Nostradamus (1)

Život a smrt

Michel de Notredame (1503-1566) – to bylo vlastní jméno typického renesančního učence, hluboce se zabývajícího odkazem antických filosofů, vzdělaného ve vědách humanitních i přírodních, zejména v medicíně. Ve své době byl jedním z průkopníků praktického experimentování. Stal se lékařem ověnčeným až bájnou neohrožeností, s níž obětavě a účinně pomáhal zejména ubožákům zasaženým morovou nákazou.

Výsledky jeho praktické činnosti však byly i zcela jiného druhu. Je například znám i jako vynálezce řady dobových prostředků pro krášlení žen [2]; dnešními slovy – dámské kosmetiky. Mimo to zvládal řečtinu, latinu, hebrejštinu, zabýval se astronomií, matematikou, nezbytně ovšem i astrologií a magií …

Prorok

Bezpochyby fascinující osobnost. Stačilo by to na jeden bohatě naplněný, užitečný i dobrodružný život. Svět už je ovšem takový, že Nostradamovi přisoudil nesmrtelnou, byť poněkud temnou proslulost, za něco úplně jiného. Jsou to jeho podivná, ponurá a málo srozumitelná proroctví, sahající údajně až do třetího, ne-li dokonce čtvrtého tisíciletí.

Ovšem Nostradamův způsob udávání letopočtu, vycházející z biblického počítání času, ale i z jiných postupů, zůstává dodnes velmi nejasný. Zdá se, že nějaké to století sem nebo tam nehraje v datování jeho předpovědí velkou roli. Nicméně jeho vykladači vesměs upozorňují na zvláštní význam, který v jeho proroctvích zaujímá rok 1999 a potom první léta třetího tisíciletí, tedy období, které právě prožíváme. Proto není divu, že pozornost věnovaná Nostradamovi a jeho proroctvím v posledních letech dramaticky vzrůstá …

Pokusme se tedy seznámit se s doktorem Michelem de Notredame, nejen jako se slavným prorokem, ale i jako s člověkem, podivuhodným, rozporuplným, záhadným. A vezměme si k tomu na pomoc jednak knihu Petera Lemesuriera [1] (1993, české vydání v překladu J.Kobělky 1997), dále nedávno vydané německé kompendium více i méně známých záhad –Mystica [2] (2004); příp. i další zdroje, ale nakonec určitě ještě špetku zdravého a kritického rozumu.

Lékař, vědec …

V mládí studoval Nostradamus na univerzitách v Avignonu a Montpellieru, mimo jiné medicínu. Po studiích začínal jako potulný lékař, právě v době řádícího moru. Nemoci a jejich šíření chápal na svou dobu, která je vysvětlovala zpravidla jako Boží prokletí, překvapivě racionálně. Ve své práci prosazoval zásady hygieny a jakési jednoduché desinfekce. Brzy získal věhlas neohroženého lékaře, léčícího, či alespoň zmírňujícího utrpení nakažených ubožáků.

… a kacíř

Svými úspěchy, slávou a zejména na svou dobu netradičními léčebnými metodami, vzbudil nejen žárlivost tehdejších lékařů, ale i podezření církve:

Kdo je tento muž, protivící se svou prací pokoře před Božím plánem? Jak by poslušnému věřícímu mohlo vadit, že obsahem tohoto plánu je v dané chvíli prostě vyhubit pár tisíc nehodných morem? A co teprve jeho další názory. Proslýchá se, že je příznivcem nějaké prapodivné heliocentrické teorie toho pobloudilého polského mnicha Mikuláše Koperníka. A vůbec! Jak to, že neutrpí nejmenší zdravotní úhonu při svých častých návštěvách u nemocných morem? Že on je nakonec spolčen s ďáblem! Však my ho dostaneme, toho kacíře, ať je jakkoliv slavný a jsou mu připisovány jakékoliv zásluhy! Na paty se mu pověsila inkvizice.

Na věci nic nezměnila ani žádost, s níž se na něj v roce 1546 obrátili zástupci města Aix-en-Provence. Mohl by pomoci městu při další morové ráně, která na ně právě dopadla? Nostradamus neodmítl.

