Čarodějnice jako fenomén

Nevěřili byste, ale je to fakt, že vyrovnat se s čarodějnicemi znamená pro muže překonat sebe sama. A moc vědět. A – moc umět. Že ne? Smějete se?

Neprávem. – Vězte, že každý z vás, pokud jste mužem, má v sobě něco ze strašlivé touhy a chuti hledat i soudit Čarodějnice. Ba dokonce mstít se Jim! – A vězte, že každá z vás, pokud jste ženou, má v sobě něco z tragické touhy a chuti obloudit svět, pobláznit chlapa, pomstít se jeho zdánlivé všemohoucnosti i fyzické síle, kterou však chcete zároveň pro sebe získat. Ó ženy, ó čarodějky, ó nebesa – pardon, ó peklo!

PEKLEM TO ZAČALO

Jsme na počátku naší cesty za čarodějnicemi. Ta cesta začíná opravdu v pekle, totiž ve středověku. Žádná jiná doba než právě středověk a tím – bohužel i naše slavná křesťanská civilizace – nedokázala postupovat s tak příkladnou krutostí proti lidskému poblouznění. Představa čarodějnice jako něčeho odporného, bezbožného, hříšného, ale tím i žádoucího, se zrodila opravdu až ve středověku a vskutku až poté, kdy byla také pevně „kodifikovaná“ představa pekla jako říše děsu, zhouby, zloby a hrůzy, opaku to „ráje“, říše blaženosti.

Ve Starém zákoně najdeme o čarodějnících jednu jedinou zmínku, a to ve 2. knize Mojžíšově, v kapitole 22, verši 18, kde se o nich stručně říká – pokud to správně překládáme — „že se to nemá, a dejte s tím pokoj“.

Avšak Martina Luthera, jinak vynikajícího člověka, posedl při jeho překládání bible do němčiny na tomto místě asi čert, protože zmíněnou pasáž přeložil z hebrejštiny tak, že „Čarodějnicí nutno usmrtiti“. Podobně to místo přeložili i jinak mírní a snášenliví Čeští bratři v Bibli kralické: „Čarodějnici nedáš živu býti.“ – A protože i obecná církev katolická upalovala ráda a často, rostly ve středověku hranice utěšeně a všude.

Starověk tedy neupaloval čarodějnice, naopak si jich vážil, někdy až moc, jako všeho, co v době vyspělých řeckých měst a římských obcí souviselo s něčím neracionálnim, mimosmyslovým a tím i neproniknutelným, nepochopitelným.

Barbaři rozbili starověkou civilizaci, dílem schválně, dílem náhodou. A tak neměli najednou nic a byli nuceni tvořit vlastní, novou civilizaci. A přitom náhle s hrůzou zjistili, že cosi vadí. – Co ? – No přece ženská!

Byli surově patriarchální a neuznávali ženu ani jako citově, natož rozumově rovnocenného partnera. A tak vedeni zprvu svými jižními románskými učiteli, později soukromou pílí začali Ženu pronásledovat jako dílo ďáblovo. Peklo bylo hotovo, ďábel připraven, soustava vytvořena. A začaly hony. Hony na čarodějnice. Nejstrašnější a nejodpornější skvrna našeho – bohužel mužského – světa.

Copak si asi na nás, muže, vymyslí za tohle všechno jednou ty skutečně emancipované ženy! – Povídala moje, že nic. Že prý mají rozum. Tak jsem koukal…

• Čarodějnické procesy existovaly pouze v naší, to jest evropské civilizaci. Orientální ani asijské ani africké kultury, ba ani indiánské je neznají.

Procesy s čarodějnicemi ve Spojených státech v 18. století jsou jen pokračováním evropské mentality přistěhovalců.

Podle našich dosavadních vědomostí se pronásledování čarodějnic objevuje v Evropě jen o málo později, než vznikla první kolonizační města, to jest koncem 13. a počátkem 14. století. Nejstarší zprávy o tom pocházejí z roku 1330 z jižní Francie a z oblasti Pyrenejí.

