Exorcismus v Loudunu

Smutný osud Urbana Grandiera

„Tyto bílé růže byly utrženy a jsou vám přinášeny stejně jako rukopis, jejž podepsal čaroděj svou krví a jenž je opisem smlouvy uzavřené s Luciferem; uvedený opis musil nosit neustále u sebe, aby si svou moc udržel. Dosud lze k velikému zděšení rozlišit slova, napsaná v rohu pergamenu:, Originál je uložen v pekle, v Luciferově kabinetu.“ (Alfred de Vigny)

Bílá růže se nachově zbarvila, když Afrodíté protkla ostrým šípem božskou nožku… Růže a pergamen, o nichž píše Alfred de Vigny, byly vskutku předloženy jako doličné důkazy soudu, který obvinil Urbana Grandiera, služebníka církve, z přisluhování ďáblu.
Dvě stě let dělí proces Gillese de Rais od neméně proslulého procesu s Urbanem Grandierem. Nejde jen o propast času, ale i o novou historickou epochu, kterou mohl jen školák a dychtivý čtenář románů Alexandra Dumase nazvat stoletím muškety. K této době daleko více přiléhá jiný symbol – pranýř obložený dřívím. Zeměpisné objevy, manufaktury, pokrok vědy a techniky jsou jednou stranou mince, hon na čarodějnice druhou. Na pozlacené líci je fregata s rozvinutými plachtami, na zašlém rubu hejno vran vznášejících se nad popravištěm.

Nebudeme vychylovat koráb z jeho vítězného kursu. Naše cesta vede ponurými stránkami historie. „Ať jsou podrobnosti pronásledování čarodějnictví do 15. století jakkoli odporné,“ píše v „Dějinách inkvizice“ H. Ch. Lea, „byl to jen prolog k nepříčetnému, hrůznému vraždění, kterým se poskvrnilo následující století a první polovina století sedmnáctého. Jako by křesťanský svět zachvátil běs a ďábel se při pohledu na nekonečný dým, svědčící o jeho vítězství nad Všemohoucím, radoval z toho, že se všichni klaní jeho moci. Protestanté a katolíci se předháněli v nelítostné zběsilosti. Čarodějnice byly upalovány už ne po jedné nebo po dvou, ale po desítkách a stovkách.“

Celkový počet obětí těchto ďábelských hodů se odhaduje na devět nebo dokonce deset miliónů lidí.

„Co představují muka jednoho ukřižovaného před trýzní těch devíti miliónů upálených v jeho jménu a k slávě svaté Trojice, miliónů lidí, které předtím dlouhé měsíce mučili,“ volá M. Henning v monografické studii výmluvně nazvané „Ďábel“. V epizodě, která nás zde zajímá, se ďábelské šiky objevily v Loudunu, nedaleko starobylého francouzského města Poitiers. Místem hromadného srocování se stal neveliký voršilský klášter. Nic překvapivého, vezmeme-li v úvahu ovzduší a mravy ženských klášterů. „Neukojená touha po lásce a mateřství,“ poznamenal o tom akademik S. D. Skazkin v předmluvě k románu Alfreda de Vignyho „Cinq – Mars“, „se proměnila v extázi lásky k nebeskému ženichu a často se přenášela na otce zpovědníka, jediného muže v klášteře, mezi jehož povinnosti patřilo naslouchat tajným zpovědím, při kterých se dostal do nejskrytějších koutů ženské duše. Nebezpečí nastalo, když byl takovým zpovědníkem skvělý, okouzlující a vzdělaný mnich.“