Rodina

Nostradamus se sice nenakazil, ale první morové vlně podlehla jeho manželka a obě děti. Byl zoufalý. Lékem se mu opět stala práce. Po několik let cestoval po Francii a Itálii a od místních lékárníků sbíral materiál pro připravovanou lékařskou knihu.

Zdá se, že po druhé morové ráně, při níž usilovně pracoval pro nemocné Aix-en-Provence, se v něm cosi zásadního změnilo. Podruhé se oženil, s bohatou vdovou vlastnící dům v provensálském městečku Salon. Snad na tom mělo podíl i následné narození syna Césara, snad byly rozhodující jiné důvody:

Nostradamus se v Salonu usadil, opustil potulný život a téměř i medicínu. Najednou začal pociťovat, že jeho poslání se nadále bude ubírat jiným směrem. Již dlouho si uvědomoval, že se mu dostalo jasnovidného nadání …

Rozporuplná osobnost

Mimořádně úspěšný lékař, účinně zasahující při útoku smrtelné epidemie, by dnes byl nejspíše manažerem, řídícím početné zdravotní jednotky vybavené odpovídající technikou. Jak však již víme, Nostradamovy léčebné prostředky byly velmi jednoduché. V neposlední řadě i něco tehdy tak neobvyklého, jako čerstvý vzduch nebo čistá voda. Jeho životopisci k tomu připomínají, že pracoval převážně sám. Co ho vedlo k této osamocené dřině v prostředí smrtelné nákazy? Obětavost? Čistá, církevním dogmatismem nezkalená náboženská víra? Nebo snad vědecký zájem?

Nevíme. Rejstřík dimenzí jeho povahy byl však mnohem složitější, než by se dalo tušit. Své místo v něm měla i značná ctižádost, touha po úspěchu, či dnes bychom snad řekli, touha po popularitě. Dostalo se mu jí snad málo jako téměř zázračnému lékaři? Nezdálo se mu to dost, chtěl více.

Náboženský pragmatismus

Jeho jednání začal určovat i velkorysý pragmatismus, dovolující mu jednou vystupovat z pozic přesvědčeného katolíka, jindy protestanta, tak jak to neklidná doba právě vyžadovala.

Cizí mu nezůstalo ani židovství. Pocházel totiž z židovské rodiny, která ovšem krátce před jeho narozením přestoupila ke katolické víře. Židovská mystika jej zajímala, bylo mu však zřejmé, stejně jako kdysi jeho rodičům, že oficiálně se hlásit k židovskému náboženství, se v dané době jaksi nevyplácí. Ostatně, nevyplácelo se to ani po celá další staletí.

Prorocké dílo

Věnoval se mu převážně v horním patře salonského domu, kde si zřídil pracovnu. Již dříve postupně vydal několik sborníků, “Almanachů“, zabývajících se budoucností, jejich význam však zcela zastínilo jeho další, ještě velkorysejší dílo, pro něž se nadchl. Začal totiž pracovat na “Centuriích“, obrovské sbírce více či méně detailních proroctví, sahajících od jeho doby až do třetího, dokonce snad čtvrtého tisíciletí. Centuria se měla skládat z deseti knih, obsahujících vždy sto čtyřverší. Celkem tedy tisíc čtyřverší neboli čtyři tisíce veršů, psaných ve zvláštním desetislabičném rytmu.

Mimochodem, v označování veršů kódem X.Y, které jeho vykladači obvykle používají, a které dodržujeme i my, znamená X pořadové číslo knihy (Centurie), a Y pořadové číslo čtyřverší v této knize.

Nostradamus toto dílo však nikdy nedokončil. Nevíme, zda se mu k tomu nedostávalo potřebné věštecké inspirace, spíše se však zdá, že prostě postrádal trpělivost, a chtěl účinek svého díla vidět a prožít co nejdříve. Poprvé své dílo zveřejnil v roce 1555, kdy představovalo zhruba třetinu plánovaného rozsahu. Později přidával další části, navíc i 58 šestiverší, avšak svůj původní plán v plném rozsahu nikdy nesplnil.
Nebylo to třeba, i bez toho mu toto dílo na věky zaručilo nehynoucí slávu. Svou sbírku centurií doplnil ještě nejasnými a neveršovanými pasážemi ze svého traktátu nazvaného “Dopis Jindřichu II., králi francouzskému“ a taky dopisem svému nově narozenému synu Césarovi.