Po roce 1400 už jsou vyhledávány „čarodějnice“ také v Alpách, pak v Itálii, poté běsní Inkvizice plnou silou ve Francii. Zde, ve Francii, se v oné době odehrává závěrečná fáze tzv. stoleté války; války vždy posilují pověry, mysticismus a iracionální sklony. Proto se právě tady setkáváme s jednou z prvních, neobyčejně inteligentních „čarodějnic“, proslulou Janou z Arcu, zvanou Panna Orleánská, která je upálena r. 1431, přesně poté, když splnila svůj historický úkol, pomohla králi k moci – a pak se stala jaksi nepohodlnou … – Moc věděla a začala se na mužské dívat svrchu.

Bdělé církevní oko se hned nato obrací dále na východ a sever do Německa a odtud do našich zemí.

Jestliže u nás před Bílou horou bývalo „Čarodějnic“ jaksi poskrovnu, po Bílé hoře se najednou vyrojily, zvláště na Moravě, mírou děsivou a přinejmenším podezřelou. Zde v 17. století lidská zloba a bezuzdná ziskuchtivost dokonaly své dílo. V zapomenutých oblastech Jeseníků byly ještě koncem 17. století upalovány ženy, podezřelé z čarodějnictví, téměř masově. Místní úřady tu měly takřka volnou ruku k vykonávání protiprávních zločinů, k nimž se už tenkrát oficiální kruhy nechtěly ani hlásit.

– A propos. Eminence, byla ta Ursula aspoň hezká…?“ Mno…

Poslední upálenou čarodějnicí v zemích bývalého habsburského mocnářství byla totiž jistá Ursula Huffnerová, v roce 1742.

Autor těchto řádků měl asi před 12 lety vzácnou příležitost vidět a prostudovat celý obžalovací spis nešťastné Uršuly. A nejen to. Viděl a prostudoval i originální soudní protokoly a celý výslech ubohé Huffnerky. – Vráželi jí při výslechu hřebíky pod nehty a pálili jí chodidla. Na několika stránkách zachovaného protokolu jsou stopy její krve, když se podepisovala třemi křížky…

Zvláštní, že nikoho ze soudců nenapadlo, jak to, že může „čarodějnice“ bez následků kreslit křížek, když je ve spojení s ďáblem…

Dotyčný fascikl spisů vlastnil ve své jedinečné knihovně jeden z vynikajících představitelů našeho předválečného a poválečného kulturního života, pražský právník dr. Kamil Ressler. (*) Byla to světově unikátní knihovna, zasvěcená boji proti tmářství, pověře, násilí, netolerantností a strachu.

A tenkrát jsme seděli při jedné ze starých lebek. Patřila prý nijakému sebevrahovi z Vysočiny, z nějakého starého kameru venkovského kostelíka – a povídali jsme si o čarodějnících a středověku. – Tu pojednou ve vodovodu zabublalo. A bublalo a bublalo a bublalo. A nic neteklo. Nic.

„Uršula se hlásí,“ pravil dr. Ressler sarkasticky. Smáli jsme se. Ale zamrazilo mě. – Vás by nezamrazilo?

Začalo to v 15. století se vší byrokratickou důkladností. Papež Innocenc VIII., v bulle „Summts desiderantes Affectibus“ z roku 1484 přikázal potírat čarodějnictví.

Turek hrozil Evropě, hospodářské potíže nebyly k udržení, pronásledování kacířů bylo ještě nebo vlastně už velmi nepopulární – i bylo nutno upoutat pozornost lidu nějakým zaručeným prostředkem. A vskutku. Zatímco však asketický Innocenc VIII. přikázal toliko čarodějnictví potírat, horliví inkvizitoři, papežštější než papež, vypracovali roku 1487 dílo, zvané Malleus malieficarum – známé „Kladivo na Čarodějnice“. Pánové se nazývali Jacob Sprenger a Heinrich Institoris. Do Bílé hory se kniha dočkala 28 vydání! Podle ní se soudilo – a upalovalo.