Urban Grandier této lichotivé charakteristice plně odpovídal. Vynikající řečník, jemuž se dostalo vzdělání v jezuitské koleji v Bordeaux, uměl své společníky přímo očarovat. K jeho výmluvnosti je třeba ještě připojit působivý vzhled, vznosné držení těla a relativné nízký věk (když události propukly, bylo Grandierovi právě dvaačtyřicet let), a máme přirozené vysvětlení pro posedlost jeptišek. Navíc měl tento oslnivý služebník církve pověst Lovelacea. Když ve svých sedmadvaceti letech dostal loudunskou faru, svedl mladou dceru královského prokurátora Trinquanta. Tajemstvím nezůstal ani jeho svazek s dcerou rady Reného de Brou, s níž se sám oddal, takže sehrál roli oddávajícího kněze i ženicha. Na poli milostném nebyl tedy docela bez hříchu. A kdyby byl skutečné pověřen zpovědníka v loudunském klášteře, jak o to usiloval, opakoval by se příběh Masetty z Lamporecchia (Dekameron, Den třeli. Příběh první). Grandier se nemusel přetvařovat jako Masetta, aby získal kýžené místo, o něž se ucházel i jeho úhlavní nepřítel otec Mignon. Právě v nepřátelství nejrůznějších nevraživců, závistivců, uražených otců, oklamaných mužů a vysmívaných božích sluhů se skrývala hlavní dějová zápletka. Přidáme-li k tomu sžíravý pamflet, který se odvážil loudunský kněz napsat na adresu samotného kardinála Richelieua, vyplyme nám jasné vměšování ďábla do církevních záležitostí. Tohoto volnomyšlenkáře a povýšence bylo třeba jakýmkoli způsobem zničit, a také to při první příležitosti učinili. A Grandier tím, že tvrdošíjně požadoval místo, na které byl již jmenován Mignon, sám vložil zbraň do rukou svých nepřátel. Čile připomněli podrobnosti z procesu se zpovědníkem Gaufridym, upáleným v Aix 20. dubna 1611, a především Kristovu nevěstu Louisu, baculatou blondýnku, v níž se usídlil Belzebub, její nestoudné pohyby a nebezpečné horoucí řeči. Proč by se nedalo číslo v Loudunu zopakovat? Kníže mágů Gaufridy mohl plně ožít v Grandierovi, aby se znovu obrátil v popel.

Bylo rozhodnuto začít nějakou drobnou očarovanou věcí, tedy všem čarodějnicím a kouzelníkům dobře známou lstí, založenou na fanatické víře v uhranutí, uřknutí či jiné zhoubné čáry. Protože nenašli nic lepšího, rozhodli se pro větévku krásných bílých, ještě orosených růží. Ach, růže, které proměnily Lucia v osla, tyto dojímavé slzičky panenských holubic, spalovaných tajnou žádostivostí, soužených nekonečnou klášterní nudou!

První spatřila větvičku vhozenou přes klášterní zeď matka představená Jeanne des Anges. Sotva přivoněla k uhranutým květům, celá klášterní zahrada, v níž tak velice chyběl němý zahradník, se jí zatočila před očima a žhavý proud nesnesitelného pokušení zaplavil celou její bytost. O tom, co se s citlivou abatyší dělo dále, vyprávějí vyšetřovací protokoly s pravým inkvizitorským naturalistickým pohoršením. Rafinovaný stylista Alfred de Vigny to činí mnohem jemněji (ústy stařeny, jež byla svědkem): „. ..Smutné bylo vidět, jak si drásala hruď, jak vyhazovala ruce a nohy a jak je náhle splétala za zády.

Když se k ní přiblížil, svatý otec Lactantius a pronesl jméno Urbana Grandiera, vystoupila jí pěna z úst a ona promluvila latinsky, a to tak plynně, jako by četla bibli: proto jsem ničemu jak se patří nerozuměla, jen jsem si zapamatovala Urbanus magicus rosas diabolicas, a to znamená, že čarodějník Urban ji uhranul růžemi, které dostal od ďábla. A opravdu, v uších a na šíji se jí objevily ohnivé růže, které tak čpěly sírou, že soudce vykřikl, aby si všichni ucpali nosy a přivřeli oči, protože běsi každou chvíli přitáhnou!“ Zlí duchové se usídlili v každé, která se jen trochu nadechla vůně neblahých růží. Vzápětí za představenou postihl týž neduh obě sestry Nogeretovy, poté se nákaza objevila u hezké jeptišky Agnés, dcery markýze Delamotta-Brasseura, nato u Claire de Sillieové, příbuzné všemocného Richelieua, a tak to šlo dále. Záhy nebyla v klášteře jediná dívka, která by nebyla touto posedlostí infikována. Ďábelská legie, která přepadla skromný provinční klášter, si počínala jako vojenský oddíl v nepřátelské pevnosti.

