Měl Rasputin dvojníka?

Před 106 lety byl v hlavním městě Ruské říše zabit starý muž. Byl to přítel celé carské rodiny. O dva měsíce později se říše zhroutila…
Grigorij Jefimovič Rasputin (1869-1916), poutník ze Sibiře, se stal na počátku dvacátého století nejslavnějším Rusem, známým po celém světě. Noviny New York Times napsaly o pokusu o atentát na něj na titulní straně. Ihned po jeho smrti byly natočeny dva němé filmy o „svatém muži“. A po více než století je tato postava obrostlá houštinou mýtů.
Vědci, historici, psychologové, religionisté, filologové i grafologové dlouho zkoumali rukopisy a vzpomínky v knihovnách a archivech, aby alespoň trochu odhalili, kdo vlastně Rasputin byl…

Rasputin se narodil v roce 1869 v malé vesnici v Tobolské gubernii. Jeho mimořádné schopnosti prý byly patrné už v dětství. Věděl, kam se poděla ta která věc, a nebo uměl uzdravit pochroumaného koně. Jsou to možná však jen legendy, protože když dospěl, byl znám jako zloděj a prostopášník. Při jednom výprasku po nějaké jeho lumpárně dostal silný úder do hlavy, že se skácel a dlouho ležel v bezvědomí. Když se probral, prohlásil se nevzdělaný ruský mužik za nového člověka, obrátil se k Bohu, a kolem samozvaného světce se soustředila družina obdivovatelek, které ho doprovázely, a uctívaly na každém kroku.

Po všech svých putováních a poutích rozmlouval s různými lidmi, a i mnohé vzdělané lidi i teology překvapilo, že před nimi sedí prostý mužik, který sotva umí číst a psát.

Jak bylo možné, že carova rodina chovala k Rasputinovi takovou důvěru?

Postupně se pověst samozvaného světce dostala až do Petrohradu.

Jeho výjimečné schopnosti, uhrančivé hypnotizující oči, kterými působil zvláště na ženy – to byly vlastnosti vysoce ceněné u carského dvora.

A nevzdělaný sibiřský poutník Griška Rasputin uzdravoval pouze modlitbou. Nepoužíval žádné kejkle, žádné čáry – máry, žádné manipulace. O lidech, uzdravujících pouhou modlitbou, se v ruských letopisech dočteme velice často. Obvykle takoví lidé zdědili tuto schopnost po předcích.

Rozhovor s ním byl prý vždy utěšující. Pochopil, co člověka trápí, a po rozhovoru s Rasputinem se všichni cítili klidní a uvolnění. Rasputin takto uzdravoval posedlé, ale i nemocné různými chorobami.

Pozoruhodné případy popisuje jeho dcera Matrjona. Jednou se zastavili na noc v jedné usedlosti. Dcera selky byla na umření. Držením za ruku a dlouhým čtením modliteb zachránil dívku před smrtí, a ráno vypadala naprosto zdravě.

Carská rodina přijala Rasputina a setkala se s ním s cílem, že bude podporovat zdraví Alexeje Nikolajeviče Romanova (1904-1918), dědice trůnu.

Carevič trpěl hemofilií. Jde o poruchu srážlivosti krve, která je dědičná. Jeho matka, carevna Alexandra Fjodorovna Hesenská (1872 – 1918) byla příbuzná britské královny Victorie (1819-1901), a gen této choroby získaly některé její dcery a vnučky. Fakt, že carevičova těžká choroba má původ v dědičné zátěži z její strany, vyvolal u carevny těžké deprese. Rasputin mohl tedy carevnu vždy morálně podporovat, protože ta byla mnohdy kvůli carevičově nemoci na hraně nervového zhroucení.

Pomohl Rasputin?

