Co dokáže magnet?

Léčivé účinky magnetu znal již Aristoteles a Avicenna.

Ve středověku propagoval jeho léčivé vlastnosti německý lékař Paracelsus. Magnetoterapie se rodila z mlhavé oblasti, ležící kdesi mezi tápáním a zrnky skutečného vědění.

Koncem 18. století zachvátila celou Evropu vlna zájmu o magnetismus, která byla spojena se jménem rakouského lékaře Franze Antona Mesmera. Mesmer se stal významnou osobností a léčil i francouzského krále a jeho rodinu. Hlásal teorii tak zvaného magnetického fluida, které prý prostupuje celý vesmír a zvláště přírodou k tomu vybavené lidi, schopné „infikovat se“ těmito fluidy z kosmu, předávat je nemocným a „korigovat“při tom životní magnetické proudy v organismu, oslabeném chorobami.

Počet toužících po uzdravení katastrofálně stoupal. Bylo třeba „zmagnetizovat“ stromy, celé parky a lesy. A nakonec „nakazit“ magnetickým fluidem i Měsíc, aby bylo jedním rázem prokázáno dobrodiní všemu lidstvu. Nemocným, kteří uvěřili v mesmerovské zmagnetizování Měsíce, se zdálo, že se při pohledu na něj cítí lépe.

Mesmerova přílišná domýšlivost přiměla krále, aby jmenoval zvláštní komisi v akademii věd, která by působení magnetického fluida ověřila. Komise, jejímiž členy byli tak významní vědci jako Franklin a Lavoisier, došla k závěru, že magnetické fluidum se nedá změřit, a proto je bezcenné.

Výsledky tak zvané mesmeroterapie byly však očividné. Bylo třeba je jen nějak vysvětlit. A tu v polovině 19. století opakuje některé pokusy anglický lékař Brad a nalézá vysvětlení. Zavádí termín hypnóza a vyslovuje domněnku, že Mesmer se zabýval nikoli magnetoterapií, ale léčivou sugescí.

Otázka tedy byla jakoby vyřešena. Zůstávalo však ještě mnoho nejasností. Skoro současně s Mesmerem používal totiž úspěšně magnet francouzský převor Lenoble při léčení nervových chorob. Komise, kterou v r. 1777 jmenovala Královská lékařská společnost, aby ověřila jeho pokusy, se na rozdíl od akademie věd vyjádřila o magnetoterapii kladně.

Zajímavý byl experiment, kdy dva lidé trpící hysterií sedí na židlích zády k sobě. Jeden z nich má kontrakturu (lokální paralýzu, projevující se křečí ruky). Lékař přikládá ke křečovitě stažené pěsti magnet a pak se jím dotýká zdravé ruky druhého člověka. Výsledkem je, že u prvního pacienta kontraktura mizí a u druhého vzniká. Kdyby šlo pouze o sugesci, k čemu by byl magnet? Bez magnetu se přitom pokus nepodaří.

)Indikátorem, určujícím citlivost člověka na magnetické pole, se staly koncem 19. století magnetické náramky, které navrhl francouzský vědec Durville. Někteří lidé, když si navléknou náramek, cítí za několik minut v ruce teplo, píchání a mravenčení. Mnozí současní lékaři považují však magnetické náramky za placebo, tedy za prostředek zcela bezvýznamný. Magnetické pole, které vytvářejí, je velmi malé.

Počátkem 20. století zájem o magnetoterapii silně opadl. Příčinou toho bylo, že se objevily mnohem působivější léčebné metody, například fyzioterapeutické, a také nové léky. V současné době začal však zájem o magnetoterapii pozoruhodně vzrůstat.

Základem byly pokusy, které vedly k závěru, že silné magnetické pole působí na mozek živočichů včetně člověka.

Potvrzují to práce, které prokázaly, že působení stálého magnetického pole mění elektrickou aktivitu různých částí mozku.

Zkušenosti se zkoumáním působení magnetického pole na jednotlivé buňky vylučují placebo. Proč tedy dosud nejsou stabilní výsledky léčení? Možná že je třeba znát jakési další podmínky, při nichž je vzájemné působení živých organismů a magnetického pole nejsilnější.

Je také možné, že optimální dávka terapeutického působení magnetického pole, proměnlivého nebo stálého, je pro každého individuální. Znamená to tedy, že se magnetoterapie dosud prováděla v podstatě naslepo. Příliš slabé magnetické pole může být na organismus zcela bez účinku a příliš silné může člověku uškodit. Proto je tedy při léčení magnetickým polem nezbytně třeba zpětné vazby umožňující posoudit reakci organismu.

Zjistilo se, že magnetické pole má protizánětlivý a utišující účinek, působí proti otokům a hypotenzi, na látkovou výměnu i regenerační procesy poškozených tkání, odstraňuje některé pooperační komplikace, napomáhá účinnějšímu léčení srdečních, cévních, onkologických a jiných chorob. Lékaři používají v řadě případů úspěšně magnetoterapii při léčení chronické bronchitidy, bronchiálního astmatu, zánětu nervů, polyartritidy, omrzlin, gynekologických chorob a nejrůznějších úrazů, i k léčení některých mozkových chorob.

Čtěte více: http://www.wikiskripta.eu/index.php/Magnetoterapie