Násilníci nutili ostýchavé novicky k neuvěřitelným věcem. A přitom se všechny postižené rozhořely vášní právě k Urbanu Grandierovi, který se jim v noci zjevoval a sváděl je k hříchu a do věčné záhuby. Bůh je však mocný! I když se voršilky dostaly na samý okraj záhuby, žádná z nich se do propasti nezřítila, což bylo náležitým způsobem dosvědčeno během nesčíslných exorcismů. Běsi byli nuceni tento pro ně politováníhodný fakt uznat. Ve zkušených rukách exorcistů si pekelníci už nepočínali jako okupanti, nýbrž jako váleční zajatci při výslechu v nepřátelském štábu.

Démon, donucený vypovídat, řekl své jméno a prozradil svou hodnost v ďábelské legii, popsal svůj vzhled i onen skrytý koutek v lidském organismu, v němž se nezvaně a tak nestydatě usadil.

Když mluvím o hodnostech, nijak věci nezkresluji a nepoužívám metafory. V materiálech loudunského procesu se skutečně říká hodnost. Běsi usazení v místních slečnách si podle všeho pozorně prostudovali novoplatónika Dionýsia Areiopagíta, jenž ve spise „Nebeská hierarchie“ dělí anděly a démony neboli aggely (andělé odpadlí od Boha) do devíti hodnostních tříd (kůrů).

Představená Jeanne des Anges byla například postižena hned sedminásobně. Behemoth, Asmodeus a Grezil patřili do randil oltářních démonů, Isacaarum, Aman a Balaam měli hodnosti správců, Leviathan náležel k serafům. Tělo sestry Louisy Bar besierové obsadili dva: Easas, náležející k správcům, se usídlil pod samým srdcem a Caron, počítající se k „mocnostem“, uprostřed čela.

Nejhůře se vedlo dceři markýze de Silli, neboť v té se uhnízdila pekelná osma: Zabulon, Neftali, Elimi, Nepřítel Panny, Pollution, Verrines, Chtíč a Nekonečný, který si vybral místo pod druhým žebrem. Tento démon měl ještě jedno jméno – Urban Grandier, což mělo pro obžalovaného div ne osudový význam.

O tom, jak může jedna a táž osoba pobývat současně pod žebrem jeptišky i v kostele Svatého Petra, kde sloužil náš hrdina, se vůbec neuvažovalo, neboť ďábel je všemocný či přesněji skoro všemocný, protože i s ním je možné si poradit. Exorcisté neúnavně vymycovali zlé duchy posedlých ubožaček. A démoni polevovali, třebaže se zapřísahali, že svá oblíbená místečka do soudného dne neopustí. V protokolech jsou podrobně zapsány jejich plány, týkající se ústupu. Například Behemoth sliboval, že než opustí střevo představené, vymršti ji na znamení svého ústupu do vzduchu, což se také stalo. Isacaarum jí zase zanechal památku v podobě škrábance na palci levé ruky a Leviathan vyznačil stopu svého odchodu krvavým křížem.

A tak se dělo s každou postiženou: konvulzívní nadhozy, křeče, škrábance a krvácející stigmata.

Hrůzná hra, při níž se vědomý klam měnil v sebeklam, blouznění houstlo v realitu obludné pomluvy a hysterie se karikaturně mísila s fraškou. Když démon vyobcovaný ze sestry Agnés přislíbil, že z hlavy královského komisaře pana de Laubardemonta strhne kněžskou čepici a nechá ji vznášet ve vzduchu, dokud bude znít Miserere, propukli přítomní v smích, což bylo připsáno k vině Urbana Grandiera. Pověsti o neřestech v loudunském klášteře pronikly daleko za hranice hrabství Poitou. Vedle exorcistů, kteří zaříkávali posedlé jeptišky, se v klášteře začali stále častěji objevovat zástupci místní soudní správy, aby osobně potvrdili podivné úkazy, o nichž se vedlo tolik rozporuplných řečí.