Jsou podrobně zadokumentovány tři případy za 14 let Alexejova života, kdy Rasputin zachránil careviče před smrtí. Běžným mýtem je, že hemofilie je smrtelné onemocnění. I když se jedná o poměrně vzácné onemocnění, existují i mírné, střední i závažnější formy této choroby. V extrémních případech může pacienta zabít krvácení do mozku.

Lék v té době nebyl k dispozici. Třikrát dvorní lékaři byli úplně bezradní a dokonce publikovali zprávu, že carevič byl na pokraji smrti. Pak byl povolán Rasputin. Jednou se dokonce modlil ze Sibiře, a krvácení ustalo. Někdy i rozhovor s Rasputinem jen po telefonu stačil k zastavení Alexejova krvácení…

Dokládají to publikované paměti lékařů, a telegramy Rasputinovi.

Jednou byl carevič v Polsku blízko smrti, a koncilium lékařů konstatovalo blížící se smrt, z Ruska přišel telegram od Rasputina. Zde je to, co bylo v telegramu adresovaném carevně: „Bůh se dívá na tvé slzy. Alex bude zdravý.“

A tak se i stalo. Brzy se carevič postavil na nohy. Lékaři pokrčili rameny, a nazvali případ zázrakem.

Rasputin se však netěšil důvěře celé carské rodiny. Carova matka, carevna-vdova Maria Fjodorovna, Rasputinovi nedůvěřovala. Stejně tak sestra Alexandry Fjodorovny, velkokněžna Alžběta. Přitom se nikdy s ním nesetkaly. Když je carevna pozvala, aby se s ním setkaly, odmítly. Považovaly se za nadřazené.

Rasputin tak podporoval carevnu v nejtěžších chvílích. A posiloval cara Mikuláše II. (1868-1918), známého svou nejistotou a nerozhodností. Řekl mu: „Care – báťuško, modlím se za tebe.“

Démon nebo svatý?

V ruské společnosti bylo mnoho sil, které měly zájem na diskreditaci cara. A tisk nemohl přímo očernit cara nebo jeho rodinu. A tak se snažili pomlouvat lidi, blízké carovi. A Rasputin se přímo nabízel.

K diskreditaci sloužila celá řada metod. Šíření pověstí, šeptandy, pomluv. Vyvrátit je, je nemožné, to víme každý z nás.

A proto byl k diskreditaci Rasputinovy osobnosti vytvořen jeho dvojník.

Když vědci zkoumali Rasputinovy fotografie, zjistili, že na nich jsou dva různé typy.

Jeden, na fotografiích s císařovnou, jejími dětmi, s blízkými známými, je hubený muž s řídkým vousem a rovnými vlasy, s propadlými tvářemi a poměrně vystouplými lícními kostmi. Má nepřítomný pohled a strnulý obličej. To je skutečný Grigorij Rasputin.
Ale na jiných fotografiích je masitá tvář s velkým nosem, se širokými lícními kostmi, tlustými, smyslnými rty. S bohatým vousem a rozcuchanými hustými vlasy. To je někdo úplně jiný!

Kde se dvojník vzal?

V Petrohradě působil tzv. „organizátor večerů“ Ivan Manasevič – Manujlov (agent bezpečnostního oddělení policie). Proslavil se podvody s telefonními hovory. Byl požádán, aby zajistil ochranu pro ministry. Vedl telefonické rozhovory se zákazníky, údajně s ministry a dokonce i se sekretariátem cara, klienty oslnil svými vysokými styky, inkasoval od nich peníze, a pak zmizel. Byl odhalen, musel škodu zaplatit, a tak se začal přeorientovávat na jiný druh podvodů. Shromáždil novináře a řekl, že jim zprostředkuje setkání s Gríšou Rasputinem.

Novináři, chtiví senzace, došli. A tu se objevil v hedvábné košili, kalhotách, botách – s podobným vzhledem, podle popisu očitých svědků. Posadil se ke stolu. Nepředstavil se ale jako Rasputin. Neukázal žádné doklady. Ale novináři byli přesvědčeni, že je to on, přítel carské rodiny. Manasevič přišel a řekl: „Gríšo, máš tu telefon z Carského Sela.“ Gríša odešel a pak se vrátil. A pak se opil, začal tančit, obtěžoval ženy… jeho písmo bylo psáno křivým rukopisem.