Typ procesu proti čarodějnicím se udržet z konce 15. století v podstatě beze změny až do století 18., kdy doznívá právě v našich zemích obzvláště krutě v oblasti Jeseníků.

• (*) JUDr. Kamil Ressler, obhájce ve věcech trestních, který s velikým nasazením, vynalézavostí a s využitím veškerých zákonných prostředků hájil (ex offo) K.H.Franka, ačkoliv s ohledem na charakter obvinění jeho klienta nebylo možné rozumně pochybovat o výsledku procesu. Učinil tak přesto, že mnoho jeho přátel padlo za oběť nacistickému teroru, přesto, že sám jako obhájce mnohokráte – často marně – bojoval o životy svých klientů před protektorátními trestními soudy, a přesto, že velice dobře věděl, jakým reakcím ze strany veřejnosti budou on i jeho rodina vystaveni, bude-li obhajobu vykonávat nikoliv jen formálně (dle zásady „vedle obžalovaného u soudu někdo sedět musí“), nýbrž tak, jak zákon i profesionální čest přikazuje.

Zatímco v 15. století však musel udavač věrohodně prokázat, že nařčená žena se skutečně dopouští kouzelnických praktik – jinak šel před soud a byl trestán pro křivé nařčení – stačilo v 17. století pouhé obvinění na základě anonymního udání, aby žena byla přepadena, vyslýchána, mučena – a nakonec většinou upálena.

Po třicetileté válce tedy už neplatilo prastaré, Řekům, Římanům, Babyloňanům i starozákonním Hebrejům známé pravidlo, že žalobce je povinen dokázat vinu žalovaného. Naopak se vší surovostí se zde uplatňuje typicky středověká praxe městských klepen a hokynářských pavlačí, že totiž obžalovaný je pokládán předem za viníka, a sám pracně – často bezvýsledně – musí dokazovat svou nevinu, když o něm bylo předem rozhodnuto. O jeho konečné nevině pak rozhoduje – tzv. Boži soud.

Prováděl se v případě čarodějnic takto: Obviněnou dlouho mučili, až se přiznala, jestliže metoda přesto selhala, svázali ženu provazy a hodili ji do řeky. Když se potopila – nařčení je falešné a zena nevinná. Jestliže plavala na vodě (např. v důsledku vzduchové bubliny a podobně) byla vinna a upálili ji na hranici. Ta potopená nevinná už však byla stejně mrtva, jelikož se mezitím utopila. Takže prosté udání a torturní výslech se předem rovnaly jisté smrti.

Procesy probíhaly tajně; zvláště žádoucí býval moment ohledávání mateřského znaménka na těle nařčených žen, zejména dívek. Nejvyšší autorita tehdejší doby, církev, ovšem sama nikoho neupalovala. Ani kacíře, tím méně čarodějnice. Všemocná toliko konstatovala vinu a vyslovila zatracení. Odsouzené pak odevzdala do rukou moci světské, která je předala – katovi. Upálení – bracchium saeculare – se dalo pod heslem: Non sitit sanguinem Ecclesia (Církev nežízní po krvi.) –

Co započala obecná církev katolická v 15. století, zdárně dovršili protestanti ve století následujícím, v Americe dokonce až v 18. století.

Poslední čarodějnice v Evropě – s výjimkou Španělska a některých východních zemí, kde chybějí informace – byla upálena roku 1782 ve Švýcarsku. U nás zakázala upalování čarodějnic panovnice Marie Terezie roku 1768. Dávno před vydáním tohoto nařízení si však rozšafná císařovna vyžadovala hlášení všech „čarodějnických“ procesů, ať se měly konat kdekoli v říši, a obviněné ženy zásadně omilostňovala. Veškeré podobné procesy však výslovně zapověděl až její osvícený syn Josef II. Vtipně konstatoval, že tyto věci – to jest čarodějnictví – prostě neexistují. Kdo je přesto provádí, je blázen a dostane 25 ran holí. Kdo však na ně upozorňuje a udává tzv. čarodějnice, je rovněž blázen a dostane rovněž 25 ran holí. Procesy ustaly jako by uťal…