Abbé Mignon byl šťastný, že může hostům předvést své zkažené ovečky. Sotva vešla komise k sestře Jeanne, dostala postižená záchvat. S neidentifikovatelnými zvuky se vrhla na lože, nato se celá zkroutila a schoulila do klubka, stiskla zuby a upadla do kataleptického stavu. Abbé Mignon jí s obtížemi strčil prsty do úst a začal pronášet exorcismy. Když démon v ní uhnízděný povolil a začal vydávat hlas, exorcista se ho latinsky dotázal:

„Proč jsi vstoupil do těla této panny?“

„Ze zášti,“ odpověděl bez okolků běs týmž jazykem církevních obřadů.

„Jakou cestou?“

„Květinami.“

„Jaké to byly květiny?“

„Růže.“

„Kdo je poslal?“

„Urban.“

„Řekni jeho příjmení,“ dožadoval se pomstychtivý zpovědník, jako by nestačilo jméno, které bylo v Loudunu skloňováno ve všech pádech.

„Grandier,“ odpověděl nepřítel člověka ochotně a zradil tak nejen velitele, ale i kolegu z legie.

„Řekni, kdo to je?“ neustával exorcista, jako by v malém Loudunu mohl být ještě jeden Urban Grandier.

„Kněz.“

„V kterém kostele?“

„Svatého Petra.“

„Kdo mu dal květiny?“

„Ďábel.“

Celé toto směšné tlachání bylo pečlivě zaprotokolováno. Od toho dne probíhala veškerá exorcistova činnost za asistence soudní správy. Nad Urbanem, třebaže byl pod ochranou vlivných osobností, se vznášela hrozba, že se stane druhým farářem Gaufridym, ačkoli zpovědníkem voršilek nebyl on, ale jeho protivník Mignon.

Kardinál de Sourdis, na něhož se Grandier obrátil se svou stížností pro pomluvy, dal slibnému talentovanému duchovnímu za pravdu a Mignonovi zakázal provádět exorcismus s tím, že touto delikátní záležitostí napříště pověřili jiné důvěryhodné osoby.

Městská správa se rovněž přiklonila k tomu, aby se rozruch dál po zemi nešířil a aféra postupně utichla.

Abbé poslechl arcibiskupa s těžkým srdcem, zato ho však neposlouchali démoni, kteří začali ještě usilovněji svému důvěrnému příteli Grandierovi spílat.

Když pověst o loudunských obludnostech dospěla k uchu Ludvíka XIII., projevil král chvályhodnou ostražitost, ale Richelieu trval na nejpřísnějším prošetření celé záležitosti.

Ve skutečnosti však vyšetřování již dávno vedl, neboť chtěl usvědčit autora jedovatého pamfletu. Dokumenty nalezené v Loudunu jasně dokazovaly Grandierovo autorství, a pro tu neměl kardinál žádný důvod drzého volnomyšlenkáře šetřit. Vyšetřováním pověřil Laubardemonta, kterého k tomu vybavil veškerými pravomocemi.

Když se královský komisař v roce 1633 vrátil do Loudunu, uvalil nejdříve na podezřelého vazbu a poté začal shromažďovat svědecké výpovědi. Aby věc postupovala rychle kupředu, byl ke každé ďáblem posedlé jeptišce přidělen vlastní exorcista, soudní úředník a písař. Na Grandierově těle se v té době našly ďábelské otisky, místa necitlivá k bolesti.

Zařídit to bylo zcela snadné, neboť inkvizitoři disponovali speciálními bodci, které se při sebemenším tlaku zasunuly do násady.

Osud galantního duchovního byl předem zpečetěn. Formální odsouzení nebylo ničím víc než technickou otázkou. Oltářní démoni a správci, vypuzovaní ze svých útulných skrýší, dodávali nejen potřebné údaje, ale zásobili soudní orgány také důkazy a žádoucími dokumenty.

Když jak se patří, stiskli hlavního démona Asmodea, který ve své moci držel představenou, podlehl a nediktoval kopii svého paktu s vyšetřovaným.