A to bylo něco pro novináře. Roznesli pikantní podrobnosti po celém Petrohradu. Nemohli přímo napsat, že se přítel carské rodiny opíjí, a chová se nevhodně. Ale na každém rohu říkali, že Grigorij Rasputin je arogantní hrubec. Dvojník nikdy neřekl: „Carevna.“ Ale řekl: „Matka, moje matka! Jak mě miluje!“ A zvěsti o jeho intimních stycích s carevnou se šířily rychlostí blesku.

Kdyby policie zahájila vyšetřování, bylo by rychle odhaleno, že dvojník nemá nic společného s originálem. Ale nic takového se nestalo.

V poznámkách Vasilije Rozanova je popsán skandál v restauraci „Jar“ v Moskvě, známému doupěti hýření zbohatlických hejsků.

Je fakt, že Rasputin tehdy přijel do Moskvy, aby navštívil vdovu Anisju Rešetnikovovou, které bylo 70 let. Povídali si, a téhož dne Rasputin odjel do Petrohradu. Ale tehdy se objevil v restauraci Jar dvojník s novinářem Semjonem Kugulským, a v rozbitých botách. Dvojník řádil a tančil s cikány, a napsal na kousek papíru: „Vaše krása je vyšší než hory. Láska – Bůh odpustí. Grigorij“. Bylo tam rozbito mnoho sklenic, zrcadel. Noviny psaly o rvačce. O skandálu jednala i státní Duma (parlament), a požadovala vyšetřování, ale nikdo ho nehodlal vést. Až car Mikuláš II. nařídil přísné šetření. A ukázalo se, že v době, kdy probíhala rvačka, Rasputin cestoval vlakem do Petrohradu. Ten, kdo řádil v „Jaru“ pod rouškou Grigorije Rasputina, nebyl nikdy nalezen.

Rasputin byl přesto sledován policií

Tehdejší ruský premiér Pjotr Stolypin (1869 – 1911) dal pokyny ke sledování Rasputina, a tajné sledování bylo nařízeno samotným carem.

Car prostě musel opravdu zjistit, zda jsou pověsti věrohodné. Koneckonců, i členové carské rodiny měli uši, a slyšeli pověsti a pomluvy. Také k němu chodili, a stěžovali si na to, že nejvyšší vládce věnuje takovou pozornost a přízeň podivnému člověku s takovou pověstí. Carovi tedy nic jiného nezbylo. Byl informován, kde je Rasputin, a co dělá. A když začaly přicházet výhrůžky, že Rasputin bude zabit, agenti, kteří ho sledovali, ho museli i hlídat, a v případě potřeby i ochránit. A tak sepisovali podrobné zprávy. Po Únorové revoluci v roce 1917, kdy byl svržen car, byla po těchto zprávách velká sháňka – ale většina z nich byla zničena.

Premiér Stolypin měl na ochraně Rasputina i osobní důvody. Rasputin vyléčil jeho zraněnou dceru Natašu po pokusu o atentát na něj na Aptěkarském ostrově v roce 1906. Stolypin se tedy opravdu přesvědčil, že Rasputin umí uzdravovat.

Válka nebo mír?

Rasputin byl mírumilovný. Po atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este (1863-1914) v roce 1914, ke kterého bylo obviněno Srbsko, spojenec Ruska, řekl, že Srbové nebudou vděční, bez ohledu na to, jak moc se Rusko snaží svým slovanských bratrům pomoci. A varoval panovníka, že válka povede ke zhroucení říše. A válka začala, když Rasputin ležel téměř v bezvědomí, protože byl na něj spáchán atentát.

