají vlastní zářící granula.

Vlnová délka vznikajícího záření u luciferinu závisí obecně na druhu přítomného kationtu. Celého procesu se účastní jako katalyzátor jediný enzym luciferáza. U odlišných typů bioluminiscence se uplatňují jiné látky, jako např. NAD, flaviny, aldehydy, lipidy, peroxid vodíku, některé vyžadují kyslík, jiné nikoli. Vznikající záření má rozsah 510 až 670 nm, maximum je kolem 560 nm, tedy v zelenožluté oblasti. Zdali se v tomto typu záření vyskytují i jiná spektra (UV, rtg, apod.), jak se někteří badatelé domnívali, ukáže podrobnější budoucí výzkum, zatím jiné spektrum prokázáno nebylo. V každém případě vznikající tepelné ztráty jsou minimální.

Lze předpokládat, že v živé hmotě nejsou pro organismus ztrátovými či zbytečnými procesy, ale naopak aktivně se účastní biochemických procesů, uvážíme-li např. absorpční spektrum některých molekul, např. u nukleových kyselin 255—270 nm. Prof. Sedlák (15) se domnívá, že spouštěcím mechanismem pro činnost enzymů je právě impuls dodaný elektromagnetickým zářením, jež urychluje přitažení či uvolnění elektronů.

Mitogenetické záření

V roce 1923 upozornil A. Gurvič (3) na tzv. biologické záření — mitogenetické, někdy po autorovi nazývané Gurvičovo. Z fyzikálního hlediska jde o pojmenování nevhodné. Jméno naznačuje pouze původ, nikoli fyzikální podstatu, protože jde o záření fyzikům dávno známé, o ultrafialové paprsky. Gurvič zjistil, že organismus vyzařuje paprsky, které jsou podnětem k dělení jádra čili „mitóze“ a k množení buněk. Tyto paprsky procházejí, jak odpovídá jejich charakteru, snadno křemenem, jsou však pohlcovány sklem, želatinou apod. Tyto paprsky objevil Gurvič při svých experimentech s kořeny cibule.

Kořen cibule umístil do svislé skleněné trubice v kovovém obalu. Na jednom místě byla trubice přerušena, takže tento úsek kořene se dostal do přímého kontaktu s vnějším prostředím (= detektor). Špičku kořene jiné cibule namířil v horizontální poloze proti tomuto místu (= vysílač) po dobu 1—5 hodin. Pak provedl histologický řez v dané oblasti obnaženého kořene (svislého), a po rychlé fixaci spočítal počet buněk na straně ozářené a počet buněk na opačné straně. Zjistil, že na ozářené straně je buněk více. Když mezi detektor a vysílač byla umístěna skleněná destička, jev se neobjevil. Došel k závěru, že jde o UV paprsky s vlnovou délkou 190 až 250 nm. Jejich intenzita byla odhadnuta na 100 fotonů (1 s/cm2).

Gurvič se domníval, že toto záření nepůsobí přímo, ale že vyvolává vznik sekundárního záření u detektoru, které je pak vlastní příčinou mitózy. Zdá se, že tak slabé záření, jaké vzniká u vysílače, je pohlceno membránovými strukturami a nedostane se přímo k jádru.

Zajímavý experiment provedl Wolf a Rus, když mezi detektor a vysílač postavili trubičku s křemennými okénky na obou koncích. Obsahovala živný roztok s baktériemi. Došli k překvapivému výsledku, že záření, jež prošlo trubičkou, melo zesílený efekt.

Většinou jako pramene mitogenetického záření se používalo kaše z podcibulí a jako indikátoru cibulového kořínku. Později se používalo jako zdroje kaše z mozku mladých pulců, sterilizované kaše z mrkve, zvířecích vajíček v jisté době vývinu, baktérií, kvasinek, žabí a krysí krve. Zjistilo se však, že mitogenetické záření vyzařují také svaly ve stavu kontrakce a chorobné nádory. Z toho je patrno, že „biologické záření“ neprovází pouze dělení buněk, avšak projevuje se i při jiných dějích v organismu. Je zřejmě nesmírně důležité a pravděpodobně v nemalé míře rozhodující pro celkovou funkci živých organismů. Dělení buněk můžeme vyvolat i uměle ultrafialovým zářením. Je zajímavé, že minimální množství ultrafialového záření uměle generovaného potřebného k dosažení mitogenetického účinku, působí již na nejcitlivější fotočlánky, na které však i nejsilnější mitogenetické záření nepůsobí, přestože je jinak mitogeneticky silně účinné. „Biologické záření“ je směsí paprsků různých vlnových délek. Tím obdivuhodnější je pak citlivost biologických detektorů, jako cibulových kořenů, epitelií, rohovky, kvasinek a pod.