„Málo někdy stačí chlapům, aby dali pokoj,“ pravila letmo při obědě má zlá a nezkušená manželka, „jen 25 ran holí…“ – „To je snad dost, ne,“ ohradil jsem se a přibral k jelitu křenu …

HRST ZKAZEK O ČARODĚJKÁCH A KOUZLA UTĚŠENÁ

A přece máme o čarodějnících z našich historických zemí – i když jsme si také párkrát zaupalovali – přece jen množství zkazek humorných, podložených tu a tam lehounkou, byť jadrnou erotikou, která spolu s dobrým vínem a troškou toho utěšeného obžerství převádí smutné roky pověrčivého běsnění opět do časů poetického úsměvu a duševní pohody. Slyšme některé z nich:

„Jsem chromá. Všetečková suší mě, a když chce, pustí.“ Obě se pak popraly o jakéhosi vdovce.

Známý zvonař Tomáš Jaroš – odlil z bronzu mj. také naši světoznámou zpívající fontánu v Belvederu v Praze na Hradčanech – žaloval v 16. století na svou kuchařku, že mu očarovala ženu a bratra, „i páni doktoři soudí, že jest jim uděláno,“ končí zápis. Smířili se truňkem.

Z městského archivu v Kutné Hoře pochází z téže doby půvabná zpráva o Ance, děvečce od nožířů, která byla milenkou jistého Michala Poláka. Milý Michal však Anku opustil a vzal si bohatou starou vdovu. Načež ho jednak svědomí a jednak asi tělo při staré bábě mocně soužilo a tu „ho čert brával, neb na něj Anka ďábla posýlala,“ a to na rozcestí a v noci. Patrně se mu o tom zdávalo. Ale Anka „jen se smála, když ji prosil, aby mu toho nedělala. Byli-li lidé přítomni, když ho čert bral, někdy ho neudrželi a jindy udrželi a tu sobě divně počínal.“

Mikuláš Církvický shledal, že „při něm nějaká vzteklost jest a napomínal ho, aby ze sebe blázna nedělal, načež on, že ho čert béře…“ Potud zápis.

Nejvíc se u nás ještě věřívalo v uřknutí či uhranutí. Krásně o tom staročeské úsloví: Blbý zrak uhrane, živý zmámí.

– Na uřknutí vsak věřil i náš Komenský. Ve svém proslulém díle „Janua linguarum“ (Brána jazyků) píše: Lékařstvím na hrdle zavěšeným uřknutí se zahání. – Tím lékařstvím na hrdle míní přívěsek čili amulet. Později se nosíval škapulíř; víte sami, jak to dopadlo s Viktorkou v Babičce, když dala černému myslivci tento svůj drahocenný talisman!

Nebudeme rozebírat starý vědecký spor, zda čáry čili magie patří k primitivním projevům náboženství či zda jsou pro nedostatek etického vztahu k nějakému vyššímu principu projevem zásadně nenáboženským, jisto je, že na určitém stupni společenského vývoje hraji rozhodující roli dokonce v osudech lidí i společností. Jsou to vsak vývojové stupně velmi nízké a jejich přežitky nedělaly svým nositelům čest ani ve středověku. Nicméně vyhledávání čarodějnic patřilo k metodám až specificky středověkým.

Končíme praním, aby se nám všem mezí všemi našimi současnými čarodějnicemi líbilo a hlavně zdraví, hlavně zdraví! –

Pro potěšení pak jeden nádherný čarodějnický recept, pravý a zaručený dryák ze 16. století. Pozor, za tenhle předpis se upalovalo!!

„Pomažtež sobje muž i žena wstawačowau ššťáwau Nádobý, posip prachem učiněným z Zaječího Náternjka a potom gdětež spolu spát a žena byť bila bez dekině počneť. A taky žena nasip toho prachu w žiwot neb ten prach wysussuge přirozenj a sýmě uzdrawuge. A počneť žena galowá!“

Hezké, že! Ale riskantní a proti úmyslu! –

KAMIL HRUŠKA

Archiv KPUFO