Zde je plod omezeného rozumu a nelítostné zloby: „Pane a vládče, uznávám vás za svého boha a slibuji, že vám budu sloužit, dokud budu žít. Od této chvíle se zříkám všech ostatních, jak Ježíše Krista a Panny Marie, tak všech svatých na nebesích a apoštolské římskokatolické církve i všech jejích skutků a modliteb, které mohou být konány kvůli mně, a slibuji, že vás budu vzývat a sloužit vám třikrát denně, že budu působit co největší zlo a každého k pácháni zla přivádět. Z upřímného srdce a zplna se odříkám pomazání i křtu a veškerého požehnání Ježíše Krista, a pro případ, že bych se chtěl obrátit, dávám vám moc nad svým tělem a duší, jako se mi jí dostalo od vás, a postupuji vám ji pro věčnost, nemaje v úmyslu se z toho kát.“

Podepsáno krví: Urban Grandier.

Místo přechovávání originálu už známe. Pokud tento dokument někoho odhaluje, pak jen samu matku představenou, jejíž sloh byl neohrabaný a myšlení omezené. Ani Asmodea, ani vytříbeného rétora Grandiera nelze z takové slátaniny podezírat.

Soudce to přirozeně nijak nevzrušovalo a nařídili konfrontaci Urbana Grandiera se všemi pannami a démony v nich usazenými. Nastal neobyčejný rozruch. Démoni nutili voršilky k nestoudným pohybům a radostně vyřvávali jejich ústy: „Pane náš, Pane!“

Vina obžalovaného proto nebudila pochybnosti. Jen díky „svědomitosti“ soudců, kteří se chtěli dobrat všech podrobností, nebyl okamžitě vynesen rozsudek. A tato svědomitost přinesla žádoucí plody. Leviathan prozradil složení lektvaru, jímž byly otráveny či zmagnetizovány bílé růže. K hrůze a odporu přítomných vyšlo najevo, že byl svařen ze srdce nevinného nemluvněte, obětovaného na sabatu v Orleansu v roce 1631, z popela spálené hostie a z krve a spermatu samotného Grandiera.

Nebudeme se zdržovat podrobnostmi tohoto křiklavého čarodějnického procesu. O jeho výsledku bylo předem rozhodnuto, to chápal sám Grandier, jenž si dokonce v objetí plamenů uchoval vzácné sebeovládání a nevšední zmužilost. Hájil svou lidskou důstojnost, když se pokoušel proti šílenství postavit logiku a snažil se zasadit ránu mnohohlavé hydře, vznášející se na netopýřích křídlech hysterie. Když Grandiera s úmyslem dostat ho do pasti vyzvali, aby si vyzkoušel roli zaříkávače, klidně si na sebe oblékl kněžské roucho, protože v celý ten nesmysl vůbec nevěřil. Protestním křikem běsů, kteří proměnili půvabné dívčí tváře v odporné nestvůry, se nijak nevzrušoval a s úklonou požádal biskupa o svolení k zahájení exorcismu.

Biskup dal požadovaný pokyn a ukázal na houf rozběsněných žen. „Zřekl ses!“ ječelo ďábelské vojsko, připomínající Grandierovi uzavření paktu. Chór jako jindy v takových případech zapěl obvyklé Veni creator – Přijď stvořiteli – a souboj s neexistujícím započal.

Grandier vůbec nepomýšlel vést nesmyslný zápas s posedlými hysterkami. Doufal však naivně, ž« některou nachytá při lži. Když se na něho voršilka Claire vrhla s nepřístojnými nadávkami, rázně ji okřikl a požádal o svolení mluvit s běsem v řečtině.
„Nesmíš!“ ozval se zlý duch, usazený v matce představené. „Zrádče! Podvodníku! Podle uzavřené dohody nesmíš klást otázky řecky!“

Grandier se nepatrně usmál a chtěl obrátit pozornost soudu na tuto zjevnou nejapnost, leč sestra Claire ho předešla povýšeným výkřikem:

„Můžeš mluvit kterýmkoli jazykem, dostane se ti odpovědi!“

Dívka byla vzdělaná. Grandierův prvotní záměr byl zmařen. Zrozpačitěl a zmlkl.