Záření vznikající při smrti kvasinek objevil ruský vědec Lepeškin. Usmrcoval je přidáním sublimátu nebo éteru. Přitom k nim přiložil v temnotě křemennou trubičku s fotografickou emulzí v roztoku; ta zčernala. Při použití normálního skla se efekt nedostavil. Vlnová délka tohoto záření je kolem 200 nm. Dále Lepeškin zjistil, že umírající kvasinky vydávají teplo, 1 gram kvasinek 2 kalorie. Z toho tedy vyplývá, že při smrti se uvolňuje záření různého charakteru. Podle Lepeškina jsou UV paprsky podstatné pro život vůbec, vyvolávají vznik složitých vysokomolekulárních látek, tzv. vitaidů.

Akademik V. P. Kaznačejev (4) experimentálně prokázal dálkovou mezibuněčnou elektromagnetickou interakci mezi dvěma kulturami tkání při působení na jednu z nich faktory biologického, chemického nebo fyziologického charakteru s typickou reakcí druhé (intaktované) kultury ve formě „zrcadlového“ cytopatického efektu, což naznačuje, že buněčný systém je jako detektor modulačních zvláštností elektromagnetického záření.

Vznik příslušného záření a jeho variace byl rovněž detekován pomocí speciálního fotomultiplikátoru. Zjistilo se, že bez příslušných vlivů za normálního stavu existuje jednotný fotonový tok, při zásazích vzniká periodické záření, jež v sobě nese příslušnou informaci.

Podle určitých propočtů došli nedávno biofyzikové v Marburgeru k závěru, že vzhledem k nutnosti udržet vyrovnaný stav mezi počtem umírajících a vznikajících buněk je nutno předpokládat předávání informace v organismu rychlostí světla, tedy pomocí elektromagnetického vlnění. Předpokládají, že se tak děje pomocí fotonů především v infračervená oblasti.

Polovodičové struktury v organismu

V roce 1941 Szent-Gyorgi (18) došel k závěru, že bílkoviny mají vlastnosti polovodičů. Tato myšlenka byla později experimentálně prokázána. Bylo zjištěno, že polovodivými vlastnostmi se vyznačují i jiné klíčové molekuly biologických struktur (RNK, DNK apod.). Kromě předpokladu polovodivých vlastností bílkovin zdůraznil Szent-Gyórgi v roce 1987 důležitost delokalizovaných elektronů v biologických procesech. Szent-Gyorgi rozlišuje tři druhy organických sloučenin s polovodivými vlastnostmi:

a) molekuly se schopností elektronového přenosu (DNK, RNK, polypeptidové řetězce apod.),
b) molekuly s delokalizovanými elektrony (aromatické a helerocyklické sloučeniny),
c) sloučeniny s elektrony konjugovaných vazeb, např. beta-karorteny.

Nelze však zcela ztotožňovat polovodivost v anorganických látkách s pólo vodivostí v biologických systémech, proto prof. W. Sedlák uvažuje pouze o analogii mezi biologickými systémy a polovodiči užívanými v elektrotechnice, zvláště v kvantové emisi fotonů, při které dochází nejvíce v p-n přechodech k rekombinaci nábojů s příslušným optickým efektem. V biologických systémech lze rozlišit několik typů p-n přechodů.

1. Intramolekulární (např. vodíkové můstky nukleových kyselin a polypeptidů).
2. Molekulární (typ donor-akceptor: u porfyrinů).
3. íntramolekulární v různých organelách (Golgiho komplex, mitochondrie apod.).

Existenci polovodivých vlastností membrán dokázaly práce L. A. Piruzjana a V. M. Aristarchova (7). V membránách existují vrstvy, jež pracují na stejném principu jako p-n přechody. Vzhledem k tomu, že p-n přechody mohou fungovat jako zdroj laserových paprsků, tedy záření s extrémní svazkovitostí a prostorovou koherencí, lze se oprávněně domnívat, že i analogické struktury sendvičového charakteru s rozdílem elektronových hustot u mitochondrií, chloroplastů, popřípadě jiných organel, mohou sloužit jako zdroj elektromagnetického záření podobného charakteru, jako jsou laserové paprsky.