Budovatel vlastního mýtu

Zdá se, že ctižádostivé rysy jeho povahy jej postupně vedly k systematickému vytváření mýtu o své vlastní osobě. Nevíme, nakolik byl sám Nostradamus přesvědčen o svých vlastních věšteckých schopnostech. Je však známo, že již od mládí jej občas pronásledovaly vize jakýchsi, většinou neblahých výjevů. V žádném případě však nebyl typem uzavřeného a nad běžný svět povzneseného myslitele. Naopak, zdá se, že v něm čím dál více vítězil jakýsi lovec úspěchů, chtějící své nadání a své dílo důkladně uplatnit a dobře prodat. A to, jak již víme, dokonce v různých fázích jeho nikdy nedokončeného rozpracování.

Ostatně příznačná je i pasáž z jeho dopisu synu Césarovi [1]:

“Uvědom si, že ze způsobu, jakým jsem interpretoval události, učiní vzdělanci velkolepé a do značné míry přehnané závěry.“

Nostradamus dbal na to, aby se jeho “image“ na veřejnosti blížilo představě mága ze starověkých mýtů. Nostradamovští badatelé se obvykle zmiňují o tom, že věštil (zároveň zřejmě i psal) vždy v noci, ve své pracovně, kde v záři svící byla na mosazné trojnožce umístěna kulovitá skleněná nádoba. Dnes již nikdo neobjasní, zda se mu v této nádobě, podobně jako v křišťálové kouli, zjevovaly obrazy budoucnosti světa, či zda jej tato hra světel za temných a tichých nocí provensalského maloměsta uváděla do jakéhosi transu, v němž se ony obrazy vynořovaly z jeho mysli.

V počátečním čtyřverší svého díla o tom sám praví [1] (odhlédněme přitom od faktu, že uvedená formulace spíše naznačuje, jakoby na trojnožce seděl sám):

“Za noci poustevník myšlenky probírá,
z mosazné trojnožky vzhůru zrak upírá.
To, co se noční tmou jiskřivě prodírá,
naději zažehne jak z rukou fakíra.“ (1.1)

Světská sláva

V každém případě mu jako rajská odměna musela připadat (ovšem přiznejme si, komu z nás by tak nepřipadala) pozornost a přízeň mocných jeho světa, zejména tehdejšího francouzského královského dvora. Byl k němu pozván a byl zde oslavován, a to i samotnou královnou, Kateřinou Medicejskou (1519-1589), manželkou krále Jindřicha II. (1519-1559). Ta jej jednou dokonce navštívila v Salonu. Mimo jiné byla známa svým obdivem k magii a astrologii a zaměstnávala též dvorní astrology. Stala se nejen Nostradamovou obdivovatelkou, ale i protektorkou, které vděčil za podstatný díl své věštecké kariéry. Po jistou dobu jej dokonce zaměstnávala i jako osobního lékaře svého syna, pozdějšího krále Karla IX. (1550-1574) [2].

Nostradamus, bývalý potulný lékař, sestavoval horoskopy příslušníkům dvora, bohatým obchodníkům, ba dokonce princi Rudolfu Habsburskému, pozdějšímu císaři Rudolfu II. (1552-1612) [2]. Nostradamus se hřál v lesku prominentní společnosti a byl bohatě odměňován.

Právě zde, při společenských stycích na vysoké úrovni, zahrnujících bohaté zákazníky zejména z katolické Francie nebo protestantského Německa, přišla ke slovu jeho již zmíněná “náboženská flexibilita“.

Nicméně zřejmě i ona spolu s prominentními kontakty, a konečně, a to zcela nepochybně, i způsob jeho psaní (o němž se ještě zmíníme), jej ochránily před spáry inkvizice.