Bývalá prostitutka Chionia K. Gusevovová (1881-?) ho 16. června 1914 bodla rezavým nožem do břicha. Lékaři, kteří jeho stav považovali za beznadějný, tvrdili, že Rasputin celé hodiny stále bez ustání opakoval: „Budu žít, budu žít…“ A přežil. Ale nemohl čelit vypuknutí války. A car byl nucen vyhlásit válku, i když ji nechtěl.

Řada mýtů uvádí, že se Rasputin pletl do řízení vojenských operací, ale i to jsou jen mýty. Rasputin neměl žádný vliv na státní moc. Car s ním nikdy nemluvil o politice. A car Rasputina neviděl během válečných let téměř vůbec. Carevna se s ním mohla setkávat. Tato setkání se však obvykle konala u Anny Tanejevy-Vyrubové, carevniny nejbližší přítelkyně. Setkání se týkala jen duchovních záležitostí. Rasputin nemohl zasahovat do procesu řízení státu – nebyl pro takové věci dostatečně vzdělaný.

Rasputin také nechodil běžně do Carského Sela, sídla cara. To dokládá vychovatel carských dětí, švýcarský Francouz, Pierr Gilliard, který žil trvale v paláci, a zůstal s carskou rodinou, až do vyhnanství carské rodiny do Tobolska. Gilliard, který každý den komunikoval nejen s dětmi, ale také s carevnou, dokládá, že po celou dobu války viděl Rasputina v paláci pouze jednou.

Vražda nebo podvod?

Rasputin se stal však nepohodlným šlechtickým kruhům, žárlícím na jeho vliv na carskou rodinu v průběhu zničující války. Skupina šlechticů vylákala Rasputina 30. prosince 1916 na večírek, aby ho zabili.

To, co se tehdy odehrávalo, je popisováno opravdu děsivě. Úděsné vyprávění o tom, jak Rasputin požil několik otrávených sušenek, když jedna zabila velkého psa, ale žil dál. Poté přežil výstřel do břicha, a k smrti vyděsil jednoho z vrahů, když se náhle zvedl a odpotácel se do ulic na zamrzlou Něvu, kde po něm ještě vrahové stříleli. Poté ho hodili dírou v ledu do řeky. A pak… pitva prokázala, že… v plicích měl vodu… dýchal ještě v řece…

Tato verze, která se stále opakuje v knihách a článcích, a barvitě ji vykreslil sovětský film „Agonie – konec Rasputina.“ (SSSR, 1981), byla romantickým výmyslem.

Nic takového se nestalo.

Za vrahy Rasputina se všude uvádějí kníže Felix Felixovič Jusupov, antisemitský poslanec Státní dumy a vůdce „Svazu ruského lidu“ Vladimir Puriškevič, a dále synovec cara, velkokníže Dmitrij Pavlovič, velkokníže Nikolaj Michajlovič a lékař Stanislav Lazovert. A je zajímavé, že nikdo z nich nebyl uvězněn.

Jak je to možné?

Protože ani Jusupov, ani Vladimír Puriškevič, ani kníže Dmitrij Pavlovič Rasputina nezabili.

Existují dva známé zdroje svědectví o Rasputinově vraždě. Prvním zdrojem je přiznání vrahů: Jusupov se svými barvitými vzpomínkami, které napsal v exilu v Paříži, dávno po Říjnové revoluci. A z nich čerpají všichni, kdo úděsnou vraždu dodnes popisují a filmují. Dále je tu Puriškevič s podivným deníkem, vydaným po roce 1922 (autor předtím zemřel na tyfus). Deník se zabýval okolnostmi vraždy. Což je podivné – člověk vraždí, a zároveň si vše podrobně popisuje.

A kníže Dmitrij Pavlovič, když byl dotázán, zda ho trápí svědomí, protože zabil člověka, odpověděl: „Nezabil jsem člověka. Zabil jsem psa.“ Nelhal. Na nádvoří Jusupovova paláce byl skutečně zabitý pes…

Druhým zdrojem jsou informace od prokurátora soudní komory Petrohradu Zavadského. Byl osobně pověřen panovníkem, aby vyšetřil Rasputinovu vraždu.