Dnes se sledují vlastnosti membránových struktur z hlediska možnosti generování koherentního elektromagnetického vlnění v oblasti velmi krátkých vln (109—1012 Hz). Podle Frohlicha (2) může vznikat v .membránách toto vlnění přímo na účet tepelné energie systému, pokud se tato energie přivádí dostatečnou rychlostí. To vede naopak i k ovlivňování nositelů těchto organických struktur (např. kvasinek) vnějším ozařováním velmi krátkými vlnami o vhodně zvoleném kmitočtu. Při vyloučení tepelného vlivu se takto dosahuje rezonančních efektů při růstu kultur.

Kromě toho existují dnes názory, které předpokládají, že samotná replikace DNA musí být spojena s produkcí elektromagnetického záření, nebolí dochází k rotaci nábojů, jež existují v helixově struktuře dipólové organizace.

Modelová představa biologického plazmatu

Výzkumy na lidech a zvířatech ukázaly na reálnou možnost existence vodných částic rozmístěných v živém organismu a tvořících spolu se zářením různého druhu složitá seskupení, která potom utvářejí jednotnou energetickou síť živého organismu. Tento souhrn částic, určitým způsobem organizovaných jako celek, projevujících se jistými jevy, bychom mohli modelově nazvat biologické plazma.

Poprvé tohoto pojmu použil V. S. Griščenko v roce 1944. Nejsoustavněji se problematikou biologického plazmatu zabývá polský prof. W. Sedlák (13).

Biologické plazma jako modelovou představu bychom mohli definovat jako soubor částic (elektronů, iontů, neutrálních částic) spolu s produkcí záření a kmitů různého charakteru. Koreluje s vnitřními procesy organismu a vnějšími podmínkami jeho okolí, je odrazem biochemických a elektrických pochodů organismu a tím zároveň informačním zdrojem o organismu.

Prof. W. Sedlak (13) o bioplazmatu říká: „Je univerzálním nositelem reakcí chemických, elektrických procesů, generuje fotony a elektrické vlnění celku. Bioplazma je právě takovým souhrnným vymezením jako metabolismus pro chemické reakce v živém organismu… Tímto způsobem jsme na samém energetickém a konstrukčním dně života, které je společné pro všechny organismy, můžeme říci, že se nacházíme u kvantové skříňky životních procesů“. A prof. V. M. Injušin (4) k tomu dodává: „Bioplazma se v organismu jeví takovou strukturou, dík které se uskutečňuje energetická výživa kterékoli buňky organismu a nejenom výživa, ale uskutečňuje se regulace nebo koordinace všech procesů v organismu. Lze předpokládat, že regulace se děje především dík vlnění rozprostřenému v bioplazmatu … Různé částice energií, různé kvality silových interakcí mezi částicemi, obecné jejich ,svázání‘ elektromagnetickými poli molekul — to všechno vytváří základ stability bioplazmatu při nepřítomnosti tepelného vlnění a přítomnosti velké zásoby energie částic.“

Akademik V. I. Vernadskij (20), jeden ze zakladatelů učení o biosféře, když se zamýšlel nad neznalostí mechanismů chemických dějů v živé hmotě, dospěl k závěru, že z hlediska energetických jevů fotosyntéza v živé hmotě probíhá nejenom v určitém chemickém prostředí, ale i v určitém termodynamickém poli, které se odlišuje od termodynamického pole biosféry.

Živá příroda si vybudovala mechanismy, jak udržet stabilitu bioplazmatu. Teprve při smrti organismu bioplazma ztrácí svou soudržnost a vydá svou energii ve formě tepla a dalších druhů elektromagnetických vlnění a forem energie.

Tvar, barva a intenzita vyzařování plazmatu živým organismem jsou závislé na jeho zdravotním stavu, na únavě, rozrušenosti, pohodě, vyrovnanosti, vyčerpanosti apod. Gurvič zjistil 25 rozličných délek elektromagnetických vln vyzařovaných lidským tělem odpovídajících 25 různým nemocem. Bioplazma je také závislé na vnějších fyzikálních podmínkách, jako je stav magnetického pole země, stupeň ionizace ovzduší (např. následkem bouřky); tehdy se charakteristika biologického plazmatu může rovněž velmi měnit. Stressové stavy mohou vznikat nejenom působením faktorů vnitřního prostředí, tj. vysokou hladinou nervového napětí, ale i vnějšími faktory vyvolanými např. kmity ionizovaného pole, rychlou změnou vlhkosti, vibracemi a jinými stimuly (G. A. Sergejev) (17).