Samozřejmě, že konečný výsledek to nijak neovlivnilo. I kdyby byl démon sídlící v Claire řecky neuměl, váhy Themidiny by to stejně nezvrátilo, neboť o rozsudku bylo rozhodnuto již dříve.

Epizoda však vypovídá mnohé o Grandierově vnitřním světě. Vydržel spílání, které na něho se všech stran dopadalo, a ačkoli ho tupitelé nepřestávali nazývat vládcem a pánem, chladnokrevně poznamenal:

„Nejsem vaším pánem, nejsem vaším sluhou, a už vůbec nechápu, proč mě titulujete vladařem, když se mi přitom sápete po krku?“

Místo odpovědi na zcela případnou otázku se rozhorlené sestry začaly vyzouvat a na hlavu zastánce logiky se sneslo krupobití těžkých botek. „Nu, démoni si sami sundali podkovy,“ zasmál se uštěpačně vězeň a utřel si krev z poraněného spánku.

Vtipkujícího Grandiera odvedli do vězení. Rozsudek byl vynesen dne 18. října 1634.

Grandier odmítl zpověď a od kříže, který mu na popravišti podal kapucínský zpovědník, odvrátil tvář.

Magie je dvojsečnou zbraní. Posvěcená autoritou církevní hierarchie napáchala více běd, než v rukách jedinců – fanatiků a pomatenců, šarlatánů a hlupáků. Chce působit mimo čas a prostor a příliš sebevědomě se snaží vnutit svou vůli přísně determinovaným zákonům vesmíru, ale už svou podstatou je ničivá a tedy zločinná. Zcela intuitivně to pochopil proslulý markýz de Sade. Ústy Bressaca, hrdiny románu „Nová Justina“, nikoli bez lítosti konstatuje:

„Co můžeme doopravdy vykonat v tomto životě? Odpověď je jednoduchá. Všechny naše malé zločiny proti morálce lze svésti na několik jmenovatelů – na zvrácenost a vraždy, náhodná znásilnění nebo krvesmilné svazky; naše zločiny proti náboženství jsou jen rouhačství a profanace. Je mezi námi někdo, kdo může upřímně přiznat, že je s těmito maličkostmi skutečně spokojen?‘ ,Samozřejmě ne,‘ namítla madame ďEstervallová.

,Trpím možná více než vy nicotností zločinů, které mi jsou přírodou dovoleny. Veškerým svým jednáním urážíme jen idoly, ne však samu přírodu. Prahnu po tom, abych mohla urážet právě přírodu. Chci změnit její řád v chaos, zamezit jejímu uspořádanému pohybu a zastavit hvězdy, rozhoupat planety plující v kosmických prostorách, postavit se do cesty tomu, co přírodě slouží, a podporovat to, co jí vadí, zkrátka urážet přírodu a zarazit její velikou činnost. Ale nic takového udělat nemohu.‘

,Ano,‘ poznamenal Bressac. ,To, čeho jsme dosáhli, nejsou zločiny… Pojďte, zaměřme naši pomstu na možné cesty. Budeme hrůzy rozhojňovat, není-Ii v našich silách je vystupňovat.'“

Zločiny a čáry jsou stejnou mírou vinny na hrůzách i jejich rozhojňování. Nezávisle na jejich východisku ze samotné logiky vývoje vyplývá, že jejich „světové linie“ se sejdou u stejné hranice, za kterou nezbývá nic jiného, než „dotknout se přírody“, jež se uvědomuje skrze vrchol všeho – lidský mozek. Právě proto se nejrůznější tmáři a misantropové, schopní povznést se nad poznání naprosté bezperspektivnosti takové vzpoury, vrhají ve své zlomyslné zuřivosti na vědu a umění, bez nichž je poznání objektivního světa nemyslitelné. Odtud vychází i kanibalský aforismus: „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru.“

Dále uvidíme, jak úzce se prolínají záludnosti zločinu a černé magie.