Děti, odchované zvířaty
Stalo se to roku 1731 v jednom francouzském kraji.
Na zámek přiběhl vesničan. Sotva dechu popadal, oči měl vyvaleny v bezmezné hrůze a nohy se pod ním třásly. „Pane barone, ve vesnici byl čert,“ vyrážel ze sebe. „Hrozný, chlupatý, černý…“
Na čerta se tehdy věřilo i mezi panstvem. Zdál se být všem tak skutečný jako ponocný nebo kovář. A přesto se pan baron nelekl. Naopak, okamžitě nařídil hon na čerta. V lesích poblíž oné vesnice lovci zanedlouno chytili desetileté zdivočelé děvčátko a přivlekli je do zámku…
Přírodovědec K. Linné uvádí ve svých „Systémech přírody“, vydaných v 18. století, celkem osm takových případů dětí vychovaných zvířaty. Např. v roce 1544 byl v hessenských horách chycen zdivočelý muž, který svým chováním i vlastnostmi připomínal vlka. Skoro o 120 let později spatřili lovci v litevských lesích dva asi devítileté chlapce v tlupě medvědů. Podařilo se jim medvědy zahnat, ale jeden chlapec uprchl s nimi. Zadrženému dítěti byla věnována všemožná péče, aby se z něho stal člověk. Úplně zkrotit se však chlapce nepodařilo. Nenaučil se mluvit, nechtěl nosit šaty ani boty a nikdy neztratil svůj divoký výraz.
I zdivočelý mladík, chycený o šedesát let později poblíž Hannoveru a poslaný anglickému králi, se rovněž nedokázal dostat na úroveň průměrného člověka. Linné z uvedených i dalších příkladů dovozuje, že dítě vychované od útlého dětství zvířaty převezme charakter zvířat, zůstane němé, leze raději po čtyřech než po dvou, nesnáší oděv a v noci ze sebe shazuje přikrývky i ve velmi chladném počasí.
V našem století, kdy se neprobádaná nebo málo známá území na Zemi scvrkla na desetiny dřívějších ploch, bychom mohli očekávat, že takové případy vymizí úplně. Zatím se to ale nestalo. Skoro každým rokem se vyskytne nějaká zpráva v tisku, že tu nebo onde byl objeven mezi zvířaty člověk. Tak třeba v roce 1920 bylo v Indii zadrženo dítě odchované leopardem, nedlouho nato dvě divoké děti v bengálské provincii ve vlčí smečce, brzy po 2. světové válce asi třináctileté ditě mezi gazelami v Iráku a o dva roky později objevila indická policie další „vlčí“ dítě. Také v roce 1963 proběhla tiskem zpráva, že v Indonésii byl objeven asi tříletý chlapec mezi opicemi, kterého se také podařilo opičí matce odebrat.
Kdybychom pátrali hluboko v historii, našli bychom zmínky o podobných případech již dávno. Jistě nejzajímavější je příběh vlčice, která prý na břehu Tibery našla dvě malá nahá lidská „mláďátka“ a ujala se jich. Tím vstoupila do historie, neboť to byli synové královští, kteří také později založili Řím. Toho už se však matka vlčice nedočkala. Jeden z nich se stal králem a bratra pro jistotu zavraždil, aby neohrožoval jeho trůn. Příběh o založení Říma je jenom pověstí. A pověst je slabý důkaz, i když víme, že o mnohých starověkých pověstech se třeba až v našem století vykopávkami dokázalo, ze mají historické jádro. Přinejmenším se musíme domnívat, že už tehdy, kdy si tuto pověst vymysleli, věděli něco o možnostech života dětí mezi zvířaty.
Literárně je takový příběh velmi podrobně zpracován v Kiplingové „Knize džunglí.“ Mauglí, vlčí chlapec, odchovaný se svými čtyřmi bratříky-vlčaty ve vlčím doupěti, dospěje v krásně rostlého jinocha, jeho smysly jsou zbystřeny životem v džungli, dokonale rozumí životu zvířat a navíc je chytrý jako člověk. Kipling věděl, že nepíše pouhou smyšlenku. neboť její podklad — dítě převzaté zvířecí matkou — se vyskytuje v Indii, kde Kipling žil, mnohem častěji než jinde na světě. Ovšem všechno ostatní, co autor Mauglímu připsal, sice velice krásně v knize zní, ale daleko se rozchází se skutečností.
Většinou jsme zvyklí představovat si všechny živé tvory pod dojmem lidského myšlení a chování. Ale zvířata žijí a vnímají jinak, v jejich mozcích probíhají impulsy odlišné od člověka a jejich chování je daleko více ovlivněno pudy, než si mnozí lidé představují.
Ujme-li se zvíře lidského potomka, nejde rozhodně o soucit nebo útlocit. Je to pudový projev. V době, kdy má zvířecí matka mláďata, je její mateřský pud tak rozvinut, že většinou ochotné přijme i cizí mládě. Proto jiní ptáci vysedí mláďata kukačky, proto kachna opatruje mladou labuť jako své vlastní kačátko. Kočka nejen odchová mladého zajíčka, ale věnuje i mladým myším tutéž pozornost jako svým mláďatům. Nerozhoduje, že v jiném případě jsou myši její potravou. A nejen to. Odchová i mladé lišky nebo kuny, které jsou přece nepřítelkyněmi jejího rodu.
Zato když mládě dospěje, mateřský pud vyprchá a za čas se matka chová ke svým dospělým mláďatům ve smečce právě tak jako k ostatním členům smečky. Už je nerozeznává. Také zvířecí sourozenci, jakmile opustí mateřský pelech, necítí k sobě žádné bližší vztahy. V cirkusu Sarrasani předváděli jednou doklad synovské lásky ohromného lva ke své maličké nevlastní matce — fence teriéra. V jeho kleci si mohla po něm pobíhat a vůbec dělat cokoli. Avšak nebyl v tom žádný synovský cit, nýbrž jen pouhý pud. Lev to ostatně jednou dokázal tím, že svou matku jednoduše a bez výstrahy zakousl.
Je to tedy mateřský pud, který umožňuje, že i lidské děti vyrostou mezi zvířaty. Z dosavadních neúplných pozorování takových děti vyplývá, že si v přírodě osvojí řadu zvířecích návyků a schopností. Často běhají po čtyřech, a to velmi obratně, rukou používají ještě tak k obraně.
Výchova těchto dětí mezi lidmi zatím nikdy — pokud je známo — neskončila úspěchem.
Člověk má jen ve svém nejútlejším dětství onu dobu, kdy napodobuje dospělé lidi, učí se řeči, myšlení, chování … Pozdější doba dospívání už jen prohlubuje a doplňuje tyto základy. Po mnohaleté výchově sice tyto déti ztratí své zvířecí zvyky, ale z lidských získají jen nemnohé a nesouvislé útržky. Naučí se chodit – ne příliš dobře po dvou nohách — dokážou vyslovit pár jednoduchých a krátkých slov, snesou na sobě s určitým přemáháním i oděv, ale to je skoro vše.
Pro vědu mají takové děti zvláštní význam. Dají se na nich zkoumat prvky, které člověk zdědil a které získává výchovou, může se ocenit a upřesnit doba, jež je pro výchovu člověka rozhodující, a dá se zpětné usuzovat i na stuveň myšlení zvířat nebo alespoň na jejich reakce na vnější vjemy.