Organismus a vnější prostředí

Je třeba mít na paměti slova velkého sovětského vědce, prof. A. L. Čiževského (1): „My jsme si zvykli přidržovat se hrubého a úzkého protifilosofického pohledu na život jako na výsledek náhodné hry pouze zemských sil. To však je konec konců chybné. Život, tak jak se nám jeví, je v mnohem větší míře záležitostí kosmickou než jenom zemskou. Je plodem tvořivé dynamiky kosmu na inertní materiál Země. Žije dynamikou těchto sil a každý organismus souhlasně bije s kosmickým srdcem — tohoto grandiózního souladu mlhovin, hvězd, Slunce a planet.“

Tyto všechny poznatky přinášejí mnoho argumentů proto, abychom znovu a také zároveň nově postulovali studium mikrokosmu (člověka) s makrokosmem (okolím a vesmírem) v jejich přirozené jednotě, tak jak o to chtěla usilovat věda ve středověku.
Zdá se, že by model biologického plazmatu nám mohl posloužit jako převoditelný článek, který spojuje neživé s živým, člověka s přírodou a dokonce člověka s kosmem. Jde zde vlastně o submolekulární biologii, čili o takové chápání živé hmoty, v kterém se např. počítá s volnými elektrony a protony, nacházejícími se v molekulární struktuře organických vazeb. Tedy s takovými částicemi, s kterými počítá fyzika u anorganické hmoty.

Biologické plazma, to by mohla být naše neviditelná tykadla, s kterými komunikujeme v bezprostředním okolí a přes která také přijímáme mnoho informací. Pomocí něho bychom mohli pochopit, proč může každý organismus souhlasně bít s grandiózním kosmickým srdcem, ale navíc také to, proč má každý organismus svůj vlastní rytmus odpovídající jeho okamžitému stavu.
Styk člověka s člověkem je také vlastně mimo jiné stykem jednoho biologického plazmatu s druhým. Jinak interaguje naše plazma s okolím velkoměsta a jinak s okolím lesa, to se vše zdá přirozené. Avšak dále je zde celá řada silových polí a mnohá člověkem uměle generovaná, která vědomě nepociťujeme a přesto pomocí biologického plazmatu vnímáme. Ale mohou to být i pole velmi slabá, a přesto nebudou bez vlivu na náš organismus, jakmile je jimi prostředí nasyceno nebo přesyceno nebo s nimi organismus po nevhodně dlouhou dobu musí rezonovat. Pak přirozené „dýchání“ plazmatu organismem se dostává do nerovnovážného stavu a stále více, aniž si to uvědomujeme, otupujeme a ohrožujeme svůj organismus.

Hovoříme o civilizačních nemocech, o nemocech z povolání, u některých z nich známe příčiny, jiné jsme si pouze takto souhrnně nazvali. V této souvislosti není vyloučeno, že modelová představa biologického plazmatu by pro nás mohla být v mnohém užitečná.

Na rozdíl od zastánců nauky o bioplazmatu (W. Sedlák (13), M. V. Injušin (4) nechápeme tento pojem jako postulát fyzikální veličiny, protože si uvědomujeme, že se dosud nemůžeme o existenci bioplazmatu přímým způsobem přesvědčit. V současné době si pod biologickým plazmatem představujeme pouze způsob, jak souborně popsat a chápat souhrn některých interakcí uvnitř organismu, které jsou schopny se pomocí silových polí promítnout do vnějšího prostředí a stejným způsobem naopak přijímat z prostředí podněty — informace.

Literatura

1. Čiževskij, A. L.: Zemnoje echo solnečnych buř. Moskva 1973.

2. Grundler, W., Keilmann, F., Frolich, H.: Physics Letters, 62 A, 1977, s. 463.

3. Gurvič, A. G.: Teorija biologičeskogo polja. Moskva 1944.

4. Injušin, V. M., Čekurov, P. R.: Biostimulacija lučom lazera i bioplazma. Alma-Ata 1975.

5. Novák, V.: Fyzika. II. díl, Praha 1932.

6. Paracelsus, T. B.: Ausgewáhlte Schriffen. Leipzig, Inselverlag 1921.

7. Piruzjan, L. A., Aris-tarchov, V. M.: Vozmožnyje energetičeskije mechanismy soprovaždajuščije vozniknovenije biopotencialov. Izvestija AN SSSR, ser. biol., 1969, No. 1.

8. Pogorelskij, M. V.: Elektrofosfony i energografia. Petrohrad 1912.

9. Purkyně, J. E.: Sebrané spisy VII. Praha, SZdN 1960.

10. Rejdák, Z.: Od vitálního magnetismu k vědeckému výzkumu. Sborník referátů. Seminář fak. elektrotech. ČVUT, listopad 1975.