Ještě mosazná trojnožka

Co se pak týče významu oné proslulé nádoby s vodou na mosazné trojnožce, dovolili bychom si nabídnout zde ještě jedno alternativní vysvětlení. Totiž, že ono zařízení sloužilo snad jako jistý zdroj inspirace či koncentrace, v neposlední řadě ovšem jen jako přesvědčivá rekvizita.

Neboť pravděpodobně každý, kdo se začte do Nostradamových čtyřverší, nabude dojmu, že jeho spontánní a momentální vize, ať už byly vyvolány čímkoliv, a pokud vůbec byly vyvolány, mohly být nanejvýš částečným zdrojem jeho proroctví.

Složitá stavba jeho veršů, obrazů důmyslně skrývajících nejrůznější podrobnosti, zejména údaje letopočtů (alespoň dle tvrzení vykladačů), se zdá být spíše výsledkem velmi promyšleného postupu. Lze si představit, že byl prováděn za použití matematických kroků či astrologických prvků a vyžadoval proto jasnou mysl a pochopitelně i odpovídající čas.

Lze proto předpokládat, že rozhodující vliv na výslednou podobu proroctví měly zejména “konečné úpravy“, samozřejmě včetně zveršování, prováděné Nostradamem v podstatě na racionální úrovni. Ostatně větší či menší míru těchto úprav připouštějí i jeho vykladači.

Předloha?

Někteří kritičtí badatelé jdou ve skepsi ohledně podílu spontánních a momentálních vizí na Nostradamových proroctvích ještě dále. Patří mezi ně kanadský filolog Pierre Brind´Amour (1942-1995), který prováděl lingvistické srovnávání Nostradamových textů s vybranými texty jiných dobových autorů. Je přesvědčen, že Nostradamus pro některé formulace použil jako předlohu latinský spis “De honesta disciplina“, jejímž autorem je florentský humanista Petrus Crinitus (1465-1504) [2].

Prorocký boom

V každém případě se ovšem zdá, že mistrným manévrováním nejen ve věcech víry, ale především v oblasti, kterou bychom dnes mohli označit nejspíše jako “self-promotion“, včetně dovedného využití prominentních kontaktů, se Nostradamovi podařilo dostat se na vrchol prorocké vlny, valící se renesanční západní Evropou. Prorokování, v duchu nejrůznějších náboženských proudů zpravidla vždy spolehlivě směřující ke katastrofě, válce, moru či hladomoru, či ještě velkoryseji, k úplné apokalypse, zániku světa, bylo tehdy prostě “in“.

Prvním mohutným impulsem tohoto druhu byla pro středověkou Evropu vlna obav, děsu a paniky, která vypukla před rokem 1000 a byla vyvolána nábožensky motivovanou představou nadcházejícího konce světa. Ten nenastal, zájem s příchutí tajemné hrůzy, směřující k budoucím katastrofám a k dalšímu možnému “termínu“ konce světa, však zůstal.

Tak byla například ve 12. stol. interpretována tzv. Merlinova proroctví, či různé formy křesťanských proroctví, z nichž některá měla zřejmě přímý dopad na pozdější ideje reformace [2].

Vynález knihtisku roku 1444 umožnil, že vedle všech dalších myslitelných významů či vlivů ve společnosti, nabyla tištěná proroctví i významu ekonomického. Řečeno dnešními slovy, prostě jako atraktivní bestseller.

Astrologie

Jak se zdá, renesance se svým příklonem k lidskému pozemskému životu, k umění a vědám včetně přírodních, posílila přesvědčení, že budoucnost je poznatelná, odhadnutelná či dokonce vypočitatelná. Toto přesvědčení se stalo východiskem astrologie. Nechceme na tomto místě rozebírat její všemožné aspekty, ale opět: Připomeňme zde alespoň ten ekonomický. Astrologická díla, technicky podporovaná knihtiskem, se stala bestsellerem a jsou jím, ať se to komu líbí nebo ne, vlastně dodnes, kdy ovšem technickou podporu převzaly osobní počítače.