A dále je tu svědectví Matrjony Rasputiny, dcery, která tu noc viděla Rasputina jako poslední naživu.

A tyto zdroje si navzájem odporují. Počínaje tím, co měl Rasputin ten den na sobě. Modrá košile se zlatými límci je u Jusupa a Puriškeviče. A zlatavě pískově zbarvená hedvábná košile – u Zavadského a jeho dcery.

Jak byl Rasputin zabit?

Prokurátor Zavadskij tvrdí, že jedna kulka zasáhla játra, druhá ledviny, třetí šla do čela.

Všechny takové zásahy nejsou slučitelné se životem. Člověk ztrácí hodně krve, zemře během několika minut. Nedošlo k otravě – nebyly nalezeny žádné stopy jedu.

Kdo se přiznal k vraždě?

Jusupov a Puriškevič řekli, že stříleli do srdce, do žaludku a do zadní části hlavy. Kníže Dmitrij Pavlovič nezanechal žádné svědectví. Ale forenzní experti nenašli stopy tří výstřelů popsaných Jusupem! Existuje fotografie mrtvého Rasputina. V čele je jasná díra po kulce – tedy nikoli v zadní části hlavy. A taková rána by vedla k okamžité smrti.

Kdo zabil Rasputina?

To zůstává záhadou. Ano, Jusupov přijel pro Rasputina autem. A zda si ho vzal domů nebo na jiné místo, není známo. Na nádvoří Jusupovova domu bylo nalezeno mnoho krve. Ale také tam našli mrtvého psa.

Ale až později se objevila informace o přítomnosti jakéhosi „anglického důstojníka“. Je však zřejmé, že Jusupov, Puriškevič a kníže Dmitrij Pavlovič sloužili jako zástěrka.

Pravděpodobně došlo k pokusu je vydírat, aby vzali vraždu na sebe. A důvodů k vydírání mohla být celá řada. Třeba netradiční sexuální orientace Jusupova a Dmitrije Pavloviče. A Puriškevič zpronevěřil carské peníze při financování svého „Svazu ruského lidu.“

Car nařídil důkladné vyšetřování. Ale přesto byl kritizován za to, že vrahy nedal uvěznit.

Car poslal pouze Jusupova do vyhnanství na jeho panství u Kurska, a knížete Dmitrije Pavloviče vyslal na perskou frontu – což mu zachránilo život. To znamená, že ti, kteří tvrdili, že jsou Rasputinovými vrahy, byli vyhoštěni, ale ne potrestáni – proč? Protože car podle výsledků vyšetřování nepochyboval o tom, že ho zabil někdo jiný.

Předseda ruské prozatímní vlády A. F. Kerenskij (1881-1970) bezprostředně po Únorové revoluci 1917 nařídil zastavit vyšetřování a poslat vyšetřovatele do Petropavlovské pevnosti!

Také nařídil generálu L. G. Kornilovovi (1870-1918), aby spálil Rasputinovu mrtvolu.

Ovšem to není výrazem nějaké Kerenského osobní nenávisti k Rasputinovi. Obával se pouze obnovení carské moci a Rasputin byl jedním z jejích symbolů. A jeho exhumace a pokračující vyšetřování mohly ukázat něco nebezpečného pro ty, kteří se dostali k moci po Únorové revoluci. Materiály z vyšetřovacího spisu byly zničeny, stejně jako materiály agentů, kteří Rasputina sledovali. Někdo zakryl stopy příprav na Únorovou revoluci a svržení cara.

Předpověděl Rasputin zhroucení Ruské říše?