11. Rejdák, Z., Salaba, J.: On Biological Plasma, Bioluminiscence, Electrography. Con-ference of Electrography, Sanremo 1976.

12. Richet, Ch.: Dictionaire de physiologie. Paris 18984.

13. Sedlak, W.: Bioplazma — nowy stan materii. Bioplazma, 1976.

14. Sedlak, W.: The model of a systém emitting the bio-logical field and its electrostatic. Kosmos, 16, 1967, s. 151.

15. Sedlák, W.: Physical plasma as the base of bioenergetics. An. Philosof., 20, 1967, s. 125.

16. Sedlak, W.: Outline of biological magnetohydrodynamics. Biol. Abstracts, 54, No. 29546, 1972.

17. Sergejev, G. A.: Bioritmy i biosféra. Moskva, Izd. Znanije 1976.

18. Szent-Gyirgi, A.: Bioelectronics. New York-London, Acad. PFGSS 1968.

19. Tischner, R.: Franz Anton Mesmer. Munchen 1928.

20. Vernadskij, V. L: Izbr. soč., t. 5., Moskva 1960.

Z. REJDÁK, Katedra psychiatrie fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, Praha

Adresa: Z. R., 12000 Praha 2, Ke Karlovu 11

Summary

Rejdak, Z.: From Vital Magnetism to Model Concept-inn of Biological Plasma

During the last decades there appear in the works of some Polish and Soviet biologists, biophysicists and physicians considerations of the existence of a fourth state of matter — plasma — in living organism. The partisans of this conception use the term of biological plasma and from the physical viewpoint they range it among cold plasmas. Many of them, such as Prof. W. Sedlak, Prof. M. V. Inyushin, consider biological plasma as a proved physical quantity. The author in contrast to them understands biological plasma to but a model conception, [therefore not a proven physical quantity], which enables us to collectively describe and understand some interactions inside the organism which are able to project themselves, with the aid of the fields of force, into the outer environment and in the same manner to receive, the other way round, impulses and information from the environment. In a brief historical survey he draws attention to the fact that similar endeavours for a likely designation were manifested in the teaching about socalled vital or animal magnetism. After this he treats bioluminiscence, raitogenetic radiation and semiconducting structures in the organism from the viewpoint of a model conception of biological plasma. And he arrives at the conclusion that the investigation of people and animals obviously points to the real possibility of the existence of free particles displaced in the organism and forming, together with the radiation of different kinds, complex groupings which then create a uniform power network of the living organism. He defines biological plasma as a model concept to be a collection of particles (electrons, ions, neutral particles] together with the production of radiation and oscillations of various character. He correlates biological plasma with internal processes of the organism and the outer conditions of its environment; it is a reflection of biochemical and electrical processes of the organism and in this way simultaneously an information source about the organism.

Z. R.

Выводы

Рейдак, З.: От витального магнетизма к модельной перестройке биологической плазмы

В последние десять лет в работах некоторых поль­ских и советских биологов, биофизиков и врачей появи­лись гипотезы о возможности существования четвертого состояния материи — плазмы — у живых организмов. Защитники этой теории используют термин биологи­ческая плазма и с физической точки зрения относят ее к холодной плазме. Многие из них, проф. В. Седлак, проф. М. В. Инюшин, рассматривают биологическую плазму как доказанную физическую величину. В отличие от них автор понимает биологическую плазму только как модельное представление (следовательно, не доказанную физическую величину), которая позволяет комплексно описывать и понимать некоторые интеракции внутри организма, которые способны при помощи силовых полей проецироваться во внешнюю среду и наоборот, аналогичным способом могут принимать из среды импульсы — информацию. В кратком историческом обзоре автор обращает внимание на то, что аналогичные стремления применять подобное обобщенное название проявлялись в учении о так наз. витальном или анимальном магнетизме. Потом с точки зрения модельнего представления биологической плазмы разби­рается вопрос о биолюминисценции, митогенетическом излучении и полупроводниковых структурах з организме. Автор приходит к заключению, что исследования, проведенные на человеке и на животных, очевидно, указывают на реальную возможность наличия свободных частиц, размешенных в организме и представляю­щих собой вместе с излучением различного вида сложные комплексы, которые затем образуют единую энергетическую сеть живого организма. Биологическую плазму как модельное представление он определяет как комплекс частиц (электронов, ионов, нейтральных частиц) вместе с продукцией излучения и колебаний различного характера. Биологическая плазма коррелирует с внутренними процессами организма и с внешними условиями его окружающей среды и является отражением биохимических и электрических процессов организма, а тем самым одновременно источником информации об организме.

Čas. lék. českých, 118, 1979, č. 1