Vraťme se ale do 15. a 16. stol. Jistý Johannes Lichtenberger [2] vydal v roce 1488 sbírku celé řady “atraktivních“ proroctví a tomuto dílu se postupem času dostalo ještě padesáti opakovaných vydání!
V roce 1499 vypočetli němečtí astrologové Johannes Stöffler a Jakob Pflaum [2] na rok 1524 zničující potopu. Vyvolali tím pravou potopovou hysterii, kdy nejrůznější další astrologové začali zaplavovat své vyděšené i senzacechtivé čtenáře upřesňujícími předpověďmi o tom, jak vše bude probíhat. Reformační síly tehdejších německých zemí si přitom přihřívaly i svou nábožensko-politickou polívčičku: Astrologové v jejich službách prohlašovali: Dojde-li ale včas k reformě církve a císařství, trest v podobě potopy nepřijde.

Mimo jiné se přibližně v tomto období zabýval astrologií i legendární lékař, filosof a učenec, Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus (1493-1541). Příznačný je jeho výrok [2]:

“Nebeské síly působí bezprostředně psychicky i fyzicky na člověka, formují jeho charakter, nutí jej k určitému způsobu jednání a poskytují mu jistá znamení …“

Pátý Lateránský koncil

Nejpozoruhodnější na celé věci se ovšem zdá, že ani chronické nenaplňování nejrůznějších proroctví neodvrátilo jistou, a zřejmě nemálo početnou část veřejnosti, od víry v poznatelnost budoucnosti. Nestalo se tak ani dnes ani tenkrát.

Naopak. Tehdejší vlna proroctví, prorokování a jimi často vyvolaného chaosu, nabyla takového rozsahu, že výše uvedený církevní koncil (1512-1517) se cítil nucen předpovídání budoucnosti prostě zakázat. Důraz byl přitom položen na zákaz “přesného“ uvádění dat nadcházejících katastrof, včetně příchodu Antikrista nebo Dne posledního soudu [2].

Nostradamova mistrovská koncepce …

Nechceme Nostradamovi upírat ani jisté mimořádné schopnosti, ani jistou pravdivost jeho proroctví. Domníváme se však, že jeho mimořádná síla spočívala především v již zmíněném mistrně zvládnutém umění prezentace jak své osoby, tak svého díla.

Předchozí malou exkurzí do pozdně středověké a raně novověké Evropy proroků a astrologů jsme chtěli ukázat, že Nostradamus měl před očima dostatek příkladů toho, jak toto umění dělat či nedělat a hlavně, jak je prezentovat či neprezentovat.

A to i s ohledem na bdělé oko inkvizice. Nešlo totiž jen o výše zmíněný církevní zákaz. Již před jeho vydáním bylo předpovídání budoucnosti, jejíž znalost je vyhrazena pouze Bohu, který je ostatně i jejím jediným tvůrcem, činností poměrně podezřelou.

Díky své inteligenci a svému vzdělání si Nostradamus z toho všeho jistě dokázal vzít nejen znamenité poučení, ale zároveň vytvořil zcela originální vlastní postup, za využití i svého nemalého básnického nadání. Stal se prostě navždy nejlepším …

… a smrt

A tak mohl, jak připomíná Peter Lemesurier, zemřít bohatý, slavný a spokojený. Stalo se tak v létě 1566, v 62 letech jeho věku (z dnešního hlediska věk sice ne příliš požehnaný, ale tehdy?), a prý způsobem, který ve svém díle již dříve předpověděl, když napsal [1]:

“Již poslání splnil a dar krále odnáší,
tím pohár se naplnil a duch jeho zajde.
Krev jemu nejbližší, přítel mu nejdražší,
jej vedle postele mrtvého najde.“

Literatura

1. Lemesurier P.: Nostradamus příštích padesát let. Středoevropské nakladatelství, s.r.o., Ostrava, 1997, (originál – Nostradamus: The Next 50 Years. Piatkus Books, London, 1993).
2. Fiebag P., Gruber E., Holbe R.: Mystica. Weltbild, 2004.