Rasputin předpovídal mnoha lidem. Měl i vize budoucnosti, včetně významných událostí, jako porážku carské námořní flotily ve válce s Japonskem, nebo začátek únorové revoluce v roce 1905 kvůli nedostatku chleba. Varoval také před vstupem Ruska do první světové války, což povede ke katastrofě.

Jeden z mýtů tvrdí, že předpovídal smrt carské rodiny do dvou let po jeho vlastní smrti… Rasputin řekl: „Dokud budu žít, bude i dynastie žít“. O tom však není žádná písemná zmínka. Existují přitom mnohé dokumenty od Rasputina, jeho korespondence s dětmi cara, dopisy carevně. Jsou osobní, duchovní povahy, bez politiky. Píše v nich třeba o své pouti do Jeruzaléma. Nezanechal v nich žádné proroctví o konci Ruské říše. Existuje pouze jediná jeho pravdivá předpověď: „Propluješ kolem mé vlasti.“ A když carská rodina odjížděla do exilu, viděli jeho vesnici Pokrovskoje.

Je otázkou, co bylo za jeho proroctvími, zda dar mimosmyslového vnímání, a nebo bystrý intelekt, a přitom výborná znalost ruských poměrů.

Co přinesla Rasputinova smrt?

V armádě i v ruské společnosti přinesla úlevu, a dokonce i radost. Bezesporu. Podle pamětí admirála A. V. Kolčaka (1874-1920), se šířily pověsti, že Rasputin se chystá zkontrolovat flotilu. Důstojníci byli pobouřeni. Ozývaly se hlasy, že ten darebák bude na místě zabit. Rasputin samozřejmě nepřišel, protože nikdy nic takového nedělal. Ale nenávist k Rasputinovi se díky takovým pověstem stupňovala. Zachovala se jeho poznámka: „Bože, jak marné činy mi přičítají. Mé srdce trpělo. A nedá se nic dělat.“

Byl Rasputin bohatý?

Rasputin putoval, léčil, modlil se. Navštěvoval duchovně trpící. Ale přicházeli k němu nejen trpící, ale i podvodníci. Podle deníků dcery Matreny a svědectví mnoha lidí Rasputin nevzal alkohol do úst, a nejedl maso.

Peníze mu nosili lidé, kteří byli vděční za modlitby a za duchovní pomoc. Peníze týž nebo druhý den poslal potřebným. Měl syna a dvě dcery, které přestěhoval do Petrohradu – a po smrti svého otce zůstaly jeho děti bez jediné kopějky. Car jim přidělil nějaké finanční prostředky.

Rasputin nebyl bez hříchu. Považoval se za velmi hříšného člověka. Ve většině případů se choval jako obyčejný člověk. Byl chudý, ale mohl si ledacos dovolit. Ctižádost mu nebyla cizí, vždyť znal samotného panovníka. Napsal: „Toleruji takovou marnivost, protože jsem tam s nimi, s Velikým.“

Jak Rasputina známe?

O Rasputinovi se začalo aktivně psát od okamžiku únorové revoluce v roce 1917.

Romány, novely, filmy jsou uměleckou fikcí.

Sovětský spisovatel Valentin Pikul napsal v roce 1979 politický román „Nečistá síla“, o úpadku samoděržaví, o temných silách dvorní kamarilly a byrokracie, která se tísní kolem trůnu. Jde o kroniku doby dvěma ruskými revolucemi; stejně jako příběh o životě a smrti „svatého ďábla“ Grišky Rasputina, který vedl satanský tanec poslední carské rodiny. Podle příbuzných a známých byl Pikul často obtěžován hrozbami a po vydání románu byl krutě zbit.

Bývalý přítel Rasputina, Iliodorus, napsal knihu plnou pomluv „Svatý ďábel“ – ještě před Říjnovou revolucí. A vyšla i v zahraničí.

Existují také poznámky od zdravotní sestry, která pracovala u carevny. Vyslechla všechny zvěsti a zapsala si je do deníku. Ale osobně Rasputina neznala.

