První zaznamenaný jev poltergeist v Čechách

První zprávu o spontánní psychokinesi – jevu poltergeist – v českém prostředí nám zanechal římský císař a český král Karel IV.

Ve svém latinsky psaném životopise „Vita Caroli“ vylíčil setkání s tímto jevem při svém pobytu na Starém Městě Pražském.

V roce 1333 se z pověření svého otce, českého krále Jana Lucemburského, vrátil do Čech teprve sedmnáctiletý moravský markrabě Karel, budoucí Otec vlasti. Sám ve svém životopise na to později vzpomínal:

• „A tak, když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestry, aniž koho známého. Také českou řeč jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech…
• Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný hrad svobodný, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiný měšťan. Pražský hrad pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi…“

V tomto ohledu Karel poněkud přehání. Pravda, královský palác Pražského hradu už na konci vlády Václava II. na jaře roku 1303 vyhořel. Zřejmě se tak stalo následkem příliš divoké oslavy králova druhého sňatku s tehdy patnáctiletou Richenzou Polskou, kterou my známe spíše jako Elišku Rejčku. Václav II. se pak přestěhoval na Staré Město pražské, kde si od zámožného zlatníka Konráda vypůjčil honosný dům. Už tehdy hodně pokašlával a často musel ulehnout s horečkou. Do dvou let pak v tom vypůjčeném domě na Starém Městě zemřel na tuberkulózu.

Jeho mladičký, teprve šestnáctiletý syn Václav III. neměl na opravu královského paláce Pražského hradu ani pomyšlení. S jinými šlechtickými synky vymetal pražské krčmy a nevěstince a když se konečně odhodlal k tažení do Polska, cestou ho kdosi v Olomouci zavraždil. Podobné to bylo s dalšími muži, kteří usedli na český královský trůn. Nikdo z nich na nějaké investiční akce, jak bychom se vyjádřili dnes, moc nebyl. Jindřich Korutanský to prostě nestihl, protože ho vyhnali z Čech, Habsburk Rudolf, kvůli své šetrnosti posměšně přezdívaný Kaše, brzy po korunovaci zemřel při obléhání Horažďovic na úplavici a Janovi Lucemburskému Čechy moc k srdci nepřirostly. Raději se s mečem v ruce toulával Evropou.

Tajemná číše

A tak to všecko zbylo až na jeho syna a ten vskutku přes své mládí osvědčil značné organizační schopnosti. Sotvaže dorazil do Prahy a ubytoval se pro změnu v domě U kamenného zvonu na Staroměstském rynku, kde se usadil už jeho otec Jan Lucemburský, začal organizovat výstavbu nového královského paláce na Hradčanech. Aby měl na staveniště blíže, přestěhoval se ze Starého Města do zřejmě jediné budovy vhodné na Hradě k obývání, a to purkrabského domu. My tento objekt spíše známe jako někdejší Dům československých dětí a dnešní Muzeum hraček.

Právě tady se spolu se svým osobním komorníkem a důvěrníkem Buškem z Velhartic stal svědkem velice tajemné události, při níž mu jistě běhal mráz po zádech. Však posuďte sami a přečtěte si, jak ji Karel vylíčil ve svém životopise:

• „Toho času jsme jeli koňmo jednoho dne z Křivoklátu do Prahy, abychom se sešli se svým otcem, který byl na Moravě. (Všimněte si, že Karel IV. ani ve vlastních vzpomínkách nezapřel panovnickou důstojnost a hovořil sám o sobě uctivě v množném čísle.) Dojeli jsme velice pozdě do Pražského hradu, do starého domu purkrabského, kde jsme po několik let přebývali, dokud nebyl velký palác vystavěn. V noci jsme ulehli na lůžko a Bušek z Velhartic starší před námi na jiné lůžko. V síni byl rozdělán oheň veliký, protože byl zimní čas a hořelo tam mnoho svic, takže bylo dosti světla a dveře i okna všechny byly zavřeny. A když jsme usnuli, tu někdo, nevíme kdo, chodil po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme řečenému Buškovi, aby vstal a podíval se, co by to bylo. On pak vstal, obešel síň hledaje, ale nic neviděl, aniž mohl najít.
• I rozdělal větší oheň a rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích; napil se a postavil číši vedle jedné velké svíce, která hořela. Napiv se pak ulehl znovu na lůžko. My oděni byvše ve svém plášti jsme seděli na svém lůžku a slyšeli jsme někoho přecházet, ale neviděli jsme nikoho. A tak dívajíce se s řečeným Buškem na číše a svíce, spatřili jsme, jak se jedna číše skácela; a táž číše byla vržena, nevíme kým, přes lůžko Buškovo z jednoho rohu síně až do druhého na stěnu a odrazivše se od ní padla doprostřed síně. Spatřivše to, poděsili jsme se nemálo, a stále jsme slyšeli někoho po síni přecházet, ale nikoho jsme neviděli. Potom však, poznamenavše se svatým křížem, ve jménu Kristově jsme spali až do rána. A ráno, vstavše našli jsme číši, jež byla hozena uprostřed síně, a ukázali jsme to blízkým, kdož k nám ráno přišli…“

Nemusíme vůbec pochybovat o tom, že se tato historka opravdu odehrála tak, jak ji Karel IV. vylíčil. Nejslavnější český panovník byl sice mužem velice zbožným, jak známo, sbíral relikvie svatých, o nichž byl v souladu s dobovým míněním přesvědčen, že čím více jich bude mít, tím snadněji se po smrti dostane do nebe, ale nebyl pověrčivý. Potrpěl si sice na astrologii a numerologii, jako ostatně všichni středověcí vzdělanci, ale nedal na duchy či strašidla. A už pak vůbec nepřipadá v úvahu, že by si svůj zážitek prostě vymyslel, aby nějak ozvláštnil vlastní životopis. Koncipoval ho spíše jako jakousi vladařskou příručku pro poučení potomkům. Proto v něm kladl důraz především na své skvělé úspěchy na poli válečném, politickém a diplomatickém, ale nezamlčel ani své prohry a omyly.

Z tohoto pohledu by v něm tajemná noční příhoda v purkrabském domě ani neměla co dělat. Že ji do svých vzpomínek Karel přesto zařadil, svědčí jednoznačně o tom, že na něho hluboce zapůsobila a ukázala mu, že existuje cosi mezi nebem a zemí mimo oblast obvyklé středověké zbožnosti.
Co se tedy vlastně tu noc odehrálo, čeho byli Karel a Bušek bezděčnými svědky? Můžeme to dnes jako moderní všemocnou vědou poučení racionalisté a materialisté nějak vysvětlit? Obávám se, že to nebude zase až tak jednoduché a rozhodně nevystačíme s obvyklými recepty ohánějícími se halucinacemi či zjitřenou představivostí. Karel IV. nebyl jako hysterická Johanka z Arku a nepromlouvali k němu andělé. Podobná zjevení mu při jeho pragmatické povaze určitě nehrozila. A rozhodně už nemůžeme předpokládat, že by se s Buškem opili natolik, že by si nepamatovali, kde odložili své číše a zda jimi v alkoholickém opojení náhodou bujaře netřískali o zeď. Jeho popis celé záležitosti však podezřelé nasvědčuje tomu, že se spolu s pánem z Velhartic stal svědkem řádění poltergeista, česky hřmotného ducha, jevu, který bývá parapsychology označován za psychokinetický fenomén.

Archiv CP