Rasputin se objevuje v pamětech Anny Vyrubové-Tanějevy a přítelkyně císařovny Julie Děn, jejíhož syna také uzdravil.

V archivech jsou Rasputinovy „dopisy“, plné výhrůžek šéfredaktorovi novin „Ruské slovo“. Rukopis se neshoduje s původním Rasputinovým rukopisem a text, stylizovaný jako rolnická řeč, byl napsán západní ruštinou. Jenže Rasputin pocházel ze Sibiře. Podle grafologické analýzy bylo dokázáno, že tyto dopisy nepsal Rasputin.

Jaká byla tedy Rasputinova role v dějinách Ruské říše?

Byl přítelem carské rodiny. Jeho role není ani negativní, ani pozitivní. Pro Ruskou říši neměl jiný význam než skutečnost, že díky němu dědic trůnu zůstal naživu. Kdyby dědic vyrostl a oženil se, romanovská dynastie by pokračovala. To byl cíl rodičů – a v tom jim pomohl Rasputin.

Fakta

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v rodině kočího, 9. ledna 1869 v tobolské vesnici Pokrovskoje. Hodně cestoval na svatá místa, byl na hoře Athos v Řecku, i v Jeruzalémě. Oženil se s poutnicí Praskovjou Dubrovinou, se kterou měl dvě dcery a syna. Během putování se setkal s mnoha duchovními. V roce 1904 v Petrohradě získal pověst Božího člověka, v roce 1905 se setkal s Mikulášem II. V roce 1906 požádal o změnu příjmení na Rasputin-Novych. Byl zabit 17. (30) prosince 1916 v Petrohradě.

Rasputin v masové kultuře

• Skupina Boney M před 40 lety vytvořila světový disco hit Rasputin, stejnojmennou píseň od metalistů z brazilsko-americké Cavalera Conspiracy.
• Vodka „Rasputin“ byla v 90. letech populární po celém bývalém SSSR (vousatý muž na zadní straně etikety mrkl, pokud byl výrobek správný).
• Rozruch způsobil také tanec „Rasputin“ mistrů světa v krasobruslení Natálie Bestěmjanové a Andreje Bukina v roce 1991 (https://www.youtube.com/watch?v=9OuAYxDOvwM&t=26s), stejně jako balet „Rasputin“ ve Velkém divadle v Moskvě.
• Bylo vytvořeno nejméně 17 filmových adaptací příběhu Rasputina, ve kterých vytvořili hlavní roli např. Gerard Depardieu, Michael Aldridge, Tom Baker…

Obr.

Obr.1 Grigorij Efimovič Rasputin, 1910. Foto: TASS Photo Chronicle


Obr. 2 Píše se rok 1908. Carskoje Selo. Rasputin s carevnou, pěti dětmi a vychovatelkou. Foto: wikimedia.org


Obr. 3 Rasputin s rodinou. Foto: wikimedia.org


Obr. 4 Dva měsíce po úmrtí Rasputina se Ruská říše začala hroutit. Foto: TASS


Obr. 5 Dům ve vesnici Pokrovskoje, ve kterém žil Grigorij Rasputin. Foto: TASS Photo Chronicle


Obr. 6 Grigorij Rasputin v nemocnici v Ťjumeni po prvním pokusu o atentát. Foto: TASS


Obr. 7 Grigorij Rasputin, poutník ze Sibiře, se stal nejslavnějším ruským mužem na světě na počátku dvacátého století. Foto: GLOBAL LOOK PRESS


Obr. 8 Rasputinovo tělo vytažené z vody. Foto: wikimedia.org


Obr. 9 Zřejmě fotografie dvojníka


Obr. 10 Rasputin se zjevnou střelnou ránou v čele. Foto: wikimedia.org


Obr. 11 Proticarský leták roku 1916, na kterém drží Rasputin cara s carevnou jako své poslušné loutky


Obr. 12 Záběr z filmu „Agónie – konec Rasputina“. SSSR, 1981